ZLOČINY NACISMU

   Nacionální socialismus (zkráceně nacismus) byl státní ideologií v hitlerovském Německu v letech 1933 - 1945. Jeho vláda se vyznačovala obrovským množstvím spáchaných zločinů.

   Mezi hlavní zločiny této ideologie patří holokaust, zřízení a provoz koncentračních táborů. hlavní podíl na vyvolání 2. světové války, páchání válečných zločinů během ní, pokusy na živých lidech vč. dětí a vraždění duševně a tělesně nemocných a postižených.

Výroční shromáždění NSDAP v roce 1937 v Německu.

Holokaust

   Holokaust tvoří jednu z nejtemnějších kapitol v lidských dějinách, stal se symbolem a nejznámějším zločinem nacionálního socialismu. Miliony Židů bylo zplynováno, zastřeleno, ubito, umořeno prací, zemřelo hladem či zabito smrtící injekcí jenom proto, že se narodili jako Židé. Od ostatních genocid se tato liší tím, že nacisté a jejich spolupachatelé chtěli židovské obyvatelstvo vyhladit do posledního člověka.

   Holokaust lze rozdělit na 3 části. První: vyloučení Židů z veřejného života. Druhá: jejich izolace v ghettech a sběrných táborech. Třetí: fyzická likvidace.

   Od uchopení moci 30. ledna 1933 v Německu (již předtím ovšem příslušníci SA terorizovali německé Židy) začali nacisté systematicky vyčleňovat Židy z veřejného života. Postupně, ale nekompromisně ztratili Židé občanská práva, nesměli být zaměstnaní ve státní správě. Docházelo k "arizaci" - zabavování židovského majetku. Časem museli mít Židé na oděvu přišitou žlutou šesticípou hvězdu s nápisem "Jude" (Žid). Nesměli kupovat noviny, vlastnit rádio, domácí zvířata a mnoho dalších věcí. Nakupovat směli jen v určených hodinách, nesměli navštěvovat kina, divadla, restaurace, kavárny, koupaliště a ostatní veřejná místa. Tyto diskriminační nařízení nacisté zavedli i v okupovaných zemích.

   Po vypuknutí 2. světové války nacisté začali zřizovat izolované prostory, tzv. ghetta a sběrné tábory, kam Židy hromadně deportovali. Ty největší se nacházely na území okupovaného Polska, a to ve Varšavě, Lodži a Lublinu. Postupná koncentrace Židů v těchto místech podstatně umožnila nacistům uskutečnit tzv. "konečné řešení židovské otázky".

   Nacisté nechtěli Židy hned vyvraždit. Nejdříve na ně vyvíjeli nátlak, aby emigrovali. Po zahájení války nacisté plánovali hromadné deportace např. na ostrov Madagaskar. Tento záměr jim ovšem vzhledem k vývoji válečných událostí nevyšel.

   Během příprav invaze do SSSR s krycím názvem Barbarossa nacistické vedení v zimě roku 1941 rozhodlo, že na zabraném území Sovětského svazu budou tamější Židé zavražděni a do tohoto "vyčištěného" prostoru pak deportují všechny evropské Židy. Za tímto účelem reorganizovali a vyškolili speciální jednotky, tzv. Einsatzgruppen, rozdělené do čtyř základních jednotek: Einsatzgruppe A, B, C a D. Jejich hlavním úkolem bylo fyzicky odstraňovat představitele sovětského režimu (osoby zaměstnané ve státní správě, komunistické funkcionáře, politické komisaře - tzv. politruky, což byli osvětoví důstojníci Rudé armády), partyzány a Židy.

   V ranních hodinách 22. června 1941 nacistické Německo bez vyhlášení války vojensky napadlo Sovětský svaz. Od počátku tažení německá vojska porážely protivníka a postupovaly stále hlouběji do nitra sovětského státu. Těsně za nimi kráčely Einsatzgruppen a plnily své úkoly.

   V prvních týdnech německé okupace sovětští občané - Ukrajinci, Bělorusové, Lotyši, Estonci, Litevci, Moldavané - vítali Němce jako osvoboditele. Příslušníci Einsatzgruppen toho využili a podněcovali je k pogromům proti Židům. Například ve Lvově než Sověti ustoupili, NKVD zavraždila vězně v místní věznici. Po příchodu Němců si to za přispění Einsatzgruppen místní obyvatelé vzali jako záminku k pogromu proti židovským spoluobčanům. Obětí tohoto lynče se stalo na 4 000 lvovských Židů.

Popravy Židů v SSSR byly nemilosrdné.

   Podle Němců neprobíhaly pogromy dost rychle a efektivně, a tak se Einsatzgruppen, německé policejní prapory a velké množství místních kolaborantů s podporou Wehrmachtu a Waffen SS pustily samy do vyvražďování sovětských Židů. Vraždilo se střelbou, z počátku klasickým polním způsobem, a pouze muži. Ale v srpnu přišel z Berlína rozkaz zabíjet i ženy a děti, tedy všechny Židy bez rozdílu věku a pohlaví. Časem se polní způsob popravy ukázal jako nevyhovující, proto se němečtí kati uchýlili k dříve zavrhované, jimi nazývané "bolševické metodě" - střelba pistolí zezadu do zátylku z těsné blízkosti.

   Průběh poprav byl nanejvýš otřesný. Oběti se musely svléknout úplně do naha a poté si stoupnout na kraj hromadného hrobu, načež byly zastřeleny. Když Němci nenašli žádnou jámu na hromadný hrob, museli ji Židé před svou smrtí sami vykopat. Pokud měly ženy malé děti či batolata, do poslední chvíle se je snažily chránit. Často se tak stávalo, že tyto děti spadly do hrobu živé a pod tíhou dalších mrtvol se pomalu udusily.

   Postup vraždění nacisté po celou dobu holokaustu neustále zdokonalovali. Během hromadného střílení přišli s nápadem "lepšího" ukládání mrtvol, cynicky nazván "sardinková metoda". Skupina Židů se musela svléknout do naha a pak si lehnout do jámy těsně vedle sebe čelem k zemi. Nato je popravčí jednoho po druhém střelil do zátylku. Přišla druhá skupina Židů, svlékli se, vlezli do hrobu a lehli si na mrtvoly obličejem směrem k jejich nohám a rovněž byli zastřeleni. Třetí skupina si zase lehla čelem k zemi k nohám druhé skupiny. Až se jáma takto zaplnila mrtvými, byla zasypána.

   I na sadistických a přesvědčených nacistech zanechávalo hromadné střílení lidí - hlavně dětí - těžké psychické následky. I přes velký příděl alkoholu se hodně esesmanů psychicky hroutilo, páchali sebevraždy, v záchvatu postříleli své kolegy. Proto vedení SS hledalo prostředek, který by zabíjení usnadnil a hlavně měl na katy co nejmenší negativní psychický vliv. Tímto prostředkem se staly mobilní plynové komory - nákladní automobily s hermeticky uzavřenou korbou, do které byla zavedena hadice napojená na výfuk. Po uzavření obětí uvnitř náklaďáku řidič zapnul motor a výfukové zplodiny se hadicí dostaly do korby, čímž se oběti zadusily. Tyto vozy obdržely Einsatzgruppen na podzim 1941. Kromě Židů v nich vraždily také Romy a psychiatrické pacienty.

Jediná známá fotografie plynového vozu (zdravotnický kříž sloužil k oklamání obětí).

   Ke konci roku 1941 přesáhl počet mrtvých sovětských Židů 900 000 a jejich zabíjení pokračovalo dál. V roce 1943, kdy bylo čím dál více jasné, že Německo Sovětský svaz neporazí, dostaly Einsatzgruppen rozkaz spálit mrtvá těla v hromadných hrobech. Tento úkol prováděli pod dozorem vězni, váleční zajatci či ještě přeživší Židé. Záměr zcela zahladit stopy svých zločinů se Němcům ovšem nepodařil.

