ZLOČINY NACISMU

Autorem následujícího textu je Klára Fabianková a

pochází z její diplomové práce z roku 2006.

chorobnou touhou po mocenském udržení přivlastnil funkci ministra zahraničí." Dále Ribbentropa vinil, že "zmařil veškeré naděje na vytoužené spojenectví s Velkou Británií." Jaká jiná odezva se také dala očekávat od zapřísáhlého antibolševika, který se narodil v estonském Revalu (dnešní Tallin) a osobně zakusil poměry za časů ruské revoluce. Svým pohoršením a nezlomnou ochotou důvěřovat vůdci však nepochybně reprezentoval mínění většiny staré stranické garnitury.

   Den po podpisu se Goebbels s Hitlerem jednomyslně shodli na tom, že je velmi překvapuje mizivá odezva, jakou věnuje moskevské smlouvě světový tisk. Goebbels instruoval redaktory, že nyní mohou začít spekulovat o důsledcích pro Polsko, aby nezapomněli okomentovat především rychlost, s jakou došlo k uzavření paktu, ale přeci jen ještě nezacházet do detailů, protože informace o polské mobilizaci a o gdaňském teroru byly stále upřednostňovány.

   I sovětské obyvatelstvo přijalo zprávu o uzavření smlouvy o neútočení s ulehčením a uspokojením, domnívalo se, že se již nemusí bát čistek. Pro ně znamenalo německo-sovětské porozumění odvrácení nebezpečí války, která od roku 1933 hrozila. Sovětský svaz hlásal, že pakt o neútočení s Německem posílí věc "světového míru". Podle Izvestijí s podepsáním dokumentu skončily nepřátelské vztahy mezi Německem a Sovětským svazem, dosud podněcované nepřáteli obou států. Ukázalo se, že ačkoliv byla v Rusku po dlouhá léta vedena protinacistická propaganda, nezanechala v obyvatelstvu žádnou trvalou nenávist k Německu. Naopak ochotně akceptovalo tuto změnu kurzu v sovětské politice a všeobecně se rozšířil názor, že přátelství s Třetí říší zlepší mezinárodní postavení Sovětského svazu. Po vzoru Petra Velikého se díky Ribbentropovi sovětskému národu "otevřelo okno do Evropy".

   Nelehká historická úloha verbálně zaujmout stanovisko k otázce, proč se sovětská vláda rozhodla uzavřít pakt s "fašistickým" Německem a pokusit se tak tuto záhadu vysvětlit sovětskému lidu i světové veřejnosti, připadla populárnímu maršálovi Klimentu J. Vorošilovi, který dne 27. srpna 1939 v Izvěstijích prohlásil: "Vojenská jednání s Anglií a Francií nebyla přerušena proto, že SSSR uzavřel s Německem pakt o neútočení, ale naopak SSSR uzavřel s Německem pakt o neútočení mimo jiné také v důsledku této okolnosti, že se vojenská jednání s Francií a Anglií dostala pro nepřekonatelné názorové rozdíly do slepé uličky."

   Vedení Komunistické strany Německa v exilu ihned pakt podpořilo a přivítalo jako "úspěšný mírový počin ze strany Sovětského svazu", přispívající ke zmírnění mezinárodního napětí. V "ideovém průvodci" probíhajícími změnami, schváleném na zasedání sekretariátu Kominterny 22. srpna 1939, se mj. pravilo: "Svou připraveností uzavřít s Německem pakt o neútočení pomáhá SSSR sousedním malým pobaltským zemím a vystupuje na obranu všeobecného míru. Tím také SSSR podrývá plány buržoazních, reakčních kruhů a kapitulantů Druhé internacionály, kteří se snaží nasměrovat agresi proti zemi socialismu." Celý dokument byl zakončen ujištěním, že SSSR se vyvaroval britsko-německému spojenectví vlastním paktem s Německem, aby tím konečně přinutil Británii a Francii k podepsání trojstranné aliance, ačkoliv posléze Molotov a Vorošilov jednání s mnichovanskými vládami ukončili. Ostatně zbytek srpnového prohlášení znevěrohodňuje i následná sovětská agrese proti Polsku, Pobaltí i Rumunsku.

   Pokud šlo o nového partnera v paktu o přátelství, Molotov bez diplomatických opisů prohlásil: "Včera němečtí fašisté uskutečnili zahraniční politiku vůči Sovětskému svazu. Ano, včera jsme ještě byli ve sféře zahraniční politiky nepřátelé. Dnes se však situace změnila a my jsme jimi přestali být." Mnoho lidí však bylo z tohoto přehození ideologické výhybky zklamáno, šokováno a naplněno hanbou, protože měli ještě v živé paměti Němce jako nepřítele z doby první světové války. I ve stranických kruzích vyvolala tato náhlá změna politického kurzu zděšení a úžas. Nemalá část straníků si nemohla zvyknout na myšlenku, že z nepřítele číslo jedna se přes noc stal přítel na život a na smrt. Samozřejmě se všichni zdráhali vyslovit jakoukoli otevřenou kritiku, až příliš dobře si pamatovali čistky z druhé poloviny třicátých let.

   Samotný Stalin se přímo pedantsky snažil dodržovat novou politiku sovětsko-německého dobrého sousedství. The New York Times informovala, že na plátnech sovětských biografů už nelze zhlédnout protinacistický film Profesor Mamlock ani Rodinu Oppenheimerů, že z "prken co znamenají svět" byla stažena hra Alexeje Tolstého Cesta k vítězství o německé účasti v intervenci v občanské válce, stejně jako zmizel Ejzenšteinův film Alexander Něvský.

   Na zahraniční členy Kominterny mělo toto sloučení "ohně a vody" traumatizující dopad. Vždyť přece v posledních letech v souladu s požadavkem Moskvy svědomitě a soustavně brojily proti nacistickému režimu. A teď najednou na osobní Stalinův příkaz musely protihitlerovskou kampaň zastavit a přepnout na osočování britsko-francouzského imperialismu. Ačkoliv ukrutný teror zdecimoval v SSSR usídlené vedoucí komunistické činitele většiny evropských zemí, řadoví straníci a sympatizanti v cizině netušili nic o jeho rozsahu a charakteru. Komunismus pro ně stále představoval "soubor humanitních ideálů" a "nerozuměli příbuznosti Stalinovy formy ruského nacionalistického bolševismu s Hitlerovským německým národním socialismem". Kominterně tak nezbývalo nic jiného, než chlácholit užaslé zástupce jednotlivých komunistických stran výkladem, "že v důsledku politiky appeasementu západních demokracií vůči Hitlerovi je smlouva jedinou možností, která Sovětskému svazu zbývá a zároveň propagovat lidovou frontu proti hitlerovské útočnosti, doprovázenou pozoruhodnou iluzí, že se patrně zlepšily vyhlídky na zabránění válce a semknutí Němců, aby svrhli Hitlera".

