ZLOČINY NACISMU

brigádní generál

Josef Zmek

(divizní generál in memoriam)

ruský legionář

velitel 11. čs. střeleckého pluku Fr. Palackého

velitel 14. divize v Kroměříži

* 16. října 1889 Počátky (HB)

+ 8. července 1942 Sachsenhausen

   Na mnoha skupinových fotografiích našich legionářů z Ruska i na fotografiích ze štábů a závěrečných cvičení z let první republiky ho poznáte naprosto neomylně. Vysoká, štíhlá postava, velké uhrančivé oči a dlouhý černý plnovous. Stal se jeho neodmyslitelným poznávacím znamením. Žádný jiný generál čs. armády ho nenosil. Jen jeden jediný: Josef Zmek. Narodil se jako druhorozený syn rolníka Františka Zmeka a jeho manželky Marie, rozené Fejfarové, v Počátkách u tehdejšího Německého Brodu. Po ukončení měšťanské školy v nedaleké Chotěboři pokračoval v letech 1905 - 1909 ve studiu na české vyšší obchodní akademii v Hradci Králové, kde 8. července 1909 maturoval. Počátkem roku 1910 se stal bankovním úředníkem a této profesi zůstal věrný až do vypuknutí první světové války. S vojenským suknem však přišel poprvé do styku ještě o něco dříve. Již 14. září 1912 byl totiž odvodní komisí v Chotěboři odveden a vzápětí prezentován u c. a k. pěšího pluku č. 18 v Hradci Králové. Zde prodělal základní pěší výcvik a na přelomu let 1912 - 1913 i školu na výchovu důstojníků pěchoty v záloze. Při odchodu zpět do civilního života jistě netušil, že se ke svému královéhradeckému pluku zakrátko opět vrátí, tentokrát však za mnohem dramatičtějších okolností. V rámci mobilizace byl Josef Zmek již 27. července 1914 prezentován u náhradního praporu svého pluku a vzápětí s ním odešel jako velitel čety na východní frontu. Zde padl 5. července 1915 u Lublina do ruského zajetí. Následující dva roky přežíval v několika zajateckých táborech carského Ruska. V posledním z nich, v Rjazani, se v únoru 1917 přihlásil do čs. legií.

   Dne 18. července 1917 byl Josef Zmek prezentován u 5. čs. střeleckého pluku v Borispolu, kde absolvoval dvouměsíční důstojnickou školu a následně byl jako velitel čety přidělen k 7. čs. střeleckému pluku v Berezani. U tohoto útvaru pak konal službu až do 28. srpna 1918, a to nejen jako velitel čety a později velitel 11. roty, ale i jako emisar pro nábor dobrovolců do čs. legií (v zajateckých táborech Permské gubernie pobýval za tímto účelem od října 1917 do ledna 1918). V březnu 1918 se spolu se svým plukem nejprve zúčastnil bojů proti Němcům u Bachmače a po vypuknutí konfliktu s bolševiky i všech důležitých bojů od Mariinska až po Čitu. Přelom v jeho vojenské kariéře přinesl 29. srpen 1918, kdy byl ustanoven velitelem 11. čs. střeleckého pluku, s nímž od září do konce listopadu 1918 bojoval proti bolševikům na Samarské frontě, na přelomu května a června 1919 na řece Maně a v lednu a únoru 1920 během ústupových bojů 3. čs. střelecké divize na sibiřské magistrále. V polovině února 1920 však onemocněl skvrnitým tyfem a následující dva měsíce strávil v nemocničním ošetřování.

