ZLOČINY NACISMU

Pokusy na vězních v koncentračním táboře Dachau - 1. část

z publikace "Medicína na scestí" (MUDr. František Bláha, Praha 1946)

A. CHIRURGIE

   Přistupme k pokusným stanicím, které se staly specifickým úkazem dachovského tábora a které zaujímaly nejvíce naši mysl a nadělaly nám nejvíce starostí.

   První z nich byla stanice chirurgická. Nebyla pokusnou stanicí v pravém slova smyslu. Byla učebnou v první době individuálních případů, vybíraných pro pány šéflékaře a SS-chirurgy dr. Langa a dr. Mürmelstatta. Teprve za tohoto postupem času se stala masovou stanicí v pravém slova smyslu. Již za dr. Langa bylo to zařízeno tak, že každý nově příchozí do tábora byl hned při přijímání velmi podrobně vyslechnut, měl-li kdy nebo má nějakou chorobu, zejména takovou, kterou by bylo možno operovat. Byly to zejména stížnosti, týkající se traktu zažívacího, které u lidí prošlých několikaměsíční nebo několikaroční dobou vězeňskou byly snadno pochopitelné. Takový vězeň byl v několika málo dnech nebo týdnech zavolán k důkladnému vyšetření, jaké bylo na příklad moje, a i když byl nález zcela negativní (protože to bylo konec konců vedlejší, když uvážíme, kdo vlastně roentgenoval), vždy se našel důvod k "nutnému" zákroku. Vzpomínám si na jeden ze sta případů na vzácného člověka - Jana Čecha, tajemníka z Olomouce. Přišel do tábora v poměrně výtečném stavu. Vždyť byl do té doby vrchním kuchařem v Sušilových kolejích v Brně a odtud jsme se znali. V nejtěžších chvílích výslechů t. zv. vojenské akce moravské se o nás všechny s celým svým kuchyňským štábem mnoho zasloužil. Cítil se zcela zdráv a vážil 88 kg. Vyslovený atlet, kypící zdravím. Při příchodu si vzpomněl a bohužel i udal, že měl kdysi před dávnými lety žloutenku a že to jeho ošetřující lékař tenkrát označil za zánět žlučníku. A tak to bylo i zapsáno. V táboře se cítil zdráv, snášel dobře všechno i tu nejnestravitelnější stravu, až byl zavolán k vyšetření. Ležel jsem tenkrát při chystané mé vivisekci naproti němu na témž pokoji a viděl jsem náhodnou indiskrecí jeho snímek s náplní Tetragnostu. Žlučník byl zaručeně vzorně normální. Pan šéflékař však usoudil a rozhodl, že se jedná o veliký kámen a proto se musí ihned provést cholecystektomie. Informoval jsem ho o operaci, do které samozřejmě neměl žádné chuti. Měl tenkrát přijít na řadu ihned po mně. Ale v ten den mým případem nastalo takové vzrušení a pan šéflékař byl tak "otráven", jak prohlásil, že již ten den ani následující neoperoval a můj milý kamarád přišel na řadu až třetího dne. Nic mu nepomohlo. Historie se vždy neopakuje, třebas že chtěl použít mé methody. Jak mně sdělil asistující student-vězeň, nebylo na žlučníku nic; ale přesto byl vyňat, provedena pomocí katetru plastika choledochu i cystiku s drenáží navenek a jako vedlejší výkon připojena ještě appendektomie. Hojení bylo provázeno obvyklým velkým hnisáním a horečkami, které ale nakonec přece jenom zdolal jeho mohutný organismus, a tak mu zůstala jako památka široká dehiscentní hluboko vtažená jizva, nejméně 40 cm dlouhá. S tou ovšem musil jít pracovat, nechtěl-li se stát invalidou. Dostal se zase do kuchyně, ale při nošení těžkých pytlů a košů ze skladiště asi právě rok po operaci byl donesen na revír s prudkými typickými ileosními příznaky. Protože to byl akutní případ chirurgický, byl položen na internu. To bylo pravidlem. S typickým obstrukčním ileem byl "pozorován" až do svého posledního vydechnutí. Za jeho obdukce jsem by již v Totenkamře: úplná obstrukce střev se silnými svazky jizev a srůstů v pravém nad- i podbříšku, gangraina střev a diffusní peritonitida.

