Kronika 2. světové války - 3. část
Německá agrese proti SSSR (červen 1941 až listopad 1942) a vojenské akce na mimoevropských frontách (jaro 1941 - podzim 1942)
Válka se Sovětským svazem (červen 1941 až listopad 1942) začala 22. června 1941, když Němci překročili sovětsko-německé hraniční pásmo, dohodnuté paktem z roku 1939. Tento pakt Němci bez vypovězení porušili a zahájili proti SSSR ozbrojený útok (argumentovali tím, že jde o preventivní útok z důvodu hrozícího přepadení ze strany Sovětského svazu), který schválil Hitler již 18. prosince 1940 pod krycím názvem Barbarossa. Ozbrojené síly, určené k úderu proti SSSR, sestávaly z německých vojsk a z vojsk zemí, které byly v područí Říše.
plán operace Barbarossa
Německou armádu tvořilo 152 divizí a dvě brigády (z toho bylo 19 divizí tankových a 14 motorizovaných), k tomu 16 divizí a tři brigády finské, 13 divizí a devět brigád rumunských a čtyři brigády maďarské. Na východní frontě tedy dohromady bylo soustředěno 184 divizí a 18 brigád, přibližně 3 500 tanků a 4 800 letadel, z toho 3 800 německých. Později byla tato vojska doplněna oddíly italskými a slovenskými a španělskou Modrou divizí, která se zúčastnila bojů na východní frontě, přestože Španělsko zachovávalo formálně neutralitu.
Němci plánovali úder třemi strategickými směry: leningradským, smolenským a kyjevským. Hodlali rozprášit sovětské válečné síly a dosáhnout linie Archangelsk-Volha do tří až čtyř měsíců od počátku tažení. Tyto akce měly spočívat v bleskových hlubokých průlomech fronty mohutnými klíny tanků a motorizované pěchoty za úzké spolupráce s letectvem. Němci chtěli bleskovou válkou využít slabosti a nedostatečné připravenosti sovětských branných sil; spoléhali na to, že si udrží iniciativu, jestliže nepřítele zaskočí.
Do konce roku 1941 zajali Němci 3 000 000 sovětských vojáků.
Prezidium Nejvyššího sovětu SSSR vyhlásilo prvního dne mobilizaci ročníků 1905 až 1918 a prohlásilo napadené pohraniční oblasti za frontu. Následujícího dne (23. června) byl vytvořen Hlavní stan vrchního velení branných sil SSSR a 30. června Státní výbor obrany pod velením J. V. Stalina. Hlavním úkolem Výboru bylo sestavit válečný plán, zaměřit průmyslovou produkci na potřeby fronty a zorganizovat evakuaci ohrožených oblastí.
V počátečním období se Němcům podařilo dosáhnout značných úspěchů. Po těžkých obranných bojích, které se odehrávaly na území Běloruské a Ukrajinské sovětské republiky, byla Rudá armáda nucena se stáhnout hluboko do vnitrozemí. V prvních červencových dnech se fronta přiblížila k Pskovu, Polocku, Vitebsku a Žytomyru a táhla se od jezera Peipsi na estonsko-ruské hranici (též jezero Čudské) k ústí Dunaje v Černém moři. Hitler měl za to, že válka je rozhodnuta, a vydal rozkaz k úderu na Murmansk, ležící za polárním kruhem, na severu dal zablokovat Leningrad, v centrální oblasti rozvinout nápor na Moskvu a na jihu na Kyjev. Vzplály úporné boje před Leningradem a Smolenskem.
Rudoarmějci se vzdávají německým jednotkám.
Sovětská vojska nápor nezadržela. Některé oddíly byly obklíčeny, jiné ustoupily a nechaly své posádky ve městech, například v Leningradě a v Oděse. Na podzim roku 1941 zahájili Němci novou ofenzívu a pokusili s spolu s finskými vojsky sevřít Leningrad a dosáhnout Moskvy. Na jihu obsadili Krym a pobřeží Azovského moře s průmyslovými oblastmi Donbasu, Krivého Rogu a Nikopole. V těchto bojích, trvajících do prosince 1941, vyčerpali svou útočnou sílu. Naproti tomu sovětská armáda, podporovaná vydatnou pomocí zázemí, nejenže stačila německý útok zadržet, ale mohla přejít do protiofenzívy. (Německé a sovětské ztráty po prvním roce války)
Sovětští civilisté kopou protitankové zákopy na přístupech k Moskvě.
