ZLOČINY NACISMU

Vstupní brána do koncentračního tábora Sachsenhausen.

 

   Koncentrační tábor Sachsenhausen se začal stavět v létě 1936. Nacházel se na území obce Sachsenhausen, vzdálené přibližně 25 km od Berlína, poblíž města Oranienburd (dnes je součástí).

   Do tohoto tábora byli deportování mj. čeští studenti na podzim roku 1939.

   Koncentračním táborem Sachsenhausen prošlo 200 000 lidí a zhruba 60 000 v něm zemřelo. Více informací zde.

 

 

Velitel koncentračního tábora Sachsenhausen SS standartenführer Anton Kaindl

 

Anton Kaindl

 

   Státní návladní: Jaké rozkazy o zacházení s válečnými zajatci vám byly známy?

   Kaindl: Tři dny před přepadením Sovětského svazu byl doručen velitelům divizí a pluků rozkaz vůdce, podle kterého veškeří komisaři mají být odděleni a předáni k likvidaci SD.

   Státní návladní: Jakých způsobů likvidace se používalo ve vašem táboře?

   Kaindl: Až do podzimu 1943 se hubili lidé v Sachsenhausenu střílením a věšením. Pro hromadné střílení ruských válečných zajatců byla maskována zvláštní místnost jako lékařská ordinace, v níž bylo zařízení k měření tělesné výšky, tabule s písmeny ke zkoušení zraku a mimo to lidé od SS byli zde maskováni jako lékaři bílými plášti. Při zdánlivém měření výšky těla byl vězeň vyřízen ranou do týla otvorem v zařízení pro měření výšky; v zadní místnosti, z níž se střílelo, hrála hudba z gramofonových desek, aby přehlušila výstřely.

   Státní návladní: Byla tedy, když jste se stal velitelem tábora, již vypracována technika na ničení lidí?

   Kaindl: Ano! Mimo lékařskou ordinaci bylo tu i prostranství, kde se popravovalo střílením, přenosná šibenice a mechanická šibenice, na níž bylo možné popravit 3 až 4 vězně najednou.

   Státní návladní: Pozměnil jste nějak techniku ničení či nikoli?

   Kaindl: Zavedl jsem zde někdy v polovině března 1943 plynové komory jako zařízení k hromadné likvidaci.

   Státní návladní: Z vlastní iniciativy?

   Kaindl: Zčásti ano. Jelikož již stávající zařízení pro předpokládanou likvidaci nepostačovala, měli jsme poradu, jíž se zúčastnil i šéflékař Baumkötter, a ten mi řekl, že otravování lidí ve zvláštních komorách pomocí kyanovodíku má za následek okamžitou smrt. Proto jsem pokládal zavedení plynových komor k hromadné likvidaci za účelné a též za humánnější:

   Státní návladní: Kdo byl odpovědný za hromadné likvidace lidí?

   Kaindl: Velitel tábora osobně.

   Státní návladní: Tedy vy?

   Kaindl: Ano! . . .

 

   . . . Státní návladní: Kolik vězňů bylo likvidováno v Sachsenhausenu v době, kdy jste byl velitelem tábora, tedy za dva roky a osm měsíců?

   Kaindl: Nesu odpovědnost za likvidaci přibližně 42 000 vězňů, z toho bezprostředně v táboře asi 18 000.

   Státní návladní: A kolik jich zemřelo za vaší éry hladem?

   Kaindl: V té době zemřelo hladem podle mého odhadu asi 8 000 vězňů.

   Státní návladní: Obžalovaný Kaindle, dostal jste k zastření stop zločinů rozkaz, aby byl tábor vyhozen do povětří?

   Kaindl: Ano. 1. února 1945 jsem měl rozmluvu s šéfem gestapa Müllerem. Předal mi přitom rozkaz, že tábor má být zničen dělostřeleckou palbou, leteckým náletem nebo plynem. Uskutečnění tohoto rozkazu, který pocházel od Himmlera, nebylo však už technicky proveditelné.

   Státní návladní: Splnil byste rozkaz, kdyby to technicky proveditelné bylo?

   Kaindl: Samozřejmě. Ale nešlo to. Dělostřelecká palba nebo nálet by vzbudila pozornost obyvatel v okolí. Plyn by ohrozil nejen civilní obyvatelstvo, ale i vlastní personál SS.

   Státní návladní: Co jste tedy podnikl?