   To byl jeden ze set podobných případů. Všechno bylo operováno. Jeden den bylo na příklad osm operací žaludku samý Billroth I, druhý den o nic méně Billroth II, pak kombinace, Krönlein, Finkelstein a zase cholecystektomie, appendektomie a hernie, tyto poslední dvě zpravidla se sterilizací, to jest resekcí ductů, nephrotomie i nephrektomie, z tuberkulosního oddělení pak thorakoplastika a hlavně strumy - to byla Langova specialita. Všechno šlo vždy v seriích.

   A když to tak dobře běželo v malém, za dr. Mürmelstatta to bylo ve velkém. Kapo revíru došel na blok a vybral z pracujících zdravých lidí 30 - 40, které uznal za způsobilé k určité operaci. Tak lidé, kteří už léta v táboře bez obtíží těžce pracovali, všechno snášeli, se najednou dověděli, že mají velký vřed žaludeční nebo kámen v ledvině, žlučníku nebo velmi nebezpečnou kýlu, strumu, ač neměli více než 38 okolo krku a nikdy na sobě nic nepozorovali. To jen tak všeobecně. Bylo by skoro nekonečné vypočítávat a popisovat chirurgické výtvory a umění jednotlivých adeptů německého SS ranhojičství. Největší a hlavní jejich ctností byla vždycky důkladná odvaha a úplný nedostatek jakéhokoliv svědomí anebo dokonce odpovědnosti. Vzpomínám si jen na Obersturmführera dr. Jägra, již staršího, v civilu zubního lékaře, jinak slušně a pokojně vyhlížejícího, který se ale k neštěstí mnoha set svých obětí rozhodl, že bude chirurgem. To nebyly chirurgické pokusy, nýbrž rozsáhlé "heroické" devastace ty jeho i nejjednodušší incise a kontraincise s drenážemi při zcela nepatrných furunklích a abscessech, přímo provokativně zbytečné amputace prstů i údů bez jakékoliv indikace, takže i dokonce tehdejší Chefartz dr. Volter, takto jinak také odvážný a už starší adept chirurgie, který býval trochu přístupnější náladě a humánnějšího pojímání vždy po požití většího kvanta alkoholu - se toho hrozil a konečně dr. Jägra z tábora odstranil.

   Jiný z těchto výtečníků se specialisoval na thorakoplastiky. Byl jím mladý, sotva promovavší Obersturmführer dr. Richter. Byla to pro odborníka hrůzná podívaná s neslavnými konci i když po zkušenostech se později omezoval pouze na frenikoexairesy. Ale často frenikus nenašel, ale operovaný smrt ano.

   Jak rychle taková erudice chirurgická pokračovala, znázorňuje případ dr. Kahra, který za mé doby na operačním sálu přišel jako Obersturmführer rovnou ze štyrskohradecké SS-akademie (kde bylo celé studium zkráceno na pět semestrů). Nedovedl tenkrát při operaci ani háky držet a pincetu použít. Za měsíc už dělal operace a za dva i žaludky a střeva docela odvážně.

   Vzpomínám na jiného velmi statečného Hauptsturmführera dr. Ramsauera, který se nezastavil před žádným chirurgickým problémem. Při cystoskopování mu náhle nemocný zemřel a byl donesen mně na stůl. Našel jsem kompletně utržený pravý močovod (dr. Ramsauer si stěžoval, že nemocný byl při vyšetřování moc "nepokojný") a vykrvácení do dutiny břišní. Ovšemže, jako vždy, jsem byl hlavním viníkem sám, protože jsem to našel.

   To byli lékaři. A co bylo možné potom čekat od laiků, kteří od motyky, kladiva či pera byli postaveni na operační sál, aby asistovali, narkotisovali a převazovali, ale též sami operovali na operačním sále jako v ambulanci a často bez narkosy (za kapy Heydena leda nějakým tím direktem), amputovali, řezali a zašívali. Zde se pak ukazovali skuteční hrdinové mezi řezanými i řezajícími, protože sebeznatelnější povzdech byl na místě splacen a pan operatér nesměl býti rozčilován.