   V červnu 1920 opustil Josef Zmek se svým plukem Vladivostok a 1. srpna 1920 se v hodnosti majora ruských legií (povýšen byl 3. prosince 1918) vrátil zpět do vlasti. Po repatriační dovolené nastoupil opět službu u svého útvaru, dislokovaného nyní v Písku, jenž byl v rámci unifikace přeměněn na pěší pluk 11. Funkci jeho velitele sice zastával až do 23. října 1922, avšak v mezidobí absolvoval od října 1920 do července 1921 III. kurs Školy generálního štábu v Praze a od listopadu 1921 do srpna 1922 i II. ročník pražské Válečné školy. Po úspěšném ukončení studia ho dnem 9. září 1922 čekalo přeložení ze stavovské skupiny pěchoty do skupiny důstojníků generálního štábu. Tou dobou již měl hodnost podplukovníka, do níž byl povýšen 3. června 1922.

   Od 24. října 1922 do poloviny dubna 1928 velel Josef Zmek pěšímu pluku 12 v Komárně (od 1. dubna 1928 v hodnosti plukovníka) a poté se stal velitelem olomouckého pěšího pluku 27. V této funkci působil následujícího čtyři a půl roku, až do 15. října 1932, kdy byl ustanoven velitelem 8. pěší brigády ve Vysokém Mýtě. Ještě předtím však od listopadu 1931 do května 1932 absolvoval v Praze s velmi dobrým prospěchem kurs pro vyšší velitele. Jeho tehdejší velitel, divizní generál Václav Kopal, o Josefu Zmekovi do charakteristiky frekventanta kursu napsal: "Klidný, rozšafný charakter, vytrvalý a důsledný. Jevil vždy dobrý zájem, velikou píli a dobrý postřeh zejména v praxi. Dobrého tělesného zdraví. Má značné vojenské vědomosti, smysl a zájem o jejich získávání. Rozhoduje se dobře, účelně a úplně samostatně. Debat účastnil se poměrně málo, ale když byl tázán, vždy byly jeho odpovědi vyhovující a svědčily o zájmu o věc. Při řízení vlastního cvičení poněkud tvrdohlavý a nepružný. Při řízení operací v terénu klidný, s dobrým postřehem a přehledem. Velmi dobrý, praktický velitel vyšší jednotky. Pro tuto funkci je mnohem způsobilejší, než pro práci ve štábu."

   Jako velitel vysokomýtské brigády se Josef Zmek 1. ledna 1934 dočkal povýšení do hodnosti brigádního generála. Na konci října téhož roku se stal přednostou I./1 oddělení (pěchoty) Ministerstva národní obrany v Praze a tuto funkci zastával až do poloviny října 1937, kdy hlavní město republiky opustil a zamířil do Kroměříže, kde převzal funkci velitele 14. divize. Tu vykonával nejen v míru, ale i za branné pohotovosti státu na podzim 1938. Velitel III. sboru divizní generál Antonín Hasal, kterému byla Zmekova divize podřízena, na jejího velitele v září 1938 vypracoval hodnocení, které přímo hýří superlativy: "Svědomitý, pilný, samostatný, naprosto spolehlivý, houževnatý, důkladný a důsledný. Iniciativní, plně vědom svých povinností. Odpovědnosti se nevyhýbá. Bezvadného, korektního vystupování. Družný, kamarádský, aniž by to mělo vliv na výkon služby. Klidné, přímé, čestné, mužné, příjemné povahy. Rozvážný. Velmi dobrého nadání a paměti. Duch svěží, pružný a praktický. Dobrého a rychlého postřehu, jasného a logického úsudku. Má solidní odborné znalosti a vědomosti jak teoretické, tak praktické. Předpisy ovládá dokonale. Tělesná způsobilost je dobrá. Přestože je fyzicky slabší, je vytrvalý a snese značnou tělesnou námahu. Velmi schopný vychovatel se širokým rozhledem. Vede a řídí výchovu podřízených a výcvik jednotek s úspěchem, využívaje přitom plně bohatých zkušeností. Jeho zásahy jsou všude patrny. Jako velitel divize na místě. Velmi schopný, rozhodný, rázný. Ovládá velmi dobře nejen taktiku pěchoty, ale i součinnost všech zbraní. Rozhoduje se dobře, účelně, samostatně. Pro funkci zástupce velitele sboru po delším velení divizí bude velmi způsobilý." I jeho předcházející nadřízený divizní generál Karel Voženílek, přednosta I. odboru (všeobecně-vojenského) MNO, měl o Josefu Zmekovi podobně vysoké mínění. V celém jím vypracovaném hodnocení z října 1936 totiž nalezneme jen jednu jedinou negativní poznámku: "Nosí dlouhé černé vousy na bradě přes mé upozornění na jejich nežádoucí nápadnost."

