ZLOČINY NACISMU

V zaplombovaných vagonech vstříc neznámému místu určení

   Neutěšené vagony mě přivážejí na to místo. Přijíždějí ze všech stran: z východu a západu, ze severu a jihu. Ve dne stejně jako v noci, v kteroukoli roční dobu: na jaře, v létě, na podzim, v zimě. Soupravy přijíždějí plynule, bez přestávky, a Treblinka je každým dnem větší. Čím více jich přijíždí, tím víc se jí daří jich pojmout.

   Opouštíme nádraží v Lubartowu, asi dvacet kilometrů od Lublinu.

   Nevím, kam nás vezou a proč, o nic víc než kdokoli z nás. Pokoušíme se něco dovědět během převozu. Ukrajinské stráže, které na nás dohlížejí, neprojevují sebemenší shovívavost a odmítají nám odpovědět. Jediné, co od nich slyšíme, je: "Zlato, peníze, cenné předměty!" Tito vrazi k nám chodí pořád. Neuplyne hodina, aby nás některý z nich nepřišel zastrašovat. Buší do nás pažbami pušek a každý se snaží podplatit tyto zločince, aby se vyhnul ranám.

   Tak vypadá náš transport.

   Jedu s mladší sestrou Rivkou, hezkou devatenáctiletou dívkou, a jedním ze svých dobrých kamarádů, Volfem Ber Rojzmanem, jeho ženou a jejich dvěma dětmi.

   Znám téměř všechny, kteří se nacházejí v tomto vagonu. Přijíždějí ze stejného štetlu, Ostrowa Lubuelského. Je nás sto čtyřicet, namačkaných jeden vedle druhého, a vzduch je nedýchatelný. Protože se nemůžeme přemístit, jsme nuceni vykonávat potřebu na místě, dokonce i když jsou muži a ženy pohromadě. Je slyšet nářek a lidé se ptají jeden druhého: kam jedeme? Odpovědí je pokrčení ramen a povzdech. Nikdo neví, kam vlak míří, a současně nikdo nechce věřit, že nás odváží tam, kam už celé měsíce dopravuje naše bratry a sestry, všechny naše.

   Vedle mě sedí jiný kamarád, inženýr Katz. Ujišťuje mě, že jedeme na Ukrajinu a že nás usadí na venkově, kde budeme pracovat na půdě. Ví to, protože mu to řekl nějaký německý poručík. Byl to ředitel jedné státní farmy asi sedm kilometrů od našeho štetlu, v Jedlance. Prozradil mu to jako výraz díků za spravený elektrický motor. Chci tomu věřit navzdory tomu, co vidím.

   Jedeme. Velmi často se vlaková souprava zastaví před signalizací, protože nemá přednost a musí pouštět pravidelné spoje. Projíždíme několika nádražími, mezi nimi i Zukowem a Siedlcí. Pokaždé, když vlak zastaví, žádám Ukrajince, kteří vystoupí na peron, aby nám přinesli vodu. Neodpovědí, ale když jim někdo dá zlaté hodinky, trochu vody přinesou. Mnozí podali cenné předměty a výměnou nedostali ani těch pár kapek.

   Já mám štěstí. Žádám jednoho Ukrajince o trochu vody a on požaduje sto zlotých za lahev. Přijímám. Po chvíli se vrací s půllitrem vody. Ptám se ho, jak dlouho bude cesta trvat. Odpovídá mi: tři dny, protože jedeme na Ukrajinu. Začínám si myslet, že to je pravda. . . Na cestě jsme téměř patnáct hodin a neurazili jsme víc než sto dvacet kilometrů.

Vjíždíme do lesa. Před našima očima: obraz smrti. Muži vpravo, ženy vlevo!

   Jsou čtyři hodiny ráno, blížíme se k nádraží v Treblince, sedm kilometrů od Malkinie. Vlak zastavuje. Vagony zůstávají zavřené a nikdo neví, co se děje. Čekáme, až se souprava dá znovu do pohybu. Sestra mi říká, že má hlad. Jenže nemáme téměř nic k jídlu. Protože jsme překotně opustili štetl, nemohli jsme si nic koupit. Nemáme skoro žádné jídlo. Vysvětluju sestře, že cesta bude dlouhá a že se musíme uskrovnit z obavy, že by nám zásoby nevydržely na celou cestu. Chápe a už nechce jíst. Říká mi, že vlastně nijak velký hlad nemá. . .

   Čekáme několik hodin. Souprava se rozjíždí.

   Venku se rozednívá. Jsme znepokojení, protože vlak se otáčí. Pokračuje pomalu a vjíždíme do lesa. Díváme se jeden na druhého. Co se děje? Okénko vagonu nám odhaluje hrůzný obraz, tvář smrti. Hromady šatstva. Uvědomuju si, že jsme ztraceni. To je konec. O chvíli později se dveře otevírají a zaznívá křik: "Ven! Ven!" Už nemám nejmenší pochybnosti o našem osudu. Beru sestru za paži a rychle vystupuji z vagonu. Všechno nechávám na místě. Chudinka moje sestra se mě ptá, proč neberu naše kufry. Odpovídám jí: "To je zbytečné. . ." Nemám čas říct jí ještě něco, protože znovu zazní křik: "Muži vpravo, ženy vlevo!" V rychlosti se políbíme a rozcházíme se navždy.