   Zažil jsem to počátkem roku 1942, kdy v sibiřských mrazech na plantážích mně omrzl prst a následnou infekcí nastala paronychie ukazováku pravé ruky. Kapo Zimmermann na ambulanci ihned rozhodl pro amputaci celého prstu a byl jsem určen čekat na konec ambulance. V návalu podařilo se mně zmizet a pomocí našeho mladého ošetřovatele Zámečníka jsem se zmocnil nůžek a provedl jsem si rychle exunquentaci sám. Taková kozačina jim zase imponovala a byl zachráněn prst i já.

   Jinak se tam našli tu a tam přece jen trochu svědomitější, ale hlavně ctižádostivější jedinci, kteří se chtěli ukázat zvláště před námi. Chirurgičtí adepti dr. Richter a dr. Plazza nás v prosektuře vícekrát poctili svou návštěvou, aby si aspoň jednou operaci udělali na připravené mrtvole. Třebaže s lidského hlediska bylo potřeba jejich snahu pochválit, neměli jsme právě jejich návštěvy rádi. Předně nemohli jsme vůbec častější SS-návštěvy v naší "tiché domácnosti" potřebovat a silně nám zacházely vždy do našeho pracovního i ostatního rozvrhu dne. Ale vždycky jsme trnuli hrůzou, když jsme se dívali na jejich techniku, na příklad střevní nebo kostní při trepanacích, a uvědomili si, že již příští den budou na místě mrtvol pod jejich rukama ležet živí naši kamarádi. Domnívám se, že bylo dost lidí, kterým jsme zachránili život i zdraví tím, že jsme oněm operatérům připravovali úmyslně nejubožejší mrtvoly, které odmítali pak použít, a tak byla často odložena nebo někdy i vypuštěna mnohá připravená jejich operace. To bylo totiž v době, kdy již na operační sál byli přiděleni od konce roku 1943 lékaři vězni a záleželo tedy na tom, aby se SS-lékaři před nimi příliš neblamovali. Ke konci začali se k nám chodit učit i SS-lékaři z ambulance ušní, která byla stejně jako oční sice již dávno v revíru zařízena na bloku B, ale opatřována silami úplně nekvalifikovanými. Teprve v poslední době převzal oční oddělení odborník vězeň, Francouz dr. Roche, a ušní oddělení náš lékař dr. Hugo Schreiber, primář z Mukačeva.

B. PHLEGMONY

   Medicinsky nejbližší byla chirurgii pokusná stanice v pravém slova smyslu, stanice flegmonová, umístěná na třetím oddělení I. bloku. Začínalo to na chirurgickém oddělení, kde na septickém operačním sálu páni Sturmbannführer dr. Schütz a Obersturmführer dr. Babor injekčními stříkačkami vytahovali tekutý hnis z flegmonů a abscesů bez předchozího bakteriologického nebo jiného vyšetřování materiálu a ihned vstřikovali po desíti i více kubících intravenosně či intramuskulárně pokusným zdravým obětem, obyčejně polovici čtyřiceti a čtyřiceti vězňů. Tito byli vybíráni skoro výlučně z řad kněží. Bylo to z toho jednoduchého důvodu, že faráři, zejména polští, byli z valné většiny do tábora přivezeni přímo z kostela, fary či kazatelny v hromadné akci, v poměrně dobrém stavu výživy a byly proto u nich poměry k pokusům normální a rozhodně příznivější, než u sešlých a vyhladovělých živoucích mrtvol táborových. Netřeba připomínat, že byli bráni k pokusům jen kněží neněmečtí. Hlavně polští kněží v mnoha stech doplatili na to svými životy, dále faráři holandští a čeští. Vzpomínám si, jak se podařilo některé z našich, když už byli k pokusu vybráni, illegálně nebo protekcí v poslední chvíli zachránit - ovšem za cenu, že za zachráněného tam do počtu spadl jiný nešťastník, nám neznámý. Smíchovský farář dr. Hájek a P. Zámečník poměrně rychle a bez příliš dlouhého trápení podlehli rychlé generalisované sepsi, zatím co jiní i přes rok bojovali o svůj život v nejhroznějším utrpení. Pražský farář Horký odnesl snad jediný ze známých tuto pokusnou stanici po jeden a půlročním utrpení jen amputovanou celou dolní končetinou. V té době byly prováděny pokusy ještě v omezeném rozsahu.