   Nyní se vraťme zpět do roku 1941. Adolf Hitler předpokládal porážku Sovětského svazu do několika měsíců. Wehrmacht však Rudou armádu porazit nedokázal. Plány deportací evropských Židů na okupované sovětské území tak vzaly za své. Z tohoto a dalších důvodů Hitler na podzim roku 1941 (pravděpodobně v říjnu nebo listopadu) rozhodl o vyhlazení všech Židů pod německou mocí. Tímto úkolem pověřil ústně Heinricha Himmlera, a ten zase Reinhardta Heydricha. Osud evropských Židů, kteří se nacházeli či se v blízké budoucnosti měli nacházet pod německou nadvládou, tak byl zpečetěn.

   První vyhlazovací tábor vznikl u městečka Chlemno. Tento byl jediný, kde jako vraždící prostředek používali nacisté plynové nákladní automobily. Další vyhlazovací tábory byly Belžec, Sobibór, Treblinka, v menší míře Majdanek a Osvětim (o posledně jmenovaném bude řeč později). V Belžeci, Sobibóru a Treblince zemřelo celkem 1 500 000 Židů v rámci "operace Reinhardt", které velel Odilo Globocnik.

   Proces vyhlazování v nich probíhal následovně: vlakový transport přivezl Židy v dobytčích vagónech do tábora. Po vyhnání z vagónů byli Židé rozděleni na dvě skupiny; muže a ženy s dětmi. Nemocné a staré osoby dopravili stráže k popravišti maskované jako nemocnice a tam je zastřelili.

   Každá ze dvou skupin se odděleně musela svléknout a byla ostříhána, načež je stráže hnaly úzkou uličkou, tzv. "šlauchem" (v Treblince esesáky posměšně nazývána "cesta do nebe") do plynových komor, maskované jako sprchy. Oběti v nich byly zplynovány zplodinami z naftového motoru. Poté příslušníci sonderkomanda, složené z Židů, otevřeli zadní dveře komory a část z nich prohledala ústa zavražděných - pokud v nich našli zlaté zuby, vytrhli je - a tělní otvory, zda v nich nejsou schované cennosti. Potom odtáhli mrtvoly k hromadným hrobům, do kterých je hodili. V pozdějším období se mrtvá těla pálila, členové sonderkomanda museli vykopat a spálit i dříve pohřbené mrtvoly. Nakonec plynové komory vyčistili. Další skupiny židovských vězňů čistily vagony, třídily a zpracovávaly zabavený majetek zavražděných.

Pohřbívání mrtvol ve vyhlazovacím táboře Belžec.

   V Belžeci, Sobibóru a Treblince žádné selekce neprobíhaly - všichni Židé (s výjimkou osob vybraných na práce v táboře) byli ihned po příjezdu zavražděni.

   Nejznámějším a největším vyhlazovacím táborem byl Osvětim, ve skutečnosti komplex čtyřiceti táborů a podtáborů. Od všech ostatních se Osvětim lišil tím, že plnil funkci koncentračního a zároveň vyhlazovacího tábora.

   Historie Osvětimi se začala psát v dubnu 1940, kdy se jeho velitelem stal Rudolf Höss. Ten dostal za úkol vybudovat u stejnojmenného polského městečka koncentrační tábor pro polské politické vězně.

   Na podzim roku 1941 proběhly v Osvětimi první pokusy zabíjení plynem, Cyklonem B, na ruských válečných zajatcích (politrucích).

   Koncentrační tábor Osvětim se postupně rozrůstal, až se z něho stal zároveň i vyhlazovací tábor rozdělený na tři hlavní části: kmenový (původní) Osvětim I, Osvětim II Birkenau (tady se nacházely hlavní plynové komory) a Osvětim III Monowice.

   Vyhlazovací proces v Osvětimi byl podobný jako v táborech operace Reinhardt, s jedním hlavním rozdílem; v Osvětimi probíhaly selekce. Po příjezdu transportu esesmani společně s vězni z komanda "Kanada" vyhnali Židy z dobytčích vagonů. Vězni z Kanady sebrali nově příchozím všechen majetek, zatímco esesáci rozdělili muže a ženy s dětmi do dvou zástupů. Pak začala ona nechvalně proslulá selekce; SS lékař postupně rozdělil podle svého odhadu (!) pohybem palce ruky Židy na "práceschopné" (zdravé muže a ženy schopné fyzické práce) a "práceneschopné" (staré a nemocné muže a ženy a děti mladší 15 let). Spolu s dětmi byly do skupiny práceneschopných zařazeny i jejich matky, ačkoliv ty pracovat mohly. Nacisté správně předpokládali, že by se matky bránily nechat se oddělit od svých dětí. Proces vyhlazování by se tak komplikoval a zpomaloval, a také by docházelo k nežádoucím psychickým následkům u přítomných esesmanů, čemuž se nacisté chtěli za každou cenu vyhnout. Po selekci byli Židé vybraní jako schopní práce přijati do tábora, a práceneschopní po svlečení a ostříhání zavražděni v plynových komorách Cyklonem B - modrých krystalcích měnící se po kontaktu se vzduchem na plyn.

   Stejně jako ve vyhlazovacích táborech "akce Reinhardt", tak i v Osvětimi pracovalo v plynových komorách speciální vězeňské komando, složené výhradně z Židů - sonderkomando. Esesáci vykonávali pouze dozor, doprovázeli Židy určené k likvidaci a SS lékaři sypali Cyklon B do otvoru v plynové komoře.

   Po zplynování členové sonderkomanda po vytrhání zlatých zubů odtáhli mrtvoly do krematoria, která se nacházela ve stejných budovách jako plynové komory, a spálili je v pecích. Do každé pece se dávalo několik těl. Pokud kapacita krematorií nestačila, pálily se mrtvoly ve velkých jámách. Dále sonderkomando čistilo plynové komory od výkalů, moči a krve.

Židé určení na smrt kráčejí k plynové komoře v Osvětimi. (Továrna na smrt, Ota Kraus a Erich Kulka, Praha 1956)

   Ještě krátce o komandu "Kanada": vězni v tomto komandu museli zabavovat, třídit a odevzdávat esesmanům majetek nově příchozích Židů. SS měla zájem především o drahé a cenné věci, jako peníze, šperky, drahé kovy, cenné sbírky minci a poštovních známek, drahý oděv, značkové parfémy a další. Právě proto se komandu přezdívalo "Kanada" - jako země hojnosti. Zabavoval se ovšem i ostatní, méně cenný majetek.

   Poměry panující v Osvětimi asi nejlépe vystihuje hlavní nařízení: "POVOLENO JE POUZE TO, CO JE NAŘÍZENO! CO NENÍ NAŘÍZENO, JE ZAKÁZÁNO A PŘÍSNĚ SE TRESTÁ!"

   Židé zařazení do tábora jako práceschopní vykonávali většinou těžké, vyčerpávající práce při nedostatečném přídělu jídla a špatné nebo vůbec žádné lékařské péče. Většina z nich tak umírala po několika týdnech. I mezi nimi nacisté prováděli pravidelné selekce a vysílené, vychrtlé vězně posílali do plynových komor.

   V Osvětimi se také dělaly pokusy na lidech.

   Tábor byl osvobozen 27. ledna 1945 jednotkami Rudé armády. Zemřelo v něm nejméně 1 000 000 lidí.

   Je toho mnoho, co lze napsat o tomto smutně proslulém táboře. Toto je pouze hrubý nástin jeho historie.

   Holokaust probíhal až do kapitulace Třetí říše a obětí tohoto zločinu se stalo 6 000 000 Židů.