   Rány prší ze všech stran. Vrazi nás v řadách postrkují na nějaké prostranství. Požadují zlato, peníze a cenné předměty, pokud nám ještě nějaké zbyly. Ti, kteří se pokoušejí něco schovat, jsou zbiti. Téměř všichni odevzdají všechno, co ještě mají. Pak nám nařídí, abychom se svlékli a tkaničkami svázali zuté boty. Posloucháme co možná nejrychleji, protože karabáče poletují nad našimi hlavami. Kdo se svléká příliš pomalu, je bezohledně zbit.

   Jsem nahý a dívám se kolem sebe. Už nemám nejmenší iluze, jsme ztraceni. Všimnu si, že v barácích naproti se svlékají ženy a děti. Je slyšet zoufalé výkřiky. Není možné se tam přiblížit. Dostáváme rozkaz, abychom se seřadili. Všichni poslechnou. Ti, kteří jsou ještě ve vlaku a svlékají se tam, jsou krutě zbiti. Když jsou všichni seřazeni, vrazi se přibližují a vybírají asi stovku mužů, výhradně mladých. Jsem částí této skupiny. Ostatní jsou odvedeni, nevíme kam. Já jsem mezi těmi vybranými mladými. Na dálku jsem zahlédl kamaráda Rojzmana se synem. Nevím, na které straně je to lepší. Přesto jsem mu rukou naznačil, aby se připojil ke mně.

   Zůstáváme na místě několik minut, dokud všichni ostatní nejsou odvedeni. Poté jsme zahnáni k zavazadlům. Každý musí nést břemeno větší než je sám. Jestliže si vybere malý kufr, je zbit. Ženou nás k volnému prostranství. Strážní jsou rozestavění kolem cesty jeden vedle druhého jako články živého řetězu, aby nikdo z nás neunikl ranám karabáče.

   Přicházím na prostranství a zmocňuje se mě hrůza z toho, co vidím: hory zavazadel různé výšky. Postrkují nás k jedné z nich, tvořené pytli, prostěradly a pokrývkami. Hromady věcí třídí lidé. Uvědomuju si, že všichni jdou Židé, a v běhu kolem nich se ptám: "Bratři moji, povězte mi, co se děje." Ale nedostávám žádnou odpověď. Odvracejí hlavy, aby nemuseli odpovědět. Znovu se ptám: "Povězte mi, co se tady děje?" Kdosi mi odpovídá: "Na nic se neptej, bratře: jsme ztraceni."

   Z jednoho místa na druhé musíme běžet, takže jsem úplně dezorientovaný. Několikrát absolvujeme cestu, dokud není peron úplně prázdný, a pak nás odvedou k oděvům. Nařizují nám, abychom vybrali boty, svázané do páru tkaničkami, a odnesli je na jinou hromadu, vysokou jako čtyřpodlažní dům, sestávající výhradně z bot, desítek tisíc párů bot. Po botách přichází řada na mužské oděvy. Nasměrují nás k jiné hromadě, složené výhradně z obleků. Jakmile skončíme s tříděním všech věcí, ženou nás k barákům, ve kterých se svlékaly ženy. Oblečení těch ubožaček leží na zemi. Někde mezi nimi jsou šaty mé mladší sestry. Rozhlížím se: už tu nikdo není. Všechny ženy byly odvedeny. Omylem si naberu příliš lehký náklad a dostávám takovou ránu jezdeckým bičíkem, že málem omdlím. Vrah na mě huláká:

   "Ty mizerný pse, to je málo!"

   Bez přemýšlení se skláním a rychle nabírám tolik, kolik můžu. Vybíhám, protože poslední schytají nejvíce ran.

   Cestu tam a zpátky si zopakujeme několikrát, stále v běhu, a rány bez ustání dopadají na naše hlavy.

Popis tábora

   Treblinka byla koncipovaná dokonale profesionálním způsobem. Na první pohled by člověk řekl, že jde o docela obyčejné nádraží. Peron je natolik dlouhý, aby stačil pro běžnou vlakovou soupravu, která může mít i čtyřicet vagonů. Na několika metrech peronu proti sobě stojí dvě budovy. V té napravo se skladují potraviny, které lidé přivezli ve svých zavazadlech. V té nalevo se svlékají ženy a děti. Vrazi jsou tak dobře vychovaní, že nevyžadují, aby se ženy svlékaly před muži a pod širým nebem. Na cestě ke smrti, cestě bez návratu, se muži a ženy setkávají, nazí.