   Ve Francii předal velvyslanec své vládě zprávu, jenž obsahovala nejpodstatnější části "tajného doplňovacího protokolu", již 23. srpna a tak v Paříži vyvolal zjevný zmatek a nejistotu. Rychlost, kterou celý sbližovací proces nabral, způsobila i několik "kouzel nechtěného", kdy třeba pařížský deník l´Ordre, první který zprávu okomentoval, vykřikoval cosi o šíření dezinformací. Tísnivá atmosféra kulminovala ještě téhož dne konstatováním ministra zahraničí Georgese Bonneta před válečnou radou: "Německo-ruský pakt úplně mění rovnováhu sil. Od této chvíle nebude již Polsko moci očekávat od SSSR žádnou podporu. Mysleli jsme si, že mu Sovětský svaz poskytne alespoň pomoc svého vojenského letectva a dodá mu válečný materiál a suroviny. Této naděje se nyní musí vzdát, asi se dokonce můžeme obávat i něčeho horšího, a to německo-ruské dohody proti Polsku." Dále dokonce uvažoval, že by se měli Poláci vyzvat, aby přistoupili na kompromis s Hitlerem, takže Francie by získala čas na přípravu obrany. I s ohledem na výslovné přání šéfa generálního štábu Maurice Gamelina, se nakonec Francie rozhodla svým závazkům vůči Polsku dostát. Podobně skeptická byla i reakce generála Josepha E. Doumenca, vedoucího francouzské vojenské mise jednající v srpnu o podmínkách sovětské pomoci Spojencům, který pevně věřil, že se jedná jen o "vyvrcholení psychického nátlaku na Polsko".

   Zahraničněpolitičtí experti v Paříži byli nuceni vysvětlit, jak se mohli nechat paktem tak zaskočit. Jako domeček z karet se zhroutila chatrná britsko-francouzská strategická koncepce, která byla postavena na chybných předpokladech, podle nichž měl být východoevropský status quo v sovětském zájmu a antagonismus mezi komunismem a nacismem neměl připustit jejich vzájemnou dohodu. Deník Le Temps se zmohl na vyčítavou reakci až po několika dnech, kdy otiskl: "Hitlerovské Německo, které se zdálo být nejpevnější hradbou proti bolševismu, se stalo vědomým komplicem revolučních sil, těch sil, o kterých pan Hitler neustále tvrdil, že jsou smrtelným nebezpečím pro evropskou civilizaci."

   Exemplárním případem byla Komunistická strana Francie (PCF), nejsilnější komunistická strana v zahraničí. V pátek 25. srpna 1939, kdy byla pozvolna cítit v evropském ovzduší vůně střelného prachu, vydala PCF komuniké, které varovalo, že "pokud Hitler navzdory všemu rozpoutá válku, nechť si uvědomí, že proti sobě nalezne francouzský lid s komunisty v prvních řadách". O měsíc později však nastal obrat a francouzská komunistická strana se proměnila v nejhitlerovštější francouzskou stranu, která se otrocky řídila moskevskými příkazy.

   Třebaže se britský kabinet zasedající odpoledne 22. srpna nedal touto novinkou vyvést z rovnováhy a ministerstvo zahraničí o paktu chladnokrevně,byť absurdně prohlásilo, že "snad ani nemá valný význam", zavládlo ve Velké Británii nelíčené zděšení a vzájemné obviňování. Ačkoliv měl Foreign Office k dispozici minimálně dvě desítky důvěryhodných zpravodajských varování o možném korunování tajného sblížení, nebyl na takový postoj připraven. Oprávněnost obav, že pakt obsahuje tajnou klauzuli na úkor Polska, prokázal londýnský Daily Expres, kterému text vyzradil zaměstnanec německého velvyslanectví v Moskvě Johnny Herwarth. A tak mnohotýdenní tápání britské politiky v otázce, jak se k Sovětskému svazu zachovat, nijak nevybočovala z logiky předešlého vývoje. Nicméně ministerský předseda Neville Chamberlain neváhal přejít do diplomatické protiofenzívy a alespoň hitlerovské Německo nenechal na pochybách o britském postoji k otázce Polska, když v dopise napsaném ještě v době Ribbentropovy cesty do Moskvy akcentoval přesvědčení, že "německo-sovětská smlouva nemůže změnit nic na závazcích Velké Británie k Polsku, ať už bude dohoda jakékoli povahy". Slova podobného významu pak o tři dny později společně s francouzským ministrem zahraničí Edwardem Halifaxem zopakoval v Dolní sněmovně, s čímž Hitler nepočítal.

   Ve Spojených státech, které nebyly paktem bezprostředně ohroženy, panoval téměř jednomyslný příklon k neutralitě. Americký prezident Franklin D. Roosevelt byl ještě v den ratifikace informován státním tajemníkem Cordelem Hullem, který se o tom dozvěděl z telegramu zaslaného velvyslancem USA v Moskvě Laurencem A. Steinhardtem. Depeše Roosevelta zastihla na palubě jachty Tuscaloosa ve chvíli, kdy se bezstarostně oddával rybolovu. Po přečtení zprávy se zachmuřil, ale účastníci jeho rybářského výletu se komentáře nedočkali.

   23. srpen 1939 tak potvrdil, že analýzy skupiny odborníků na moskevském americkém zastupitelství byly zcela v souladu se skutečností. Charles Bohlen vyvodil z paktu závěr, že "obecně lidské principy pro sovětskou politiku neplatí, jelikož je vedena jen snahou o zachování a rozšíření sovětského systému a současně, že sovětsko-německý pakt není skutečnou aliancí, neboť vzájemná nedůvěra ve vztazích obou partnerů přetrvává". V následujících dnech po podpisu se však v Americe objevil problém, jak hodnotit vzájemný poměr a stupeň fašisticko-komunistického nebezpečí. I přesto, že ze zářijového úvodníku New York Times zaznívaly opodstatněné obavy, jak "Německo vraždí svou kořist a Sovětský svaz se přitom snaží urvat z mrtvoly svou porci", hlava státu domácí veřejnost uklidňovala v tom smyslu, že "nelze očekávat, že by Berlín jakkoliv klestil cestu šíření sovětského systému". Jak se později ukázalo, nebyl to zcela prozíravý odhad.

   Stalinova spokojenost z dobře odvedené práce se ještě umocnila, když obdržel zprávy z Dálného východu, protože žádnou jinou mocnost nemohl "rudo-hnědý" pakt rozhněvat a pokořit tolik jako zemi vycházejícího slunce budující svoji politiku na protisovětské spolupráci s Německem. Pode svého morálního kodexu byli Japonci zrazeni a zneuctěni svým partnerem v paktu proti Kominterně a Hiranumova vláda na protest podala demisi.