Koncentrační tábory

   Již několik měsíců po uchopení moci nacisté zřídili první koncentrační tábor Dachau a postupně přibývaly další. Nejznámějšími byly Sachsenhausen, Buchenwald, Mauthausen, Flössenburg a ženský koncentrační tábor Ravensbrück. V nich věznili své politické odpůrce a osoby režimem označené jako "nepřátelé národního společenství". Byli to komunisté, sociální demokraté, ostatní demokraticky a antifašisticky smýšlející osoby, kněží, homosexuálové, "práce se štítící" (Romové, tuláci, pytláci, žebráci, prostitutky apod.), kriminálníci i osoby podezřelé tím, že by narušily nové politické uspořádání. Každá skupina vězňů byla označena určitým barevným trojúhelníkem, tzv. vinklem, přišitým na vězeňském obleku. Političtí vězni měli červený, kněží fialový, homosexuálové růžový, "práce se štítící" černý, kriminálníci zelený a Židé dva trojúhelníky - červený a žlutý - přišitý do tvaru šesticípé hvězdy.

Zubožení vězňové koncentračního tábora Buchenwald rozmlouvají krátce po svém osvobození 18. dubna 1945 s americkými vojáky. (Nejnovější ilustrované dějiny - Druhá světová válka, Donald Sommerville, Praha 2009)

   Po vypuknutí 2. světové války do koncentračních táborů přibyly kromě výše uvedených i lidé angažující se v odboji nebo lidé vzati do "ochranné vazby" jako rukojmí.

   V nacistických koncentračních táborech panoval přísný, despotický režim. Vězni museli těžce pracovat za naprosto nedostatečného přídělu stravy, byli krutě týráni a vražděni dozorci-příslušníky SS či umírali na následky táborových podmínek jako byla podvýživa, fyzické vyčerpání, nevyhovující lékařská péče apod.

Snímek z koncentračního tábora Buchenwald.

   Pro představu uvádím úryvek z knihy Byl jsem číslem 7809 od Josefa Rudolfa o jednom z nejhorších nacistických koncentračních táborů Mauthausen:

   . . . Mauthausen byl centrálním koncentračním táborem, jemuž podléhalo několik desítek jiných koncentračních táborů v Horním Rakousku a v jihovýchodním Bavorsku, jako Gusen, Ebensee, Mariazell, Hartheim, Grossraming aj. Od jeho založení až do jeho dobytí 5. května 1945 měl Mauthausen jedinou funkci, kterou nejpřesněji vystihuje označení vernichtungslager. Vyhlazovacímu cíli sloužily všechny mauthausenské prostředky: popraviště, plynové komory, utloukání, hladovění, krematoria, stejně jako humánně vyhlížející zařízení, jímž je vězeňská nemocnice, prádelny nebo předpisy o způsobu vnitřního života v táboře. . . .

   . . . V každém bloku byly dvě prostory 8,20 metrů široké a 16 metrů dlouhé, v nichž bydlelo 300, avšak i 600 lidí, kteří spali na palandách ve třech patrech nad sebou. . . . Mrtví byli shazováni do úzkých uliček mezi palandami, takže ten, kdo chtěl dojít ke klosetům, šlapal po tělech svých mrtvých druhů. . . .

   . . . Vězni pracovali jednak přímo v Mauthausenu, hlavně v lomech, na stavbě cest a při budování táborů, jednak v blízkém Gusenu ve zbrojním průmyslu, při stavbě podzemních továren, chráněných proti letectvu; kromě toho byli přidělováni k tak zvaným "aussenkomandům" v jiných táborech, kde pracovali na stavbě přehrad, v solných dolech (Solway v Ebensee) a pod.

   Jakou práci konali vězňové, ukáže nejlépe příklad: Z kamenolomů v Gusenu byl dopravován kámen ke stavbě tábora v Mauthausenu. Velký výškový rozdíl mezi oběma místy byl překonán jednak stavbou schodů, jednak postavením silnice (Strassenbau 2) . . .

   . . . Obrovské balvany byly nošeny na zádech z lomu do tábora a vězňové k této práci určení vykonali denně cestu devět až jedenáckrát. Ti, kteří pod nákladem hynuli nebo padali, byli odstřelováni ranou do týla nebo položiví házeni na hromady mrtvol, které pak byly dopravovány do krematoria. V tomto kamenolomu (Wiener Graben) pracovalo 1 200 lidí. Při ukončení denní práce musela část z nich složit náklad u nejhořejších stupňů schodiště. Při nástupu k práci druhého dne bylo 1 200 lidí hnáno obušky a střelnými zbraněmi po 82 schodech a do této změti padajících lidských těl byly váleny balvany, které jen stupňovaly hrůzu cesty do lomu.

   Při jiných pracích byli vězňové nezřídka připichováni k zemi krumpáčem, stráže jim přerážely údy klacky a s každou pracovní četou jezdívaly povozy, vracející se do Mauthausenu s hromadami mrtvol. . . .

   . . . Z komanda Steyer jezdilo denně po dobu jednoho a půl roku nákladní auto z hromadami mrtvých ke krematoriu. Mrtví byli z aut shazováni do podzemních prostor lednice, umístěné vedle kremačních pecí, a odtud dopravováni ke spálení. Každá pec byla stavěna pro spálení jedné osoby, ale nakládalo se tam šest až sedm mrtvých najednou. Pálilo se dnem i nocí. Karmínově rudý plamen šlehal bez ustání z komínů. Deset vězňů, určených jako personál krematoria, vykonávalo tu svůj truchlivý úkol, aby nakonec osm z nich bylo stejně odpraveno, když vzniklo nebezpečí, že porážkou Německa budou odhaleny bestiální krutosti tábora. Dvěma zbylým z personálu krematoria se podařilo zachránit životy. Prohlásili, že byli spalováni i položiví. Když krematoria nestačila, byly kopány hromadné hroby, neboť kupy zahnívajících mrtvol v celé prostoře tábora šířily pach do dalekého okolí Mauthausenu. Ohlodávání mrtvol krysami bylo i v barácích normálním zjevem.

   Jiným vražedným prostředkem byl kyanovodík, dalším vstřikování magnesia sulphurica a kalia cyanatica a benzinu do svalů nebo intravenosně. Injekcemi v letech 1941 až 1942 bylo odpravováno dvacet lidí denně.

   Běžnou a v nejrůznějším rozsahu po celém táboře užívanou cestou k smrti byl hlad. Svědectvím vězňů i lékařů jsou doloženy četné případy, kdy zajatci jednoho bloku snědli srdce i játra mrtvých lidí. V roce 1945, kdy nedostatek potravin byl již zcela zjevný, nařídil šéf kuchyní, aby do nemocničního tábora v Mauthausenu nebyly dodávány žádné potraviny. O tom, jak hrozný život měli tito lidé, svědčili na kost vyhublí ubožáci, ošetřovaní v amerických nemocnicích, a mrtvá těla, ukládána do hrobů. . . .

   Ze stejné knihy pochází i informace z koncentračního tábora Ebensee:

   . . . Tass reprodukoval 18. května 1945 zprávu anglického listu Daily Telegraph, podle které americký jezdecký oddíl vypátral nový koncentrační tábor, který se nijak nelišil od Buchenwaldu, pokud jde o hromadné vraždění vězňů.

   Tábor byl poblíž vesnice Ebensee v pochmurném údolí na jižním konci alpského jezera Gmundenského. Tam, uprostřed nádherné rakouské přírody, bylo Američany osvobozeno 16 000 zubožených a vyhladovělých lidských bytostí. Měsíc předtím bylo v táboře 28 000 lidí, z nichž za čtyři týdny zemřelo 12 000 vězňů hladem, bylo pověšeno, zastřeleno nebo ubito k smrti.