   Nalevo od peronu stojí několik dřevěných baráků, mezi nimiž se nalézá kuchyně a dílny. Naproti jsou noclehárny. Barák příslušníků SS není daleko. Je vybavený veškerým možným komfortem. Napravo od peronu je obrovské prostranství, určené pro hromady věcí: bot, šatstva, prostěradel, pokrývek a tak dále. Vězni třídí šatstvo a ukládají ho na místo, z něhož bude odvezeno do Německa.

   Přístup k plynovým komorám je naproti peronu, kde stojí noclehárny. Říká se mu "šlauch" (Tento koridor, kterému nacisté přezdívali "Himmelfahrstrasse", cesta do nebe, byla vlastně alej, která se v pravém úhlu lomila před vstupem do plynových komor. Takovýto přístup měl maskovat pohled na smrtící objekt co možná nejdéle, aby se zabránilo jakémukoli odporu.). Je lemovaný stromy jako cesta v běžném veřejném parku. Lidé, kteří ji použijí, musí běžet, nazí. Nikdo se odtamtud nevrátí. Jsou násilím poháněni a bodáni bajonety tak, že jakmile proběhnou, je tato alej s bílým pískem zbrocená krví.

   Speciální "šlauchový" oddíl po přechodu každého konvoje nastoupí k vyčištění cesty a nasype na ni bílý písek, aby nově příchozí nic netušili.

   Na této cestě ti, kteří ještě u sebe mají nějaký cenný předmět, ho můžou odložit na psací stůl, u kterého sedí příslušník SS nebo ukrajinský strážný.

   Na konci této cesty se vchází do bílé budovy, označené velikou Davidovou hvězdou. Na schodech stojí Němec, ukazuje ke vchodu a s úsměvem říká: "Prosím!" Těch několik schodů vede do chodby ozdobené květinami. Na zdech visí dlouhé pruhy látky.

   Plynová komora měří sedmkrát sedm metrů. Uprostřed místnosti jsou růžice sprch, kterými přichází plyn. Podél zdí vede potrubí k odsátí vzduchu. Dveře jsou utěsněné.

   V budově je deset plynových komor, stejných jako tato. O něco dále menší budova skrývá tři další.

   Příslušníci SS u dveří postrkují lidi dovnitř. Mávají rukama a hulákají jako posedlí: "Schneller, schneller, los, rychleji, rychleji, to stačí."

Stávám se holičem

   Až do příjezdu další vlakové soupravy třídím šatstvo. Jednou se napřímím a dostanu pár ran, až teče krev. Téměř ztrácím vědomí: kde to jsem? Náhle, když utíkám pro další kufr, slyším volání jednoho esesáka:

"Kdo z vás je holič?"

   Čtyři nazí muži se postaví stranou, mezi nimi můj přítel Lejbl Goldfarb. Utíkám k nim a říkám, že jsem holič.

   Vrah se mě ptá, jestli mluvím pravdu. Odpovídám: "Jawohl!" Ukazuje mi na jedny dveře: jsem pátý. Přihlásí se ještě několik dalších, ale on je pošle pryč se slovy: "Es reicht!", to stačí.

   Nařizuje nám, abychom šli za ním, a vede nás do skladiště, kde jsou srovnané mužské obleky. Říká Židům, kteří se tam nalézají, aby nám dali něco na sebe, a dostáváme kalhoty a sako. Žádám košili. Muž, který mi podal oblek, říká, abych mlčel a rychle se oblékl. Dodává: "Bratře, právě jsi unikl smrti."

   Rychle si natahuju kalhoty a sako. Ostatní čtyři také. Vrah nás vede dál a vyzývá nás, abychom si vzali boty. Každý popadneme jeden pár a bez protestu se obouváme. Pak nás vede k místu, kde Židé třídí kufry. Nařizuje nám, abychom třídili s nimi, než přijede další vlak, protože jsme přiděleni k holičské službě.

   O holení a česaní nemám nejmenší ponětí a nevím, co se stane, až nebudu schopný splnit, co ode mě požadují. Ale říkám si, že mě nemůže potkat nic horšího, než smrt. . .

   Zatímco se zabývám tříděním, vidím běžet muže z našeho vlaku a mezi nimi svého přítele Rojzmana. Volám na něj, aby šel k Němci, který mě vybral, a řekl mu, že je holič. Udělá to a jedinou odpovědí je rána bičíkem do hlavy. Přítele vidím naposledy. Kvapně ho postrkují do neznáma.

   Jsme rozděleni do skupin. Náš vedoucí nám ukazuje, co máme dělat. Práce spočívá v oddělení kalhot, sak, zimních a letních plášťů od ostatního oblečení. Říká nám, abychom dobře prohledali každý kus, zejména kapsy, límce a záložky kalhot. Jestliže je uvnitř zašitý nějaký předmět, je nutné šev rozpárat a věc vyjmout, a nebudeme-li dostatečně pozorní, přijdou rány.

