Kronika 2. světové války - 2. část
Bitva o Velkou Británii
Bitva o Velkou Británii vypukla roku 1940. Po pádu Francie hitlerovské Německo triumfovalo. Na jeho straně stály kromě okupovaných zemí také Bulharsko, Maďarsko, Rumunsko, Slovensko a postupně přibývaly další. V červenci svolilo Švédsko k transportu německého válečného materiálu přes své území. Španělsko vyhlásilo sympatie k Německu a Řecko a Turecko, ačkoli byly vázány smlouvami s Velkou Británií, vyhlásily neutralitu.
Když Němci obsadili Norsko, Dánsko, Holandsko, Belgii a Francii, dostala se Velká Británie, jejíž pozemní síly byly zničeny ve Francii, do bezprostředního ohrožení. Němci počítali s tím, že Velkou Británii donutí uznat jejich hegemonii v Evropě a ustoupit v otázce kolonií. Velká Británie v čele s energickým ministreským předsedou Winstonem CHurchillem a disponující výkonnou ekonomikou a silnou vojenskou flotilou jakékoliv požadavky Němců odmítla a rozhodla se vzít břemeno války na svá bedra.
Spitfire
Hitler vydal 16. července rozkaz k invazi na britské ostrovy. Operace se jmenovala Mořský lev (nebo také Lvoun) a měla probíhat ve dvou fázích - letecká bitva měla zajistit převahu ve vzdušném prostoru a po ní měl následovat výsadek pozemních vojsk. Velká Británie disponovala dobrými stíhačkami, výkonným protiletadlovým dělostřelectvem a Němcům dosud neznámou sítí více než dvaceti radarových stanic, která dokázala zjišťovat nepřátelská letadla a navádět na ně vlastní stíhačky. Angličané měli stíhačky typu Spitfire (rychlost 585 km/h) a Hurricane (rychlost 530 km/h). Němci měli stíhačky Messerschmitt 110 (585 km/h), dále hloubková letadla Junkers 87 (385 km/h) a Junkers 88 (500 km/h) a bombardéry Heinkel 111 (440 km/h) a Dornier 17 (490 km/h).
První období Bitvy o Velkou Británii (8. - 18. srpna) se vyznačovalo intenzivními útoky dvou leteckých perutí Luftwaffe na britské přístavy a letiště v jižní Anglii a na námořní konvoje. V té době ztratili Němci 450 letadel, Angličané 153 stíhaček. Ve druhém období (19. srpna - 7. září) se Němci snažili opanovat vzdušný prostor a zničit britská letiště ve vnitrozemí. V té době utrpěli ztráty 400 letadel proti 219 britským letadlům. Třetí období (8. září - 5. října) se vyznačovalo masovými nálety na Londýn, chráněný stíhačkami, protiletadlovým dělostřelectvem a sítí balónové obrany.
Ve dnech sedmého, devátého, jedenáctého a třináctého září zažil Londýn velké nálety, kterých se zúčastnilo několik set letadel; k největšímu, kdy jich ve dvou vlnách útočilo pět set, došlo patnáctého září. Němcům se podařilo zasadit Londýnu citelné ztráty. Na straně Británie bojovali i polští, českoslovenští, francouzští a další letci. Winston Churchill na jejich adresu prohlásil, že "nikdy v dějinách lidských konfliktů nebylo tak mnoho lidí vděčno tak malému počtu". V období 6. - 31. října, tj. ve čtvrtém období bitvy o Británii, německý nápor postupně slábl. Němci přešli z denních náletů na noční. Poměr ztrát byl v tomto období výrazný: 233 německých letadel proti 104 britským.
vybombardované Coventry, 1940
V období 8. srpna - 31. října Němci ztratili 1 733 letdel při polovině britských ztrát. Ačkoliv Němci nadále pokračovali v nočních náletech na Londýn, britské přístavy, průmyslové objekty a další města (14. - 15. listopadu vybombardovali město Coventry), stala se jejich operace Mořský lev fiaskem již ve své první fázi. O invazi nemohlo být ani řeči. V té době se do Británie začali vracet piloti, vyslaní na výcvik do britských mimoevropských teritorií. Posílili bombardovací letectvo a Velká Británie zahájila nálety na německé vojenské a průmyslové objekty, přístavy, komunikační sítě i na Berlín. Ačkoliv tyto nálety nabyly většího rozsahu teprve v následujících letech, již koncem roku 1940 jich bylo více než tisíc.