   Když do tábora přicházely první zprávy o rychle se blížících amerických jednotek, vězňové napadli stráže a zabili je. Potom šli k místnímu veliteli esesmanů, který byl současně velitelem tábora, popadli ho a odvedli do krematoria. Tam se vězňové se svým zajatcem zastavili před dlouhou řadou pecí, otevřeli dveře jedné z nich a hodili tam bývalého vedoucího tábora. . . .

   . . . Špatné počasí, podvýživa, hlad a těžká práce způsobily, že vězňové v poslední době před pádem nacismu umírali v Ebensee po stovkách  denně. Hlad byl takový, že se začalo vzmáhat v táboře i lidojedství. Svědecky bylo zjištěno, že několika mrtvolám bylo řezáno z těl maso, pokud ještě na umučených nějaké zůstalo. Bylo běžnou podívanou vidět vězně, jak se pasou na trávě. Hlad byl v Ebensee takový, že vězňové jedli z hladu všechno, vyvařené kosti z kuchyně, uhlí a hlínu. Po požívání uhlí mnoho vězňů zemřelo na střevní zácpu.

   V koncentračním táboře v Ebensee na podnět velitele tábora byli řemeslnými vrahy z řad německých trestanců na blocích ubíjeni nemocní a slabí lidé, kteří byli táborovým lékařem propuštěni na nějakou dobu z práce. Nepohodlní lidé bývali v noci utopeni v kádi vody, ubodáni nebo pověšeni na stromech. Kdo utekl a byl chycen, byl ve většině případů pověšen nebo zastřelen. Kdo psal na černo domů a byl přistižen, byl potrestán tím, že na něho byla poštvána velká žlutá doga.

   Vězňové, kteří byli umučeni v táboře nacisty nebo jejich pomahači, byli mnohdy ještě za živa vrháni do výhně plamenů v táborovém krematoriu.

Masový hrob v koncentračním táboře Bergen-Belsen.

   Fotografie hromad vychrtlých mrtvol naházených na hromadě a vězňů-živých koster, pořízené v koncentračních táborech po osvobození, tvoří navždy varovný vykřičník před nacismem.

Vychrtlí vězňové nacistického koncentračního tábora, kterým se říkalo "musulmani".

2. světová válka

   Přestože 2. světovou válku nezavinili nacisté sami (dalšími hlavními viníky je fašistická Itálie, císařské Japonsko a bolševický Sovětský svaz), jejich podíl na ní je největší. 2. světová válka začala 1. září 1939 útokem nacistického Německa a fašistického Slovenského štátu na Polsko a skončila 2. září 1945 kapitulací Japonska. Zúčastnilo se jí 72 států a bojové akce se odehrávaly na teritoriu 40 zemí. Bojovalo se v Evropě, severní a východní Africe, tehdejším Sovětském svazu, Atlantickém a Tichém oceánu a v jihovýchodní Asii. 2. světová válka byla vedena bezohledně jak vůči vojákům, tak civilistům.

   V říjnu 1935 napadla Itálie Etiopii (tehdy Habeš) a do konce května 1936 ji okupovala. V roce 1939 Itálie anektovala Albánii. Japonsko v roce 1932 obsadilo Mandžusko a v roce 1937 rozpoutalo válku s Čínou. V červenci roku 1936 začala občanská válka ve Španělsku mezi levicovými republikány a Francovými fašisty, kterou v roce 1939 vyhráli fašisté. V březnu 1936 vpadli Němci do té doby demilitarizovaného pásma v Porýní. O dva roky později Německo anektovalo Rakousko, v říjnu 1938 československé pohraničí zvané Sudety a v březnu 1939 zbytek českých zemí (Slovensko vyhlásilo samostatný stát).

   1. září 1939 Německo se Slovenskem bez vyhlášení války napadly Polsko. 3. září vyhlásila Francie a Velká Británie, které garantovaly Polsku vojenskou pomoc, Německu válku, ale pro záchranu Polska neudělali prakticky nic. 17. září z východu do Polska vtrhl Sovětský svaz. Polsko kapitulovalo 2. října. Následně si mezi sebou Německo a SSSR rozdělili polské území v rámci uzavřené dohody známou jako Pakt Molotov-Ribbentrop.

Setkání Sovětů a Němců v dobytém Polsku, září/říjen 1939.

   V letech 1940 a 1941 pokračoval Hitler v dobývání severní, západní a jihovýchodní Evropy. Postupně se tak pod německou moc dostalo Dánsko, Norsko, Belgie, Nizozemsko, Lucembursko, Francie, Jugoslávie a Řecko. K Německu se jako spojenci přidala Itálie, Japonsko, Maďarsko, Rumunsko, Slovensko, Finsko, Španělsko a Bulharsko. Pouze Velká Británie se v letecké bitvě ubránila, a tak Hitler invazi na britské ostrovy odsunul na neurčito.

   Také Sovětský svaz vedl v prvním období 2. světové války expanzivní politiku. Kromě zasílání dodávek potravin a surovin do Německa v roce 1940 anektoval část Rumunska (Besarábii a Bukovinu) a Lotyšsko, Estonsko a Litvu. V témže roce SSSR zahájil válku s Finskem, které se ovšem ubránilo a obě země podepsaly na jaře 1941 příměří. Finsko se muselo vzdát některých území ve prospěch Sovětského svazu, ale jinak si zachovalo nezávislost.

   Boje probíhaly také v Africe mezi Itálií (ke které se časem přidaly německé jednotky) a Spojenci. Válka na africkém kontinentě skončila 13. května 1943 kapitulací německých a italských vojsk.

   V ranních hodinách 22.června 1941 Německo se svými spojenci napadlo bez vyhlášení války Sovětský svaz. Německu se podařilo protivníka naprosto překvapit, a tak i přes početní převahu Rudé armády jak v živé síle, tak technice (např. proti 3 500 německým tankům stálo 20 000 tanků sovětských) se Wehrmachtu dařilo postupovat stále hlouběji do nitra sovětského státu.

Zajatí sovětští vojáci během operace Barbarossa.

   Na začátku prosince stáli Němci před Moskvou. Za tu dobu padlo 3 000 000 rudoarmějců, další 3 000 000 se nacházely v německém zajetí. Rudá armáda utrpěla sérii porážek, z nichž největší byla prohra o hlavní ukrajinské město Kyjev - zde napochodovalo do zajateckých táborů 650 000 sovětských vojáků.

   5. prosince 1941 přešla Rudá armáda na moskevské frontě neočekávaně do protiútoku, zahnala německá vojska o stovky kilometrů na západ a stabilizovala frontu. Po tomto sovětském vítězství již nikdy Wehrmacht nedokázal podniknout ofenzívu na celé východní frontě.

   7. prosince 1941 napadlo japonské letectvo americkou základnu na havajských ostrovech Pearl Harbor. V reakci na to Hitler vyhlásil USA válku. Následně japonská armáda podnikla rozsáhlou ofenzívu v Pacifiku a obsadila Filipíny, Indonésii, další území v Číně, velkou část Barmy, Novou Guineu, Šalamounovy ostrovy a množství ostrovů v Tichém oceánu.

   V létě německá armáda s armádami svých spojenců podnikla útok na jižním úseku fronty s cílem dobýt Stalingrad a ropná pole na Kavkazu. I přes počáteční vítězný postup se jim ani jedno nepodařilo. V takřka půlroční bitvě o Stalingrad utrpěl Wehrmacht porážku a Rudá armáda vyhnala Němce z Kavkazu.

   O poslední zvrat se Němci pokusili v létě 1943 v rámci operace Zitadelle s úmyslem dobýt město Kursk. Rudá armáda útok předpokládala a důkladně opevnila terén. Po několikadenních urputných bojích Sovětský svaz zvítězil a Německo definitivně ztratilo na východní frontě iniciativu.

