Útěk z Treblinky - předmluva
Pro všechny ty, kterým nebylo umožněno vyprávět.
Andrés, Daniel a José Rajchmanovi
"Neutěšené vagony mě přivážejí na to místo. Přijíždějí ze všech stran: z východu a západu, ze severu a jihu. Ve dne stejně jako v noci, v kteroukoli roční dobu: na jaře, v létě, na podzim, v zimě. Soupravy přijíždějí plynule, bez přestávky, a Treblinka je každým dnem větší. Čím víc jich přijíždí, tím víc se jí daří jich pojmout."
Od počátku tohoto svědectví, psaného v jidiš, mateřském jazyce vypravěče, jeho "já" mizí v přeludném kolotoči vlaků, směřujících k místu společného osudu: Treblince. Přivážejí do továrny na smrt obrovský náklad bytostí, které jsou okamžitě pohlceny.
Chil Rajchman byl jedním z velmi mála těch, kteří přežili. Po povstání v táboře 2. srpna 1943 - po jeho druhém narození, jak tomu říká ve svém svědectví - přecházel z jednoho úkrytu do druhého, posledním byla Varšava. Zatímco stále ještě zuřila válka, zachycoval do sešitu vzpomínky na deset měsíců prožitých v Treblince. Tento text tedy patří do kategorie zhuštěných a velmi nevšedních: textů, sestavovaných ve stínu smrti, protože válka ještě neskončila, a zachycujících události, jež přesahovaly veškerou představivost.
Dostaly se k nám další dva texty tohoto typu. Calel Perechodnik, který byl židovským policistou v ghettu v Otwocku, což je letovisko nedaleko Varšavy, unikl "likvidaci" ghetta, po několikerém stěhování se schoval v "árijské" Varšavě a v úkrytu napsal v polštině dílo, které vyšlo pod názvem "Jsem vrah?". Simha Guterman unikl se synem likvidaci ghetta v Plocku a psal vzpomínky, jejichž části schovával cestou do Varšavy. Simha Guterman a Calel Perechodnik zemřeli během povstání ve městě.
V těchto třech textech autoři ustupují do pozadí toho, co chtějí popsat. Síla a syrovost vyprávění, nezaujatost a neretušování toho, co říkají, se dá vysvětlit jen tím, že si nebyli jisti, že přežijí. Podávají tak svědectví o touze zachytit svůj obraz, ať už má vyvolat sympatie nebo soucit.
Chil Rajchman uchovával toto svědectví nejprve v Polsku, pak na cestách do emigrace, které ho zavedly do Montevidea v Uruguayi, kde se usadil a založil rodinu. Snažil se je zveřejnit? V žádném případě. On i jeho kamarádi svědčili o hodně později ve Spojených státech - a poté i v Jeruzalému - během procesu s Ivanem Demjaňukem, ve kterém, jak tvrdil, poznal hrozného Ivana, který posílal do plynu v Treblince. Tehdy se stal v Uruguayi významnou osobností. Teprve dnes je možné si jeho příběh přečíst.
Hrůzná krása a síla tohoto krátkého příběhu spočívá v neuspořádaném vyprávění o tom, jaký byl život v Treblince, aniž by ho rušila další svědectví či odborná fakta. Muži neustále klusali, pohánění ranami, stříhali ženám vlasy, vytrhávali mrtvým zuby, a zase běželi, když převáželi rozkládající se těla. V textu Chila Rajchmana se vyskytuje málo jmen - samozřejmě Kurt Franz a jeho pes Bari; Mathias, což je pravděpodobně příslušník SS Arthur Matthes; některá jména jidiš překrucuje. Příslušník SS byl "vrah". Muž, který zajišťoval zpopelnění stovek tisíc tlejících těl, vymyslel důmyslný systém roštů z kolejnic a jehož identitu vězni neznali (pravděpodobně to byl Herbert Floss) je ironicky přejmenovaný na "Umělce".
V tomto vyprávění je i málo dat, s výjimkou data povstání dne 2. srpna 1943, které způsobilo smrt mnohých, ale několika stovkám vězňů, kteří tehdy v táboře byli, umožnilo uprchnout. Mnozí byli zabiti. Většina z nich byla po zuřivém boji znovu chycena; několik desítek jich žilo ještě po válce.
Abychom se dověděli něco víc o autorovi, bylo nutné obrátit se k jiným zdrojům než k jeho vyprávění. Chil Rajchman se narodil 14. června 1914 v Lodži v Polsku. Žil tam s otcem, třemi sestrami a dvěma bratry až do začátku války, matka zemřela v roce 1931. Lodž se nalézá ve východní části Polska, která byla připojena k Velkoněmecké říši, nedaleko od hranice s Generálním gouvernementem. Jednomu z bratrů se podařilo utéct na území anektované Sovětským svazem, kde přežil válku. V říjnu 1939 Chil a jeho mladší sestra - starší se provdala - odjeli do města Pruszkow, asi dvacet kilometrů od Varšavy, v Generálním gouvernementu. Zbytek rodiny zůstal v Lodži a brzy se ocitl v ghettu. Chil strávil nějaký čas na nucených pracích, jeho sestru poslali do varšavského ghetta, kde se s ní setkal, když byla jeho pracovní skupina rozpuštěna, neboť tam tehdy končili všichni Židé.