   Kaindl: Začali jsme s likvidací. V noci na 2. února jsme zastřelili první, asi 150 vězňů. Až do konce března se nám podařilo zlikvidovat asi 5 000 vězňů.

   Státní návladní: Kdo řídil tuto hromadnou likvidaci?

   Kaindl: Z mého příkazu obžalovaný Höhn.

   Státní návladní: Kolik vězňů pak ještě zbylo v táboře?

   Kaindl: 40 000 až 45 000. Dne 18. dubna jsem dostal rozkaz naložit je na vlečné čluny a kanály Sprévy je dovést do Baltu nebo do Severního moře a tam je potopit na otevřeném moři. I to však bylo nemožné, poněvadž obstarání člunů pro tolik vězňů trvalo příliš dlouho a Rudá armáda postupovala příliš rychle.

   Státní návladní: Co se dálo pak?

   Kaindl: Poručil jsem, aby se vězňové vydali na pochod pěšky, nejdříve ve směru na Wittstock, později na Lübeck, kde se měli nalodit a - jak bylo rozkázáno - potopit.

   Státní návladní: Dostali při této evakuaci stravu?

   Kaindl: Ne. 6 000 až 7 000 vězňů nedostalo už žádnou, protože už nebyla.

   Státní návladní: Tito vězňové zahynuli tedy po cestě hladem a vyčerpáním?

   Kaindl: Ano.

 

Zástupce velitele koncentračního tábora Sachsenhausen August Höhn

 

August Höhn, zástupce velitele koncentračního tábora Sachsenhausen. Podle svých vlastních údajů zastřelil 300 lidí, 172 osob poslal do plynu a 40 jich pověsil. Je vinen smrtí nejméně 6 000 vězňů.

 

   . . . Státní návladní: Kolik vězňů v Sachsenhausenu bylo celkem zastřeleno pod vaším osobním velením?

   Höhn: Já osobně jsem zastřelil asi 300 osob.

   Státní návladní: Kolik vězňů bylo dáno do plynu pod vaším velením?

   Höhn: 172.

   Státní návladní: A kolik lidí jste sám pověsil?

   Höhn: Asi 40.

   Státní návladní: Potvrzujete své údaje z předběžného vyšetřování, že od listopadu 1943 do dubna 1945 bylo v táboře Sachsenhausen zlikvidováno 33 000 vězňů?

   Höhn: Ano, asi 33 000 mužů.

   Státní návladní: Kolik jich zemřelo na následky špatných životních podmínek?

   Höhn: V době, kterou jsem udal, podle mého odhadu 6 000.

   Státní návladní: A kdo vám dával směrnice k hromadné likvidaci vězňů?

   Höhn: Můj přímý představený, obžalovaný Kaindl.

   Státní návladní: A jaký cíl měla tato hromadná likvidace?

   Höhn: Uskutečnit politiku vyhubení všech lidí slovanského původu.

   (Když se probudily v Höhnovi sadistické vášně, stal se hned zuřivou bestií.)

   Státní návladní: Jakých způsobů trestání jste používal?

   Höhn: Používal jsem všech druhů trestů, které byly v táboře běžné.

   Státní návladní: Jaké to byly tresty?

   Höhn: Především věznění, pak trest bitím od 5 do 25 ran. Zařazení do trestné roty, veřejné bití a přeložení do komanda bosáků.

   Státní návladní: Bil jste též vězně osobně?

   Höhn: Při výslechu jsem vězně osobně bil.

   Státní návladní: Co je vám známo o pověšení vězně Widmanna na jaře 1943?

   Höhn: Widmann byl prvním vězněm, kterého jsem musel v táboře veřejně pověsit. Při jeho věšení se přetrhl provaz a když pak ležel na zemi ještě živý, zastřelil jsem ho.

   Státní návladní: Jak jste zahájil svou činnost v táboře Sachsenhausen?

   Höhn: svou činnost jsem zahájil popravou 10 dělníků z Východu, což mi poručil obersturmführer Kolb.

   Státní návladní: Doznáváte, že krátce nato došlo k zastřelení skupiny 7 mužů?

   Höhn: Ano.

   Státní návladní: Kdo zastřelil těchto 7 mužů?

   Höhn: Všech 7 jsem zastřelil já osobně . . .

 

   . . . Höhn: Slyšel jsem osobně od velitele tábora Neuengamme Pauliho, že dvě velké lodě s vězni z tábora byly na moři potopeny.