   U nás zprávu berlínské tiskové kanceláře o plánovaném uzavření sovětsko-německého paktu přinesly 22. srpna protektorátní noviny "Večerní České Slovo". Podplukovník Ludvík Svoboda, velitel československé vojenské jednotky v polském bronowickém táboře, byl požádán svými podřízenými, aby tuto senzační zprávu vysvětlil. Doufaje, že podpis smlouvy je jen diplomatický tah, který není míněn vážně a neztrácel víru v Sovětský svaz jako spřátelenou zemi, pravil: "Myslím, že uzavření paktu je vysoká politická hra SSSR, aby bylo Německo zataženo do války. Věříme Rusku, že nezradí." Co bychom asi od pozdějšího československého prezidenta slyšeli, kdyby měl k dispozici podrobná fakta ze zákulisí sjednávání tohoto paktu, o vzájemných závazcích zakazujících podporu jakéhokoli protiněmeckého hnutí i válku za osvobození republiky a ostatních dotčených zemí, a kdyby si uvědomil, že ani v září 1938 nám ve skutečnosti "jeho věrný" Sovětský svaz, ostatně stejně jako Francie a Velká Británie, nebyl ochoten podat pomocnou ruku, protože se jednoduše nechtěl nechat zavléct do válečného konfliktu s Německem.

   Například pro jugoslávský stát nebyla v danou chvíli hlavní starostí německá či sovětská hrozba, avšak přímý důsledek paktu spočívající v rozpoutání války na severu, což by mohlo posílit anexionistické choutky Itálie, která již okupovala Albánii.

   Konečný efekt senzace především způsobilo to, že oba protagonisté před celým světem zradili, zneuctili a dovedli až k absurdnosti své dosud vehementně obhajované ideologické premisy. Přesto Stalin zůstával věrný zásadám shodným se sovětským pojímáním mezinárodního práva. Sovětský odborník na mezinárodní právo Gregorij I. Tunkin k tomu trefně dodal: "Loajalita vůči zásadám může i v nejpříznivějším případě přijít draho." Politické sbližování obou systémů, jehož příznakem měl být právě podepsaný pakt, zároveň oživil úvahy z meziválečného období, jejichž nositeli byli především Němec Carl Schmitt a Francouz Jacques Bainville, vyznačující se snahou bagatelizovat rozdíly mezi oběma systémy a zvýrazňující jejich shodné stránky tím, že je zahrnovali pod jeden termín "totalitní režim".

   I když ve skutečnosti byla většina zahraničních reakcí na dohodu přeci jen poněkud přitlumena předcházejícím avízem, nebylo obtížné uvědomit si, co z ní vyplývá. Jak učinil kupříkladu britský konzervativní poslanec Chips Channon, který prohodil, že "dělení Polska vypadá nevyhnutelně". Jedno je tak nepřehlédnutelné, německým vojákům usnadnil s konečnou platností jejich rozhodnutí vojensky rozdrtit Polsko a rozpoutat válku.

Význam paktu a bezprostřední důsledky

   Uzavření srpnové smlouvy patří mezi nejkontraverznější zvraty ve světových dějinách, k němž jen velice obtížně nacházíme historický ekvivalent. V dějinách mezinárodních vztahů lze za zlom podobného významu považovat snad jen podpis tzv. diplomatické revoluce z 15.května roku 1756 a následné zahájení sedmileté války - konfliktu, který je mnohými považován za první skutečně globální. Ačkoliv se v jistém smyslu podobá i nejnovější Rapallské smlouvě, výchozí podmínky a aspirace obou signatářů byly rozdílné a šlo v prvé řadě o vykalkulovanou dohodu s přesnými cíli.

   Dodnes však existují značné disproporce při prezentování a vysvětlování tohoto zvratu, které byly a jsou ovlivněny přehnanou ideologizací celého tématu, a to zvláště v případě komunistických propagandistů a historiků. Do počátku 80. let byly ve státech sovětského bloku diskuze na téma pozadí a důsledky německo-sovětského paktu prakticky nemyslitelné. A až teprve soumrak komunismu, který o několik desítek let přežil nacismus, nás poněkud více přibližuje k pochopení podstaty aliance.

   Je možné definovat několik interpretací srpnových událostí, z nichž jistě každá bude mít své opodstatnění. V následujícím textu bych se pokusila vyvrátit či potvrdit vybrané dva proudy. Na jedné straně americkou "revizionistickou školu", zastoupenou Jofrey Robertsem a Alanem J. P. Taylorem, která kvituje myšlenku Mnichovského syndromu a přisuzuje stěžejní vinu Stalinovi, jelikož chybně analyzoval míru odhodlání západu vzdorovat Hitlerovi a zoufale se snažil zajistit především vlastní bezpečí. Na druhé straně pak teorii "dvou želízek v ohni", reprezentovanou Davidem C. Wattem, která interpretuje sovětského vůdce coby mistra obojakosti a přetvářky, který vždy podvědomě inklinoval k německé říši. Ačkoliv proněmeckou orientaci nelze popřít, ignoruje však proměnlivý vývoj ve třicátých letech a vliv západní politiky na sovětské kalkulace.

   Dle současného estonského historika Heina Arumäe panoval ještě donedávna v zemích bývalého sovětského bloku jednomyslný názor, že pakt byl nevyhnutelným obranným opatřením, protože Sovětský svaz by se na jedné straně stal již v roce 1939 obětí nacistické agrese a na druhé straně byl po krachu trojstranného jednání ohrožen jednotnou frontou tvořenou imperialistickými státy. Byl tedy tento názor opodstatněný? Hospodářsko-vojenská bilance mezi oběma státy však neskýtá Stalinovi v oné době žádný reálný motiv k tomu, aby vsugeroval sám sobě i okolí, že je německá hlava státu schopna vážné hrozby vůči jeho vlasti. Tato domněnka patří k legendám, kterou držel při životě především on sám. Protože Hitler nepřestával hledat východní "životní prostor", byla válka se sovětským Ruskem časem nevyhnutelná, ale z krátkodobého hlediska si nepřál zaplést se s Ruskem dřív, než vyřeší polský problém a než odstraní hrozbu britsko-francouzské intervence. Zvážíme-li vojensko-strategické analýzy, válečný potenciál a další podobné faktory, jako skutečnost, že německá říše nedisponovala vhodným nástupním prostorem pro útok, pak musíme usoudit, že odpověď na položenou otázku je záporná. I vznik jednotné imperialistické fronty namířené proti Sovětskému svazu lze vyhodnotit jako příliš jednostrannou teoretickou spekulaci, protože přívrženci této myšlenky podceňují antagonismus uvnitř samotného "imperialistického tábora" a zapomínají, že na prvním místě vždy stojí reálné zájmy státu před subjektivními pohledy a náladami jednotlivých západních politiků.