Podařilo se mu opatřit si doklady, aniž vysvětluje, kdy a jak, a se sestrou se dostal do města Ostrow Lubelski asi třicet kilometrů severovýchodně od Lublinu. Na dobu, kterou tam oba strávili, vzpomíná jako na život bez utrpení, kdy nevěděl, co je to hlad. Až do okamžiku, kdy Němci rozhodli, že toto území bude judenfrei, zbavené Židů. Se sestrou a Židy z okolních městeček byl dopraven do Lubartowa.
Tady začíná své vyprávění slovy: "Neutěšené vagony mě dopravily na to místo:" To místo byla Treblinka, o které nic nevěděl.
Chil Rajchman prožil treblinské peklo, když použijeme titul brožurky, přeložené a vydané ve francouzštině v roce 1945, kterou Vasilij Grossman - tehdy válečný dopisovatel sovětských novin a spolupracovník Ilji Erenburga na Černé knize, obsahující svědectví o vyvražďování Židů v Sovětském svazu - věnoval Treblince od roku 1944, na základě svědectví, která sám získal, ale také z písemných prohlášení shromážděných Komisí pro vyšetřování německých zločinů v Polsku. Spisovatel přináší působivý popis míst, kam se dostal v září 1944. "Na východ od Varšavy, na západním břehu Bugu, se rozprostírají písčiny a bažiny, husté borovicové i listnaté lesy. Na této neúrodné půdě jsou vesnice velmi řídké; člověk se vyhýbá úzkým cestám, na kterých noha sklouzne nebo kolo se až po nápravu zaboří do hlubokého písku." Tam, na železnici do Siedlce, se nalézá malé venkovské nádraží Treblinka, vzdálené asi šedesát kilometrů od Varšavy, nedaleko malé obce Malkinia, kde se kříží železnice z Varšavy, Bialystoku, Siedlce a Lomzy. Je to jednotvárná krajina, "samý písek a borovice, borovice a písek, tu a tam trsy vřesu, suché křovisko, jedno nevlídné nádraží, křižovatka drah (. . .) jedna jednokolejná odbočka vychází z nádraží, noří se do lesíku mezi borovice, které ji svírají z obou stran. Tato odbočka vede k pískovně, jejíž bílý písek sloužil městským i průmyslovým stavbám." Tato pískovna se rozkládá v prostoru "holém a tak nevýnosném, že ho venkované opustili jako poušť uprostřed lesa. Místy je půda pokrytá mechem; tu a tam vidíme obrysy žalostné borovice; občas se na nebi objeví kavka nebo strakatý dudek. Toto smutné místo bylo vybráno, se souhlasem reichsführera SS Heinricha Himmlera, aby se stalo obrovským společným hrobem, jaký lidstvo ještě nikdy nespatřilo, dokonce ani v dobách primitivního barbarství."
Tábor v Treblince byl zřízen v červnu 1942 dva kilometry od pracovního tábora, postaveného v roce 1941. Bylo to v uzavřené zóně nejméně sto kilometrů severovýchodně od Varšavy. Tábor začal sloužit v červenci 1942 a zpočátku byl místem určení pro Židy z varšavského ghetta, poté přijímal transporty z celého Generálního gouvernementu, pak i jiné, například Bulhary z Makedonie.
Tady skončila cesta asi 700 000 až 900 000 Židů, kteří si s sebou přinesli všechno, co ještě měli: oblečení, pracovní nástroje, šperky, peníze, potraviny.
Velmi malý počet mladých mužů (a také několik žen) bylo po příjezdu vlakové soupravy vyčleněno do "pracovních oddílů", nazývaných také "židovské oddíly", které měly zpracovávat tu horu předmětů a rovněž těla. Mezi nimi byl Chil Rajchman, který stříhal ženám vlasy, a Abraham Bomba, který se zabýval zuby mrtvých, kromě toho balili oděvy a odváželi těla.
