ZLOČINY NACISMU

"Říšský vůdce SS měl původně plán vystavět zde v režii SS továrnu na výrobu syntetického tuku"

 

   Já, Karl W o l f f , generál zbraní SS, toho času v soudní vazbě v Norimberku, narozen 13. května 1900 v Darmstadtu, byl jsem upozorněn na to, že je trestné, vydám-li nepravdivé místopřísežné prohlášení. Prohlašuji místopřísežně, že má výpověď odpovídá pravdě a že jsem ji učinil proto, aby mohla být předložena jako průkazný materiál vojenskému tribunálu v Norimberku v Německu.

 

1. Od léta 1936 až do 18. února 1943 jsem byl vedoucím osobního štábu říšského vůdce SS Himmlera. Od vypuknutí války jsem byl činný hlavně ve vůdcově hlavním stanu jako styčný důstojník zbraní SS. Když jsem se vyléčil ze své nemoci, byl jsem v listopadu 1943 poslán do Itálie jako nejvyšší velitel SS a policie.

 

2. S dr. Heinrichem Bütefischem jsem se seznámil v takzvaném přátelském kruhu říšského vůdce SS. Pokud si vzpomínám, byl od roku 1939 zván na večeře do tohoto kroužku, a to z popudu Kranefusse, s nímž spolupracoval v Brabagu (Braunkohle - Benzin, akc. spol.).

 

3. Kranefuss navrhl téhož roku (1939), aby dr. Bütefischovi byla propůjčena hodnost v SS (obersturmführer) s odůvodněním, že platí v hospodářství za vynikajícího technika a požívá tam velké vážnosti jako přímý, otevřený a čestný člověk. Další povýšení Bütefische až na SS obersturmbanführera se již dálo běžným postupem.

Šlo o zcela formální propůjčení čestné hodnosti. Pokud vím, nebyl dr. Bütefisch v SS služebně činný a nepatřil k žádnému svazu. Nemohu se upamatovat, že bych jej vůbec viděl v uniformě SS.

 

4. S dr. Bütefischem jsem nikdy nic neměl ani služebně, ani obchodně, s výjimkou krátkého rozhovoru koncem března 1941 v Berlíně, o němž jsem ve své místopřísežné výpovědi z 25. 7. 1947 vypovídal toto:

 

"Podle toho, co si vzpomínám, dozvěděl jsem se koncem února či začátkem března 1941 o obsahu dopisu Göringa Himmlerovi, v němž byl příkaz poslat na stavbu plánovaného chemického závodu I. G. Farbenindustrie v Osvětimi v Horním Slezsku vězně z nedalekého koncentračního tábora v Osvětimi. Říšský vůdce SS měl původně v plánu vystavět zde v režii SS továrnu na výrobu syntetického tuku. Göring nám tak udělal čáru přes rozpočet, neboť usiloval o to, aby SS nezískaly velký vliv na hospodářství.

Koncem března mi sdělili, že podle Göringova nařízení si ministerstvo práce, resp. příslušný zemský úřad práce přeje, aby se mezi Gebechem, resp. I. G. Farbenindustrie na jedné straně a SS na straně druhé navázal styk, aby se připravilo zamýšlené nasazení vězňů při stavbě závodů na bunu.

Ženské vlasy jsou připraveny v pytlích k odeslání do Německa.

 

Koncem března došlo k poradě v mé kanceláři v Prinz-Albrecht-Strasse v Berlíně, jíž se zúčastnili jako zástupci I. G. Farbenindustrie pan Bütefisch, pan dr. Dürrfeld a ještě jeden pán od této firmy. Pan dr. Bütefisch vysvětlil účel plánované stavby. Oba další pánové udali, jaká je předběžně celková potřeba pracovních sil. Na podrobnosti se však nemohu upamatovat. Porada trvala poměrně krátkou dobu. Prohlásil jsem pánům, že dostanou od příslušné správy SS, resp. služebny SS dopis, v němž jim budou sděleny bližší podmínky nasazení vězňů."

 

Tato porada se tedy neuskutečnila z iniciativy I. G. Farbenindustrie, obzvláště ne z iniciativy dr. Bütefische, ale z podnětu jmenovaných úřadů. Předmět porady a její uskutečnění nemělo s příslušností Bütefische k přátelskému kroužku nebo s jeho hodností SS nic společného. S dr. Bütefischem jsem ani před poradou, ani po ní o závodě Osvětim či jiných záležitostech jeho firmy nemluvil.

 

5. Vážnost a úcta, kterou dr. Bütefisch požíval v přátelském kruhu říšského vůdce SS, vězela v jeho odborných schopnostech a lidských kvalitách. Nespočívala ve zvláštních zásluhách o stranu či SS, neboť dr. Bütefisch žádné neměl. Pokud se pamatuji, stal se dokonce členem strany teprve v r. 1938.

Říšský vůdce SS se seznámil s dr. Bütefischem tak, že mu byl představen obvyklým způsobem v přátelském kruhu. V užším osobním styku s ním nebyl.

Jak jsem se již zmínil, neprojednával se mnou dr. Bütefisch nikdy obchodní záležitosti své firmy a pokud vím, neprojednával je ani s jinými služebnami SS, s výjimkou vylíčené porady v r. 1941. Proto se nedá v žádném případě říci, že by dr. Bütefisch byl činný jako spojka mezi I. G. a SS. Také SS se tak na něho nikdy nedívala.

 

Karl Wolff v. r.

 

                               Místopřísežné prohlášení generála zbraní SS Karl

                                    Wolffa před Mezinárodním vojenským tribunálem                                                                   v Norimberku

 

"Opatření k nasazení ve zbrojním průmyslu"

 

Opis

Kt.                                                             Razítko:

                                                                 Osobní štáb říšského vůdce SS,

                                                                  správa archivu

                                                                  odd. č. 1359 - tajné

Náčelníku

hlavního úřadu pro

hospodářskou správu

SS D II/1 Az.: 14 Ma/F

 

č. j. 668/44 taj.                                            Berlín 15. 1. 1944

                                                                    Lichterfelde - West

                                                                    Unter den Eichen 126 - 135

 

T a j n é

 

Věc: Vězni pro chemický průmysl

 

Týká se Vašeho dopisu ze 7. 1. 1944 Az.; Nr./Ki

SS oberführerovi

Fritzovi K r a n e f u s s o v i

Berlin C 2

Schinkelplatz 1

 

Milý příteli Kranefussi!

 

Dostal jsem Tvůj dopis ze 7. t. m. s dalšími seznamy požadavků generálního pověřence pro speciální otázky chemické výroby a sděluji Ti, že toho času není možné dodat vám nová komanda. V seznamech vypisujete různá přání, která však již byla před jistou dobou splněna. Jsou to:

 

1. I. G. Farbenindustrie, akc. spol., Osvětim, Horní Slezsko.

Vězňové jsou zde nasazeni od dubna 1941. Toho času je zde zaměstnáno 5300 vězňů.

 

2. Pražírna uhlí Jawiszowice, Jawiszowice Horní Slezsko.

V pražírně uhlí v Jawiszowicích pracují vězňové již od července 1942. Původně zde bylo počítáno s 1000 vězni, jak je též uvedeno v seznamu potřeb nyní zaslaném. Komando však bylo rozšířeno. Je zde již nasazeno 1300 vězňů.