   Protože je smlouva o neútočení nerozlučně spjata s tajným dodatkem, jsou oba dva dokumenty od samého počátku posuzovány negativně. Jejich neblahé důsledky spočívají v tom, že byla zničena do té doby existující mocenská rovnováha v Evropě, představující efektivní prvek mezinárodní stability, a to ve prospěch Německa, což dovolilo Hitlerovi rozpoutat 2. světovou válku. Ale nalézt jednoznačnou odpověď na otázku, proč systém kolektivní bezpečnosti ztroskotal, není tak jednoduché, už jen proto, že se vlastně hodnotíme jistou míru spoluviny. Sovětskému svazu je dodnes v této souvislosti vytýkána nedůslednost a permanentní pošilhávání po obnově německé kooperace, pohrdání "buržoazními demokraciemi" a krátkodobé kalkulace s cílem obrátit fašistickou agresi západním směrem. To vše lze poměrně úspěšně dokumentovat, avšak podobná obvinění můžeme stejně tak uplatnit i vůči jeho demokratickým partnerům. Mnohem komplikovanější je posouzení extrémních interpretací, které Stalina viní z podněcování války v rámci vlastní mocenské strategie, stejně jako u jednostranných, účelově zaměřených pokusů sovětské odborné veřejnosti prokázat třídní solidaritu fašismu a demokracie ve vztahu k Sovětskému svazu. Už i dosavadní historické zkušenosti nasvědčovaly, že kolektivní bezpečnost nenaplňovala programový cíl, neboť směrodatné velmoci jednoduše neměly zájem, aby jim malé státní útvary, zásady mezinárodního práva, suverenity i demokracie komplikovaly jejich expanzivní záměry. Jak kominterna nedokázala svým chybným a chaotickým postupem zmařit nacistické uchopení moci, tak i západ podcenil nebezpečí agrese, když s potřebnou rozhodností nereagoval na rušení jednoho článku za druhým Versailleské smlouvy a naivně spoléhal na její odvrácení tradičním zákulisním diplomatickým bojem. I když princip kolektivní bezpečnosti byl zřejmě jediným nástrojem proti válce vedené dle Hitlerových bezprecedentních pravidel a prostředků a nikdy to nebyla volba snadná, přesto všechny zúčastněné strany nesou svůj podíl odpovědnosti.

   Čím bylo tedy motivováno oživení "rudohnědého" fenoménu? Ačkoliv byl Hitler již dávno rozhodnut nemilosrdně skoncovat s Polskem, nelze pominout skutečnost, že by i přes četná odložení sotva učinil tak fatální krok, kdyby se nepojistil spojenectvím se svým diktátorským protějškem. V souvislosti s paktem tak lze hovořit o momentální shodě dvou od základů antagonistických strategií, které se nehledě na svojí vnitřní politiku a zásady, jsou-li jaké, v určitý historický okamžik shodly, aby se později mohly opět rozejít. Vágní formulace a další právní nedostatky napovídají, že se oba smluvní partneři stejně nechystali doslova dodržovat literu dokumentů a bylo to jen dočasné řešení diktované okolnostmi, což později sami potvrdili, a to nejen verbálně. "Moudrost" jejich rozhodnutí lze posuzovat jen při srovnání s jinými alternativami.

   Kdyby se Stalin zdárně dohodl s francouzskou a britskou delegací, žádný útok na Polsko by se pravděpodobně nekonal, jeho německý protějšek by musel počítat s válkou na dvou frontách. K tomu ale nebyl nacistický režim zdaleka připraven ani ochoten a spíše spoléhal na to, že přinutí Spojence k distancování od polských závazků. V případě, že by Německo zaútočilo na Sovětský svaz, který by zůstal neutrální, pak by vojenský potenciál hovořil spíše ve prospěch Stalina. Ten však o těchto možnostech nepřemýšlel, neboť usiloval o co největší oddálení onoho osudného dne, kdy se bude muset zapojit do války. Vedly ho k tomu historické zkušenosti z první světové války, když na západní frontě očekával úmorné zákopové boje, které ho časem vynesou do postavení rozhodujícího jazýčku na vahách a bude moci celosvětově šířit myšlenky inspirované komunistickou doktrínou. Americký státník John F. Dulles našel při porovnání ideových základů stalinistické diktatury s myšlenkovým zázemím hitlerovského režimu až fascinující podobnost, a to zejména co se týče cílů a prostředků k jejich dosažení. Oba usilovali o světovládu a nástrojem, jehož pomocí jí měli docílit, byl "program neomezené expanze" a mohl být ostatními "ignorován pouze na vlastní nebezpečí". Jako prostředek k dosažení kontinentální hegemonie jim neocenitelně napomohl právě srpnový pakt. Ať už by představitelé Západu vyslali onehdy do Moskvy kohokoli a jakkoli rychle by dorazil, Kreml neplánoval podílet se na obraně nezávislosti východní Evropy, ale na jejím dělení, a to jen za cenu neutrality. I když Stalin nebyl jediným aktérem neschopným předpovědět následný běh událostí, jako například náhlý francouzský debakl a otevřel Hitlerovi dveře k vnitřní kolonizaci, přesto si mohl uvědomit, že nejjistějším způsobem, jak Hitlera zkrotit, je hrozba obklíčení na dvou frontách, on však nechtěl.

   Německo-sovětský pakt je nezřídka nazýván Hitlerovou "poukázkou na válku", byl však poukázkou i Stalinovou. Jakmile zaschl inkoust na smluvním papíře, oba signatáři mohli díky absenci suspenzivní klauzule zaútočit na své sousedy, aniž by jim v tom ten druhý zabránil. A přesně do toho se také pustili. Prvním hmatatelným výsledkem byla smlouva o hranicích a přátelství, která byla ne nevýstižně na počátku 90. let prohlášena za "faktickou rehabilitaci fašismu". V důsledku obou paktů, jak srpnového tak zářijového, a následné podzimní praktické expanzi, byla posunuta hranice Sovětského svazu na linii čtyř řek Pisc-Našeš-Visla-San a překročena tak Curzonovova linie o takřka 150 km na západ, čímž se obě země staly bezprostředními sousedy.

   Územní změny se na jedné straně týkaly především litevského území, které tímto spadalo do sovětské sféry vlivu a na druhé straně vojvodství Lublin a částí Varšavského vojvodství, které připadly německé straně. Od této chvíle tedy hitlerovská Třetí říše spravovala 48 % teritoria bývalého polského státu, proti 35 % deklarovaných srpnovou smlouvou, tedy i oblast východně od Visly ohraničenou řekou Bug až ke Krylovu a odtamtud na západ přes Tomaszow až k řece San, včetně výběžku kolem Suwalki a Augostowa. Sověti nakonec anektují 194 000 km čtverečních polského území, zahrnující na jihozápadě i oblasti, které v minulosti náležely Rakousku-Uhersku, jako Lvov-Lemberg a nikdy netvořily součást ruského impéria, i s 12 miliony obyvateli převážně ukrajinské a běloruské národnosti, a současně převzali kontrolu nad námořními a leteckými základnami v Estonsku a Lotyšsku. Územní bilance byla nakonec aktivní na straně Sovětského svazu, který dostal 77 620 km čtverečních oproti 72 866 km čtverečních Německa.