   Státní návladní: Tak již tedy docházelo k uplatnění metody likvidace potápěním vězňů na moři?

   Höhn: Ano, už k tomu docházelo.

   Státní návladní: To, že se tento zločinný záměr se sachsenhausenskými vězni neuskutečnil, nebylo závislé na vůli velení tábora?

   Höhn: Nebylo. Zbylých 45 000 vězňů našeho tábora nebylo utopeno ne proto, že by to nechtělo velení tábora, nýbrž proto, že tomu zabránil rychlý postup Rudé armády.

 

Šéflékař koncentračního tábora Sachsenhausen Heinz Baumkötter

 

Heinz Baumkötter

 

   . . . Státní návladní: Jaké funkce jste měl v Sachsenhausenu?

   Baumkötter: Musel jsem se zúčastnit osobně každé exekuce, výkonu trestu na blocích, poprav střílením, věšením nebo usmrcováním plynem, nebo jsem musel vyslat svého zástupce. Mimo to jsem musel sestavovat seznamy nemocných a práce neschopných vězňů, kteří měli být převedeni do jiných táborů a konečně jsem musel provádět pokusy, které mi byly přikázány.

   Státní návladní: Jaké byly podmínky, v nichž žili vězňové v Sachsenhausenu?

   Baumkötter: Podmínky v táboře byly katastrofální. Nejen šatstvo, ale i strava ani zdaleka nepostačovala zajistit lidem životní minimum. Vytápět baráky bylo zakázáno, stejně tak bylo i zakázáno nosit kožené boty. Pracovní doba trvala 10 až 14 hodin. To vše muselo nutně vést k úplnému vysílení, k pomalému umírání vězňů.

   Státní návladní: Kolik lidí zahynulo na základě špatných životních podmínek v táboře za dobu, kdy jste tu byl zaměstnán?

   Baumkötter: Za dobu mé služby zde zahynulo přibližně 8 000 vězňů.

   Státní návladní: Jaká byla strava v táboře?

   Baumkötter: Strava byla špatná, velmi špatná. Především chyběly bílkoviny, jakožto nejdůležitější látka výživy. Tím tělo pomalu ale jistě scházelo samo od sebe . . .

 

   . . . Státní návladní: Za jakým účelem jste vy a vám podřízení lékaři poroučeli po trestu bití na "kozlu" provádět dřepy a "sport"?

   Baumkötter: To se provádělo v Sachsenhausenu dlouhou dobu a mělo se tak dosáhnout lepšího oběhu krve.

   Státní návladní: Ve skutečnosti to však nepomáhalo.

   Baumkötter: Vězňové však vypovídali, že to na ně mělo dobrý účinek.

   Státní návladní: Proč tedy vězňové sami od sebe dobrovolně nedělali dřepy a museli být k tomu teprve nuceni?

   Baumkötter: Zjistil jsem, že vězňové dělali dřepy sami od sebe.

   Státní návladní: Úplně dobrovolně?

   Baumkötter: (zmaten, v rozpacích) Ano. Myslím, že ano. Snad to dělali též proto, že věděli z dřívějšího potrestání, že by to museli stejně dělat.

   Státní návladní: Obžalovaný Baumköttere, nebylo to ve skutečnosti ještě další, dodatečné týrání?

   Baumkötter: Dnes se na to ovšem musím takto dívat . . .

 

   . . . Obzvláště se v Sachsenhausenu obávali pokusů při výzkumu flegmony.

   Státní návladní: Baumköttere, je vám známo, v čem spočívaly pokusy s flegmonami?

   Baumkötter: . . . udělaly se řezy do stehna vybraných vězňů, a do těchto ran se nacpaly staré hadříky a špinavá sláma. To mělo za následek sepsi, na niž velká část lidí umřela.

   Státní návladní: Prováděly se zde též pokusy s kyanovodíkem?

   Baumkötter: Ano. Koncem roku 1944 nebo začátkem 1945 přišel do tábora zdravotní inspektor koncentračních táborů SS - standartenführer Nolling. Předtím byl vyhledán ke zvláštnímu pokusu jeden vězeň. Musel jsem jít s náčelníkem zdravotní služby do krematoria. Na cestě vytáhl Nolling ze svého zapalovače malou ampulku s obsahem 1 cm krychlových, tu pak vložil vězni do úst a ten ji musel rozkousnout. Po několika málo minutách byl tento muž mrtvý.