 

3. Luranil a Anorgana, spol. s r. o., Dyhernfurth.

Bylo pevně dohodnuto, že v Dyhernfurthu bude celkem 9700 vězňů. S jejich dopravou bylo započato. Nyní je zde nasazeno 450 vězňů.

Ke splnění nejnutnějších úkolů na úseku zbrojní výroby, jež rozhodnou o vítězství, chybí mi ještě stále značný počet vězňů, jejichž pracovní nasazení bylo projednáno s říšským ministrem zbrojení a válečné výroby, jakož i s říšským ministrem letectví. Maje na zřeteli tyto skutečnosti, nemohu vašim dalším přáním prozatím vyhovět.

Seznamy vašich požadavků si však ponechám u sebe a vrátím se k této záležitosti, jakmile bude možné další nasazení. Prosím Tě, abys o tom vyrozuměl pana prof. Kraucha.

 

                                                                                                   Heil Hitler!

 

                                                                                                       Tvůj

                                                                                                     Pohl v. r.

Oswald Pohl, SS obergruppenführer, vedoucí Hlavního úřadu pro hospodářskou správu SS.

 

Dopis jednoho zaměstnance I. G. Osvětim řediteli I. G. Farben ve Frankfurtu n. Mohanem z 30. července 1942

 

"Že není obyvatelstvo k nám, říšským Němcům, obzvláště k nám z I. G., přátelské nebo alespoň korektní, můžete si snadno představit. Pouze ta skutečnost, že v pozadí stojí ozbrojená moc (koncentrační tábor), zdržuje tento špinavý národ, aby nebyl vzpurný. Zlé pohledy, kterými nás občas provázejí, prostě nelze trestat. Ale nehledě na tyto věci, máme se zde docela dobře . . ."

"Že roste stále větší měrou počet obytných baráků, takže zde brzy vyroste velké barákové město, si jistě můžete při tomto tak velkém počtu osazenstva dobře představit. K tomu přistupuje ta okolnost, že několik tisíc zahraničních dělníků se stará o to, aby to nebylo zlé s naším zásobováním. Najdeme zde Italy, Francouze, Chorvaty, Belgičany, Poláky a jako "nejbližší spolupracovníky" takzvané trestance všech odstínů. Že přitom hraje židovská rasa obzvláštní úlohu, si můžeme pomyslit. Zásobování a zacházení s tímto druhem lidí je přiměřené účelu. Mohla by se zde jen stěží zaznamenat nějaká přibývání na váze.

Že kulka zasviští při sebemenším pokusu podniknout "výlet", je právě tak jistou skutečností jako to, že jich již mnoho zmizelo na následky ´úpalu´".

 

                                              Z dokumentů Mezinárodního vojenského

                                                               tribunálu v Norimberku

 

Svědectví bývalých vězňů koncentračních táborů o vykořisťování firmou I. G. Farben

 

I. G. se zpěčovaly zaměstnávat slabé vězně.

 

Nejednou jsme též slyšeli, že se I. G. zpěčují zaměstnávat slabé vězně. Potom byla vždy vybrána skupina vězňů, kteří byli posláni do plynu v Osvětimi.

Selekce se konaly každých 3 - 6 týdnů; kromě selekcí v nemocnici v Monowicích se vězňové vybírali při apelech a při odchodu do práce prohlídkou u vrat v táboře v Monowicích. Vybrané vězně hodili na otevřené nákladní auto, bez bot a spodního prádla (tak tomu bylo i v zimě), a odvezli je. Vězňové se často bránili a křičeli. Auta musela projíždět částí území závodu I. G. Působilo to velmi skličujícím dojmem a každý člověk věděl, že tito vězňové jsou dopravováni kamsi do "neznáma". Jednoho našeho holandského kamaráda, vězně Ernsta WERDUINA z tábora v Monowicích, kterého chtěli poslat do plynu, jsme zachránili tím, že jsme jej ukryli. Vězně se severní Afriky SIRADIENA se nám podařilo zachránit, když jsme podplatili jednoho esesáka 10 dolary.

Přečetl jsem pečlivě všech šest (6) stran tohoto přísežného prohlášení a vlastnoručně je označil, provedl potřebné korektury vlastním písmem a označil je začátečními písmeny svého jména, a prohlašuji přísežně, že v tomto prohlášení říkám podle svého nejlepšího svědomí a vědomí čistou pravdu.

 

Leon Staischak v. r.

 

                          Z místopřísežného prohlášení bývalého vězně Leona

                               Staischaka před Mezinárodním vojenským tribunálem

                                                              v Norimberku

 

" . . . cena 200 marek za jednu ženu je příliš vysoká"

 

. . . 22. ledna 1944 jsem byl v Paříži zatčen, převezen do tábora Drancy a musel jsem vykládat zboží na Slavkovském nádraží.

30. června 1944 mě odtransportovali do Osvětimi nebo lépe řečeno do Monowic. Po příjezdu jsem se zde shledal s větším počtem odtransportovaných, kteří byli následkem těžkého táborového života ve velmi špatném zdravotním stavu.

Budili nás ve 4 hod. ráno. Ve 4 hod. 30 minut shromáždili vězně na apelu, který trval dvě a půl hodiny. Po apelu jsme šli do práce na nádvoří továrny, kde se stavěly budovy pro I. G. FARBENINDUSTRIE.

Na nádvoří bylo asi 400 rozestavěných budov. Na tomto nádvoří pracovalo asi 12 000 vězňů. Dodatečně sem přišlo ještě asi 2000 anglických válečných zajatců a jistý počet takzvaných volných dělníků různých národností. Mě přidělili k elektrotechnickému komandu 186 a poslali mě na práci v budově 387. Byl jsem přidělen do skupiny, která instalovala v této budově elektřinu a pracoval jsem tak uvnitř budovy i venku na instalaci elektrického kabelu.

Myslím, že vedení I. G. FARBEN muselo být jasné z čísla A 16539 na ruce, že jsem vězeň, a mimo to jsme nosili pruhované šaty s viditelnými čísly sérií. Na naši práci dohlíželi inženýři a předáci firmy I. G. FARBEN. Jako stráže zde byli němečtí esesáci a příslušníci bezpečnostní služby (SD). Mezi zástupci I. G. FARBEN, kteří dohlíželi na práci naší skupiny, byli vrchní inženýr pan Dix, pan Loschen, generální inspektor pro I. G. FARBEN, který měl současně styky s Todtovou organizací, a pan Charre . . .

Zajatce bili nejen SS a kápové, ale i zástupci a předáci I. G. FARBEN. Pan Charre např. často zajatce týral a kopal. Chtěl bych se ještě zmínit, že dosti slušným člověkem byl pan Dix, jenž přistrčil někdy některým zajatcům dokonce i chléb.

Většina předáků zcela běžně vězně bila a kopala. K tomu docházelo obzvláště pro spojeneckých náletech, kdy sem přiváděli předáky a vězně z jiných oddělení.

Bylo velmi snadné rozeznat zaměstnance I. G. FARBEN (zástupce a předáky) od kápů a esesáků. Zaměstnanci I. G. FARBEN byli civilisté s hákovými kříži na klopě, esesáci měli stejnokroj a kápové byli spoluvězňové.

Vězňové, včetně kápů, bydleli v Monowicích. Když jsme šli ze závodu na bunu do monowického tábora, šli jsme celou cestu za ostnatým drátem. Všichni zástupci I. G. FARBEN však bydleli ve městě Osvětimi. Několik dělníků, s nimiž jsem spolupracoval, mělo spojení s dělníky v Osvětimi, a několik vězňů bylo převedeno z Monowic do Osvětimi a naopak. Tímto způsobem jsme si vyměňovali zprávy.