   Pouštíme se do práce. Můj přítel Lejbl je hned po mé pravé straně. Kontrolujeme každou součást oděvu co možná nejdůkladněji. Nalevo, na druhé straně, je vězeň, který tuto práci dělá už několik dní. Ptám se, co má tohle znamenat, protože ačkoli mám před očima oblečení nevinných obětí, ještě jsem nepochopil, proč jsme tady. Říká mi: "Pamatuj si: nemluv, skloň hlavu, nikdy se nenapřimuj, jinak dostaneš ránu."

   Trochu víc jsem nahrbil záda a znovu mu položil stejnou otázku.

   "Copak to nevidíš? Zabíjejí naše bratry. Nepochopil jsi, že to jsou šaty všech těch, které sem přivezli. . ."

   Bojí se, že příliš mluví, má neustále strach. Povídám mu, že nás vyřadili ze zástupu, abychom pracovali jako holiči, a že nechápu, k čemu naše práce bude. Říká mi, že také patří mezi holiče, a že se ženám musí ostříhat vlasy. Ptám se ho, jak se to dělá. Odpovídá mi: "Však uvidíš."

   Nechávám ho být a pokračuju stejně jako ostatní v kontrolování jednoho kousku po druhém. Kolem nás jsou rozestavena zavazadla, každé určené pro něco jiného. Hlavní kufr je na peníze zašité v oděvech. Kufry se rychle plní zlatem, bankovkami a cennými předměty. Čas od času přichází jeden dělník, říkají mu Goldjude, Zlatý Žid; odnáší plná zavazadla. Jsou tu také kufry určené na menší cenné předměty, například na hodinky; kufry na břitvy, zapalovače nebo na papír. Podle těchto kategorií se vše musí třídit.

   Můj soused mi radí, abych si vybral dobře naostřené nůžky ke zrychlení práce. Nacházím kadeřnické nůžky a říkám svému příteli Lejblovi, ať udělá totéž, protože o česání a stříhání ví totéž, co já.

   Hodiny odbíjejí dvanáctou a je slyšet zahoukání. Všichni se odebírají k místu, kde nám dají něco k jídlu. S kamarádem se snažíme držet našeho souseda v práci, protože nevíme, jak to chodí. Je třeba být co nejblíž kuchyně. Řadíme se do zástupu po pěti. Ve velmi krátké době vyrážíme směrem ke kuchyni. Když docházíme, okénko je ještě zavřené. Čekáme několik minut, a pak, po pěti, dostáváme porci polévky. Ve spěchu ji sníme. Velmi rychle, znovu je slyšet sirénu. Je třeba se zařadit. Nesmíme ztratit ani minutu, protože kdo se včas nevrátí na místo, dostane ránu.

   Znovu jsem vedle svého souseda. Využívám několika okamžiků, kdy stráže bijí opozdilce, a ptám se, jak je to s těmi vlasy.

   Vysvětluje mi: Když přijede vlak, jeden vrah, vždycky stejný, se postaví na špičky. Je tady už dlouho, jmenuje se Kiwe. Huláká: "Holiči!" Okamžitě se musíme hlásit a jsme odvedení do plynových komor, kde jsou vražděni naši bratři a sestry. Soused mi upřesnil, že je třeba ostříhat vlasy co možná nejdřív, neboť všechno musí jít velice rychle. Vrazi na nás dohlížejí a ten, kdo stříhá příliš pomalu, dostane ránu.

   Znovu zazněl signál. Každá skupina je prověřena. Nakonec se všichni vracejí na místa a práce začíná znovu.

   Snažím se prohledávat oděvy, jak nejrychleji umím. Jenže zapomínám, že se nesmím napřímit. Po několika minutách se jeden bandita přiblíží a uhodí mě. Pak se ptá, jestli vím, proč mě uhodil. Odpovídám: "Jawohl!" Ten neřád mi dal ránu do hlavy, až mi krev stéká po obličeji. Beru lahev vody a stírám ji pomocí navlhčeného hadříku. Můj soused na mě křičí:

   "Pamatuj si, že musíš mít pořád sklopenou hlavu, jinak dostaneš ránu."

   Ohýbám hřbet, jednou rukou přidržuju mokrý hadřík, druhou třídím oděvy. Krev časem přestává téct. Mám ji po celém obličeji. Kamarád mi říká, abych si ji setřel, protože když je někdo poznamenaný v obličeji, zabijou ho.

   Utírám se a vracím se do práce. Vedoucí skupiny mi nařizuje, abych odnesl obleky do skladiště. Ukazuje mi cestu a upozorňuje mě, že si musím pospíšit, zejména až se budu vracet s prázdnýma rukama. Beru hromadu a směřuju ke skladu pánských plášťů. Odevzdávám svůj náklad. Je tu několik obrovských hromad oděvů a nad nimi cedule označující typ šatstva.

   Pospíchám s návratem, a jak běhám sem a tam, seznamuju se s organizací: nakonec znám místo pro každou věc. Ale všechno jde příliš rychle. Bez přestávky, vrazi tu jsou s karabáči a hulákají:

   "Rychleji, pohněte sebou!"