   Státní návladní: Po jaké době nastala smrt?

   Baumkötter: Konstatoval jsem, že smrt nastala již po 15 vteřinách.

   Státní návladní: Za jakým účelem se vůbec prováděl tento pokus? Působení kyanovodíku na lidský organismus je přece známo již dávno?

   Baumkötter: Tímto pokusem se mělo zjistit jen to, za jak dlouho podaná dávka působí na člověka smrtelně. Pokud vím, došlo k tomuto pokusu z Pohlova rozkazu, aby se našel prostředek, který by umožnil vysokým velitelům SS vyhnout se po porážce odpovědnosti, bezbolestně a co nejrychleji . . .

   Státní návladní: Prohlížel jste též vězně, kteří byli dopravováni k hromadnému střílení na popraviště, maskované jako lékařská ordinace?

   Baumkötter: Ano, prohlížel jsem takovéto vězně proto, abych zjistil, zda mají v ústech zlaté, platinové, či jiné umělé zuby.

   Státní návladní: To se provádělo jen za tímto účelem?

   Baumkötter: Dnes je mi jasné, co jsem tehdy nevěděl, že totiž vězňové měli být těmito zdánlivými prohlídkami oklamáni. Proto byla tato prohlídka omezena jen na ústní dutinu. Ale to mi tehdy nebylo nápadné.

   Státní návladní: Byl jste tehdy skutečně tak naivní, že jste si neuvědomil, že vězeň, kterého prohlížíte, již o tři minuty později bude mrtvý?

   Baumkötter: (váhavě) Ano, samozřejmě jsem věděl, že vězni krátce nato byli zastřeleni.

   Státní návladní: K čemu by tedy sloužila prohlídka člověka, který měl být o několik minut později zastřelen?

   Baumkötter: Jak jsem již řekl, šlo o prohlídku ústní dutiny. Když měl vězeň umělé zuby, musel být zvlášť označen olejovou barvou a štětečkem, které byly připraveny na stole.

   Státní návladní: A vám skutečně nebylo jasné, že k této prohlídce dochází jen proto, aby po zastřelení věděli, kde mají hledat zlaté zuby?

   Baumkötter: Dnes to vím.

   Státní návladní: A k čemu byla hudba ve vedlejší místnosti?

   Baumkötter: Byla to pochodová hudba, aby příští vězeň nezaslechl výstřel, kterým byl předcházející vězeň usmrcen.

   Státní návladní: Odkud to víte?

   Baumkötter: To jsem se svého času dozvěděl.

   Státní návladní: To jste se dozvěděl! Proč tedy říkáte, že jste nevěděl, že vězňové zde byli stříleni? Kolik práce neschopných a nemocných vězňů bylo převedeno do jiných táborů, aby byli zlikvidováni?

   Baumkötter: Během roku docházelo k častým transportům. Na základě dokumentů jsem zjistil, že bylo do jiných táborů posláno asi 50 000 lidí.

   Státní návladní: A kolik lidí bylo posláno k zlikvidování do jiných táborů na základě vašeho výběru, na základě vaší vlastní iniciativy?

   Baumkötter: S touto otázkou byste se museli obrátit na Rehna.

   Státní návladní: Byly tyto seznamy sestavovány vámi nebo Rehnem?

   Baumkötter: Seznamy se zhotovovaly na můj rozkaz, jakmile jsem dostal rozkaz od své nadřízené instance.

   Státní návladní: Pak jste přece musel znát počet lidí, neboť Rehn pouze odvážel tyto lidi podle vašich seznamů!

   Baumkötter: To souhlasí.

   Státní návladní: Proto se musíme obrátit v této otázce na Baumköttera a ne na Rehna! Tedy, Baumköttere, řekněte, kolik vězňů bylo odesláno k likvidaci do jiných táborů na základě vašich rozkazů, vašich příkazů?

   Baumkötter: (po delším přemýšlení) Na základě mých údajů mohlo být odtransportováno přibližně 8 000 vězňů.

   (Rehn při výslechu prohlásil, že to bylo nejméně 26 000 lidí).

   Státní návladní: Znáte počet vězňů likvidovaných přímo v táboře bezprostředně před evakuací?

   Baumkötter: Přesně znám pouze číslo z února, číslo, jež mi sdělil velitel tábora Weigerer. V tomto měsíci to bylo 4018 vězňů.