Všeobecně se předpokládalo, že poměry v Osvětimi byly horší než v Monowicích. Práce zde byla podstatně tvrdší než v Monowicích. Většina prací v Osvětimi byly výkopy a práce se stroji, a pak v Osvětimi byly přirozeně plynové komory a pece krematoria. Několikrát, když vál vítr směrem na Monowice, mohl jsem cítit pach spalovaného masa.

Kdykoli si zaměstnanci I. G. FARBEN mysleli, že vězňové nepracují dost těžce, vyhrožovali jim, že je udají oddělení pracovní povinnosti. Dělníci věděli, co to znamená. Věděli, že hlášení na toto oddělení znamená jednu ze dvou možností. První možnost byl trest holí, který prováděli veřejně esesáci; znamenalo to dostat po 25 ranách od dvou esesáků. Avšak již před skončením trestu holí byli lidé vždy v bezvědomí. Ačkoli jsme to sám nespatřil nikdy, byl prý trest holí někdy vyplácen samotnými dozorci v kanceláři. Druhou možností byl transport do Birkenau nebo do Osvětimi. Jestliže někoho nachytali, jak kouří při práci, znamenalo to rovněž transport do Birkenau nebo Osvětimi.

Transport do Osvětimi nebo do Birkenau znamenal pouze jediné: plynovou komoru. Mimo osoby, které byly udány zvlášť, vybírali si každý měsíc z tábora muže, které také posílali do plynové komory . . .

Jak jsem se již jednou zmínil, nebyla práce na mém komandu těžká, neboť vyžadovala vysoké kvalifikace. V jiných částech závodu na bunu však museli dělníci pracovat vražedným tempem. Zde v závodě na bunu je např. komín vysoký tři sta stop. Odhadovalo se, že stál životy 3000 vězňů, kteří zde zemřeli vyčerpáním.

Zhroutil-li se vězeň vyčerpáním, nesměli jsme pro něho udělat nic, dokud nebyl konec pracovní doby. Teprve potom jsme ho směli vzít zpátky do tábora.

Stejně zlé to bylo i v táboře. Probouzeli vězně ve 4 hodiny ráno, pak se jim vydávala až do 4 hodin 30 minut skýva chleba a potom byl od 4 hodin 30 minut až do 7 hodin apel. Bez ohledu na počasí byly jediným oblekem pruhované šaty. Řada vězňů se při apelu pravidelně zhroutila. Kdyby se někdo pokusil jim pomoci, byla by jej esesácká banda zastřelila. Tak jsme zde stáli, jak jsme jen mohli. Potom jsme šli do práce. Teprve tehdy přišli nosiči a sesbírali zhroucené. Bylo dobře, když je opět rychle přivedli k životu, ne-li, pak je nechali umřít. Apely se odbývaly též v noci.

Často se tu též věšelo. Pamatuji se, že se týdně konaly průměrně dvě až tři popravy věšením. Záminky k nim byly nicotné. Vzpomínám si na případ jednoho mladého Francouze, který měl právě před svými sedmnáctými narozeninami. Aby to nějakým způsobem oslavil, podařilo se mu obstarat kousek chleba a půl plechovky marmelády. Přistihl ho však esesák a pak ho pověsili. Výkony rozsudku byly veřejné. Před popravou přečetli rozsudek v němčině a rodném jazyce odsouzeného. Šibenice byla postavena na velkém seřadišti, kde se odbývaly apely. Jednou se na mne obrátili kápové s návrhem, že mě jmenují předákem. Odmítl jsem, poněvadž hlavním zaměstnáním kápů a předáků bylo tlouci vězně. Kápové a dohližitelé bili vězně pravidelně po celou dobu práce v závodě i na cestě do tábora. Když jsme dorazili do tábora, pokračovali v tom esesáci.

Esesácký velitel tábora poručil pak esesákům i předákům I. G. FARBEN, aby nás přestali bít. Jednou, když jeden předák tloukl vězně, vmísili se do toho kápové s tím, že jen oni mají výlučné právo bít zajatce.

18. ledna opustili Němci Osvětim. 27. ledna přišli Rusové. Zůstal jsem v Osvětimi až do 9. února. Až do té doby jsem pracoval u Rusů jako tlumočník. Od 9. února jsem pracoval jako překladatel z němčiny do ruštiny. Rusové nejdříve zhotovili dotazníky v ruštině a ty jsme pak překládali do různých jazyků. V těchto dotaznících byly rubriky pro identifikaci, zacházení v táboře, a u žen, byly-li Němci zneužity nebo zda otěhotněly apod. Za nějaký čas potom jsem dostal k překladu různé dokumenty. Některé z nich, na něž si vzpomínám, byly dopisy velitele tábora, v nichž navrhoval, aby byl jistý esesák povýšen nebo vyznamenán za záslužné výkony, které spočívaly v jednom zvláštním případě v tom, že byl obzvláště horlivý při výkonu trestu holí. Pak jsem dostal místo u kapitána Kouina. Jednoho dne přinesl kapitán Kouine k překladu svazek dopisů. Mezi těmito dopisy, které jsem měl přeložit, byl zvláštní svazek, skládající se z pěti svázaných dopisů, které byly adresovány esesáckému veliteli tábora německou firmou BAYER. První dopis měl tento obsah:

 

P r v n í  d o p i s :

 

Pro pokusy s novým uspávacím prostředkem, které plánujeme, bychom uvítali, kdybyste nám mohli dát k dispozici určitý počet žen. Očekáváme Vaši odpověď.

S veškerou úctou

 

D r u h ý  d o p i s :

 

Obdrželi jsme Vaši odpověď, avšak cena 200 marek za jednu ženu se nám zdá vysoká. Navrhujeme Vám nejvýše 170 marek za hlavu. Je-li to pro vás přijatelné, převezmeme tyto ženy.

Potřebujeme asi 150 žen.

 

T ř e t í  d o p i s :

 

Potvrzujeme Váš souhlas. Připravte pro nás 150 žen v co nejlepším zdravotním stavu a jakmile nám sdělíte, že jsou připraveny, převezmeme je.

 

Č t v r t ý  d o p i s :

 

Dostali jsme objednaných 150 žen. Přes jejich stav vysílenosti jsme s nimi spokojeni. Budeme Vás informovat průběžně o postupu pokusů.

 

P á t ý  d o p i s :

 

Pokusy jsme skončili. Všechny osoby zemřely. Brzy se s Vámi opět spojíme ve věci nové zásilky.

 

 

Ačkoli jsme v Monowicích z vyprávění věděli, že blok 10 v Osvětimi je rezervován pro pokusy, bylo těchto pět dopisů prvním důkazem o pokusech s lidmi, které jsem měl.

Přečetl jsem pečlivě každou z těchto pěti stran tohoto prohlášení a označil jsem svým podpisem konec každé stránky. Provedl jsem potřebné opravy vlastní rukou a každou opravu jsem označil na okraji začátečními písmeny svého jména.

Prohlašuji přísežně, že jsem vypověděl při nejlepším vědomí a svědomí čistou pravdu. Toto prohlášení jsem udělal pro Office of Chief of Counsel for War Crimes (úřad hlavního žalobce nad válečnými zločiny).

 

Gregoire M. Afrine v. r.