   Po obsazení severní Afriky se Spojenci vylodili na Sicílii a vzápětí v Itálii, čímž otevřeli druhou frontu v Evropě. Mussolini byl svržen a nová italská vláda uzavřela se Spojenci příměří. V reakci na to ovšem Wehrmacht obsadil většinu Itálie. Spojenecká vojska se tak musela zdlouhavě probojovávat italským územím. Celou Itálii se jim však podařilo osvobodit až po německé kapitulaci.

   V roce 1944 Sověti osvobodili své území a dál postupovali k hranici Třetí říše. Postupně SSSR obsadil Německem okupované státy a státy německých spojenců (kromě Finska) ve východní, jihovýchodní a střední Evropě.

   Tvrdé boje probíhaly s Japonskem, které v roce 1943 muselo přejít do obrany. Američané postupně obsazovali strategicky důležité tichomořské ostrovy, potom se vylodili na Filipínách (celé její území osvobodili až po japonské kapitulaci). V roce 1945 dobyli japonské ostrovy Iwo Jima a Okinawa. Také v Číně a Barmě se Spojencům dařilo Japonce vyhánět.

Američtí vojáci v akci na Saipanu. (Nejnovější ilustrované dějiny - Druhá světová válka, Donald Sommerville, Praha 2009)

   6. června 1944 se Spojenci vylodili v Normandii ve Francii a do dvou měsíců ji osvobodili. Na podzim téhož roku stanuli na západní hranici Německa. Wehrmacht v prosinci 1944 podnikl protiútok v Ardenách, který zkrachoval. V březnu 1945 Spojenci překročili Rýn, při čemž do té doby postupně osvobodili Belgii, Nizozemsko a Lucembursko.

   18. dubna 1945 zahájila Rudá armáda útok na Berlín, 30. dubna spáchal Hitler sebevraždu a 2. května bylo hlavní německé město dobyto. Německo kapitulovalo 8. května 1945, čímž bylo následně Spojenci osvobozeno Dánsko a Norsko a 12. května získal Sovětský svaz plnou kontrolu nad Československem.

   Na Dálném východě stále vzdorovalo Japonsko. V létě 1945 mu vyhlásil válku Sovětský svaz. Dne 6. srpna 1945 svrhli Američané na japonské město Hirošima atomovou pumu, o tři dny později též na Nagasaki. Japonsko kapitulovalo 2. září 1945.

   2. světová válka skončila. Zahynulo v ní 50 000 000 lidí, z toho největší ztráty měl Sovětský svaz (20 000 000), po něm Čína (10 - 15 000 000). Československo přišlo o 360 000 občanů, z toho bylo 125 000 Čechů.

   Poznání, jak zničující může být každá příští válka, vedlo národy i jejich vlády k přesvědčení, že bude napříště třeba řešit vzájemné spory mírovými prostředky. V tomto posunu patrně tkví hlavní a trvalý příspěvek 2. světové války.

Válečné zločiny

   Během 2. světové války bylo spácháno obrovské množství válečných zločinů, hlavně nacistickým Německem a císařským Japonskem. Jednalo se zejména o nedodržování válečného práva a Ženevských konvencí a kruté nakládání s civilním obyvatelstvem.

   Příklady válečných zločinů Německa a Japonska během 2. světové války:

Zahájení války bez jejího oficiálního vyhlášení

   Jak Německo, tak i Japonsko útočily na ostatní státy, aniž by jim oficiálně vyhlásily válku

Nedodržování válečného práva a Ženevských konvencí u válečných zajatců

   Wehrmacht zajal na 5 000 000 sovětských vojáků, z nichž v německém zajetí zemřelo 3 000 000 na následky podvýživy, zmrznutí, vyčerpání či přímou vraždou. Japonci zajali celkem 240 000 spojeneckých vojáků, s kterými nakládali velice krutě (jeden historik poznamenal, že kdyby 2. světová válka trvala ještě jeden rok, japonské zajetí by nepřežil jediný spojenecký válečný zajatec) - mučili je, nutili k otrocké práci, nedostávali dostatečně najíst či na nich prováděli pokusy.

Seržant Leonard Siffleet, příslušník australské pobřežní stráže, zajatý na Nové Guineji vyfotografovaný v okamžiku, kdy se ho roku 1943 japonský důstojník Kempeitai chystá setnout samurajským mečem.

Bombardování nebo ostřelování civilních cílů (např. nemocnic) či přímo civilistů

   V květnu a červnu 1940 německé bombardéry ve Francii bombardovaly kolony prchajících civilistů, během Bitvy o Británii Luftwaffe vybombardovala město Coventry.

Surové zacházení s civilisty okupovaných zemí

   Nacisté hromadně zatýkali civilisty a odvlékali je do Německa na nucené práce; vypalovali vesnice a městečka a jejich obyvatele povraždili; vraždění civilistů jako odveta za útoky partyzánů (10. června 1944 zabito 642 obyvatel francouzského Oradour-sur-Glane, muži většinou zastřeleni, 247 žen a 205 dětí upáleno v místním kostele); bezdůvodné věznění civilních osob v koncentračních táborech; znásilňování žen apod. Japonci se chovali podobně, mnohdy ještě krutěji - např. japonští vojáci přivázali těhotné ženy ke stromu či kůlu, za plného vědomí jim vyřízli otvor do břicha a a z něj bajonetem vypíchli dětský plod.

Pokusy na živých lidech

   Nacistický režim obzvlášť nechvalně proslul krutými pokusy na živých lidech včetně dětí. Pokusy probíhaly za plného vědomí dotyčné osoby bez jakékoliv anestezie či následného ošetření. Mnoho lidí zemřelo na následky (často v nesnesitelných bolestech), způsobených zranění či přišli o rozum.

   Nacistické pokusy na lidech byly jednak pokusy vycházející z nacistické rasové teorie (zkoumání rozdílů mezi rasami, dědičnost, genetika, testy s dvojčaty, sterilizace "podřadných" apod.). Dále pak šlo o pokusy, které měly mít výsledky využitelné ve vojenské oblasti, např. v letectví, námořnictvu apod.; šlo např. o zkoumání vlivu rychlých změn tlaku na lidský organismus, pokusy s podchlazováním a opětným zahříváním lidského těla, pokusy s hojením ran (sypání různých látek do otevřených ran), pokusy s různými očkovacími látkami, pokusy s šířením různých infekčních chorob, různé amputace apod.

   Pokusy probíhaly zejména v táborech v Osvětimi, Dachau, Sachsenhausenu, Buchenwaldu a ženském koncentračním táboře Ravensbrücku.

Vězeň v koncentračním táboře Dachau, který zemřel během pokusu se změnami tlaku.

   Určitý obrázek je možné si udělat z výpovědi MUDr. Františka Bláhy, který byl od roku 1941 vězněn v koncentračním táboře Dachau:

   Já, František Bláha, který jsem byl řádným způsobem vzat do přísahy, prohlašuji toto: studoval jsem medicínu v Praze, ve Vídni, ve Strassburku a v Paříži a byl jsem promován na doktora medicíny v roce 1920. Od roku 1920 až do roku 1926 byl jsem asistentem na klinice. V roce 1926 jsem se stal ředitelem nemocnice v Jihlavě v Československu. Toto místo jsem zastával až do roku 1939, když Němci vstoupili na československé území a kdy jsem byl vzat do vazby jako rukojmí. Byl jsem na základě obvinění, že jsem spolupracoval s československou vládou, poslán v dubnu 1941 do koncentračního tábora Dachau a zůstal jsem tam až do dubna 1945. Až do července 1941 byl jsem v trestné četě (strafkomando). Poté jsem byl poslán do nemocnice a stal jsem se objektem různých pokusů s chorobou břišního tyfu; tyto pokusy konal doktor Mürmelstadt.