   Čas od času nám nařídí, abychom si lehli, a každého z nás několikrát důkladně přetáhnou. Poté se musíme rychle zvednout a vrátit se k třídění.

   Tak vypadá práce.

První noc v baráku. Mojše Etinger vypráví, že přežil a že si to neodpustí. Jiní se modlí večerní modlitbu a odříkávají kaddiš.

   Hodiny ukazují šest večer. Siréna se rozezní. Zanecháváme práce, řadíme se po pěti k nástupu. Hlavní kápo, Galewski, židovský inženýr, nás počítá a jde podat hlášení. Hraje hudba a my míříme ke kuchyni. Okénko se otvírá. Postupujeme po řadách, dostáváme polévku. Pak nás odvedou do baráku noclehárny, stojícího proti kuchyni. Už je plný, takže uléháme na zem.

   Dívám se na Lejbla, on se dívá na mě a po tvářích nám tečou slzy. Ptáme se jeden druhého: "Proč pláčeš?" Nejsem schopný odpovědět, ztratil jsem řeč. Pokoušíme se utěšit jeden druhého, pokud je něco takového možné.

   "Lejble, včera touhle dobou moje sestra ještě žila. . ."

   Odpovídá mi:

   "A celá moje rodina stejně jako dvanáct tisíc Židů z mého města."

   Ale my žijeme, a tváří v tvář tomuto strašnému neštěstí jsme tvrdí jako kámen, můžeme ještě jíst a snášet toto morální utrpení. Jak je možné být tak tvrdý, kde se bere nadpřirozená síla to snášet?

   Ještě jsme vzhůru a v baráku objevujeme Mojšeho Etingera, který pochází ze stejného městečka jako my. Padá nám do náruče, naříká, vzlyká. Když se uklidní, vypráví nám, že včera byl mezi těmi, kteří nazí běželi k plynovým komorám. Cestou narazil na hromadu šatstva. Schoval se za ni, vytáhl z ní kalhoty a sako a oblékl se. Vedle nějaký Žid třídil svršky. Požádal ho, aby mu pomohl najít boty. Ten druhý naštěstí boty našel a podal mu je. Mojše vyšel z úkrytu a začal třídit hromadu, za kterou se schoval. Ostatní osoby, které se nacházely na stejném místě, mu pomohly a vysvětlily, co má dělat. Ta unikl smrti.

   A teď je tady, vedle nás, v slzách. Stěží si dokáže uvědomit, že si zachránil kůži, zatímco jeho žena a dítě odešly na smrt.

   Všechny nás sužuje stejná myšlenka: včera naši ještě žili, a teď jsou všichni mrtí.

   Zůstáváme tam jako zkamenělí. Pláču nad tím, co se mi právě stalo, co jsem prožil.

   Tehdy ze středu baráku zaznějí tlumené hlasy: nešťastníci, kteří přežili tento první den, se shromáždili k večerní modlitbě. Na konci odříkávají kaddiš, modlitbu za mrtvé. Probouzejí mě. Otvírám oči: ano, všichni, kteří se nacházejí tady, jsou nešťastní sirotci, prokletá stvoření. Vyvádí mě to z míry, křičím na ně:

   "Ke komu se obracíte se svými modlitbami? Vy v něj ještě věříte? V koho věříte, komu děkujete? Chválíte Hospodina za jeho velkodušnost, chválíte ho za to, že vám vzal bratry a sestry, otce a matky. Za to mu děkujete? Ne! To není pravda. Bůh neexistuje. Kdyby existoval, musel by vidět naše utrpení, byl by svědkem této strašlivé nespravedlnosti, vraždění neviňátek, dětí, které se sotva oddělily od těl matek, lidí, kteří chtěli jen slušně pracovat a být užiteční. A vy, živí svědkové té hrůzy, vy vzdáváte díky, ale komu?"

   Můj kamarád Lejbl, sám skleslý, se mě pokouší uklidnit:

   "To je dobré, máš pravdu. Včera moji bratři a sestry ještě žili jako ty vlaštovky na nebi, a teď už tady nejsou."

   Chce mě uklidnit, ale sám se rozpaluje a říká:

"Jechieli, nekřič, víš,kde jsme. . ."

   A křičí ještě víc než já.

   Zmoženi únavou uléháme na podlahu a už se nezvedáme. Vzpomínám na to, že jsem se špatně zachoval ke své ubohé sestře: několik minut před smrtí jsem jí odmítl dát kousek chleba a ona šla na smrt hladová. Odpustila mi? Tihle vrazi nás zbavili také soucitu.

   Noříme se do utrpení.

   Hodiny odbíjejí devět večer. Barák se zamyká, světlo zhasíná. Celou noc ležím na zemi.

Pracuju jako holič. Šaty mé sestry. Poslední vůle staré dámy. Výbuch smíchu jedné dívky. Zpíváme.