 

                             Z místopřísežného prohlášení svědka G. M. Afrinea

                                        před Mezinárodním vojenským tribunálem

                                                               v Norimberku

 

Při příjezdu na rampu v Osvětimi mě oddělili od manželky a dítěte a od toho dne jsem je už nikdy nespatřil

 

Já, Norbert WOLLHEIM, tč. v L ü b e c k u , Wakenitzerstr. 34 b, po upozornění na to, že je nepravdivá výpověď trestná, konstatuji zde přísežně a bez nátlaku toto:

 

1. 8. března 1943 jsem byl spolu se svou manželkou a svým tříletým dítětem zatčen SS při poslední hromadné akci proti židům v Berlíně a po několika dnech pobytu ve sběrném táboře Gr. Hamburgerstr. společně s příslušníky své rodiny odtransportován do koncentračního tábora Osvětim. Při příjezdu na rampu v Osvětimi mě oddělili od manželky a dítěte a od toho dne jsem je už nikdy nespatřil.

Celý transport z Berlína čítal asi 1000 osob, z nichž bylo asi 220 většinou mladých, práce schopných mužů vyčleněno a dopraveno z osvětimské rampy nákladními auty do koncentračního tábora v Monowicích . . .

 

3. Koncentrační tábor Monowice se skládal v době mého příchodu v březnu 1943 asi z 20 baráků, jež však byly , jak jsem zjistil později, všechny přeplněny. Málokterý vězeň měl vlastní lůžko. Celkový stav vězňů byl toho času asi 3000. Do práce v závodě I. G. Farben jsem šel poprvé již den po příjezdu, když nás všechny zaregistrovali a otetovali. Mé vězeňské číslo bylo 107 984. Závod byl toho času ještě zcela ve stadiu zrodu. Nebyly zde ještě téměř ani silnice. Z budov, mimo ty, v nichž pracovali ředitelé a mistři, stály většinou zatím jen skelety. Podle všeobecné praxe nás jako nově příchozí nasadili na nejtěžší a nejnamáhavější práce, u dopravy a při výkopech. Já sám jsem přišel k obávanému "vražednému komandu 4", jež mělo za úkol mezi jiným skládat cement, resp. profilované železo. Cement z došlých vagónů se musel skládat celý den v poklusu. Vězně, kteří se zhroutili, začali němečtí mistři od I. G. Farben i kápové ihned bít, až se znovu dali do práce, nebo zůstali ležet mrtvi. Sám jsem takové případy viděl. Dále si vzpomínám, jak prvního dne spáchal holandský vězeň v přítomnosti německých mistrů firmy I. G. Farben sebevraždu tím, že se vrhl pod jedoucí lokomotivu.

Potom jsem častěji pozoroval, obzvláště v době, kdy provázeli naše komando esesáci, že němečtí mistři I. G. Farben se snažili v brutalitě vůči vězňům ještě předčit esesáky. Stávalo se, že němečtí mistři provokovali kápy k tomu, aby novým příchozím odebrali boty, které si s sebou přinesli. Bylo pravidlem ponechat vězně bez jakékoliv pracovní ochrany, vězňové museli např. tahat železo, aniž jim dali patřičné kůže, cihly museli skládat bez potřebné ochrany na ruce atd.

Dobře si pamatuji, že němečtí mistři od I. G. Farben nutili kápy ve dnech, kdy bylo mrazivé chladno, aby se vězňové vysvlékli z plášťů, pokud je ovšem vězňové měli, aby se tak zvýšilo pracovní tempo . . .

 

                      Z místopřísežného prohlášení bývalého vězně Norberta

                            Wollheima před Mezinárodním vojenským tribunálem

                                                           v Norimberku

 

"Pak mě prohlásili za neschopného práce . . . a určili mě do plynu . . ."

 

Já, podepsaný Kai Feinberg, prohlašuji zde místopřísežně, že toto prohlášení odpovídá plné pravdě:

 

1. Narodil jsem se 23. prosince 1921 v Oslo v Norsku, jako syn Eliase Feinberga, narozeného v roce 1896 v Oslo v Norsku a Kláry Feinbergové, rozené Osterové, narozené v roce 1885 v Oslo v Norsku. Vyrůstal jsem v Oslo v Norsku a v době německého vpádu do Norska jsem studoval na gymnasiu v Oslo. Na podzim 1941 jsem začal studovat na universitě v Oslo matematiku.

 

2. 26. října 1942 jsem byl zatčen, neboť mé sestře Lillimoře Feinbergové, narozené 6. června 1923 v Oslo, bylo vyhrožováno zatčením, nedám-li se zavřít já. Spolu s dalšími asi 300 vězni mě převezli do norského koncentračního tábora v Bergu a odtud asi po měsíci s dalšími 523 norskými vězni z koncentračních táborů, mezi nimiž byl větší počet žen a dětí různého věku, dokonce i kojenci, na parníku "Donau" do Štětína a pak drahou do Osvětimi.

 

3. Zatím co jsem byl ještě v norském koncentračním táboře Bergu, byli zatčeni můj otec, má matka a sestra, nevlastní bratr Hansi Reiss a veškeré moje příbuzenstvo, strýci, tety, bratranci atd., celkem 30 osob, s nimiž jsem se setkal na lodi. Všechny dohromady nás dopravili do Osvětimi.

 

4. Transport ze Štětína do Osvětimi trval tři dny a tři noci. Vezli nás ve vagónech pro dobytek, asi 45 osob, mužů, žen a dětí v jednom uzavřeném voze. Po celou dobu tří dnů a tří nocí jsme nedostali nic k jídlu a nic k pití a ani nám nedovolili, abychom udělali svou potřebu jinde než ve vagóně. Vagón byl uzamčen.

 

5. Když jsme přijeli do Osvětimi, otevřeli poprvé ze Štětína dveře vagónu a vyhnali nás ven. Pak jsme museli naložit ihned veškerý svůj majetek na vozíky a řekli nám, že jej později opět dostaneme. (Nařídili nám, abychom napsali zřetelně svá jména na všechny kusy zavazadel.) Potom zavazadla odvezli a již jsme je nikdy neuviděli.

 

6. Potom se museli všichni nově příchozí postavit do pětistupů, muži na jedné straně a ženy a děti na straně druhé. Nemocní se museli seřadit zvlášť. Poté byly ženy a děti, jakož i slabí muži - mezi nimi například muži s brýlemi nebo muži, kteří vypadali špatně - naloženi na nákladní auta. Chtěl jsem se ještě rozloučit se svou matkou a svou sestrou, dostal jsem však okamžitě kopanec od esesáka a musel jsem se znovu postavit do řady. Věřil jsem tehdy ještě, že lidé naložení na nákladní auta budou ubytováni zvlášť a že je nakládají na nákladní auta proto, že po třídenní jízdě už nejsou schopni stát. Velmi brzy jsem se však dozvěděl, že všechny tyto osoby jsou ihned dopravovány do plynových komor a ještě téhož dne usmrcovány.

 

7. Zbývající zběžně prohlédl esesácký lékař a znovu byli starší a slabší muži odděleni od silnějších. Na tyto muže, které považovali za práce neschopné, čekal týž osud jako na ženy a ostatní práce neschopné. Mezi nimi byl i můj patnáctiletý nevlastní bratr.