Sovětská zimní ofenzíva (1941 - 1942), která začala v prvních prosincových dnech, zlikvidovala průlomy na sever i na jih od Moskvy a zlepšila situaci na leningradské frontě a u Tichvinu. U Černého moře se stále bojovalo o Sevastopol. Na jaře roku 1942 se situace Rudé armády značně zlepšila, měla však stále nedostatek zbraní, hlavně děl, tanků a letadel. Němci tehdy na východní frontě disponovali 178 divizemi a 15 pěšími brigádami, 14 divizemi a dvěma brigádami motorizované pěchoty, dále 20 tankovými divizemi a třemi jízdními brigádami. Nebyli schopni získat převahu na celé obrovské frontě, avšak přesto se jim podařilo dosáhnout řady úspěchů: obklíčili sovětské jednotky u Charkova a Demjansku, obsadili Kerč a přiblížili se k Sevastopolu.
Německý voják prochází kolem hořícího sovětského tanku a padlého protivníka.
V létě roku 1942 posílili Němci svou armádu na východní frontě na 230 divizí a 26 brigád a rozhodli se k ofenzívě na jihu, aby se zmocnili průmyslové oblasti a naftových polí na Kavkaze; na severu se rozhodli dobýt Leningrad a murmanskou železnici. Sovětská vojska ustoupila, a znemožnila tak nepříteli, aby je obklíčil a zničil. Němci obsadili rozsáhlé území v ohbí Donu a postoupili až k Rostovu. Zmocnili se zemědělské oblasti na Donu a Kubáni, východní části Donbasu a části severního Kavkazu. Protože sovětská vojska se v té době soustředila na obranu u Stalingradu, Němci přesunuli své hlavní pancéřové síly z kavkazské fronty na frontu stalingradskou. Dne 21. srpna 1942 překročili Don, dva dny nato dosáhli Volhy severně od Stalingradu a 13. září zaútočili na město. Německý nápor na Kavkaz polevil a na jiných úsecích fronty, mj. u Demjansku, Leningradu a Rževa, upoutala početné německé jednoty sovětská protiofenzíva. Německý válečný potenciál udržování tak dlouhé fronty vyčerpávalo. Čas plynul a Rudé armádě každým dnem přibývaly nové bojové jednotky a nové zásoby výzbroje ze zázemí. Poměr sil se postupně měnil v neprospěch Němců.
Na mimoevropských frontách se od jara 1941 do podzimu 1942 válečné akce rozvíjely neméně intenzívně než na východní frontě. V Libyi se situace změnila ve prospěch Angličanů, když se ofenzívou, kterou začali 18. listopadu 1941, zmocnili Kyrenaiky a potom Benghází. Dne 21. ledna 1942 přešli Němci do protiútoku, znovu dobyli Benghází a zaútočili na silně opevněný Tobrúk, jehož posádka se po beznadějné obraně 21. června vzdala. Němci rozvinuli nápor a přiblížili se k egyptskému El Alameinu, tam však byli zastaveni. Iniciativy se chopili Angličané a donutili Němce, aby se stáhli do výchozích pozic.
Spojenečtí vojáci s ukořistěnou německou cedulí a částí vlajky.
Intenzita bitev v Atlantském oceánu postupně slábla, hlavně díky rostoucímu námořnímu válečnému potenciálu USA. Konvoje byly na moři stále bezpečnější. Velikým úspěchem německého válečného námořnictva bylo, když dokázalo umožnit obrovským válečným lodím Scharnhorst, Gneisenau a Prinz Eugen proplutí kanálem La Manche a návrat do Německa. Ve Středozemním moři se dařilo mařit zásobování německých vojsk v Africe. Převaha vzdušných sil umožňovala britským letcům zesílit vlnu bombardování Německa, což značně oslabovalo německý válečný průmysl.