   V pět hodin ráno nás drsně probouzí zvonění. Jdeme do kuchyně, kde nám dávají kávu a chleba. V šest hodin začíná práce. Uvědomuju si, že je tu více oddílů třídičů. Poté co jsou všichni spočítáni, což je dohromady asi sedm set osob, je každý oddíl vyslán do práce pod vedením svého kápa a svého vedoucího skupiny. Já dostávám stejný úkol jako včera, u třídění šatů. Do ruky se mi dostávají šaty, které nosila moje sestra. Přerušuju práci, několik minut ty šaty držím a dívám se na ně. Ukazuju je svému sousedovi. I on se na okamžik zastavuje a lituje mě, ale velmi rychle se vzpamatuje a křičí na mě: "Vzchop se! K čemu je to dobré? Tohle všechno je hrozné, ale nezapomínej na rány!"

   Odtrhávám kousek z těch šatů a schovávám ho do kapsy. Měl jsem ho u sebe deset měsíců, tak dlouho, jak jsem byl v Treblince.

   Hodiny odbíjejí devět. Vedoucí volá: "Holiči!"

   Všichni holiči, dohromady deset, pět dřívějších a pět nových, se shromáždí kolem něj. Ptá se nás, jestli máme nůžky (všichni jsme jedny dostali), a odvádí nás k plynovým komorám, ve kterých se živí mění v mrtvé.

   Vpustí nás do první místnosti, z níž se jde do chodby a ven. V ten krásný den pronikají sluneční paprsky do místnosti až k nám. Na lavičkách stojí desítky kufrů.

   Jeden vrah nám nařizuje, abychom se postavili každý za jeden z kufrů. Banda Ukrajinců s karabáčem v ruce a s puškou na rameni přichází a rozestavuje se kolem nás. Chvíli čekáme. Vchází velitel Treblinky, velký a tlustý, asi padesátiletý vrah. Nařizuje nám, abychom pracovali rychle. Na jednu hlavu musí stačit pět záběrů nůžkami. Musíme dbát na to, aby se vlasy nedotkly podlahy a aby kufry byly pořádně naplněny. Končí slovy:

   "Jinak bude nářez, vy mizerní psi!"

   Jsme ohromení. Po několika minutách je slyšet výkřiky úzkosti. Objevují se nahé ženy. Jeden vrah v chodbě jim naznačuje, aby běžely naším směrem. Bez slitování šlehá bičíkem a křičí: "Schneller, schneller, rychleji!"

   Dívám se na ty ženy a nevěřím vlastním očím. Každá z nich se posadí před jednoho holiče. Jedna mladá žena zamíří ke mně. Ruce mám ochromené, nejsem schopný pohnout prsty. Jsou k nám obrácené obličejem a čekají, až jim ostříháme ty krásné vlasy. Jejich pláč je srdcervoucí.

   Můj kamarád vedle mě mi říká: "Uvědom si, že pracuješ příliš pomalu, nějaký vrah si toho všimne a jsi ztracený."

   Natahuju prsty ztuhlé ruky, stříhám vlasy té ženy a házím je do kufru. Ostatní dělají totéž. Žena se zvedá. Je na ní znát, že už nějaké rány dostala. Ptá se, kam má jít, a já ukazuju na druhé dveře. Stěží mám čas se otočit a přede mnou už sedí další žena, bere mě za ruku a chce ji políbit. "Povězte mi, co s námi bude dál? Je tohle konec?"

   Pláče a ptá se, jestli to je krutá smrt, jestli to bude trvat dlouho, jestli se používá plyn nebo elektřina.

   Neodpovídám. Naléhá, chce, abych jí to řekl, protože ví, že je ztracená. Neříkám jí pravdu, uklidňuju ji. Tato výměna slov netrvá déle než několik vteřin, jen po dobu, co stříhám vlasy. Otáčím hlavu, protože se jí stydím podívat do očí. Vrah vedle mě huláká: "Honem, stříhat se musí rychleji!"

   Žena je naprosto dezorientovaná. Zvedá se a odbíhá.

   Jedna po druhé oběti usedají a nůžky stříhají, stříhají bez přestávky. Jedna pláče, jiná křičí. Ty ženy jsou většinou úplně otřesené. My jsme diváci toho všeho a nemůžeme nic říct.

   Proti mně si sedá jakási stará paní. Stříhám vlasy a ona vyslovuje poslední přání před smrtí: abych stříhal pomalu, protože za ní, před mým kamarádem, sedí její dcera a ona by chtěla jít na smrt s ní. Snažím se zpomalit a říkám sousedovi, aby zrychlil stříhání té slečny, aby do plynové komory mohly vejít spolu.

   Chtěl jsem splnit poslední vůli té ženy, ale vrah už huláká a rána zasáhla mou hlavu. Musím si pospíšit a nemohu ji už déle zdržet. Odchází bez dcery. . .

   Zatímco pokračuju ve stříhání, slyším křik. Nějaká mladá žena, která se mohla narodit tak před osmnácti lety, napadá ostatní ženy: "Co to děláte? Nestydíte se? Proč pláčete? Spíš byste se měly smát! Aby naši nepřátelé viděli, že se nebojíme smrti. Vidíte přece, jak se baví našimi slzami!"