Na konci roku 1942 si příslušníci SS - jako všichni vrazi - přáli, aby zmizela těla mrtvých, která předtím dávali zakopat, aby byla spálena. Příslušníci "židovských oddílů" je vlastníma rukama vyhrabávali, zatímco "Umělec" na podnět velitele tábora Franze Stangla uvedl do provozu průmyslové zařízení, spojující rypadlo a "rošty", které tak dokonale popisuje Rajchman. Vzhledem k tomu, že nacisté po sobě nehodlali zanechat žádnou stopu či svědka hromadného vyvražďování, bylo povstání jedinou nadějí na přežití. Vězňové sice zapálili hodně budov, ale plynové komory zůstaly a vraždění pokračovalo, ve zrychleném tempu, až do října 1943, kdy byla všechna zařízení zničena, cihly z plynových komor posloužily ke stavbě zemědělské usedlosti jistého Ukrajince, který se měl postarat o to, aby se o toto místo nikdo nezajímal. Byly tu vysázeny borovice a zasety lupiny.
"Vcházíme do tábora, šlapeme po půdě Treblinky," napsal Vasilij Grossman, který tam přijel na začátku září 1944. "Země se propadá pod nohama, je měkká a mazlavá, jako kdyby byla polévána lněným olejem - půda Treblinky beze dna, rozbouřená jako moře. Tato rozsáhlá pustina, kterou obklopují ostnaté dráty, pohltila více lidských bytostí než všechny oceány a všechna moře na zeměkouli od doby, kdy existuje lidský rod.
Země vyvrhuje úlomky kostí, různé předměty, papíry. Nechce být spoluviníkem.
Věci vyvěrají z půdy, která puká, z jejích ještě otevřených ran: napůl zpuchřelé košile, kalhoty, boty, zčernalá pouzdra na cigarety, ozubená kolečka z hodinek, kapesní nožíky, štětky na holení, svícny, dětské botičky s červenými bambulkami, ukrajinské vyšívané ubrousky, krajky, nůžky, náprstky, korzety, obvazy. O něco dále jsou hromady nádobí: hliníkových forem na pečení, šálků, pánví, kastrolů, hrnců, soudků, dětských lahviček s dudlíky (. . .). Jdeme dál po této půdě, kde se kroky propadají; najednou se zastavíme. Husté, nakadeřené vlasy měděné barvy, krásné vlasy dívek, jejichž mrtvá těla byla zohavena, pak plavé lokny, těžké černé prameny na světlém písku, a jiné, pořád další. Musel se tady vysypat obsah celého pytle plného vlasů. . ."
Po patnácti letech svět jako by zapomněl. Ti, kteří přežili povstání, se rozešli do celého světa, především do Spojených států a nového státu Izrael. Oženili se, pracovali, měli děti. S výjimkou svědectví Yankela Wiernika, zveřejněného spolu s plánem tábora v New Yorku v roce 1945 - a svědectví Samuela Rajzmana během zasedání soudu v Norimberku dne 27. února 1946 o Treblince nikdo nemluvil, až do procesu s Eichmannem (1961), kde Treblinku připomněli Kalman Teigman, Elia-hu Rosenberg a Abraham Lindwasser nad maketou tábora zhotovenou Wiernikem, kterého dnes můžeme potkat v kibucu spolubojovníků z ghetta nedaleko Acca (Saint-Jean-d´Acre). Proces s Eichmannem podnítil řadu dalších soudních řízení. V letech 1964 - 1965 bylo po téměř ročním pojednávání v Düsseldorfu odsouzeno deset "vrahů", mezi nimi Kurt Franz, k nuceným pracím na doživotí. Chil Rajchman neodjel z Montevidea, aby svědčil. Druhý proces, související s Treblinkou, se týkal jejího velitele Stangla, jenž jako většina příslušníků SS přišel z akce T4, jak bylo nazýváno vyhlazování duševně nemocných, kteří vedli "životy nehodné toho, aby byly prožity". Stangl, odsouzený na doživotí, se odvolal. Zatímco čekal na druhý proces, souhlasil s dlouhým rozhovorem s Gittou Serenyovou. Zemřel na selhání srdce několik hodin po jejich posledním interview. Po rozhovorech s ním a po setkání s dalšími, kteří přežili - zejména Richardem Glazarem - a ostatními "vrahy" (zejména Suchömelem) novinářka napsala zásadní, dodnes nepřekonanou knihu Au fond des ténébres o mechanismu změny člověka v masového vraha. Třetím procesem byl soud s Ivanem Demjaňukem v Jeruzalémě. Po celou dobu jeho trvání byl Chil Rajchman velmi aktivní a velmi těžce snášel pochybnosti o identitě obžalovaného, kterého, jak tvrdil, poznal.
V průběhu let, během nichž Chil Rajchman vyprávěl svůj příběh, nebyl jeho rukopis nikdy zveřejněn. Dnes tedy vychází, ale jeho autor už není mezi živými. Drsnost a syrovost jeho popisu, síla vyprávění, jež se vymyká stereotypu, který někdy nalézáme u pozdních svědectví těch, kdo přežili, povyšují toto dílo na vzor významných textů literatury o katastrofách.
Anette Wieviorka
Ředitelka výzkumu v CNRS