Úspěchy Němců v Evropě příznivě ovlivnily situaci Japonska na Dálném východě. Válka Japonska s Čínou trvala již čtyři roky. Čína byla zásobována hlavně z USA, a to silnicí vedoucí z území Barmy, jež byla britskou kolonií. V roce 1940 musela Británie pod nátlakem Japonska tuto silnici uzavřít. Indonésie, která byla holandskou kolonií, přišla německou okupací Holandska o svou královnu. Na území Francií ovládané Indočíny začali Japonci na základě vynucené smlouvy s vládou ve Vichy budovat vojenské základny. Spojené státy, stále více znepokojeny japonskou expanzí, Japonsku odepřely úvěr na naftu a Japonci se rozhodli dobýt si naftu v Indonésii.
Hořící americká základna Pearl harbor.
Dne 7. prosince 1941 udeřilo japonské letectvo a námořnictvo bez vypovězení války na Pearl Harbor, největší americkou námořní základnu na Havajských ostrovech, a způsobilo Američanům citelné ztráty. USA vstoupily do války. Japonci rozvinuli bleskovou expanzi a obsadili Filipíny, dále ostrovy Borneo, Celebes a Novou Británii z malajského souostroví, vtrhli do Barmy, vylodili se na Nové Guineji a na Šalamounových ostrovech v Tichém oceánu. V Tichém oceánu způsobili britským a americkým silám těžké škody. K zásadnímu obratu došlo v létě roku 1942, kdy japonské útoky na ostrov Midway (zde a zde), na Port Moresby a na Šalamounovy ostrovy skončily neúspěchem. Od té doby Japonsku, které již vyčerpalo všechny své útočné síly, zbývala jenom obrana, a to i v Číně.
Spojenecký voják osvobozený z japonského zajetí v lékařské péči. (Nejnovější ilustrované dějiny-Druhá světová válka, Donald Sommerville, Praha 2009)
Přelom ve válce (listopad 1942 - prosinec 1943)
Německé výboje v letech 1939-1941 vedly k tomu, že se vytvořila koalice velmocí a zemí, které měly zájem na poražení agresorů. Tehdy byly uzavřeny smlouvy mezi Velkou Británií, USA a SSSR a k nim se mimo jiné připojily exilové vlády Francie, Polska, Československa a Jugoslávie. Hlavní zásady spolupráce států koalice byly projednány na konferenci vlád Velké Británie, USA a SSSR (29. září - 1. října 1941). Velká Británie a USA vyhlásily 14. srpna 1941 tzv. Atlantickou chartu - dokument, určující hlavní zásady poválečné politiky těchto mocností. Dne 24. září se k této dohodě připojil SSSR. Zásady Atlantické charty byly potvrzeny 1. ledna 1942 Deklarací Spojených národů, kterou podepsalo 26 zemí (včetně Československa a Polska). Tak vznikl základ budoucí Organizace spojených národů (OSN).
V okupované Evropě
V té době uplatňovali Němci ve všech obsazených zemích tuhý okupační režim. Terorizovali obyvatelstvo, rabovali, to vše s cílem urychleného zisku pracovních sil a surovinových zásob pro potřeby války. Zvlášť brutální teror zavedli hitlerovci v Sovětském svazu, Polsku a Jugoslávii.
Hromada mrtvol v koncentračním táboře Buchenwald (snímek pořízen ihned po osvobození).
V Polsku i v jiných zemích vybudovali Němci síť koncentračních a vyhlazovacích táborů, ve kterých byli masově vražděni Židé, Romové, homosexuálové, lidé obvinění z protihitlerovské činnosti i osoby třeba jen náhodně zatčené při pouličních raziích. Byly zabíjeny duševně a tělesně postižené a duševně nemocné osoby. Nacisté rovněž prováděli kruté pokusy na živých lidech. Německé ozbrojené síly i bezpečnostní složky vypalovaly celé vesnice a vraždili jejich obyvatele, včetně žen a dětí (české obce Lidice a Ležáky byli dokonce srovnány se zemí). Největším nacistickým zločinem byl potom holokaust - pokus o vyhubení všech Židů, při kterém zahynulo 6 000 000 židovských mužů, žen a dětí.
Jedno z osvětimských krematorií, ve kterém se nacházely plynové komory.
Četných válečných zločinů se dopouštěli také Japonci.