   Nikdo se nehýbe. Vrazi okamžitě znásobí krutost a mladá žena se směje dál, až k východu.

   Mezi nešťastnicemi, které usedají přede mnou, je jedna krásná dívka, která mi říká: "Neostříhejte mi ty vlasy úplně, jak bych vypadala?"

   Neodpovídám, co bych jí mohl říct? Pokouším se ji uklidnit. . .

   Jiná žena usedá. Vytahuje sponky z účesu a křičí na mě: "Rychle! Udělejte, co máte udělat! Můžete mi klidně uříznout kus hlavy. Vy víte, že jsem ztracená. . ."

   Ano, všichni jsme ztracení.

   Jedna stará paní se mě ptá, jestli všichni muži byli určeni k práci. Ví, že sama zemře, ale byla by šťastná, kdyby její syn zůstal naživu. Vymýšlím si odpověď, abych ji uklidnil, děkuje mi a je šťastná vědomím, že její syn bude žít a bude se moct pomstít těmto vrahům. . .

   A tak v té změti výkřiků a vzlyků defilují stovky žen. Ze mě se stal automat, který je zbavuje vlasů.

   Najednou se přísun obětí přerušuje: plynové komory jsou plné. Vrah, který stojí u dveří, oznamuje půlhodinovou přestávku a odchází. Ukrajinci a několik příslušníků SS zůstávají s námi. Využívám čas k přemýšlení a uvědomuju si tu hrůzu, to peklo. Vrazi nás nutí ostříhat naše sestry několik minut předtím, než je pošlou na smrt, a my, mrtví s odkladem, my uděláme, co chtějí, za podpory karabáče. Zbavili nás soucitu, pro tyhle vrahy jsme jen nástroje. Kamarád, který třídí vedle mě, mi tiše říká: "Jak ses změnil! Nepoznávám tě!"

   Neodpovídám, on netrvá na odpovědi.

   Po několika minutách přicházejí vrazi a nařizují nám, abychom zpívali nějakou hezkou písničku.

   Veteráni mezi holiči vědí, co to znamená: kdo nezpívá, bude surově zbit. Z obavy z ran se někteří pustí do zpěvu. Jsem ohromený: v sousední místnosti lidé umírají v plynu a my máme zpívat. Jeden vrah si všiml, že mám zavřená ústa a křičí na mě: "Ty mizerný pse, chceš pěstí?"

   Otvírám ústa, aby to vypadalo, že zpívám. Ale musíme zpívat, musíme, abychom uspokojili ty vrahy, abychom se jim zalíbili.

   Čas od času některý z nich vyjde z chodby a nahlédne okénkem, aby se přesvědčil, jestli jsou ty ubohé ženy už mrtvé.

   Půlhodina uplynula. jeden vrah přichází a oznamuje, že práce pokračuje. Vracíme se na místa,abychom přijali další oběti. Znovu je slyšet křik a pláč a objevují se nahé ženy.

   Práce pokračuje. Po hodině je konvoj odbaven. Zplynováno bylo několik tisíc osob.

Nové vlakové soupravy. Šemá Izrael v plynových komorách. Naše první rozhodnutí, že utečeme. Mé první dny v táboře číslo 1.

   Práce skončila. Velitel přichází a oznamuje nám, že transport byl zlikvidován. Zavíráme kufry a stavíme je do rohu. Okamžitě jsme odváděni na prostranství a krupobití ran nám má dát zapomenout, že jsme právě ostříhali vlasy tisícovkám žen. Pod dohledem vrahů musíme znovu hledat zlato, bankovky a cenné předměty a třídit šatstvo. Velitel oznamuje vedoucímu naší skupiny, jistému Szerovi z Czestochowé, že v poledne ta scheisse hromada, zasraná hromada, musí být prohledaná. Čas od času přicházejí esesáci a vybírají si kvalitní obleky, dobré hodinky a krásné ženské šaty. Pospícháme, abychom včas zpracovali hromadu.

   Hodiny odbíjejí poledne. Zatímco čekáme před kuchyní, slyšíme, jak do tábora vjíždí lokomotiva, která za sebou táhne další oběti. Objevují se stejné vagony, jejich dveře se otvírají, osazenstvo je vyháněno ven, jako vždycky, ranami pažbou a bičem. Po několika minutách přichází vrchní vrah v roli velitele tábora a křičí: "Holiči, jde se!" Neměli jsme čas se najíst. Okamžitě jsme zamířili k plynovým komorám, abychom provedli špinavou práci. Znovu ten úděsný obraz: objevují se nové oběti, přijíždějí z Ostrowiece. Po hodině je s nimi konec.

   Přede mnou sedí nějaká mladá žena. Stříhám jí vlasy, ona mě bere za ruku a žádá mě, abych si uvědomil, že i já jsem Žid. Ví, že je ztracená, ale říká: "Pamatuj si, vidíš, co s námi dělají. Přeju ti, abys přežil, abys mohl pomstít naši nevinnou krev, která nedojde klidu. . ."