   Okamžitě oba smluvní partneři počali s likvidací místních elit, včetně germanizace a sovětizace zbytku populace. Situaci výstižně ilustruje polský spisovatel Czeslav Milosz, který když v 80. letech přebíral Nobelovu cenu za literaturu, podotkl: "23. srpen by měl být každoročně připomínán jako den smutku, jelikož tehdy uzavřeli dva diktátoři smlouvu o územním rozdělení jejich sousedících států, jenž měly vlastní hlavní města, vlády a parlamenty a jejichž hranice, právo na sebeurčení a pasy přestaly existovat." Je smutnou pravdou, že Hitlerem předloženou nabídku ohledně pobaltských států a Polska musíme označit za velmi dobře vykalkulovaný šachový tah. Protože Stalinova zahraniční politika byla postavena na ultralevicových, blanquisticko-trockistických myšlenkách, umocňovanými moskevskými vlivnými osobnostmi a organizacemi, které považovali existenci suverénního Pobaltí za dočasný jev a jeho implementaci do ruské říše za přirozený běh událostí. Pochopitelně nejen snahou o šíření socialismu byl inspirován sovětský zájem o zmiňované oblasti, ale i konkrétními ekonomickými, vojensko-strategickými a historickými důvody. Obzvlášť v reflexi na rostoucí nebezpečí útoku bylo nezbytné odsunout pozice německých armád co možná nejzápadněji.

   Třebaže jejich politika byla v daný moment chladně vypočítavá, jejich prostředky neomluvitelné, přesto byla nanejvýš realistická. Shrneme-li si bezprostřední reálné výsledky obou paktů, dojdeme k následujícím závěrům. Sovětskému svazu umožnily omezit rozsah a autoritu fašistické sféry ve východoevropském prostoru, a to zhruba na 400 tisících km², čímž minimalizoval válečnou hrozbu a navíc si zajistil přístup ke strategickým hospodářským oblastem na západní hranici, ne nepodstatným i pro jeho obranu. Získal nepatrný čas k vyzbrojení a uskutečnění některých vojenských reforem, včetně příslibu ekonomické a špičkové technologické pomoci. V neposlední řadě posloužily jako zápalná šňůra k válečnému konfliktu a likvidaci polského státu, i když je otázkou, tak by se chovalo Polsko, kdyby nebylo Hitlerem přepadeno a na čí stranu by se přiklonily pobaltské státy. Německu poskytly smlouvy jak pocit bezpečí v právě rozpoutané válce, tak blahovolnou neutralitu druhé strany, včetně řady nezbytných komodit pro válečné hospodářství. Obě země také obnovily hospodářskou spolupráci a upevnily si pozice na mezinárodním poli tak, že bez nich nebude možné v budoucnu dosáhnout na evropském světadílu dohody.

Charakter hospodářsko-politických vztahů od září 1939 do června 1941

Hospodářská spolupráce od září do prosince 1939

   Po rozpoutání válečného konfliktu si Stalin nepřál Německo poražené, ale spíše vysílené. A to natolik, aby trvalo dlouhé roky, než by si dovolilo zaútočit proti Východu. Na jedné straně se domníval, že případná Hitlerova porážka by mohla vystavit Sovětský svaz dvěma těžce vyzbrojeným dravým impériím. Na druhé straně věřil, že by německá vítězství motivovala Hitlera k novým kontinentálním dobrodružstvím. Proto doufal v pat. Nacistická reakce na spolupráci byla neméně cynická a dvojznačná. Hitler potřeboval neutrálního partnera, alespoň do doby, než dobojuje válku s Velkou Británií a Francií, přičemž příslib hospodářské pomoci byl vítán. Motivace pro udržení spojenectví spočívala v oboustranných anexionistických ambicích, což dokumentují i podzimní události.

   I přes prokazatelné výsledky programu čtyřletého plánu se nepovedlo v předvečer války zabezpečit dostatečnou zásobu surovin a potravin. Existující surovinové bohatství postačovalo v nejlepším případě na dvanáct týdnů válečných operací. Německá říše byla tedy stále závislá na zahraničí, a to v oblasti potravin z 20 %, u surovin z jedné třetiny, přičemž u pro tankovou ocel nenahraditelného chromu ze 100 %, u bauxitu z 99 %, u niklu na výrobu munice z 95 %, u cínu z 90 %, u kaučuku pro přepravu z 80 %, u mědi pro elektrické vybavení ze 70 % a u minerálních olejů z 65 %, zatímco Sovětský svaz disponoval až sedmnáckrát vyšší zásobou ropy a měl sedmkrát více železné rudy. Právě za použití této argumentace byla pro Hitlera hospodářská spolupráce se Sovětským svazem klíčová v boji na neutralizaci západní blokády a lze na ní nahlížet ze dvou zorných úhlů. Na jedné straně pomohl doplnit domácí zbrojní průmysl o rozsáhlé sovětské dodávky, zahrnující jmenovitě obilí z Ukrajiny, ropu z Kavkazu nebo manganovou rudu z Nikopolu, na druhé straně si německý diktátor otevřel dveře na Dálný východ, především k japonskému velrybímu tuku, mandžuským sojovým bobům, čínskému wolframu a kaučuku z jihovýchodní Asie.

   Ale i Sovětský svaz díky válečným okolnostem ztratil cenné hospodářské kontakty se zahraničím a potencionální importéry technologií. Po zahájení obchodního embarga Albionu se mnoho britských firem zdráhalo vyhovět sovětským požadavkům a dostát již nasmlouvaným objednávkám zbrojního materiálu. Proto se i Stalin rozhlížel na mezinárodní úrovni po vhodných úvěrech a technickém vybavení pro svůj rozvíjející se válečný průmysl. Problémy prohloubily sovětské vojenské zásahy v Polsku a pobaltských státech, které zvýšili poptávku po surovinách a výrazně omezily exportní kapacitu východního partnera. Z těchto skutečností musely později zákonitě plynout potíže ve vzájemném hospodářském styku.