   Později podle návodu Reichsarzta Standartenführera dr. Lollinga, prof. Grawitze z Berlína a pod jeho dozorem bylo postupováno bezohledně a schematicky. Z každých čtyřiceti vězňů po intravenosní a stejně tak po svalové injekci byli po deseti rozděleni postižení do skupiny léčení chirurgického, allopatického, biochemického a homeopatického. Léčení bylo prováděno pod dozorem vrchního ošetřovatele Stöhra, který se při tom stával pokud možno ještě nešťastnějším a nervosnějším, za neustálého dozoru odborníků lékařů, biochemiků a homeopatů, docházejících dozorů z úřadů SS, vojenských, vědeckých i universitních. K tomu účelu byly pohotově i veškeré laboratorní pomůcky, celý postup byl neustále při ošetřování, operacích, převazech, až do pitvy fotografován a popisován. Pitvy byly námi prováděny zpravidla za účasti celého konsilia dotyčné stanice. Ne k jejich cti, ale k jejich chvále musím říci, že se nepamatuji, že by někdy tito učení pánové, i když byli našimi nálezy a závěry velmi často nepříjemně dotčeni a zklamáni, nás někdy opravovali. Nepolemisovali, nýbrž dokonce velmi často úmyslně zahrocené naše dedukce a závěry bez výhrady uznali a spolkli, někdy i vymlouvali. Kolik je z toho potřeba připočítat na účet jejich neznalosti, nesvědomitosti nebo ledabylosti, lze těžko rozhodnout.

   Tak jako při všech pitvách z pokusných stanic, zejména pak ze stanice vodních pokusů dr. Raschera, který byl i v tomto směru nepřekonatelným režisérem, byla z počátku vždy při pitvách učiněna mimořádná bezpečnostní opatření, aby nikdo nepovolaný se nic o tom nedověděl, ani revírní personál. Mrtvola byla do pitevny přinášena zahalená, za vojenské asistence, přímo před započetím pitvy, když již musilo být všechno do puntíku připraveno. V okolních barácích musila být uzavřena okna, tak jak tomu bývalo obvykle při hromadných popravách střílením, všechny příchody k Totenkamře byly obsazeny ozbrojenými hlídkami a ani z personálu v prosektuře nesměl být nikdo přítomen, kromě pitvajícího a jednoho pomocníka. Všichni ostatní musili zmizet a zatemněná pitevna byla naplněna jen zájemci zasvěcenými.

   Chirurgická therapie na této stanici záležela sice v obvyklém léčení, ale tato léčba byla zahájena až 48 i více hodin po injekci, když již oběť byla ve vysokých horečkách. U některých, zejména po intravenosních injekcích, se dostavovaly třesavky a čtyřicetistupňové horečky už za jednu až tři hodiny s ostatními příznaky celkové sepse nebo se už po několika hodinách při intramusculárních injekcích objevovaly infiltráty a bouřlivé příznaky místní i okolní. Pokusil jsem se ještě v době své krátké činnosti na operačním sále, když již tyto pokusy běžely, tajně vzápětí po injekci Friedreichovou excisí a místní aplikací sulfonamidů zabránit dalšímu postupu infekce po injekci intramusculární. Je samozřejmé, že pro tuto therapii bylo pramalé porozumění a bylo by to málem dopadlo špatně pro obě strany. Zachráněný dostal novou injekci a mně samozřejmě nebyla dána příležitost k podobným dalším vlastním pokusům. Tak byly konány ještě za mé přítomnosti a spolupráce s časnou "Entlastungsincisí" ve stadiu rozsáhlé infiltrace nebo později po kolliquaci incisí s drenáží a případnou kontraincisí, k níž vlastně docházelo později v každém případě, a k zákrokům dalším až k amputacím částí nebo celé končetiny a pak jedné po druhé, rozsáhlým incisím a excisím metastatických abscesů a phlegmon povrchních i vnitřních, laparotomií s drenážemi, resekcí žeber a trepanací. Rány byly jednak denně vyplachovány nejrůznějšími desinfekčními prostředky, či zaprašovány a místně léčeny sulfonamidy. Přitom ovšem celkový stav organismu udržován všemi možnými kardiaky a toniky, vitaminy tak, aby vydržel co možná nejdéle, a pokus byl nejdokonalejší až do té autopsie, které se stejně jako ve skupinách ostatních a vlastně ve všech stanicích až na nepatrné výjimky vyhnuli jen ti, kteří po té celé prodělané kalvarii končili na invalidním bloku a v invalidním transportu.