 

8. Muži, kteří tu zůstali jako práce schopní, mezi nimi i já, můj otec a dva bratři mého otce, zůstali pohromadě. Vykoupali a odvšivili nás, ostříhali nám všechny vlasy na hlavě i na těle a pak nás ponechali 16 až 18 hodin nahé. Bylo velice zima (2. prosince 1942). Potom jsme dostali vězeňské šaty a dřeváky - když nám předtím vzali všechno šatstvo a boty - a vytetovali nám na levé předloktí číslo. Mé číslo bylo 79 108. Číslo mého otce 79 109, oba strýci měli čísla 79 110 a 79 111.

 

9. Teprve teď - to znamená téměř po čtyřech dnech - jsme dostali první potravu, každý kus chleba a půl litru vodové polévky. Pak jsem byl ihned určen k pracovnímu nasazení v závodě Buna, a to spolu s ostatními muži, kteří tu zůstali; bylo nás asi 300. K závodu Buna jsme museli pochodovat čtyři až pět hodin. Když jsme tam dorazili, znovu nás odvšivili. Potom jsme museli tři týdny vykonávat takzvané karanténní práce. To znamená, že jsme museli pracovat stejně těžce jako ostatní, ale odděleně od ostatních dělníků závodů Buna.

 

10. Po třech týdnech, 23. prosince 1942, mě poslali i s mým otcem a jeho dvěma bratry na blok VI pracovního komanda IV. Umístili nás ve zvláštním koncentračním táboře Monowice. Životní podmínky tam byly nesnesitelné. Na třech dřevěných palandách nad sebou - postavených v řadách vedle sebe - bylo umístěno asi 300 osob. Bylo takřka nemožné dýchat. O půl páté jsme museli vstávat a v 5.15 hodin jsme museli nastoupit pochod na pracoviště. Na pracoviště jsme dorazili po třičtvrtěhodinovém pochodu. První pracovní den, byl to den před vánocemi 24. prosince 1942, jsme museli pracovat bez přerušení a bez jídla až do 3.00 hod. ráno dne 25. prosince. Měli jsme za úkol vyložit vagóny, vykládali jsme železné tyče, pytle cementu a těžká kamna. Pytle cementu vážily 50 kg.

 

11. 5. ledna 1943 byl můj otec už tak zesláblý, že se před mýma očima zhroutil, když musel v poklusu takový pytel cementu vážící 50 kg odnést. Chtěl jsem mu pomoci, jeden esesák mě však bil holí a strčil zpět. Můj otec už nemohl vstát a kamarádi ho odnesli do tábora. Můj otec byl nejen oslaben nelidsky těžkou prací, ale protože na tu práci nestačil, dozorčí personál ho neustále bil. Nejvíce ho bili toho posledního dne. Protože lékař v baráku pro nemocné - do kterého ho odnesli - byl český profesor, mohl jsem svého otce ještě vidět. Zemřel 7. ledna 1943 v mé přítomnosti.

 

12. Jeden bratr mého otce se při práci zranil na paži a poslali ho do plynu. Druhý bratr mého otce zemřel během práce za jeden nebo dva týdny po mém otci na celkovou slabost pro vyčerpávající práci v závodě Buna.

 

13. Já sám jsem tuto práci vydržel až do 15. ledna 1943; potom jsem dostal zápal plic a pracoval jsem zase až od 15. února do konce února. Pak mě prohlásili za práce neschopného, protože jsem už nemohl chodit, a určili mě do plynu. Náhodou však toho dne nepřijelo do závodu Buna nákladní auto jedoucí k plynovým komorám a dopravili mě proto zpět do koncentračního tábora Osvětim. Potom jsem zůstal v koncentračním táboře Osvětim až do konce.

 

14. Jednoho dne v únoru 1943 jsme museli stejně jako jindy po zahájení práce a po jejím skončení v závodě Buna pochodovat kolem několika Němců, kteří stáli u brány. Byli mezi nimi velitel tábora Schwarz, vedoucí provozu a několik vysokých německých důstojníků. Tyto osoby rozhodovaly podle vzhledu vězňů, kdo má být poslán do plynu. Sám vím, že za období mé práce v Buně bylo posláno do plynu 800 vězňů. Kromě toho byl denně posílán černý vůz, označený červeným křížem, ze závodu Buna s nemocnými a mrtvými vězni do Osvětimi; i ti, co byli ještě naživu, šli do plynu.

 

15. V dubnu 1943 jsem by za to, že jsem se schoval za přepážku, protože jsem byl nemocen a nemohl jsem pracovat, tak dlouho bit dvěma esesáky a jedním blokovým, až mysleli, že jsem mrtvý. Když jsem zase přišel k sobě, viděl jsem, že mě hodili do sklepa pod hromadu mrtvol. Spatřil mě tam jeden vězeň a vytáhl mě.

 

16. Podle mých zkušeností to vydrželi vězni, kteří byli určeni k práci v závodě Buna, nanejvýš dva měsíce, než je poslali buď do plynu, nebo, jako v mém případě, zpět do koncentračního tábora v Osvětimi.

 

Kai Feinberg v. r.

 

                     Místopřísežné prohlášení bývalého vězně Kai Feinberga

                                   před Mezinárodním vojenským tribunálem

                                                       v Norimberku

 

Vedení I. G. Farben bylo odpovědné za usmrcování vězňů, kteří už nebyli schopni práce

 

Já, dr. Gustav HERZOG, Belvederegasse 23, Vídeň IV, narozený 12. 1. 1908 ve Vídni, po upozornění, že bych byl za nepravdivou výpověď trestán, prohlašuji tímto pod přísahou dobrovolně a bez nátlaku toto:

 

1. Byl jsem zatčen 26. 6. 1938 a dne 25. 9. 1938 dopraven do koncentračního tábora Buchenwald. V polovině října 1942 mě dopravili s transportem 405 vězňů z Buchenwaldu do kmenového tábora Osvětim. Tam jsem byl jen dvanáct týdnů a pak jsem se dostal do Monowic-Buny (původně zvané Osvětim III), do koncentračního tábora I. G. Farben Osvětim. Tam jsem zůstal až do října 1944 a pak jsem byl tři měsíce v pobočném táboře Althammer. Z Hlivic IV jsem byl dopraven v lednu 1945 znovu do Buchenwaldu. Dne 10. dubna 1945 jsem byl osvobozen Američany.

Jsem od září 1945 vídeňským dopisovatelem amerických tiskových agentur "Overseas News Agency" (Agentura pro zámořské zprávy) a "Jewish Telegraphic Agency" (Židovská tisková kancelář), obě se sídlem v New Yorku.

 

2. V závodě Buna, tj. I. G. Farben Osvětim, jsem pracoval často v terénu při vykládání vagónů a na podobných pracech. Nejdelší dobu svého věznění v Buně jsem pracoval ve vězeňské kanceláři v Monowicích, kterou jsem asi 15 měsíců vedl jako takzvaný raportní písař.

 

3. Vedoucího provozu I. G. Osvětim Waltera DÜRRFELDA jsem viděl několikrát ve vnitřním táboře Monowice v doprovodu esesáků z velitelství tábora.

 

4. Na základě svého pozorování mohu svůj úsudek o pracovních podmínkách v Buně shrnout přesně takto:

Je to stoprocentně vina vedení I. G., že nesčetné tisíce vězňů, kteří už nebyli schopni práce, byli posláni do plynu. Vyslechl jsem mnoho proslovů mně neznámých inženýrů a vedoucích I. G. k vězňům, v nichž se výslovně pravilo, že nikdo nemá zájem na lidech, kteří nemohou nebo nechtějí pracovat naplno.