   Tiše jsem jí odpověděl: "Madam, mě čeká totéž. Jsem Žid jako vy."

   Žena nevstává, dostává ránu do hlavy, protože mezi lavicemi prochází vrah. Krev stéká po její ostříhané hlavě. Vzpamatuje se a běží za ostatními.

   Končíme práci a chvíli zůstáváme stát na místě, cesta je plná mužů mířících do plynových komor. Běží mezi dvěma řadami vrahů, z obou stran prší kopance a rány karabáčem. Tito Židé utíkají s pažemi vztyčenými, s prsty roztaženými a volají: šemá Izrael, šemá Izrael. Jsou poháněni ke smrti s těmito slovy na rtech.

   Průvod obětí končí, kovové dveře se zavírají a umlkají poslední výkřiky. Objevují se vrazi, odvádějí nás na místo, protože polední přestávka skončila. Třídíme v nepřetržitém rytmu, abychom udělali místo pro další zavazadla. Třídím a odnáším věci na různá místa ve skladu.

   Odpoledne plyne. Hodiny odbíjejí šestou. Na tento signál opouštíme práci a odcházíme na prostranství k nástupu. Poté co jsme spočítáni, hlavní kápo Galewski oznamuje počet nejvyššímu vrahovi Kiwe. Ten velí: "Kupředu, vpravo!" směrem ke kuchyni.

   Stejně jako včera dostáváme polévku a míříme do baráku. Jsem ve společnosti kamarádů Lejbla a Mojšeho Etingera a slzy nám stékají bez přestání. Konečně začínáme chápat, jak funguje toto místo. Jedná se o továrnu, jejímž palivem jsou lidské oběti: včera dvanáct tisíc, dnes patnáct tisíc, a tak pořád dál, bez přestání, nepřetržitě. . . Snažíme se dovědět, co se děje s oběťmi, když už jsou mrtvé, bez úspěchu, protože tito mrtví příslušejí k táboru číslo 2, jenž je od nás zcela oddělený, a my nemáme žádný styk s Židy, kteří tam pracují.

   Nepřestáváme se ptát sami sebe: A potom? Rozhodujeme se, že se musíme za každou cenu pokusit o útěk, protože jednoho dne nás zabijou.

   Rozhodujeme se, že od zítřka každý z nás začne schovávat část peněz, které nám při práci projdou rukama, abychom v příštích dnech dali dohromady několik desítek tisíc zlotých. Zároveň budeme pátrat po možnostech útěku.

   Hodiny odbíjejí devět. Světlo zhasíná. Leháme si, vyčerpaní, na stejnou zem a po zaúpění krutou bolestí usínáme.

   Spíme bez přerušení až do půl páté, kdy se ozve budíček. Budíme se z těžkého spánku a já se ptám, jestli tady je nějaká voda na mytí. Můj kamarád mi říká, že se nemyl deset dní, od svého příjezdu. Jdeme na snídani. Dostáváme kávu a kousek chleba. Schovávám si trochu vody na umytí. Jdeme na nástup, a poté co nás spočítají, kápo a vedoucí skupiny nás odvedou na místo, kde začínáme s tříděním.

   Můj kamarád a já se pouštíme do práce. Když najdeme velkou bankovku, schováme ji, ale dáváme pozor, aby nás vrah nepřistihl; to by znamenalo kulku do hlavy. Bankovky schováváme v mém kabátě. Po několika hodinách práce jsem dal dohromady asi pět tisíc zlotých; můj kamarád Lejbl o něco víc. Během polední přestávky se rozhodujeme odcizit víc peněz, protože venku bychom byli bez peněz ztracení.

   Odpoledne jde práce dobře. Já nacházím ještě několik tisíc zlotých. Jsou asi dvě hodiny. Zatímco pokračuju v třídění, slyším nedaleko od sebe hlas jednoho vraha: "Komm her!", pojď sem. Opouštím práci a běžím k němu. Říká mi, abych počkal, stejně jako asi dvaceti dalším. Nevíme, co od nás budou chtít. Připojují se k nám další. V obavách, že nás budou prohledávat, okamžitě svlékám kabát s penězi. Házím ho do kouta pod záminkou, že mi je příliš horko. O několik minut asi třicet z nás odvádějí na dvůr, kde se příchozí svlékají, a prohledávají nás, jestli někdo z nás neschovává peníze nebo cenné předměty. U jednoho z mužů vrazi nacházejí peníze. Zasypou ho kopanci, pak ho odvedou stranou a zastřelí.

   Jsem mezi posledními prohledávanými. Kontroluju si kapsy a nacházím bankovku v hodnotě sto zlotých. Vkládám si ji do úst. Vrazi nic neviděli, berou nám nůžky a břitvy, řadí nás do pětistupů a posílají stejným směrem jako ty, kdo jdou do plynu. Ale místo aby nás poslali do plynové komory, vedou nás do tábora číslo 2, který je mnohem horší než plynová komora.