   Státní návladní: A seznamy k těmto likvidacím jste sestavoval též vy?

   Baumkötter: Když jsem dostal rozkaz od nadřízené instance.

   Státní návladní: A tyto listiny byly sestavovány pod vaším vedením?

   Baumkötter: Byly sestavovány, když jsem dále předal doručený rozkaz.

 

   . . . Předseda soudu: Ve svých výpovědích při předběžném vyšetřování jste udával, že jste v každém případě dával dobrozdání o normální smrti. Potvrzujete nyní tuto výpověď?

   Baumkötter: Měl jsem rozkaz vystavovat úmrtní listy likvidovaných vězňů s udáním, že šlo o normální smrt.

   Soudce: Jaké příčiny smrti jste udával?

   Baumkötter: Přirozenou smrt.

 

Vedoucí věznice koncentračního tábora Sachsenhausen Kurt Eccarius

 

Kurt Eccarius

 

   . . . Státní návladní: Jaké druhy trestů byly ve věznici?

   Eccarius: Používalo se zde všech v táboře běžných trestů: bití na kozlu, věšení na kůl, různých druhů věznění, poprav.

   Státní návladní: Popište soudu jednotlivé druhy trestů.

   Eccarius: Dvakrát týdně, v úterý a v pátek, jsem měl den, kdy jsem soudil. Vězňové, kteří se nějak provinili, dostávali bití nebo byli věšeni na kůl. Při trestu bitím se uvázali na kozla a dostali až 25 ran lískovkou.

   Státní návladní: Nedávalo se někdy též více ran?

   Eccarius: Ne.

   Státní návladní: Nestávalo se, že museli vězňové počítat sebou a když se spletli, že museli začít s počítáním znovu od začátku?

   Eccarius: To ovšem bylo zvykem.

   Státní návladní: Pak tedy dostal vězeň víc než 25 ran?

   Eccarius: V takových případech ano.

   Státní návladní: Co to bylo věšení na kůl?

   Eccarius: To se lidem spoutaly paže na zádech a pak se pověsili na kůl, který si před tím musel vězeň sám zatlouci do země. Přitom se vězňům vykloubily paže.

   Státní návladní: Jak dlouho byli vězňové takto pověšeni?

   Eccarius: Obyčejně půl hodiny. Někdy, aby se z nich dostalo přiznání, až dvě hodiny.

   Státní návladní: Jaké byly druhy trestu vězení?

   Eccarius: Normální vězení až 28 dní ve světlé cele s normální stravou. Nejtěžším trestem bylo zostřené vězení v temné cele, v níž nemohl vězeň ani ležet, ani sedět.

   Státní návladní: Existovala ještě jiná mučení?

   Eccarius: Podle táborového řádu další už nebyla.

   Státní návladní: A nedocházelo k nějakým?

   Eccarius: To dělali blokoví sami od sebe. Tloukli a kopali vězně rukama i nohama, polévali je studenou vodou, v zimě v noci je hnali bosé okolo věznice a tak dále.

   Státní návladní: Jaké byly následky tohoto týrání?

   Eccarius: Bylo přirozené, že vězňové utrpěli škody na zdraví.

   Státní návladní: Souhlasí tedy, že podmínky ve věznici byly tak nelidské, že si mnozí vězňové brali dobrovolně život, neboť už nemohli snášet tresty?

   Eccarius: Ano, 20 až 25 jich spáchalo ve věznici sebevraždu.

 

   . . . Předseda soudu: Při předběžném vyšetřování jste vypovídal, že jste od konce roku 1944 posílal vězně do krematoria, aby zde byli zastřeleni. Souhlasí to?

   Eccarius: Ano. Koncem roku 1944 sdělil mi tehdejší pobočník tábora, že na Himmlerův rozkaz budou asi vězňové zastřeleni. Od října 1944 až do dubna 1945 posílal jsem proto zcela běžně vězně do krematoria, aby tam byli zastřeleni.

   Předseda soudu: Až do dubna. Tedy až do evakuace tábora?

   Eccarius: Ano. Při evakuaci jsem už měl ve věznici jen 13 vězňů.

 

Vedoucí "raportu" v koncentračním táboře Sachsenhausen Gustav Sorge

 

Gustav Sorge, nazývaný "Železný Gustav", vedoucí "raportu" v koncentračním táboře Sachsenhausen, od r. 1942 velitel tábora v Rize. V průběhu líčení v sachsenhausenském procesu vypovídal o sobě: "Jeden byl větší, druhý menší bestií, ale bestie byl každý, a já jsem byl ta nejkrutější bestie ze Sachsenhausenu."