 

5. Jednoho dne v zimě 1942, kdy bylo v táboře Buna (Monowice) asi 3000-3500 vězňů, nařídil hauptsturmführer Schwarz, kterého doprovázel Walter DÜRRFELD a několik esesáků z velitelství tábora, nástup všech vězňů v pětistupech. Hauptsturmführer SCHWARZ nařídil všem vězňům, kteří nebyli podle jeho mínění dost silní, aby vystoupili z řady. Potom je obklíčili esesáci a zaznamenali si jejich čísla. Walter DÜRRFELD se tu a tam ptal po zvláštních povoláních, jako třeba po elektrikářích nebo brusičích. Vybrali tehdy asi 1000-2000 vězňů a ti šli ihned do plynových komor. Vím to proto, že vězeňská pisárna, kde jsem tehdy pracoval, dostala po dvou nebo třech dnech seznamy s poznámkou, aby tyto vězně škrtla ze stavu. Tomu se říkalo oficiálně SB (Sonderbehandlung - zvláštní zacházení). Dalším důkazem pro to, že tito vězni - v různých dalších případech se postupovalo stejným způsobem - šli do plynu, je skutečnost, že v tomto případě, a stejně i při pozdějších transportech do plynu, dodali zpět do Monowic krátce poté (většinou téhož dne) oděv těchto vězňů, brýle, protézy apod. Tak například speciální protézy jsme snadno poznali.

 

6. Velitel pracovní služby SS oberscharführer STOLTEN přicházel často do tábora Monowice v doprovodu dr. DÜRRFELDA a jiných lidí z I. G. FARBEN . . .

 

11. Metoda I. G. Farben - ponechávat v Buně jen plně práceschopné - si vyžádala mnohem více obětí na mrtvých než individuální vraždy v jiných koncentračních táborech. Na této generální linii nelze nic měnit ani tím, že I. G. vydávala vězňům, kteří u ní pracovali, "závodní polévku", tj. teplou vodu s troškou zelí nebo řepy, anebo že třeba nařídila, aby vězni, kteří pracovali v jejích kancelářích (například jako účetní), dostávali častěji čerstvé prádlo a mýdlo.

 

12. Když byl v zimních měsících mráz zvláště silný, musely nejdříve tucty vězňů zmrznout a zahynout, než se I. G. rozhodla na tento den zastavit práci.

 

13. Pokud se pamatuji, byly z Monowic, které se později staly hlavním táborem, dopraveny nesčetné tisíce vězňů do dvacetiosmi pobočných koncentračních táborů. Celkem bylo ve všech pobočných táborech, pokud si vzpomínám, asi 35 000 osob. V samotném závodě v Monowicích bylo asi 10 000 vězňů. V kanceláři v Monowicích byla kartotéka všech vězňů, kteří prošli od října 1942 až do zrušení tábora v lednu 1945 Monowicemi nebo jejími pobočnými tábory. Kartotéka mrtvých byla nesrovnatelně vyšší než kartotéka živých. Podle mého odhadu - opakuji, že jsem byl dlouhou dobu vedoucím kanceláře - tu byl proti početnímu stavu živých v Buně (Monowicích), který čítal asi 10 000 osob, nakonec stav mrtvých zhruba 120 000 vězňů a proti celkovému početnímu stavu 35 000 v pobočných táborech byl přibližný počet mrtvých 250 000 osob.

Přečetl jsem pečlivě každou z pěti (5) stran tohoto přísežného prohlášení a vlastnoručně jsem je podepsal, provedl jsem potřebné opravy ve svém vlastním rukopisu a označil je začátečními písmeny svého jména, a prohlašuji tímto pod přísahou, že jsem v tomto prohlášení řekl podle svého nejlepšího vědomí a svědomí čistou pravdu.

 

Dr. Gustav Herzog v. r.

 

                              Místopřísežné prohlášení bývalého vězně dr. Gustava

                                Herzoga před Mezinárodním vojenským tribunálem

                                                              v Norimberku

 

"Čistá pracovní doba vězňů"

 

(tabulka 11 - ZDE)

(tabulka 12 - ZDE)

 

(kopie dokumentu č. 67 - ZDE)

 

"Nasazení vězňů v průmyslu"

 

(kopie dokumentu č. 68 - ZDE)

(kopie dokumentu č. 69 - ZDE)

 

Dálnopis - Opis

 

Oranienburg č. 885            17. 1. 1945                   2358                            - WAT -

 

Veliteli

koncentračního tábora Buchenwald                        Došlo:

 

Věc: Nové pracoviště - Kovodělný závod na výrobu nábojů a rozbušek akc. spol.,

Schönebeck nad Labem

 

Odvolání: Váš dálnopis č. 344 z 16. 1. 1945 -

 

1. S nasazením 500 ženských vězňů u výše jmenované firmy souhlasím. -

2. 25 žen potřebných jako dozorkyně musí firma dát co nejdříve k dispozici a vycvičit. -

3. Přiděluje se 17 strážných. Velitele komanda dává koncentrační tábor Buchenwald. -

4. Nechť se dá firmě možnost vybrat si vězně v Ravensbrücku. -

5. Kdy mají být vězni dodáni?

 

                                                                                                                   M o s e r

Za správnost opisu:

 

Podpis nečitelný

SS oberscharführer a

stabsscharführer

 

 

Dálnopis - Opis

 

Oranienburg č. 895                  18. 1. 1945                     008                           WAT

 

Veliteli

koncentračního tábora Buchenwald,

 

veliteli

koncentračního tábora Gross-Rosen

 

Věc: Poskytnutí vězňů firmě Rheinmetall - Borsig - Vratislav - Hundsfeld.

 

   Koncentrační tábor Buchenwald předává podle dokladů 300 mužských vězňů z komanda Rheinmetall - Borsig, Düsseldorf, koncentračnímu táboru Grossrosen a posílá je ihned do pracovního tábora firmy Rheinmetall Borsig, Vratislav Hundsfeld, stanice dráhy: Vratislav - Hundsfeld.

 

Eskortu transportu dává koncentrační tábor Buchenwald.

                                                                                                                 G l ü c k s

Za správnost opisu:

 

Podpis nečitelný

SS oberscharführer a

stabsscharführer

 

"Někdy přiváželi vězně . . . kteří byli na pozemku I. G. Farben napůl zabiti"

 

Já Noack TREISTER, bytem v Praze VII, V zátiší 8, po upozornění, že nepravdivá výpověď je trestná, prohlašuji tímto dobrovolně a bez přinucení pod přísahou:

 

1. Roku 1939 jsem byl v Praze z politických důvodů zatčen. Nejdříve jsem se dostal do Buchenwaldu, pak mě dopravili roku 1942 do kmenového tábora Osvětim a v listopadu 1942 jsem se dostal do Monowic. V Monowicích jsem pracoval nejdříve ve vnějším komandu (mimo tábor), pak v desinfekci prádla a potom zase ve vnějším komandu. Od roku 1943 až do převratu jsem pracoval v budově pro nemocné v bloku 16 na chirurgickém oddělení a v bloku 17 na interním oddělení.

 

2. Ve vnějším komandu jsem musel těžce pracovat, například skládat cihly nebo nosit pytle cementu.

Oddíl, v němž bylo 100 mužů, ztratil denně asi 10 vězňů. Vězni umírali na podvýživu, na následky pracovních nehod atd. Strava byla špatná a ošacení nedostatečné.