   Poté jsem měl být podroben různým pokusným operacím, ale podařilo se mně uniknout tím, že jsem se přiznal k tomu, že jsem lékařem. Kdyby se Němci o tom dověděli dříve, byl bych to krutě odpykal, protože s duševními pracovníky se v trestných četách nakládalo vždy surově. V říjnu 1941 jsem byl poslán na práci se sázením léčebných bylin a později jsem pracoval v laboratoři lékařských bylin. V červnu 1942 jsem byl poslán do nemocnice jako chirurg. Brzy poté mně bylo nařízeno provést operaci žaludku u 20 úplně zdravých vězňů. Ježto jsem to odepřel udělat, byl jsem umístěn v oddělení pro pitvy mrtvol, kde jsem také zůstal až do dubna 1945. Tam jsem provedl více než 7 000 pitev.

   Celkem bylo pod mým vedením provedeno 12 000 pitev. Od poloviny 1941 až do konce 1942 bylo provedeno asi 500 operací u zdravých vězňů. Operace se prováděly pro školení studentů lékařství z SS a lékařů SS a byly to operace žaludku, krku, sleziny a žlučového měchýře. Operace dělali studenti a lékaři, kteří byli v praxi teprve dvě léta, ač šlo o operace velmi nebezpečné a obtížné. Obyčejně může takové operace dělat jen chirurg, který měl alespoň čtyřletou chirurgickou praxi.

   Četní nemocní umírali na operačním stole a později na nejrůznější komplikace. Pitval jsem těla všech zemřelých. Mezi lékaři, kteří řídili tyto operace, byli tito doktoři: Lang, Mürmelstadt, Wolter, Ramsauer a Kahr; SS-standartenführer doktor Loling byl často operacím přítomen.

   Za svého pobytu v Dachau byl jsem svědkem velmi četných lékařských pokusů na lidech. Tito lidé nikdy k tomu nedávali dobrovolně souhlas, ale byli k tomu přinuceni. Více než 1 200 vězňů bylo podrobeno zkouškám s malarií, které prováděl doktor Klaus-Schilling od roku 1941 do roku 1945. Doktor Schilling dostal osobně rozkaz od Himmlera, aby prováděl tyto pokusy. Oběti byly uměle infikovány komáry nebo jim byly dávány injekce malariových virusů, braných z moskytů.

   Bylo používáno různých metod léčení, a to chininem, pyriferem, neosalvarsanem, antirinem a také zvláštním lékem, který se nazýval 2516-Behring. Pitval jsem těla lidí, kteří zahynuli na tyto pokusy. 30 až 40 lidí zahynulo hned poté, kdy onemocněli na malarii. 300 - 400 lidí zemřelo na smrtelné choroby, které byly vyvolány tělesným stavem po malariových záchvatech. Někteří lidé umírali také na silné dávky neosalvarsanu a pyramidonu.

  V letech 1942 - 1943 prováděl pokusy na lidech doktor S. Rascher, který zjišťoval účinek přivoděný změnou tlaku vzduchu. Asi 25 lidí se umístilo současně do zvlášť postavené komory, ve které bylo lze tlak zvyšovat nebo snižovat dle potřeby. Šlo v zásadě o to, zjistit účinek výšky a rychlého pádu s padákem na stav lidí.

   Viděl jsem oknem lidi, kteří leželi v bezvědomí na podlaze tohoto stavení. Většina vězňů hynula těmito pokusy v důsledku vnitřního krvácení do mozku nebo plic; četní lidé chrlili krev, když byli vytaženi z komory. Musel jsem tahat těla z komory a posílat vnitřní orgány zahynuvších lidí do Mnichova. 400 - 500 vězňů bylo podrobeno těmto pokusům. Ti, kteří nezahynuli, byli přeloženi do oddělení pro invalidy a později zahubeni.

   Rascher konal také pokusy, které záležely v účinku studené vody na lidi. To se dělalo proto, aby byl zjištěn způsob, jak oživovat letce, kteří utrpěli havárii a spadli do moře. Člověk, který byl podroben tomuto pokusu, byl položen do ledové vody a zůstal tam tak dlouho, dokud nepozbyl vědomí. Pak se mu brala krev z krku a byl prohlížen pokaždé, když teplota jeho těla klesla o jeden stupeň. To se zjišťovalo pomocí rektárního teploměru. Periodicky byla zkoumána také moč. U některých lidí trvaly pokusy 24 až 36 hodin. Nejnižší teplota těla dosahovala 19 stupňů Celsia. Většina lidí umírala při 25-28 stupních Celsia.

   Pak se lidé vyjmuli z ledové vody a učinily se pokusy oživit je umělým zahříváním pomocí umělých slunečních paprsků a horké vody, elektrotherapií nebo lidským teplem. V tomto posledním případě se používalo prostitutek. Tělo muže, který pozbyl vědomí, se položilo mezi těla dvou žen. . . . Já sám jsem byl u těchto pokusů se studenou vodou, když nebyl přítomen Rascher. Viděl jsem poznámky a diagramy o těchto zkouškách v Rascherově laboratoři. K těmto pokusům bylo použito asi 300 vězňů. Většina z nich zahynula. Ti, kdož zůstali na živu, většinou zešíleli. Poslali je do oddělení pro invalidy, kde byli později usmrceni stejně, jako oběti zkoušek s vyšším tlakem vzduchu. Vím pouze o dvou lidech, o jednom Jugoslávci a o jednom Polákovi, kteří to vše přežili, ale oba se stali duševně chorými.

   Byly konány také zkoušky s játry. Ty konal doktor Brachtl rovněž se zdravými lidmi a také s těmi, kteří trpěli chorobou žaludku a žlučového měchýře. Za tímto účelem se do jater vpíchla jehla a vytrhl se maličký kousek jater, při čemž se nepoužívalo vůbec žádných narkotických prostředků. Byla to velmi bolestivá zkouška, která vedla často k vážným komplikacím, neboť docházelo k poškození žaludku a cév, ztrácelo se velké množství krve a lidé hynuli na vykrvácení. Na tyto zkoušky zahynulo mnoho lidí. Byli mezi nimi vězňové polští, čeští a němečtí. V celku zahynulo na to asi 175 lidí.

   Byly také konány zkoušky s onemocněním flegmonou; tyto zkoušky konali doktoři Schütz, Babor, Kieselwetter a profesor Lauer. Za tím účelem se používalo asi 40 zdravých lidí najednou, 20 z nich byly dány injekce do svalů a dalším 20 injekce do žil z hnisu, který se vzal od nemocného flegmonou. Po tři dny se neposkytovala nemocným žádná lékařská pomoc, což vedlo k vážným zánětlivým procesům a nezřídka docházelo k otravě krve. Pak byla každá skupina roztříděna na skupiny po 10 lidech; polovina byla léčena chemicky pomocí rozličných tekutin a pilulek každých 10 minut po 24 hodiny; ostatní byli léčeni sulfoamidy a byly na nich prováděny operace. V některých případech byly amputovány všechny končetiny.

   Pitva mnou prováděná ukázala, že chemické léčení bylo neobyčejně škodlivé a že vedlo často k perforaci žaludeční stěny. K těmto pokusům byli bráni obyčejně holandští, polští a čeští kněží. Tyto pokusy byly neobyčejně bolestivé. Většina z 800 lidí zemřela, kdežto ostatní byli zmrzačeni a později usmrceni.

   Na podzim 1944 bylo 60 - 80 lidí podrobeno zkouškám se slanou vodou. Byli zavřeni do místnosti a po dobu 5 dnů se jim nedávalo nic kromě slané vody. V této době byla zkoumána jejich krev a moč. Nikdo z vězňů na to nezahynul, asi proto, že tajně dostávali jídlo od jiných vězňů. K těmto pokusům se používalo Maďarů a cikánů. . . .