 

   . . . Státní návladní: Vy jste znám po přezdívkou "Železný Gustav"?

   Sorge: Ano, vězni mě nazývali "Železný Gustav".

   Státní návladní: Při předběžném vyšetřování jste řekl, že všichni esesáci v táboře byli ve větší či menší míře bestiemi. Souhlasí to?

   Sorge: Ano, to je správné, byli to všechno bestie.

   Státní návladní: V čem spočívala jejich bestialita?

   Sorge: V mučení vězňů, v bití nejrůznějšími tvrdými předměty, v používání krutých trestů, v zahrabávání lidí, ve štvaní psů na lidi atd.

   Státní návladní: Můžete si vzpomenout na onen případ, který se udál na podzim 1938, kdy byl zahrabán ten "vykladač bible"?

   Sorge: Ano. Jeden vykladač byl zahrabán až po krk do země. Byla vyhloubena jáma, a on se musel do ní postavit tak, že byl v ní až po krk. A pak byla opět jáma zasypána.

   Státní návladní: A jak byl pak týrán dál?

   Sorge: Ostatní vězňové museli vykonávat svou potřebu jemu na hlavu.

   Státní návladní: Na čí příkaz?

   Sorge: Na můj příkaz.

   Předseda soudu: Stávalo se častěji, že byli duchovní zahrabáváni do země?

   Sorge: Po radě, kterou mi dal standartenführer Lichtenberger, byl tento prostředek v táboře Sachsenhausen vyzkoušen častěji.

   Předseda soudu: Ve svazku III, strana 147 jste vypověděl, že došlo v roce 1938 k 35 nebo 40 takovým případům. Souhlasí to?

   Sorge: Ano, souhlasí. Byla to celková akce proti církvi.

   Předseda soudu: To byli němečtí duchovní?

   Sorge: Ano.

   Státní návladní: Vzpomínáte si na to, že šestnáctiletý mladík byl na váš rozkaz zakopán do sněhu?

   Sorge: Ano, to se stalo.

   Státní návladní: Co se stalo s tím mladíkem?

   Sorge: Zemřel na to.

   Státní návladní: Jsou správné vaše výpovědi, že jste denně bil vězně?

   Sorge: Ano, jsou správné.

   Státní návladní: Když někdo zakašlal, bil jste ho?

   Sorge: Ano, když někdo zakašlal nebo se tvářil nepřívětivě, bil jsem ho.

   Státní návladní: A když byl někdo veselý a tvářil se přátelsky, bil jste ho pak také?

   Sorge: I pak jsem si našel důvod, abych ho zmlátil.

   Státní návladní: Tak vy jste bil lidi, když dělali nespokojené obličeje, když nebyli veselí, a také, když veselí byli?

   Sorge: Ano, nikdy jsem nebyl na rozpacích, jak si najít důvod k bití.

   Státní návladní: Co je vám známo o poradě v srpnu 1941, na níž se hovořilo o likvidaci sovětských válečných zajatců?

   Sorge: V srpnu 1941 navštívil tábor generál zbraní SS Eicke, tehdejší velitel divize "Umrlčích lebek", a měl zde poradu, jíž se zúčastnili jednotliví velitelé tábora.

   Státní návladní: Co se zde podrobně dojednalo? Zeptal jste se tam, zda máte do seznamů zapsat sovětské válečné zajatce, kteří budou do tábora dopraveni?

   Sorge: Po příjezdu prvního transportu jsem se dotázal svého představeného Surendta, zda je mám zanášet do pracovních seznamů. Dal mi zápornou odpověď a byl vydán příkaz tyto lidi zlikvidovat.

   Státní návladní: Na jaký počet osob se to vztahovalo?

   Sorge: Při prvním transportu to bylo asi 6 000 lidí.

   Státní návladní: A sovětští váleční zajatci byli skutečně zlikvidováni?

   Sorge: Ano. Všichni ruští váleční zajatci, kteří přijížděli do tábora v měsíci srpnu až říjnu 1941, byli až na 1 000 mužů zlikvidováni a spáleni.

   Státní návladní: Zlikvidováni a spáleni. Kde?

   Sorge: Ve zvlášť vystaveném baráku v blízkosti krematoria na nádvoří závodu.