Prvního půl roku nesměl žádný vězeň pracovat pod střechou. Vězni museli zůstat pod širým nebem i v poledne. Aby se chránili před zimou, omotávali si vězni kolem nohou a chodidel papír.

 

3. Mistři hodnotili práci vězňů v procentech a odevzdali zprávu vedení tábora. Minimální výkon byl 50 - 60 %. Kdo odvedl méně práce, byl trestán bitím. Mistři to věděli. Vězňové prosili mistry, aby jim psali vyšší procento a někteří z nich skutečně napsali až 100 %.

Když se na pracovišti některý vězeň zhroutil, hlásili to mistrovi a oberscharführerovi na velitelství.

Večer ho odnesli kamarádi na svých ramenou do tábora.

 

4. Pracoval jsem už nějaký čas v dezinfekci a výdeji prádla: spodní prádlo, tj. spodky a košile, se vydávalo vězňům jen za každých šest až osm týdnů. Někdy se také rozdávaly pulovry. Punčochy se vydávaly vždy za každých 6 - 8 týdnů.

Nebyla žádná možnost něco si vyprat, ani mýdlo, aby si člověk udržel oděv čistý. Prádlo, které jsem vydával, procházelo od lidí usmrcovaných plynem v Birkenau. Vím to, protože jsem znal čísla vězňů, kteří byli v Monowicích a byli odvezeni do plynových komor. Kromě toho bylo šatstvo, které jsem vydával, staré a často poskvrněné krví. Často se vracelo šatstvo už za 3 hodiny.

Pláště a rukavice dostali vězni až v roce 1943. Vězni nedostávali koženou obuv, ale jen dřevěné pantofle.

Mistři z I. G. Farben denně viděli na vlastní oči, že vězni, kteří pracovali pod nimi, měli na sobě jen cáry. Vězni museli také skládat na pozemku I. G. Farben bez rukavic železo a cihly.

 

5. Když jsem pracoval v budově pro nemocné, zjistil jsem, že v jedné posteli leží 2 až 3 nemocní, že prostěradla měli jen na interním oddělení a že téměř nebylo léků. Pro 180 vězňů tu bylo 20 tablet aspirinu a 5 - 10 tablet cibazolu.

 

6. Záchody v budově pro nemocné nebyly. V jednom koutě stál dřevěný sud a nemocní, kteří byli upoutáni na lůžko, se nemohli ani umývat, ani použít sudu.

 

7. Strava byla stejně špatná jako v celém táboře, ba dokonce prvního půl roku jí bylo v budově pro nemocné v Monowicích dokonce méně, protože přídavky dostávali jen pracující vězni. Dostávali jsme 375 g chleba, 0, 75 l polévky, někdy margarin a salám.

Sám jsem viděl ředitele závodu I. G. Farben DÜRRFELDA dvakrát v budově pro nemocné. Vždy však zůstal stát u dveří. Přestože se při takových návštěvách otevírala všechna okna, zapáchalo to tam strašlivě.

 

8. Někdy dopravili do budovy pro nemocné i vězně, kteří byli smrtelně zbiti.

 

9. Ráno při nástupu docházelo mimo jiné i k selekcím. Při těchto selekcích byli často přítomni i civilní zaměstnanci I. G. Farben. Vzpomínám si, že někdy byl přítomen DÜRRFELD a zvláště se pamatuji na jednu příhodu při ranním apelu. DÜRRFELD se zeptal vedoucího tábora SCHÖTTELA: "A není tady už vůbec nic k potřebě?" A přitom ukazoval na podvyživené vězně. SCHÖTTEL ohmatával vězně jako dobytek.

 

10. I mistři I. G. Farben věděli o tom, že vězni jsou posíláni do plynových komor. Často se stávalo, že když některý vězeň, který byl považován za kvalifikovaného dělníka, vypadal příliš špatně, varovali v závodu mistra. Říkali mu, toho vězně už neuvidíš. Zpočátku tomu mistři nechtěli věřit, později však se přesvědčili, že vězňové skutečně zmizeli.

 

11. Vězni měli zakázáno vstoupit do protileteckého krytu.

Přečetl jsem si každou ze tří stran tohoto přísežného prohlášení pozorně a vlastnoručně jsem je podepsal, provedl jsem nutné korektury svým vlastním rukopisem a označil je začátečními písmeny svého jména. Prohlašuji tímto přísežně, že jsem v tomto prohlášení vypověděl podle svého nejlepšího vědomí a svědomí čistou pravdu.

 

Treister Noack v. r.

 

                Místopřísežné prohlášení bývalého vězně Treistera Noacka

                      před Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku

 

SS pobíraly peníze za práci vykonanou vězni

 

(kopie dokumentu č. 70 - ZDE)

 

Z b r a n ě  S S                                        Výmar - Buchenwald dne 6. srpna 1942.

 

koncentrační tábor Buchenwald

                   správa

 

D o k l a d  o  p o h l e d á v c e  č.  1.

za nasazení vězňů

 

u Mitteldeutsche Papierwerke G. m. b. H (Středoněmecké papírny, s. s r. o.),

papírna Tannroda v době od 1. do 31. července 1942.

________________________________________________________________

 

Podle rozpisu na rubu je splatno:

 

za 100 kvalifikovaných dělníků

(celodenní zaměstnání) po RM 5,- = RM 500,-

za 20 kvalifikovaných dělníků

(polodenní zaměstnání) po RM 2,50 = RM 50,-

za 200 pomocných dělníků

(celodenní zaměstnání) po RM 4,- = RM 800,-

za 40 pomocných dělníků

(polodenní zaměstnání) po RM 2,- = RM 80,-

____________________________

Součet: RM 1430,-

____________________________

 

   Částku RM 1430,- je nutno poukázat do 15. srpna 1942 na konto Hlavního úřadu pro hospodářskou správu SS, odbor D IV, O r a n i e n b u r g , u filiálky Říšské banky B e r l í n -

C h a r l o t t e n b u r g č. 15/1917 nebo na konto poštovní složenky Berlín č. 11/156.

 

Věcně správné a ověřeno:

 

                                                                                      Vedoucí správy

                                                                        koncentračního tábora Buchenwald

 

Vězni pracovali pro závody Gustloff i v neděli

 

(kopie dokumentu č. 71 - ZDE)

 

                                                                                           Výmar dne 16. 6. 1942.

Veliteli

koncentračního tábora Buchenwald

panu SS obersturmbannführerovi Pisterovi

 

Výmar - Buchenwald

 

Věc: Nedělní práce.

 

   Jak Vám už telefonicky sdělil níže podepsaný, mají v závodě Fritze Sauckela pochybnosti, zda by se mělo pracovat na montáži K 98k i v neděli.

   Nové přešetření ukázalo, že naši subdodavatelé nejsou schopni vzhledem k dnešním obtížím s vyučenými pracovními silami a v získávání surovin dodat v nejbližší době větší počet kusů. Z tohoto důvodu také není možno dále vystupňovat tempo stavby K 98k. Byla by tu tedy jen jediná cesta, že by se pracovalo s menším počtem vězňů i v neděli. Tím by se však opět snížil počet pracovních sil, které mají být zaučeny pro rozšíření výroby.

   Jakmile se zlepší předpoklady, podáme Vám zprávu, neboť je to nutné a je také v zájmu naší firmy co nejvíce zvyšovat výrobu.

 

                                                                                                    Heil Hitler!