   Po okupaci Československa a vzniku Protektorátu Čechy a Morava se generál Josef Zmek zapojil do odboje v řadách Obrany národa a stanul v čele jejího krajského velitelství v Kroměříži. Podílel se na shromažďování zbraní, střeliva i trhavin, připravoval sabotáže a organizoval odchod bývalých čs. důstojníků do zahraničí. Tato činnost byla však 7. března 1940 náhle přerušena jeho zatčením. Zpočátku byl žalářován v Brně, odkud ho 26. března 1940 odeslali do věznice v Liegnitz a odtud 30. října 1940 do koncentračního tábora Sachsenhausen u Oranienburgu. Archivní výzkum prováděný nedávno ve Spolkové republice Německo přinesl v souvislosti s osudy generála Josefa Zmeka řadu překvapivých skutečností. Především ukázal, že ho brněnské gestapo z Kroměříže neodvleklo v bezprostřední souvislosti s jeho rozsáhlou odbojovou činností, jak se až donedávna soudilo. Z dochovaných německých dokumentů bylo totiž zjištěno, že se v listopadu 1939 na policejní stanici v Liegnitz dostavil hauptmann Martin Becker a učinil zde písemné udání, že bývalý československý generál Josef Zmek, jenž je od 1. srpna 1939 zaměstnán jako úředník v sanatoriu pro nervově choré v Kroměříži, nechal jako nadporučík bývalého 7. čs. střeleckého pluku v Kansku na Sibiři ve dnech 30. června a 1. července 1918 zastřelit několik německých válečných zajatců. Ověřením v dochovaných dokumentech gestapo zjistilo, že 30. června 1918 byli v Kansku skutečně popraveni Fritz Selig a vizefeldwebel Erich Stroisch (pro pokus o útěk) a o den později poručíci Paul Metzner, Ludwig Burk a svobodník Hermann Hanke (pro pokus vzpoury). Protože tehdy Josef Zmek jako mladý nadporučík vykonával funkci velitele kanské posádky, učinili ho Němci s odstupem dvaadvaceti let za celou záležitost osobně zodpovědným, a to přestože nebylo jasné, zda to byl právě on, kdo příslušné rozkazy vydal. Jelikož se však ani podle pokroucených "zákonů" Třetí říše nepodařilo nalézt vhodný "paragraf", podle kterého by mohl být generál Zmek odsouzen, nařídil ho 25. září 1940 osobně (!) říšský vedoucí SS Heinrich Himmler odeslat do koncentračního tábora. Formálně na patnáct let, ovšem s poznámkou "návrat nežádoucí", jež fakticky znamenala vynesení rozsudku smrti.

   Generál Josef Zmek přišel v Sachsenhausenu o život ve středu 8. července 1942. Okolnosti jeho smrti nebyly nikdy zcela vyjasněny. Po osvobození byly jeho odbojové zásluhy oceněny udělením Československého válečného kříže 1939 a povýšením do hodnosti divizního generála in memoriam.

(přejato z Legionáři s lipovou ratolestí I., Eduard Stehlík, Karel Černý a Radim Chrást, Žďár nad Sázavou 2016)

Gen. Josef Zmek (třetí zprava) mezi čestnými hosty, kteří se zúčastnili tradičního slavnostního vyřazení nových poručíků ve Vojenské akademii v Hranicích.