Obrana britských ostrovů nebyla jedinou frontou Angličanů. Jejich námořnictvo bojovalo s Kriegsmarine o ovládnutí Atlantiku a zároveň s italským válečným loďstvem v oblasti středozemního moře.
Angličané bojovali i na území svých kolonií v Africe. Italové, přesvědčení, že Němci již natrvalo upevnili svou moc v Evropě, obsadili v srpnu 1940 britské Somálsko a část Keni a Súdánu a 13. září udeřili z Lybie na Egypt a dobyli Sidi Barráni. Protiútok britských vojsk, který začal koncem listopadu 1940 pod velením generála Wavella a s posilou australské a indické divize, byl neočekávaně úspěšný. Britská vojska v prosinci dobyla nazpět oblast Sidi Barráni a potom přešla do útoku, vkročila do libyjské Kyrenaiky, 5. ledna 1941 dobyla pevnost Bardíja a potom Tobrúk. Dne 6. února vstoupila do Benghází a zajala velitele El Agejla. Během prvních dvou měsíců roku 1941 Britové vyčistili Egypt, obsadili Kyrenaiku, rozprášili deset italských divizí, zajali 130 000 vojáků a ukořistili 400 tanků a 1 290 děl při vlastních ztrátách 1 743 mužů (padlých, raněných a nezvěstných).
Někteří z tisíců italských vojáků, kteří padli v prosinci 1940 v Libyi do britského zajetí (Nejnovější ilustrované dějiny - Druhá světová válka, Donald Sommerville, Praha 2009)
Rovněž ofenzíva ve východní Africe zaznamenala značný úspěch. Britové znovu získali teritoria v Somálsku, Keni a Súdánu, obsadili italské Somálsko a 6. dubna britská vojska společně s habešskými povstalci vstoupila do hlavního města tehdejší Habeše (dnes Etiopie), Addis Abeby. Habeš, která byla jednou z prvních okupovaných zemí, získala nyní jako první svobodu. Italové ztratili všechny své pozice ve východní Africe a po jejich porážce v severní Africe se do Tripolisu stáhl německý expediční sbor. Velitelem německo-italských vojsk se stal generál Rommel. Poslední březnový den zahájila tato vojska prudkou protiofenzívu a zahnala Angličany k hranicím Egypta. Do dvou týdnů potom Němci a Italové ovládli Sallúm a Bardíju a obsadili Kyrenaiku. Pouze v Tobrúku zůstala obklíčena 9. australská divize s úkolem pevnost bránit.
Válečných ohnisek stále přibývalo. Na vzájemný střet se připravovaly Německo a Sovětský svaz. Dne 28. června 1940 vtrhla sovětská vojska do Besarabie a do severní části Bukoviny a během tří dnů, 3. - 6. srpna, SSSR anektoval Litvu, Lotyšsko a Estonsko.
předsunutá hlídka čs. vojáků v Tobrúku
Dne 27. září Němci, Italové a Japonci podepsali tzv. Pakt tří a 18. prosince Hitler stanovil plán útoku na SSSR, nazvaný Barbarossa. Zatím se stále bojovalo o Atlantik a ve Středozemním moři. 11. listopadu 1940 zahájily britské námořní síly útok na italskou flotilu na její základně v Tarentu. Oheň války vzplál i na Balkáně. Italové zaútočili 28. října na Řecko, to však odolávalo až do dubna 1941, kdy do bojů vstoupily německá a bulharská armáda. Potom bylo okupováno všemi třemi armádami. Bulharsko kromě toho 1. března 1941 obsadilo část jugoslávského území. Na Dálném východě se japonská vojska vylodila v Indočíně.