Japonský voják hrdě pózuje s useknutou hlavou Číňana. (Nejnovější ilustrované dějiny-Druhá světová válka, Donald Sommerville, Praha 2009)
Na východní frontě
O osudu války se rozhodovalo také na bojištích v SSSR. Úporné obranné boje sovětské armády u Stalingradu sledovaly okupované národy Evropy s obrovskou pozorností a nadějí. Po soustředění velkých záložních sil přešla Rudá armáda 19. listopadu 1942 do protiofenzívy a převzala do svých rukou strategickou iniciativu. Útočící sovětská vojska se spojila v prostoru Kalače nad Donem a obklíčila 22 německých divizí, které měly na 330 000 vojáků. Pokusy Němců o prolomení obkličovacího kruhu byly neúspěšné. Dne 2. února 1943 kapitulovali. Stalingradské vítězství Rudé armády se stalo významným přelomem ve válce. Ta současně v lednu 1943 prolomila blokádu Leningradu a zlikvidovala předsunuté postavení Němců a Děmjanska a u Vjazmy. Sovětská armáda přešla do ofenzívy na frontě dlouhé 1 500 kilometrů.
Němečtí vojáci v ruinách Stalingradu.
V prvním čtvrtletí roku 1943 se Němcům podařilo dočasně zastavit tuto ofenzívu jen na dílčím úseku: obsadili Charkov a Bělgorod. Začátkem července 1943 se pokusili využít tzv. kurského výběžku fronty k nové ofenzívě, která měla zvrátit průběh války v jejich prospěch. Proto shromáždili v prostoru Orla a Bělgorodu mohutné tankové síly, které měly provést sbíhavý úder na Kursk. Sovětská armáda však tento manévr předvídala, soustředila u Kurska početné vojsko (zvláště dělostřelectvo) a důkladně opevnila terén. Německý útok, zahájený 5. července 1943, se zhroutil. Sovětská vojska přešla 12. července do protiúderu a obsadila Orel, Bělgorod a Charkov.
Sovětské samohybné raketomety "Kaťuša" v bitvě o kurský oblouk v létě 1943.
Bitva u Kurska připravila Němce o značné množství tankových útvarů a definitivně pohřbila jejich naděje na získání strategické iniciativy na východní frontě. Při rozvíjení ofenzívy od severu až k Černému moři dosáhla Rudá armáda velkých úspěchů. Obsadila část Běloruska a levobřežní Ukrajiny, překročila Dněpr, vyhnala Němce z Tamaňského poloostrova. To Němce donutilo přejít do defenzívy.
Konec německých nadějí.
Na ostatních frontách války
8. 11. 1942 se vojska USA a Velké Británie vylodila v Maroku a v Alžírsku. Ve stejné době dosáhli Spojenci velkých úspěchů v severní Africe. Pod soustředěnými údery jejich vojsk Němci a Italové 13. května 1943 kapitulovali.
10. 7. 1943 se spojenecká vojska vylodila na Sicílii a do poloviny srpna ji obsadila.
25. 7. 1943 byla v Itálii svržena vláda Mussoliniho. Její místo převzal kabinet maršála Badoglia. Ten podepsal 8. září se Spojenci dohodu o příměří. Německá vojska nato obsadila většinu území Itálie.
V Atlantiku a v Severním moři spočívala hlavní bojová činnost v ochraně konvojů, plujících zejména do Murmanska. Pokračovaly letecké nálety na německé území; měsíčně na ně bylo svrženo kolem šesti tisíc tun bomb.
V Tichém oceánu obsadili Spojenci Šalomounovy a Gilbertovy ostrovy a část Nové Guineje.
Vítězství sovětské armády u Stalingradu a Kurska, vyhnání Němců z Afriky a kapitulace Itálie měly rozhodující vliv na aktivizaci hnutí odporu, které se na území Evropy nejvíce rozvíjelo v Sovětském svazu, Polsku, Jugoslávii, Řecku, Francii a Itálii, na Dálném východě potom v Korei, Mandžusku, Barmě, Vietnamu a na Filipínách.
Konference "Velké trojky" v Teheráně listopad/prosinec 1943 - zleva doprava Stalin, Roosevelt a Churchill.
V lednu 1943 se v Casablance konala konference představitelů USA a Velké Británie, která stanovila zásady bezpodmínečné kapitulace států Osy. Koncem listopadu 1943 se v Teheránu sešla tzv. velká trojka - J. V. Stalin, F. D. Roosevelt a W. Churchill - a dohodla se na rozvíjení strategické spolupráce a na poválečném ustavení Organizace spojených národů.