   Státní návladní: A co se stalo s 1 000 válečnými zajatci, kteří zůstali na živu?

   Sorge: 400 jich zemřelo v dubnu 1942 hladem.

   Státní návladní: A zbylých 600?

   Sorge: To byly vyhublé kostry.

   Státní návladní: Tak nakonec zahynuli všichni sovětští váleční zajatci?

   Sorge: Ano, dá se mluvit o likvidaci beze zbytku.

   Státní návladní: Zúčastnil jste se, obžalovaný Sorge, střílení Holanďanů?

   Sorge: Ano, podílel jsem se na něm.

   Státní návladní: Kolik lidí bylo zastřeleno?

   Sorge: Podle mého odhadu asi 130.

   Státní návladní: Kdy to bylo?

   Sorge: To se stalo v ranních hodinách 1. května 1942.

   Státní návladní: Potvrzujete, obžalovaný Sorge, že jste se od prosince 1941 až do května 1942 zúčastňoval střílení Rusů, Poláků, Francouzů, Holanďanů a příslušníků dalších národů?

   Sorge: Ano, to odpovídá skutečnosti.

   Státní návladní: Potvrzujete své výpovědi při předběžném vyšetřování, že jste v roce 1942 dopravoval v nákladním autě 50 až 60 těžce nemocných a že jste vy, obžalovaný Sorge, tyto lidi svrhl z auta? Na tyto následky zemřelo 20 mužů!

   Sorge: Mohu potvrdit tuto výpověď natolik, že jsem to udělal. Kolik lidí při tom zemřelo, to mi není známo.

   Státní návladní: Obžalovaný Sorge, vzpomínáte si na výpověď svědka Lieseganga? Vypovídal, že blokoví Ficker a Schubert byli proslulí svou krutostí a že zvlášť hrozně týrali vězně. Potvrzujete tuto výpověď?

   Sorge: Ano, potvrzuji.

   Státní návladní: Znáte Fickera a Schuberta?

   Sorge: Ano, znám je. Když jsem byl velitelem raportu, byli mi podřízeni.

   Státní návladní: A co říkáte tomu, že Ficker a Schubert se vyznačovali obzvláštní krutostí?

   Sorge: Mučili vězně a vyznačovali se krutostí, ale mně se nevyrovnali . . .

   Obhájce: Odpověděl jste na otázku návladního, že jste měl přezdívku "Železný Gustav". Byl jste hrdý na tuto přezdívku, nebo jste se za ni styděl?

   Sorge: Ne, byl jsem přirozeně hrdý na tuto přezdívku.

   Obhájce: Proč jste byl na ni hrdý? Vyznamenávali vás nějak za to vaši nadřízení?

   Sorge, Ano, při povyšování mi byla vždy dávána přednost.

   Obhájce: Rozuměl-li jsem dobře, dávali vám vždy přednost a všechna vyznamenání, která tu vypočítal návladní, jste obdržel jen proto, že jste byl krutý, ba dokonce, že jste byl nanejvýš krutý?

   Sorge: Ano, to odpovídá skutečnosti

 

Blokový koncentračního tábora Sachsenhausen Wilhelm Schubert

 

Wilhelm Schubert

 

   Státní návladní: Bil jste vězně?

   Schubert: To byla pro mne samozřejmost!

   Státní návladní: Mučil jste vězně?

   Schubert: Ano, to jsem dělal!

   Státní návladní: Poléval jste je v chladné zimní době studenou vodou a nechával je stát venku, dokud nezmrzli?

   Schubert: Ano, také to jsem dělal!

   Státní návladní: Vzpomínáte si na případy s čepicemi, s nimiž jste provokoval střílení do Poláků?

   Schubert: Ano. Předák mi musel posílat lenivé vězně, kteří nechtěli pracovat. Šel jsem pak s těmito vězni k rozestavěným strážím, strhl jsem vězňovi čepici z hlavy, hodil jsem ji za řetěz strážných a poručil jsem mu, aby čepici přinesl.

   Tak jsem zastřelil čtyři vězně při tomto tzv. pokusu o útěk.

   Státní návladní: Poručil jste v březnu 1940 jednomu vězněnému Polákovi, aby se sám oběsil?