   Pro nás, kteří jsme od roku 1939 byli bez jakéhokoliv styku s lékařskou vědou, to znamenalo naše první setkání s chirurgickým použitím sulfonamidů v takové míře a mohu říci, že nehledě k okolnostem, nemohli jsme se těmito výsledky nadchnout, které ani naprosto neodpovídaly tomu, co si páni experimentátoři zapisovali do svých dekursů a co patrně jejich propagandisté pak do světa rozhlašovali.

   Skupina allopathická byla vlastním sulfonamidovým oddělením. Parenterálně, perorálně i per rectum byly podávány nejrůznější značky eberfeldského Domaghova arsenálu. Hlavně intravenosně Tibatin a Eleudron.

   Původně byla celá stanice phlegmonová zařízena jako zkušební profylaktická. Skupinám po 30 až 40 lidech byl dáván profylakticky po tři dny Tibatin, třikrát intravenosně 10 ccm, a pak infikováni. Bylo patrné, že infekce pak naočkovaná probíhala slaběji. Přitom byla therapie sulfonamidová doplňována vždy injekcemi vitaminu (hlavně Cebionu), též hodně užívány injekce vitaminu E a hormonů (Progynon B a Testiviron), kromě natriumchloridů v infusích.

   Zprvu nejúžívanější Prontosil se ukázal všeobecně slabým prostředkem i v největších dávkách. Nesmíme však zapomenout, a to platilo o všech skupinách phlegmonových pokusů zásadně, že therapie byla nasazena až třetí nebo čtvrtý den, když se buď dokonale vyvinuly infiltráty, nebo příznaky celkové otravy.

   Tibatin byl aplikován pravidelně dvakrát denně po deseti kubících a při známé technice experimentátorů jsem viděl řadu těžkých kubitálních phlegmon a gangrain. Těžko říci, co bylo zde na účet septické techniky a co bylo způsobeno chemismem preparátů, vstřikovaných paravenosně. Pamatuji, že někdy byly celkové výsledky nápadně okázalé. Ovšem jen co do horečky a celkového stavu nemocného, ale nikdy co do zastavení procesu. Snad jen to možno přiznati, že se průběh infekce tím značně zpomaloval. Ale vím, že tak jako při ostatních skupinách přes léčení sulfonamidy, kde později byly dávky změněny na léčení "štosové", jsme nacházeli při pitvách stejně generalisovanou septikopyaemii ve svalstvu, tak jako ve všech orgánech břišních, hrudních, ve hlavě i v kostech, a to samozřejmě tím více, čím měl případ vleklejší průběh. U těch nejvytrvalejších pak už bylo dokonce těžko rozhodovat, zda tu šlo o smrt sepsí či vlastně následnou celkovou degeneraci orgánů nebo insufficiencí parenchymu a tkání (hlavně svalu srdečního, jater a ledvin), nebo onemocnění sekundárních, hlavně hypostatických zápalů plic.

   Poměrně pro nás nejzáhadnější byla skupina biochemická. Vedl ji biochemik dr. Kieselwetter s prof. Lauerem z Mnichova. O tyto pokusy také projevoval prof. Grawitz vždy největší zájem. Bylo současně zkoušeno i biochemické léčení nefritid a oedemů vůbec, ba i řada případů malarie byla na tomto oddělení pokusně léčena.