   Obě země si vytyčily za cíl vytvořit společný politicko-hospodářský blok, který měl ovládnout evropský kontinent, ale jehož realizace se zatím jen matně rýsovala na obzoru. Přestože nesčetné expertní analýzy dospěly k závěru, že ačkoliv Sovětský svaz nebude schopen vyprodukovat tak vysoké přebytky, aby uspokojil německou dovozní potřebu, má případné hospodářské spojení pro Třetí říši rozhodující význam, právě s ohledem na delší trvání válečného konfliktu. Nacistické vedení tak dočasně podporovalo tuto myšlenku i s oboustrannou vojenskou pomocí, a to za účelem zničení britského impéria.

   Již na sklonku astronomického léta roku 1939 se mnohé německé podnikatelské subjekty obracely na kompetentní hospodářské instituce, aby jim zprostředkovaly odbytové možnosti na ruském trhu, a to v duchu výmarské a rapallské éry. Avšak je potřeba upozornit, že struktura sovětské poptávky po dovozu se v poslední dekádě značně změnila a preferuje převážně průmyslový a válečný sortiment. I srpnová dohoda o půjčce se týkala více investičního než spotřebního zboží. Němečtí dodavatelé, kteří hledali náhradu za ztracené tržní segmenty, se novým podmínkám musely přizpůsobit.

   To však teprve předznamenalo ekonomickou spolupráci. Křehké spletivo rodícího se systému kooperace bylo zpevněno následnou výměnou diplomatických nót, které kromě politického pozadí upřesňovaly charakter budoucích obchodních vztahů. Zářijová rámcová deklarace ukotvovala úmysl všestranně rozvíjet hospodářské vztahy, příslib surovin a průmyslových výrobků, možnost německého tranzitu cenných komodit ze zemí Dálného východu a Rumunska, včetně naději na blízké uzavření oficiální smlouvy.

   Ačkoliv se z řad zástupců Říšské banky ozývaly varovné hlasy, které poukazovaly na přílišné zatížení domácí válečné ekonomiky, a to v souvislosti s plánovaným 200 milionovým kreditem, přesto se na základě říjnové korespondence začaly stále více prohlubovat vzájemné kontakty. V zájmu vlastní politiky bezpečnosti projevila i Moskva ochotu prorazit ve prospěch Německa blokádu a nakupovat pro něj v zahraničí suroviny strategického významu, které by posléze transportovala do neutrálních zemí.

   Na této bázi vypracoval moskevský velvyslanec K. Schnurre "Vyjednávací harmonogram pro Moskvu", ve kterém od Sovětského svazu požaduje oproti původním 70 milionům surovinové dodávky v hodnotě 1,3 miliardy říšských marek pro následujících dvanáct měsíců. Z čehož do průmyslového sektoru by mělo plynout přibližně 530 milionů říšských marek, do potravinářské oblasti 330 milionů a do zemědělství 120 milionů marek. Dále pak 2 miliony tun minerálních olejů a barevné kovy, včetně kaučuku ze třetích zemí za 100 milionů říšských marek. Vypočítané objemy surovinového bohatství měly Hitlerovi vykompenzovat polská ropná pole v Drohobyzce a Boryslawi, které v září připadly do Stalinovy sféry vlivu. Vzhledem ke skutečnosti, že celkový sovětský vývoz do Hitlerovy říše v roce 1938 činil 625 milionů říšských marek, bylo očekáváno, že se pro tento rok minimálně zdvojnásobí a Německo tak získá cenné suroviny, které posléze přemění na produkty určené zpět do ruské říše, aby ulehčilo domácí ekonomice. Obdobně velkorysý byl německý návrh i v otázce platby a kompenzace, když sliboval okamžitý přísun průmyslového zboží ve výši 330 milionů marek a zařízení pro výstavbu hydrogenačního zařízení za 150 milionů říšských marek. Dále formou vysoce kvalitního zbrojního materiálu a zlata nabízel úhradu poskytnutého úvěru z poloviny třicátých let, který byl v roce 1940 splatný. S dalšími menšími položkami Schnurreho koncept oceňoval německé protiplnění na sumu 810 milionů marek, přičemž zbývající zhruba půl milionovou část tvořily dlouhodobé investice.

   S těmito návrhy přijela několikačlenná delegace v druhém říjnovém týdnu do Moskvy, kde proběhly rozhovory. V přátelské atmosféře sovětská strana akceptovala objednávky v celkové hodnotě 500 milionů říšských marek a překvapivě přistoupila i na přibližně jednu třetinu německých "utopistických" požadavků. Ještě na konci října přicestovali sovětští zástupci hospodářské a vojenské sféry do Berlína. Vyjádřili zájem o nákup válečného materiálu, avšak nijak nespěchali. Před tím, než vyhotoví vlastní podrobnější objednávkovou listinu, tvrdošíjně trvali na vyslání komise specialistů do Německa, která by ráda viděla nejnovější vojenské výzkumy a podnikla alespoň měsíční studijní pobyty v místních průmyslových závodech, experimentálních pracovištích a armádních cvičištích, letiště nevyjímaje. Němci byli takto neskrývanou "licenční špionáží" značně zaskočeni a podrážděni. Sám Adolf Hitler ale vydal instrukci, že "všechna ruská přání by měla být nadále plněna, ale skutečně významné záležitosti, především vojenského charakteru, musejí zůstat pochopitelně neodhaleny".

   V nejbližších měsících proběhla sovětsko-technická exkurze do několika továren německého zbrojního průmyslu, především leteckého. Pracovní inspekce byly realizovány převážně v Dessau, Rostock-Marienehe, Augsburgu a Brémách, kde byl předveden nejmodernější letecký park. Říšští představitelé zbrojního sektoru nabyli při těchto příležitostech cenné zkušenosti, a to všeho druhu. Jelikož v té době ještě skvěle fungoval komunistický špionážní systém, který velmi spolehlivě informoval sovětské odborníky o konkrétních nacistických strojích a výzbroji a ti je později mistrně využili.

   V listopadu hrabě von Schulenburg z Moskvy signalizoval, že Molotov naznačil komplexní připravenost všech ekonomických oblastí, doprovázenou dobrou vůlí k vzájemné budoucí spolupráci, proto přislíbil okamžité dodávky železné rudy, nafty a obilí, avšak za předpokladu, že německé plnění na sebe nenechá dlouho čekat. Pro detailnější představu přivezla sovětská delegace 30. listopadu 1939 do Berlína svůj seznam nákupů, který obsahoval techniku pro vojenské námořnictvo a letectvo, dodávky pro dělostřelectvo, munici, protipožární zařízení i kompletní výrobní technologie. Veškeré položky měly být dodány nejlépe do konce následujícího roku, což se ale příliš neslučovalo s německými válečnými plány. Jako kompenzaci byla sovětská vláda ochotna zahájit výrobu jmenovaných licenčních letadel i motorů a dokonce třetinu dodávat německému partnerovi. Tento soupis požadavků byl velmi dlouhý a fatálně zasahoval do nacistických materiálových a surovinových zásob (hlavně železa), což by ohrozilo budoucí produkci. Zákonitě musel především říšské vojenské autority přinejmenším vyvést z míry. Vždyť souhrnná hodnota byla oceněna na 1,5 miliardy říšských marek, přičemž samotný námořní program dosahoval 700 milionů a to nebyly započítány případné licence výrobních práv. Německé oficiální prosincové stanovisko bylo takové, že srpnová smlouva o poskytnutí úvěru umožňuje pouze vojenské dodávky do výše 58 milionů říšských marek, nicméně pokud by byly plně kompenzovány importem surovin ze Sovětského svazu, byli by připraveni exportovat zbrojní techniku v hodnotě 660 milionů říšských marek. Dále uvažovali o obráceném harmonogramu plnění, tedy nejprve dovezou suroviny Rusové a až poté oni. Zároveň termíny byly shledány zcela nepřijatelnými, protože se Německo nacházelo ve válečném stavu.