   Schubert: Ano, to jsem udělal. V roce 1940 jsem poručil jednomu polskému vězni, aby se oběsil, a dal jsem mu provaz, kladivo a skobu, zavřel ho do malé místnosti a řekl jsem mu, že ho budu strašlivě mučit, jestliže se sám neoběsí.

   Státní návladní: Oběsil se?

   Schubert: V příští půlhodině se oběsil.

   Státní návladní: Vzpomínáte si, že jste v srpnu 1941 sám utopil dva vězně?

   Schubert: V srpnu 1941 jsem osobně utopil dva vězně. Zamkl jsem je v umývárně, naplnil jsem nádrž na mytí nohou a pak jsem každého zvlášť utopil.

 

   . . . Státní návladní: V kterých letech jste se zúčastnil střílení lidí?

   Schubert: V letech 1939 až 1942.

   Státní návladní: A kolik lidí jste zastřelil?

   Schubert: Od roku 1939 do roku 1942 jsem zastřelil 30 říšských Němců.

   Státní návladní: A další?

   Schubert: 9. listopadu 1940 jsem se zúčastnil střílení Poláků.

   Státní návladní: Kolik bylo zastřeleno sovětských zajatců?

   Schubert: Pokud vím, bylo v roce 1941 zastřeleno 13 000 ruských válečných zajatců.

   Státní návladní: Zúčastnil jste se tohoto střílení?

   Schubert: Samozřejmě, že jsem se ho zúčastnil.

   Státní návladní: Zúčastnil se ho též Ficker?

   Schubert: Ano, blokový Ficker se ho též zúčastnil.

   Státní návladní: V čem spočívala tato jeho účast?

   Schubert: Jeho účast byla tato: Viděl jsem, jak Ficker přivádí vězně z tábora, jak stojí v místnosti v bloku, kde se popravovalo střelbou, jak se zdržuje v čekárně a maskované lékařské ordinaci, a viděl jsem ho též v té místnosti, odkud se střílelo.

   Státní návladní: A kdo poslal vězně do této tzv. lékařské ordinace?

   Schubert: 5 000 jsem jich tam poslal já.

   Státní návladní: Tedy jste se podílel na zabití 5 000 osob?

   Schubert: Ano, na tom jsem se podílel osobně.

   Státní návladní: A přitom jste předstíral, že jste lékař?

   Schubert: Ano, byl jsem maskován jako lékař.

   Státní návladní: Co jste dělal, když jste seděl v bílém plášti v lékařské ordinaci?

   Schubert: V pravé ruce jsem měl špachtli a v levé kus křídy. Když měl válečný zajatec zlaté zuby nebo jiné umělé zuby, udělal jsem mu kříž na prsou.

   Státní návladní: Sám jste též střílel?

   Schubert: Ano, 636 ruských válečných zajatců jsem složil osobně vlastní rukou.

   Státní návladní: V které době?

   Schubert: V době od září do listopadu 1941.

   Státní návladní: Kdo ještě z blokových se zúčastnil hromadných likvidací? Účastnil se jich též Ficker?

   Schubert: Ano, ten se jich též zúčastnil.

   Státní návladní: A Knittler?

   Schubert: To bylo pro Knittlera samozřejmé!

   Státní návladní: Knittler žádal, aby se mohl tohoto střílení zúčastnit?

   Schubert: Knittler se sám jednou nabídl, že by si rád zastřílel, a k tomu též došlo.

   Státní návladní: Jaké vyznamenání jste dostal, obžalovaný Schuberte, za vaše bestiální činy?

   Schubert: Dostal jsem válečný záslužný kříž II. třídy s meči!

 

   Odsouzení esesáci v sachsenhausenském procesu, který probíhal před sovětským vojenským soudním dvorem v roce 1947, byli odevzdáni západoněmecké spolkové vládě při předávání válečných odsouzenců. Obdrželi "peníze za odškodnění" ve výši 6 000 marek a propustili je na svobodu. Protesty světové veřejnosti a německého obyvatelstva donutily Adenauerovu vládu, aby vzala hlavní viníky, Wilhelma Schuberta a Gustava Sorgeho, do "vyšetřovací vazby". Po čtyřměsíčním procesu, ve kterém svědčilo i pět svědků z Československa, byli Schubert a Sorge odsouzeni 6. 2. 1949 v Bonnu k doživotí, což je nejvyšší trest podle západoněmeckých zákonů. Schhubert a Sorge však požádali o revizi procesu.

(přejato z SS v akci - dokumenty o zločinech SS, Praha 1959)