Německá a italská agrese na balkáně (28.10. 1940 - 1. 6. 1941)
Po okupaci Albánie v roce 1939 chtěli Italové původně udeřit na Jugoslávii, potom však od tohoto plánu ustoupili a bez dohody s Němci vtrhli do Řecka. Domnívali se, že se Řecko vzdá bez boje, a italský vyslanec v Athénách doručil 28. října 1940 řecké vládě ultimátum. Jako odpověď vyhlásilo Řecko válečný stav a všeobecnou mobilizaci. Téhož dne napadla italská bombardovací letadla řadu důležitých řeckých objektů a pozemní vojska překročila albánsko-řeckou hranici, potom řeku Aóos a zaútočila na hornatém území Épeiru. Avšak těžký terén stejně jako nedostatek silnic a letišť ve výchozí Albánii způsobily, že útok Italů nedosáhl plánovaného výsledku. Řekům se podařilo zformovat obranné síly v horách Épeiru, porazili předsunutá italská vojska, zahnali je k řece Aóos a na některých úsecích posunuli frontu až k albánské hranici.
Zhroucení italského plánu leskových akcí poskytlo Řekům čas na soustředění vojenských sil. Ty pak 14. listopadu přešly do protiofenzívy, porazily Italy u řeky Aóos a zahnaly je na území Albánie. V období od 22. listopadu do 8. prosince pokračovaly v ofenzívě ve třech operačních útvarech směrem na Vloru, avšak nepřátelská vojska dostala posily, a tak Řekové nebyli schopni své záměry uskutečnit. Pod Këlcyrë došlo 30. prosince k urputným bojům, při nichž měly obě strany značné ztráty, Řekům se však nakonec podařilo Italy porazit a dobýt Këlcyrë zpět.
řecká obsluha děla
Italové své vojsko výrazně posílili a 9. března 1941 zahájili novou ofenzívu, ta však ztroskotala na dobře zorganizované řecké obraně, a fronta se stabilizovala. Řecké vzdušné síly utrpěly v těchto bitvách značné ztráty, a tak je posílily čtyři divize britského letectva. Rovněž řecké námořnictvo úzce spolupracovalo s britským, které mělo základnu na Krétě v zátoce Soúdas.
Šestiměsíční obranná válka Řeků upoutala značnou část italských sil a znemožnila jim posílit oddíly v Africe. Italové utrpěli velké ztráty a byli nuceni požádat Němce o pomoc. Již 13. prosince potvrdil Hitler operační plán Marita na přeskupení německých vojsk přes Rumunsko a Bulharsko směrem na Řecko. O něco později, 1. března 1941, se Bulharsko připojilo k Paktu tří a 25. března do něj vstoupila Jugoslávie. Zde však byl dva dny nato proněmecký režim svržen. Vzápětí Německo společně s Itálií a Maďarskem na Jugoslávii udeřilo.
Do balkánských bojů proti Řecku a Jugoslávii zasáhlo dohromady 85 divizí (35 německých, 45 italských a 5 maďarských), kromě toho zde bylo soustředěno silné letectvo (asi 1 500 letadel německých a 670 letadel italských) a část italského námořnictva, přemístěná do Adriatického moře. Jugoslávie disponovala vojskem v síle 600 000 mužů.
němečtí vojáci vyvěšují vlajku s hákovým křížem u akropole v Athénách
Dne 6. dubna Němci bez vypovězení války anektovali Jugoslávii a 9. dubna společně s Italy Řecko. O devět dní později složilo poražené jugoslávské vojsko zbraně a jugoslávská vláda podepsala bezpodmínečnou kapitulaci (neformální a vynucenou, protože signatáři byli v té době v německém zajetí). Král Petr II. uprchl do Londýna a sestavil zde exilovou vládu. V prvních květnových dnech již Němci okupovali celé Řecko.