   I přes početné protestující hlasy ozývající se z německého zbrojního sektoru, si H. Göring nakonec prosadil vlastní pojetí, ve kterém navrhoval upravenou smlouvu a v každém případě obchodní jednání dovést do úspěšného konce. V polovině prosince přicestovala německá delegace do Moskvy, tentokrát se měla setkat s lidovým komisařem zahraničních věcí A. I. Mikojanem. S sebou vezla i seznam vojenských objednávek, které maximálně přizpůsobila sovětským přáním. Stalinem instruovaný Mikojan vystupoval mnohem razantněji a vyžadoval od druhé strany akceptaci kompletní listiny, jinak Sovětský svaz neimportuje suroviny, jenž jsou za současných podmínek na světovém trhu pro německou říši nedostupné.

   Zamyslíme-li se nad výše zmíněným, jsou Stalinovy záměry očividné. Velmi dobře si uvědomoval význam hospodářské spolupráce pro válčící Třetí říši. Ta musela čelit ničení a opotřebování veškeré techniky. Jako obvykle postrádal velkorysost a hodlal z čerstvě nabytého geopolitického postavení vytěžit více, než by člověk věřil. Pro sovětského diktátora měl svazek s Německem ryze defensivní charakter, s cílem vyvarovat se válečného konfliktu a získat čas pro kvalitní vyzbrojení. Zajímal se o vojenské a branně-hospodářské přísně střežené informace pro modernizaci armády, obzvláště pak leteckého a námořního průmyslu, což mimo jiné nekorespondovalo ani s výchozí přátelskou úmluvou z konce září téhož roku. Na jedné straně Sověti nárokovali až trojnásobně vyšší německé závazky, než jsou jejich vlastní a na druhé straně se v září hovořilo pouze o průmyslových výrobcích. Zároveň si mohli dovolit vyčkávat a být tak velmi zdrženlivý v plnění smluvních závazků, pokud se partner zdráhal poskytnout kýžený zbrojní materiál. Dohoda se zdála být příliš vzdálena a vyjednávání bylo bez hmatatelného výsledku na pár dní přerušeno.

Hospodářská smlouva z 11. února 1940

   Na podzim Sovětský svaz rozpoutal válku s Finskem. Stejně jako potřeboval Hitler prvního září sovětskou blahosklonnou neutralitu, tak nyní byla vhodná Hitlerova loajalita, jelikož se Stalin obával, že Finsko, které bylo podporováno západními zbraněmi a střelivem, by se mohlo stát platformou k usmíření Německa s britsko-francouzským blokem. Ale i Hitler v této době ještě projevoval mocné nadšení pro sovětský protějšek, když si v soukromí představoval, že bude moci vést ruskou politiku po bismarkovském způsobu, to znamená bez války a ještě vyřeší i problémy se zásobováním. Také mu záleželo na tom, aby na severu kontinentu nedošlo k rozpoutání nějakého rozsáhlejšího konfliktu a měl i nadále možnost disponovat pro něho nezbytnou švédskou železnou rudou z Gällivare a niklem z finského Petsamu.

   Stalin na svém spojenectví lpěl a inicioval tři kola nočních rozhovorů. První tříhodinové jednání, konané 31. prosince 1939 objasnilo, jakou důležitost přikládá sovětské vedení nové hospodářské smlouvě. Deklarovalo i ochotu objektivně redukovat požadavky vyplývající z listopadového seznamu, avšak nehodlalo se vzdát dosud nesplněných německých dodávek, které se dotýkaly námořnictva, dělostřelectva, obráběcích strojů na výrobu munice a především leteckých prototypů. Vyslanci "euroasijské říše" neměli zájem nijak výrazně omezit vlastní válečné ambice, především s ohledem na finský konflikt. Kromě toho bylo avizováno, že záleží jen a jen na německé výrobní kapacitě a výkonnosti válečného průmyslu, od kterého se bude odvíjet případný příliv sovětských surovin do říše. A Hitler si to uvědomoval a začal usilovat o kompromisní řešení. V polovině ledna 1940 dospěl k rozhodnutí vyhovět moskevským přáním a poskytnout dodávky v celkové hodnotě 390 milionů říšských marek, včetně technických plánů na výrobu lodí Bismarck a Lützov, za něž nárokoval sovětské suroviny ve výši 730 milionů marek.

   Na druhém diplomatickém sezení, které se uskutečnilo díky onemocnění Stalina až na konci ledna, se ještě Hitlerovi vyslanci pokusili vyjednat dlouhodobější kompenzační lhůty, ale jejich prosby nedošly v hostitelské zemi sluchu.

   Německé argumenty a apely nesměřovaly k ničemu až do prvních únorových dnů, kdy zoufalý Ribbentrop napsal osobní dopis Stalinovi, ve kterém své požadavky přeformuloval do politické roviny, když mu připomenul sovětský slib hospodářské pomoci v právě probíhající válce a mimochodem zmínil i polské a pobaltské teritorium, jímž dostal předem zaplaceno. Takto přímé Ribbentropovo poselství bylo nepřehlédnutelné. Sovětský vůdce se jím také patřičně zabýval a po třídenním mlčení "hozenou rukavici" zvedl na posledním nočním setkání dne 8. února, kde se obě strany domluvily na konečné formální podobě nové úmluvy.