   Uvedené skutečnosti jsou pravdivé a sepsal jsem je dobrovolně. Přečetl jsem toto prohlášení a podepsal jsem je a potvrzuji je v Norimberku, Německo, dne 9. ledna 1946.

(Podpis: Dr. František Bláha, vzatý do přísahy poručíkem Danielem Margolisem).

"Aktion T4" - vraždění duševně a tělesně nemocných a postižených

   "Aktion T4" byl oficiální název pro vraždy "méněcenných osob", nacisty také cynicky nazývaných "život nehodný života". Jednalo se o psychiatrické pacienty, mentálně a fyzicky postižené, děti s Downovým syndromem, staré senilní a dementní osoby a další. Nacisté tak činili ve snaze vypěstovat zdravý, silný německý národ bez "sebemenších psychických a tělesných závad".

   Mnoho těchto lidí bylo nejprve proti své vůli sterilizováno a po zahájení 2. světové války začali být vražděni. Dělo se tak v malých plynových komorách maskovaných jako sprchy, kde za vražedný prostředek sloužil kysličník uhelnatý, nebo vpíchnutím fenolové injekce do srdce. Později je nacisté likvidovali i ve vyhlazovacích táborech.

   Oběti tohoto zločinu pocházely hlavně z řad Němců, v menší míře z příslušníků ostatních národů (také necelá tisícovka Čechů).

Plynová komora maskovaná jako sprchy, v níž se vraždily oběti Aktion T4 kysličníkem uhelnatým.

Další zločiny nacionálního socialismu

Mučení lidí

   Nacistické represivní (zejména Tajná státní policie - Gestapo) a vojenské složky používaly nejrůznějšího druhu mučení na lidech.

   Příklady metod mučení z knihy Josefa Rudolfa "Byl jsem číslem 7809":

   . . . Mezi jejich (míněno Gestapo) četné drobné, ale hrozné mučící nástroje patřily jehly, které byly vyšetřovanému zasunovány pod nehty a byl do nich pouštěn elektrický proud. Bolest byla hrozná. Bylo ji lze přirovnat k bolesti, jakou má pacient, kterému vrtá zubní lékař vrtačkou na obnaženém nervu. Kromě toho brněnští gestapáci vháněli vyšetřovancům do útrob pod tlakem studenou vodu . . .

   . . . O utrpení, jimž zde vězňové procházeli, by se dal napsat celý román. Vězňové byli mučeni nejrafinovanějšími způsoby. Byli biti vždy jen do hlavy klacky nebo zvláštními gumovými hadicemi, často tak dlouho, až klesli do mdlob. V takovém případě byli poléváni studenou vodou. Když přišli k sobě, bití se opakovalo někdy tak dlouho, až vyslýchaný vypustil duši. Vězňové se vraceli od výslechů často k nepoznání. Měli rozbité hlavy, nosy, natržené uši, vyvrácené prsty na rukou i nohou, byli pobodáni nebo pořezáni. V žádném takovém případě nesměl být vězeň ošetřen. . . .

   . . . Gestapácký repertoár byl ve věci výslechů nepřeberný. Nejhorší byly tak zvané vodní výslechy. Vyslýchaný, který se nechtěl přiznat, byl odvlečen do sklepa, svlečen a hozen do ledové vody, kde byl tlačen pod vodu tak dlouho, až ztrácel vědomí a až měl břicho vzduté od vody, kterou musel spolykat. Když ani potom nechtěl mluvit, používali nacističtí pochopové zvláštního zařízení, kterým vháněli vyslýchanému pod tlakem vodu do uší, do nosu a do žaludku, když ještě předtím zkoušeli, jaký účinek bude mít na vyslýchaného střídavý proud vřelé a ledové vody. V této místnosti páchali esesmani strašlivé orgie. Vězňové po každém takovém výslechu museli čistit vany, které byly pokáleny a zakrváceny. Jednou dokonce nalezli na tomto místě svazek ženských vlasů, který byl stržen neohrožené 17leté partyzánce z hlavy i s kůží.

   Někteří vězňové byli spoutáni na rukou i na nohou po celé týdny a leželi v celách mezi ostatními kamarády, na které tento stav působil strašlivě, ale ubožákům pomoci nemohli. Takto spoutaní a přivázaní k posteli byli odvazováni pouze tehdy, když přišla polévka. Na záchod byli tito ubožáci pouštěni jen podle nálady šárů (dozorců).

   Viděl jsem v jedné cele takovým způsobem spoutanou a k posteli přivázanou ženu. Jmenovala se Bohatcová a byla tuším z Maloměřic. V téže cele byla vězněna její matka, která musela přihlížet mučení své dcery. Gestapáci obě ženy obviňovali ze spojení s partyzány. . . .

Výslech na brněnském Gestapu. Vězni rozbili hlavu, o rozsáhlosti zranění svědčí množství krve stékající po tváři. Vpravo smějící se příslušník Gestapa. (Byl jsem číslem 7809, Josef Rudolf, Brno 1945)

   Další příklad je z knihy "SS v akci - dokumenty o zločinech SS", jedná se o výpověď norského občana Cappelena před Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku:

   Začali mi kroutit a lámat paže a nohy. Pravou paži mi vymkli. Ucítil jsem strašlivou bolest a opět jsem omdlel. A tu se stalo totéž, co předtím. Polili mě vodou a já přišel opět k vědomí. . . .

   . . . A potom obepnuli mou levou nohu nějakým vlastnoručně zhotoveným přístrojem se šroubem - měl podobu dřevěného přístroje domácí výroby - a začali utahovat šroub, takže se uvolňovalo všechno maso z kosti. Ucítil jsem hroznou bolest a zase jsem omdlel. Nabyl jsem však znovu vědomí. Stále ještě mám tady na noze velké jizvy po přístrojích se šroubem. To se stalo před čtyřmi lety.

   Když ani toto nemělo úspěch, dali mi něco kolem krku - mám tady ještě jizvy (svědek ukazuje jizvy) - a rvali mi i tady maso. Tu jsem se však zhroutil. Náhle jsem ucítil, že jsem na pravé straně jakoby ochrnut. Jak se ukázalo později, došlo k výronu krve do mozku. Všechno jsem viděl dvojitě. . . .

Použití částí těl zavražděných lidí

   V koncentračním táboře Buchenwald si dozorci pořizovali "sbírku" lidských kůží s tetováním ze zabitých vězňů. Z těchto kůží zhotovovali i upomínkové předměty jako např. stínítka na lampy či kabelky, dále vyráběli těžítka z lidských hlav a další.

   Ve vyhlazovacích táborech se shromažďovaly a odesílaly k dalšímu použití ostříhané vlasy Židů.

   Je znám minimálně jeden případ, kdy si jeden SS-lékař nechal zhotovit rozsáhlou sbírku lidských koster ze zabitých vězňů. Nacisté rovněž prováděli pokusy s výrobou mýdla z lidského tuku, jak vypovídá svědek Zikmund Mazur v knize "Noc a mlha":

Těžítka z hlav zavražděných vězňů.

   "Vedle anatomického ústavu byla na konci dvora postavena v létě 1943 jednopatrová kamenná budova o třech místnostech. Říkalo se jí laboratoř a zhotovovaly se tam lidské kostry a spalovalo se tam maso a nepotřebné lidské kosti. Ale už v zimě 1943 - 1944 nařídil prof. Spanner, že musíme sbírat lidský tuk, nevyhazovat jej. V únoru 1944 mi dal prof. Spanner předpis na výrobu mýdla z lidského tuku. Podle předpisu se mělo vzít 5 kg lidského tuku na 10 litrů vody a 500 nebo 1 000 gramů žíravé sody, vařit to vše 2 - 3 hodiny a pak to dát vychladnout. Mýdlo pak vyplavalo navrch, kdežto zbytky a voda zůstaly na dně věder. Do směsi se také ještě přidávala hrst odpařované soli a soda. Pak se přidala čerstvá voda a směs se vařila znovu 2 - 3 hodiny. Po vychlazení se mýdlo vylévalo do forem. Mýdlo mělo nepříjemný zápach. Aby se tento nepříjemný zápach odstranil, přidával se benzaldehyd.