   Therapeutikem zde bylo celkem dvanáct různých preparátů v soluci či v pilulkách. Byl to hlavně Ca-phosphat, Ca-fluid, K-Ph, Ca-Mg a nejvíce silikáty. Dosovány byly po hodině 5 ccm tekutiny, nebo po čtyřiadvacet hodin každých pět minut jednu pilulku a potom po tři dny šest denně a sestupně až na tři. Vše bylo velmi bedlivě podle hodin zaznamenáváno ve dne v noci na zvláštní dekursy. Tyto kury byly opakovány, pokud to nemocný vydržel, několikrát. Nemocní dostávali dříve či později velmi značné dyspeptické obtíže, končící úplným nechutenstvím a následnou slabostí, která ovšem podporovala spíše než zabraňovala postupu infekce. V řadě pak případů byla charakterisována velikými krvavými průjmy a zvracením. Při pitvě u každého bez výjimky jsme zjistili veliká překrvení a poleptání sliznice zažívací, povrchní u případů akutních, ale častěji hlubší ostrůvkovité a splývající výrony krevní na kardii, pyloru, ve dvanácterníku i na tenkém střevě - podle toho, jak který případ odolával septické infekci a jak dlouho užíval. V řadě případů jsme našli ulcerosní gastritidy, duodenitidy a enteritidy a pamatuji více perforací a rozsáhlých destruktivních forem s gangrainami střev. Na játrech a ledvinách byly samozřejmě vždy degenerativní změny (tuková a amyloidní) v této skupině znatelně pokročilejší než u ostatních. Iktery, protože septické, vyskytovaly se ovšem ve skupinách. Vždyť téměř po každé šlo bakteriologicky o haemolytické streptokokky a stafylokokky v průvodu nejrůznější pyogenní flory. Připomínám, že při každém takovém pokusu byly všechny skupiny naočkovány hnisem z jednoho a téhož případu.

   Nejjednodušší, ač ve svých výsledcích stejně neúspěšné, jak jest samozřejmé, bylo léčení homeopatické. I to mělo své odborníky, felčary-homeopaty k disposici, kteří se vůbec na revíru dachovském a v celém táboře těšili veliké vážnosti, zvláště u německých a polských vězňů, a z té doby až do konce se uchovaly čajové kuchyně s nejrůznějšími bylinkami a prostředky i v době dávno po ukončení těchto pokusů, vlastně až do osvobození. V poslední době zásluhou polského lékaře dr. Fialkowského, který před válkou homeopatii odborně studoval v Heidelbergu a ve Švýcarsku (současně s t. zv. oční diagnosou na duhovce), byla homeopatie zaměřena na všechny choroby traktu zažívacího a vyměšovacího. Tak jako léčení sepsí, nepřesvědčila nás ani tato therapie čaji a baňkami, které bývaly visitkou každé mrtvoly z tohoto oddělení - o jejich vychvalovaných přednostech. Mělo ve skutečnosti jedinou lidskou výhodu, že nemocní, díky čaji, to jest převařené vodě, netrpěli tolik žízní, jako na odděleních jiných, protože byl přísný zákaz pití tak zvané dachovské pitné vody, která byla nedokonalým filtrátem svrchních vod dachovských rašelinišť. Ona byla jistě i pravým původcem veliké většiny epidemií střevních a žaludečních.

   Vcelku lze říci, že tato pokusná stanice phlegmonová znamenala co do fysického i duševního utrpení maximum všeho pomyslitelného a jistě tito kněží všech svých církví stojí jako velicí hrdinové a mučedníci proti vybledlé slávě všech mučedníků všech časů od dob Neronových a Diokleciánových až přes španělskou inkvisici a středověk.

   Stejně stojí za zmínku, že v táboře samém jen poměrně velmi málo lidí mělo ponětí o této stanici jako o stanicích ostatních, které byly daleko více populární.

   Je přirozené, že s těmito pokusy si při procesu neodborníci nejvíce nevěděli rady. Tak byl proti mně obhajobou volán jeden americký lékař, který byl vyzván, aby popsal a vysvětlil, co je to "umělá (arteficielní) phlegmona". Odpověděl prostě: "U nás v Americe máme jen jednu phlegmonu. Tahle je nový evropský vynález."

   Nemusím připomínat, že při těchto kapitolách jsem měl pernou příležitost skládat v křížových výsleších znovu mnohonásobná rigorosa, či chcete-li konat extense, než Američani pochopili všechny tyto vědecké a kulturní vymoženosti a pojmy.

   Typická proto byla znalecká otázka vyšetřujícího soudce: "Řekněte nám, pane doktore, kolikrát jste vy ve své dlouholeté praxi dělal takové pokusy a vstřikoval lidem hnis?" Odpověděl jsem mu překvapen: "To bych u nás mohl udělat pouze jednou a pak bych byl buď v blázinci anebo na šibenici a myslím, že tak to je na celém světě." Byl s touto odpovědí velmi spokojen.