Divizní generál Josef Zmek
Brigádní generál Josef Zmek v Protektorátu Čechy a Morava působil v odboji v řadách Obrany národa, stanul v čele jejího okresního velitelství v Kroměříži. Podílel se na shromažďování zbraní, střeliva a trhavin, připravoval sabotáže a organizoval odchod bývalých čs. důstojníků do zahraničí.
Dne 7. 3. 1940 byl zatčen, ovšem nikoliv kvůli své rozsáhlé odbojové činnosti. V listopadu 1939 se dostavil na policejní stanici v Liegnitz hauptmann Martin Becker a učinil zde písemné udání, že bývalý brigádní generál Josef Zmek je vinen, že jako nadporučík bývalého 7. čs. střeleckého pluku nechal ve dnech 30. 6. a 1. 7. 1918 v Kansku na Sibiři zastřelit několik německých válečných zajatců. Z dochovaných dokumentů gestapo zjistilo, že 30. 6. 1918 byli v Kansku skutečně zastřeleni Fritz Selig a Erich Stroisch (pro pokus o útěk) a o den později Paul Metzner, Ludwig Burk a Hermann Hanke (pro pokus vzpoury). Protože tehdy Josef Zmek jako mladý nadporučík vykonával funkci velitele kanské posádky, učinili jej Němci s odstupem 22 let za celou záležitost osobně zodpovědným, a to přestože se nepodařilo prokázat, že to byl právě on, kdo vydal příslušné rozkazy. Jelikož se ani za této situace nepodařilo nalézt vhodný "paragraf", dle kterého by mohl být generál Josef Zmek odsouzen, říšský vůdce SS Heinrich Himmler jej 25. 9. 1940 osobně nařídil odeslat do koncentračního tábora Sachsenhausen. Formálně na 15 let, ovšem s poznámkou "návrat nežádoucí" (fakticky jiná forma rozsudku smrti). Brigádní generál Josef Zmek ve středu 8. července 1942 zemřel za dosud nevyjasněných okolností.
Po osvobození byly jeho odbojové zásluhy oceněny posmrtným udělením Čs. válečného kříže 1939 a povýšením do hodnosti divizního generála in memoriam.
kopie titulní strany Osobního věstníku MNO č. 101 z roku 1946, jímž byli důstojníci povýšeni za své odbojové zásluhy do vyšších hodností (vlevo dole divizní generál Josef Zmek) zde
Celý životopis divizního generála Josefa Zmeka:
Josef Zmek se narodil 16. října 1889 v Počátkách u Chotěboře jako druhorozený syn rolníka Františka Zmeka a jeho manželky Marie, rozené Fejfarové. Po ukončení měšťanské školy v Chotěboři pokračoval v letech 1905 - 1909 ve studiu na české vyšší obchodní akademii v Hradci Králové, kde 8. 7. 1909 maturoval. Počátkem roku 1910 se stal bankovním úředníkem a této profesi zůstal věrný až do vypuknutí světové války. Dne 14. 9. 1912 byl odveden odvodní komisí v Chotěboři a vzápětí prezentován u c. k. pěšího pluku č. 18. v Hradci Králové. Zde prodělal základní pěší výcvik a na přelomu let 1912 - 1913 školu na výchovu důstojníků pěchoty v záloze.
Po několika měsících mírového života byl 27. 7. 1914 opět prezentován u svého královehradeckého pluku, s nímž odešel jako velitel čety na ruskou frontu. Zde padl 5. 7. 1915 u Lublina v hodnosti podporučíka pěchoty do zajetí. V letech 1915 - 1917 prošel několika ruskými zajateckými tábory. V posledním z nich - v Rjazani - se v únoru 1917 přihlásil do čs. legií v Rusku. Dne 18. 7. 1917 byl prezentován u 5. čs. střeleckého pluku v Borispolu, kde absolvoval dvouměsíční důstojnickou školu, a následně byl přidělen jako velitel čety k 7. čs. střeleckému pluku v Berezani. U tohoto útvaru pak konal službu až do 28. 8. 1918, a to nejen jako velitel čety, později velitel 11. roty, ale i jako emisar pro najímání dobrovolců do čs. legií (v zajateckých táborech Permské gubernie pobýval za tímto účelem od 28. 10. 1917 do 6. 1. 1918). Spolu se svým plukem se zúčastnil bojů proti Němcům u Bachmače a později ozbrojených srážek s bolševiky (od Mariinska až po Čitu). Dnem 29. 8. 1918 se stal velitelem 11. čs. střeleckého pluku, s nímž ve dnech 27. 9. - 28. 11. 1918 bojoval proti bolševikům na Samarské frontě, na přelomu května a června 1919 na řece Maně a od 2. 1. do 11. 2. 1920 během ústupových bojů 3. divize na sibiřské magistrále (poté onemocněl skvrnitým tyfem a v době od 11. 2. do 13. 4. 1920 pluku nevelel). V červnu 1920 odplul z Vladivostoku a 1. 8. 1920 se vrátil v hodnosti majora ruských legií do vlasti.