   S prací na výrobě mýdla z lidského tuku se započalo v lednu 1944. Přednostou továrny na mýdlo byl vrchní preparátor von Bargen, Veškeré zařízení bylo převzato z anatomického ústavu.

   Ze dvou várek, jejichž zpracování jsem se přímo zúčastnil, vyšlo více než 25 kg hotového mýdla. Pro tyto várky bylo sejmuto 70 - 80 lidského tuku, a to asi ze čtyřiceti mrtvol. Hotové mýdlo šlo k prof. Spannerovi, který je měl v úschově.

   Jak je mi známo, zajímala se o výrobu mýdla z lidských mrtvol sama hitlerovská vláda. Do anatomického ústavu přijížděl ministr osvěty Rust, říšský vedoucí zdravotnictví dr. Conti, gdanský župní vedoucí Albert Foster a řada profesorů z jiných lékařských ústavů.

   Sám jsem používal tohoto mýdla k mytí a praní. Vzal jsem si jej asi 4 kg.

   Stejně jako lidský tuk, nařídil prof. Spanner stahovat také lidskou kůži. Napřed byla zbavena tuku a potom zpracována určitými chemickými látkami. Vyděláváním lidské kůže se zabýval vrchní preparátor von Bargen a sám profesor Spanner. Zpracovaná kůže byla uskladněna do beden a byla určena ke zvláštním účelům, nevím však k jakým."

   Ve stejné knize jsou další dvě svědectví dvou válečných zajatců - John Henry Witton a William Anderson Heely:

   V budově ústavu jsem konal nejrůznější práce. Denně tam bylo dodáváno 7 - 8 mrtvol. Všechny byly nahé a bez hlav. Někdy je přivážela auta Červeného kříže v dřevěných bednách. . . . Mrtvoly se dávaly do nějaké tekutiny ve velkých nádržích, kde ležely asi čtyři měsíce. Potom jsme je kladli na stůl v hlavním sále, kde byly pitvány. . . . Z mrtvol, které se zachovaly, jsme z rukou, břicha a nohou snímali veškerou tkáň. Protože byly mrtvoly nasyceny předem jakousi tekutinou, šla tkáň snadno od kosti. Potom jsme tkáň skládali do nádrže velikosti menšího kuchyňského stolu, kde se vařila. Tato nádrž měla velmi složité zařízení. Byla instalována, pokud se pamatuji, o Vánocích roku 1943. Po svaření se získaná tekutina vylévala do bílých nádob." . . .

   . . . Ve sklepě ústavu bylo stále 100 - 120 mrtvol. Po pitvě byla z kosti snímána veškerá tkáň, které se mělo použít ke zkouškám. . . .

   Konstrukce stroje na výrobu mýdla byla skončena v březnu nebo dubnu 1944. Stavba budovy, kde měl být stroj umístěn, byla zakončena v červnu 1942. Stroj byl sestaven u gdanské firmy AIBD, která nebyla zapojena do válečné výroby. Pokud se pamatuji, měl tento stroj elektricky zahřívanou nádrž, ve které se kosti mrtvol rozpouštěly přidáváním jakýchsi kyselin.

   Pochod rozpouštění trval asi 24 hodin. Tukové části mrtvol, zejména ženských, se skládaly do velkých smaltovaných kádí, kde byly zahřívány plamenem dvou benzínových hořáků. Také při tomto výrobním pochodu se používalo nějakých přísad. Domnívám se, že to byl sodný louh. Když bylo vaření skončeno, dala se získaná směs vychladnout a potom se vylévala do zvláštních forem.

   Nemohu přesně určit množství hmoty, která se takto získala, ale viděl jsem, že se ji v Gdansku používalo k čištění stolů, na kterých se konala pitva. Lidé, kteří této hmoty používali, mne ujišťovali, že je to nejlepší mýdlo k tomuto účelu." . . .

Donucení některých Židů podílet se na vyhlazování vlastního národa

   Ve vyhlazovacích táborech donutili Němci skupiny Židů, organizovaných do tzv. sonderkomand (zvláštní komanda) podílet se na vyvražďování ostatních Židů - příslušníků vlastního národa.

   Dotyční Židé museli vytahovat těla mrtvých Židů z plynových komor, vytrhávat jim z úst zlaté zuby, odtahovat mrtvoly do krematoria a tam je spálit a celkově likvidovat těla zavražděných. Dále museli čistit plynové komory od výkalů, krve a moči.

   Kdo odmítl v tomto komandu pracovat, ten byl pro výstrahu před ostatními zavražděn (minimálně v jednom případě hodil esesák takového Žida do kremační pece a tam jej zaživa upálil). Členové sonderkomand byli v nepravidelných intervalech vražděni a nahrazováni novými Židy.

Pochody smrti

   Jakmile se ke koncentračním táborům přiblížila fronta, došlo k jejich evakuaci do ostatních táborů v týlu (kromě toho esesmani pálili dokumenty, vraždili vězně, kteří by mohli podat svědectví a celkově likvidovali důkazy spáchaných zločinů). Zubožené vězně vyhnali pod dozorem stráží na mnohadenní pochody, při kterých často nedostali najíst ani napít. Kdo nemohl pokračovat v chůzi, byl zastřelen ranou do týla. Trasy pochodů tak lemovalo množství mrtvol. Mnoho vězňů tyto "pochody smrti" nepřežilo.

Exhumace těl zavražděných vězňů zemřelých během pochodu smrti, z masového hrobu v Nové Roli na Karlovarsku. (Byl jsem číslem 7809, Josef Rudolf, Brno 1945)

Nasazování dětí a mladistvých do bojů v závěrečné fázi války

   Málo zmiňovaný zločin, při kterém docházelo k nasazení dětí a mladistvých do bojových akcí v době, kdy válka byla pro Německo již prohraná.

   Nedostatečně vycvičené a vyzbrojené děti a mladistvé posílali nacisté nesmyslně na frontu, kde pouze rozšířily řady padlých, aniž by dosáhly nějakého bojového úspěchu.

Závěr

   Ponechám na každém, aby si na základě výše uvedených faktů udělal vlastní názor.

   K sepsání článku jsem použil vlastní vědomosti čerpané mj. z této literatury a pramenů:

Byl jsem číslem 7809, Josef Rudolf, Brno 1945

Holokaust - zločiny proti lidstvu, Quido Knopp, Praha 2008

Osvětim - nacisté a "konečné řešení", Laurence Rees, Praha 2008

SS v akci - dokumenty o zločinech SS, Praha 1959

Belzec, Sobibor, Treblinka. Vyhlazovací tábory akce Reinhard, Jicchak Arad, Praha 2006

Heydrich - konečné řešení židovské otázky, Edouard Husson, 2009

Noc a mlha, Ota Kraus a Erich Kulka, Praha 1966

Páni nad smrtí - SS skupiny zvláštního nasazení a počátek holocaustu, Richard Rhodes, Praha 2004

Továrna na smrt, Ota Kraus a Erich Kulka, Praha 1956

Rasistický stát: Německo 1933 - 1945, Michael Burleigh a Wolfgang Wippermann, Praha 2010

Stroje na smrt - plynové vozy a nacistická technologie konečného řešení, Vojtěch Kyncl, Praha 2014

V pekle plynových komor, Shlomo Venezia, Praha 2008

Nejnovější ilustrované dějiny - Druhá světová válka, Donald Sommerville, Praha 2009

Druhá světová válka, John Keegan, Praha-Plzeň 2003

www.fronta.cz - z tohoto webu pochází část o pokusech na lidech