V obranných bojích bojoval po boku řecké armády také britský expediční sbor generála Wilsona; po bojích v Thesálii se stáhl k Thermopylám, vytvořil obrannou linii a postupně se po moři evakuoval na Krétu. Z 62 000 mužů jich sbor ztratil téměř 12 000 a k tomu celou těžkou výzbroj.
Němečtí výsadkáři na Krétě (20. 5. 1941 - 1. 6. 1941)
V první polovině května roku 1941 bylo na Krétě, která byla britskou základnou, umístěno přibližně 41 000 britských a řeckých vojáků a válečné loďstvo. Protivýsadková obrana byla rozmístěna hlavně na severním pobřeží v oblasti letišť a dalších důležitých objektů.
Dne 25. dubna Hitler potvrdil operační plán Mercury, jehož cílem bylo opanovat Krétu kombinovanou operací vzdušných a námořních výsadků. Pro tuto operaci byly určeny 11. sbor (22 750 výsadkářů) a 7. sbor (280 bombardérů, 150 hloubkových bombardérů, 189 stíhaček a 45 průzkumných letounů).
němečtí výsadkáři na Krétě
Dne 20. května shodili Němci na čtyřech místech poblíž letišť na severozápadě ostrova parašutisty, těm se však po celodenních bojích nepodařilo letiště obsadit. Jenže veliteli obrany generálu Freybergovi se nepodařilo včas přivolat vojenskou pomoc, a to umožnilo Němcům soustředit síly v oblasti Málie, kde během dalších dvou dnů obsadili letiště a přijali letecký výsadek. Současně se pokoušeli o námořní výsadky, ty však Britové zničili za cenu vlastních citelných ztrát, způsobených nepřátelským letectvem.
Během dalších tří dnů dobyli Němci Kántanos a své pozice na ostrově stále více upevňovali. Dne 27. května obdržel generál Freyberg rozkaz k evauaci všech 17 000 mužů. Při obraně Kréty padlo na 10 000 vojáků. Ztráty Němců činily 6 553 mužů.
Válka na moři,
která zuřila od samého počátku, nabyla velkého rozsahu. Německé válečné námořnictvo bylo rozděleno do dvou částí: na flotilu západní (Severní moře) a flotilu východní (baltské moře). Polská flotila, částečně zničená ve vodách gdaňské zátoky, se sloučila s britskou. Po událostech v roce 1940 byla také část francouzské flotily přičleněna k britské flotile. Britské námořní síly byly rozděleny na flotilu centrální (britské přístavy), flotilu středomořskou (Malta, Alexandrie) a flotilu Dálného východu (Singapur). Italská flotila bojovala ve Středozemním moři a část svých sil seskupila v Rudém moři (Mitsíwa v Eritreji) a ponorky vyslala do Atlantiku.
Britské akce v Severním moři a v Atlantiku spočívaly zpočátku v námořní blokádě Německa a později především v ničení německých lodí, ponorek a letadel, útočících na námořní konvoje mezi přístavy Spojených států a Kanady a Velkou Británií. Britská flotila utrpěla v Atlantiku ztráty ve výši 1/3 tonáže. Obě strany sváděly také minovou válku a Němci útočili ponorkami.
Bismarck
Operace ve Středozemním moři byly úzce spojeny s vyloďovacími akcemi v Africe a na Balkáně a britské akce v Rudém moři měly za cíl likvidaci italských lodí a otevření cesty mezi Egyptem a Indií. K nejvážnějším střetnutím námořních sil v roce 1941 patří bitva u mysu Matapan (28. března) severozápadně od Kréty, kde byla poražena italská flotila a britské lodi a letadla potopily největší německou pancéřovou loď Bismarck (27. května).