   Po sérii velmi tvrdých jednání byla tedy dne 11. února 1940 v Moskvě podepsána oficiální obchodní smlouva. Dohoda o výměnném obchodě byla plánována na období dva a čtvrt roku, přičemž sovětské dodávky které měly být realizovány v průběhu 18 měsíců, budou vykompenzovány německým plněním po dobu 27 měsíců, což odpovídalo nacistickým požadavkům. Sovětský svaz se zavázal v prvním smluvním roce importovat suroviny ve výši 550 milionů říšských marek, k čemuž se mu připočítává i nesplněný objem ve výši 100 milionů marek ze srpnové kreditní smlouvy. K tomu se přidaly další podstatné služby, které vyplývaly již z loňské zářijové korespondence, jako například přiznání německého práva obousměrného tranzitu z Rumunska, Íránu, Afghánistánu a Dálného východu, umožňující surovinový transport ze třetích zemí. Pro druhých dvanáct měsíců byla zatím stanovena pouze část sovětských dodávek, a to v úhrnu za 230 milionů říšských marek. Na druhou stranu Německo mělo dodat východnímu partnerovi vojenskou a průmyslovou techniku v ceně 420 - 430 milionů říšských marek, a to nejlépe do května 1941, posléze pro období od května do srpna 1941 v hodnotě 220 - 230 milionů marek jako výměnu za přísun sovětských surovin, kovů, paliva a obilí. Přiložený hustě popsaný sovětský katalog, převážně zbrojních objednávek, navíc určoval, že musí být neprodleně započaty rozhovory o dodávce křižníku Lützov, technické dokumentace a plánů ostatních bitevních lodí, zařízení pro loděnice, lodních motorů, námořního a polního dělostřelectva, magnetických min či hydroakustického a hydrografického vybavení, optické přístroje, spojovací techniku, chemická zařízení, ženijní materiál, munice a pyrotechniky, pancéřová vozidla, 308 různých obráběcích strojů a obsáhlý seznam bojově vybavených letadel. V druhém smluvním termínu od května do srpna 1941 se měl uskutečnit dovoz doplňkových zařízení ke všem avizovaným zbraním, včetně filmovacích a fotografických stanic.

   V souladu se zářijovou korespondencí paralelně probíhaly rozhovory o společných, především dopravně technických, projektech. V prosinci 1939 ležely na stole návrhy smluv, které počítaly s obnovením pravidelné letecké dopravy na trase Moskva-Berlín, po které se v posledních třech letech běžně nelétalo. Bezprostředně potom byla zavedena pravidelná námořní doprava mezi Hamburkem, Leningradem a Štětínem. Intenzivní námořní spolupráce měla i jiné formy než přímý obchod s materiálem. Svědčí o tom i ponorková "základna Sever" (Basis Nord) v Barentsově moři, v zátoce Zapadnaja Lica blízko Murmansku, která byla na základě únorové smlouvy dána k dispozici říšskému námořnictvu a sloužila jako opěrný bod pro zásobovací flotilu (Strategicky významnou týlovou základnu vybudovala armáda vězňů z Gulagu. Odsud mohla říšská válečná plavidla vyplouvat s pomocí sovětských ledoborců do Tichého oceánu a úspěšně napadat britské obchodní trasy.).

   Zdlouhavost a zarputilost takřka čtyřměsíčního jednání dokazuje, že nebylo snadné nalézt kompenzaci oboustranných zájmů, přesto však výsledný kompromis vyšel více vstříc sovětským než německým průběžným návrhům. I když oba diktátoři patrně od začátku věděli, jak hluboce budou vzájemně na sebe odkázáni, není možné si nepoložit otázku, proč Hitler svému potencionálnímu nepříteli ještě i pro roky 1940 a 1941 povolil dodat nejmodernější zbrojní sortiment. Pravděpodobně doufal, že pomocí surovin přicházejících z východu se podaří eliminovat účinnost britské blokády. Vezmeme-li v úvahu jeho ofenzivní plány v Atlantickém oceánu, bylo také zapotřebí vytvořit konstruktivní politické klima vůči Sovětskému svazu. Vzhledem k problémům Rudé armády ve Finsku, které se houževnatě odmítalo podrobit v "pobaltském stylu", nabyl přesvědčení, že sovětská letecká a námořní produkce je tak technicky zaostalá, že v dohledné době nebude schopna zužitkovat importované know how. Na druhé straně Stalin si byl vědom své potřebnosti a neváhal toho využít.

Hospodářská spolupráce od února do října 1940

   Plnění obchodních smluv významně ovlivňovalo dopravně-technické dědictví z 19. století. Po rozdělení polského státu musela být upravena hraniční nádraží a v obou směrech dobudováno železniční spojení. Překážku v plynulosti dopravy ale představovala především diference mezi evropským standardním rozchodem kolejnic a širokorozchodnými kolejemi v Sovětském svazu. Transportovaný náklad musel být přeložen na hranicích Polska, a to například na automobilovou dopravu, což vedlo k častým zácpám a průtahům. Teprve ve druhé polovině prosince 1939 dorazil první naložený vlak do polské Przemyslavi, kde bylo hlavní překladiště pro obilí z Ukrajiny a Rumunska, minerální olej z Galicie a Kavkazu, a po anexi Pobaltí i pro tranzit z Dálného východu. Logistická komplikace umocnila kapacita Transsibiřské magistrály, která často nebyla schopna pojmout tak vysoký objem zboží, že němečtí přepravci zabezpečovali sovětské dodávky z pohraniční oblasti do vnitrozemí jen se značnou námahou.

   I z těchto důvodů ředitelství Lufthansy pokládalo lednové otevření metropolitní letecké linky jen za první krok a nespouštělo ze zřetele ideu velkolepého transeurasijského leteckého mostu do Číny, přes Čchung-čching, Chami, Almu Atu, Moskvu a Berlín, který měl usnadnit import čínského wolframu a japonského margarínu do německé říše. Říšské ministerstvo letectví se v průběhu března 1940 horlivě snažilo získat pro tento projekt i sovětskou stranu. Avšak Molotov uštědřil Němcům svým odmítavým stanoviskem trpké zklamání. K tomu se připojily i neuvěřitelně nákladné čínské kompenzační požadavky a politické rozpory s Japonskem. Ztroskotalo rovněž i přání na společné dopravní spojení s Teheránem, přesněji s ropovodem v Persii.

   Přesto měsíc únor přinesl alespoň krátkodobé oživení obchodního styku. Stejně rychle jak sovětský postoj tál, však opět znovu zamrzl. Ačkoliv Sovětský svaz sliboval pro příštích dvanáct měsíců velkorysé surovinové dodávky a služby za celkem 800 milionů marek, které by nakupoval ve třetích zemích, již v březnu zablokoval export obilí a nafty. A. I. Mikojan takto náhlou absenci štědrosti ospravedlňoval tím, že od srpna 1939 obnášel sovětský dovoz do říše 66,5 milionů marek, zatímco druhá strana poskytla jen 5,5 milionů a tudíž nekompromisně požadoval splnění smluvních závazků, s důrazem na uhlí a letadla. V polovině března vyvrcholily návštěvy odborných komisí v říšských továrnách a průmyslových koncernech, jako například u firmy Krupp, která protestovala proti ministerskému nařízení, podle něhož by měla dát sovětskému zbrojnímu sektoru k dispozici nejen průmyslový sortiment, ale i patenty a technickou dokumentaci, podnikové tajemství nevyjímaje.