Po repatriační dovolené nastoupil opět službu u svého útvaru - nyní pěšího pluku 11 - dislokovaného v Písku. Jeho velitelem pak byl až do 23. 10. 1922. V mezidobí však absolvoval nejprve v době od 1. 10. 1920 do 31. 7. 1921 III. kurs školy generálního štábu v Praze a od 3. 11. 1921 do srpna 1922 i II. ročník pražské Válečné školy. Po úspěšném dokončení studia byl dnem 9. 9. 1922 přeložen v hodnosti podplukovníka do skupiny důstojníků generálního štábu. Od 24. 10. 1922 do 15. 4. 1928 velel pěšímu pluku 12 v Komárně a mezitím absolvoval ve dnech 4. - 9. 4. 1927 armádní plynový kurs v Olomouci. Dne 15. 4. 1928 se stal velitelem olomouckého pěšího pluku 27 a v této funkci působil až do 15. 10. 1932, kdy byl ustanoven velitelem 8. pěší brigády ve Vysokém Mýtě. Ještě předtím však absolvoval ve dnech 1. - 6. 6. 1931 automobilní kurs ve Čtyřech Dvorech a v termínu od 16. 11. 1931 do 14. 5. 1932 s velmi dobrým prospěchem kurs pro vyšší velitele v Praze. Jako velitel vysokomýtské brigády se 1. 1. 1934 dočkal povýšení do první generálské hodnosti - na brigádního generála. Od 31. 10. 1934 do 14. 10. 1937 působil jako přednosta I./1 oddělení (pěchoty) u Ministerstva národní obrany v Praze. Následně se stal velitelem 14. divize v Kroměříži a tuto zodpovědnou funkci vykonával nejen v míru, ale i za branné pohotovosti státu na podzim 1938.
Po okupaci Československa a vzniku Protektorátu Čechy a Morava se zapojil do odboje v řadách Obrany národa a stanul v čele jejího okresního velitelství v Kroměříži. Podílel se na shromažďování zbraní, střeliva a trhavin, připravoval sabotáže a organizoval odchod bývalých čs. důstojníků do zahraničí. Tato činnost byla však 7. 3. 1940 náhle přerušena jeho zatčením.
Zpočátku byl žalářován v Brně, odkud jej 26. 3. 1940 odeslali do věznice v Liegnitz a odtud 30. 10. 1940 do koncentračního tábora Sachsenhausen u Oranienburgu. Nejnovější archivní výzkum v Německu překvapivě ukázal, že generála Zmeka brněnské gestapo z Kroměříže neodvleklo v bezprostřední souvislosti s jeho rozsáhlou odbojovou činností, jak se až donedávna uvádělo. Z dochovaných německých dokumentů bylo zjištěno, že se v listopadu 1939 dostavil na policejní stanici v Liegnitz hauptmann Martin Becker a učinil zde písemné udání, že bývalý československý brigádní generál Josef Zmek, jenž je od 1. 8. 1939 zaměstnán jako úředník v sanatoriu pro nervově choré v Kroměříži, je vinen, že jako nadporučík bývalého 7. čs. střeleckého pluku nechal ve dnech 30. 6. a 1. 7. 1918 v Kansku na Sibiři zastřelit několik německých válečných zajatců. Ověřením v dochovaných dokumentech gestapo zjistilo, že 30. 6. 1918 byli v Kansku skutečně zastřeleni poručík Fritz Selig a vizefeldwebel Erich Stroisch (pro pokus o útěk) a o den později poručíci Paul Metzner, Ludwig Burk a svobodník Hermann Hanke (pro pokus vzpoury). Protože tehdy Josef Zmek jako mladý nadporučík vykonával funkci velitele kanské posádky, učinili jej Němci s odstupem 22 let za celou záležitost osobně zodpovědným, a to přestože se nepodařilo prokázat, že to byl právě on, kdo vydal příslušné rozkazy. Jelikož se za této situace ani podle pokroucených zákonů třetí říše nepodařilo nalézt vhodný "paragraf", dle kterého by mohl být generál Zmek odsouzen, říšský vůdce SS Heinrich Himmler jej 25. 9. 1940 osobně (!) nařídil odeslat do koncentračního tábora Sachsenhausen. Formálně na 15 let, ovšem s poznámkou "návrat nežádoucí", která fakticky znamenala vynesení rozsudku smrti. Brigádní generál Josef Zmek zemřel za dosud nevyjasněných okolností ve středu 8. července 1942. Po osvobození byly jeho odbojové zásluhy oceněny posmrtným udělením Čs. válečného kříže 1939 a povýšením do hodnosti divizního generála in memoriam.
(přejato z publikace Vlast a čest byly jim dražší nežli život, Eduard Stehlík, Ivan Lach, Dvůr Králové nad Labem 2000)
Další podrobnější životopis gen. Josefa Zmeka ZDE.