                                                                                           ZÁVODY GUSTLOFF

                                                                                                 podpis nečitelný

Za správnost opisu:

 

podpis nečitelný

SS obersturmführer a pobočník

 

Jeden z mála vězňů koncentračních táborů, které dala SS koncernům "k dispozici" jako pracovní otroky, jenž zůstal na živu.

 

 

Krupp

 

"Gustav Krupp byl Hitlerovým osobním přítelem"

 

   Firma KRUPP byla nejen podstatným činitelem v celém válečném úsilí, ale její hlava, Gustav KRUPP, byl osobním přítelem Hitlerovým. Gustav KRUPP přispěl nejen velkými částkami na kampaň nacistické strany, což nakonec vedlo k uchopení moci, ale hrál také vedoucí úlohu, když šlo o to, získat vlivné osobnosti průmyslu pro Hitlera. Po všechna válečná léta pohlížel Hitler na něho i na firmu KRUPP s největší blahovůlí. A i kdyby pro to nebyly žádné jiné doklady, pak to jednoznačně dokazuje "LEX KRUPP", Hitlerův zvláštní výnos, kterým bylo KRUPPOVI jako majiteli jediného průmyslového podniku v Německu umožněno nadále podržet tento rodinný podnik, aniž by byl tento závod zatížen strukturou obchodní společnosti. Všichni úředníci firmy byli důležitými činiteli

Otrocká práce pro koncerny.

 

v hospodářském životě Německa a neměli nedostatek vlivných přátel . . .

V květnu 1933, v témže měsíci, kdy byly potlačeny staré německé odbory a nahrazeny vnucenými nacistickými organizacemi, založil Gustav KRUPP nadaci Adolfa Hitlera, neboli fond Adolfa Hitlera; byl určen k tomu, aby nacistické straně byly dány pro SA, SS, Hitlerjugend a podobné organizace velké dávky peněz. Písemně sdělil Hitlerovi, že je ochoten převzít na čtvrtý rok předsednictví této nadace a vyjádřil svůj dík za neúnavnou přípravu světodějných plánů. Prohlásil, že doufá, že ve čtvrtém roce trvání této nadace bude první část tohoto programu blízko splnění, več se sotva mohlo doufat před třemi lety. Poté, co Gustav KRUPP pomohl Hitlerovi upevnit diktaturu, nadále podporoval z celého srdce cíle této diktatury.

Již roku 1933 dal k dispozici Alfredu ROSENBERGOVI, tehdejšímu vedoucímu ministerstva zahraničí, a nacistické straně finanční prostředky, které měly sloužit k tomu, aby se "protipropagandou" působilo proti "nedorozuměním" vyvolaným "zlovolnými kruhy".

HITLEROVOU první starostí po převzetí moci bylo posílit po všech stránkách Německo. To byl nutný předpoklad pro vypovězení Versailleské smlouvy a pro nové obsazení Porýní, což muselo být provedeno dříve, než bylo možno přikročit k dalším ctižádostivým krokům.

Bezprostředně po převzetí moci dostal KRUPPŮV koncern objednávky pro výrobu protiletadlových děl, houfnic, tanků, součástek pro tanky a ponorky a ještě před říjnem 1933 také objednávku na šest ponorek. Dva měsíce před jednostranným vypovězením Versailleské smlouvy Německem byla zahájena stavba těchto moderních typů ponorek. Tajná vývojová práce, kterou firma KRUPP vykonala, se vyplatila. V jedné KRUPPOVĚ zprávě se pravilo:

 

"Pouze skutečnost, že si firma z vlastní iniciativy a v důvěře v obrození podržela po roce 1918 na vlastní náklad své zaměstnance s praktickými zkušenostmi a své tovární haly pro výrobu válečného materiálu, umožnila, že jakmile byla firma vyzvána vyrábět válečný materiál, mohla začít s výrobou nejen ve svých vlastních závodech, ale do výroby zasvětit také jiné firmy, které neměly zkušenosti s výrobou válečného materiálu, a tím přispět ke zvýšení zbrojního potenciálu. To mělo zvlášť velký význam pro těžké polní dělostřelectvo, které je páteří armády."

 

Jakmile Hitler v květnu 1935 oficiálně vypověděl ustanovení Versailleské smlouvy o vyzbrojování, rozšířila firma KRUPP svou výrobu zbraní. Koncem roku 1937 dosahovala částka dodávek zadaných závodu na ocelovou litinu (který už dodal hotové výrobky za 150 miliónů říšských marek) a závodu Gruson (který už dodal výrobky za 50 miliónů říšských marek) bezmála 150 miliónů říšských marek.

 

Z dokumentů Mezinárodního vojenského

tribunálu v Norimberku

 

Vězni koncentračních táborů museli vyrábět

pro Kruppa zbraně

 

Již první snahy firmy Krupp v roce 1942, získat z koncentračních táborů kvalifikované dělníky, zcela jasně ukázaly, že si přáli zapojit vězně koncentračních táborů do práce a že nikterak k tomu nebyli nuceni "potřebou". S tvrzením, že prý taková potřeba tu byla, se budeme zabývat později. Jelikož se zde však hovoří o snaze firmy Krupp zasadit do práce vězně koncentračních táborů, chceme se teď zabývat touto záležitostí . . .

17. září 1942 dostala firma Krupp v Essenu, k rukám obžalovaného Müllera, poselství od zvláštního výboru Speerova ministerstva, v němž se žádalo o sdělení, zda by byla firma Krupp s to zaměstnávat kvalifikované dělníky či nikoli, a zda je s to zřídit pro jejich ubytování koncentrační tábor . . .

Roku 1942 projednal obžalovaný Erich Müller s Hitlerem pracovní nasazení vězňů koncentračních táborů. Zpráva oddělení AK-KM za léta 1941 - 42, která nese podpisy obžalovaných Müllera, Eberhardta a Pfirsche, obsahuje tyto věty:

 

"Druhá porada dne 14. dubna 1942 se konala proto, aby vůdci byly předvedeny nové modely, včetně Kruppova protiletadlového děla č. 41, které bylo vyvinuto na základě zkušeností z ruského tažení v roce 1941. Na této konferenci se zmínil dr. Müller, že vzhledem k rostoucím požadavkům projevuje Krupp zájem o továrnu na granáty velkého měřítka na Ukrajině. Tento návrh byl uvítán. Krupp má také zájem na výrobě rychlopalných zbraní, ve spojení s koncentračním táborem v sudetské župě. I tohoto projektu se mezitím ujala technická kancelář."

 

O týden později poslal obžalovaný Müller Reiffovi, který zastával odpovědné místo u Kruppa, telegram a vyzval ho, aby řekl plukovníku Layersovi z vrchního velitelství armády, že je toho názoru, že by měla být postavena továrna na výrobu protiletadlových děl ráže 3,7 cm v koncentračním táboře. Telegram zněl takto:

 

"Chtěl bych naléhavě doporučit panu plukovníku Layersovi, jak jsem se zmínil už dříve, aby se ujal otázky Kruppovy výroby v koncentračním táboře v sudetské župě, jakož i otázky výroby automatických zbraní."

 

Úsilí obžalovaného Müllera získat jako pracovní síly vězně koncentračních táborů bylo úspěšné. Ale namísto, aby se výroba rozvinula v koncentračním táboře v sudetské župě, mělo to být v Osvětimi, v generálním gouvernementu. V červenci 1942 vyzvala hlavní zbrojní komise firmu Krupp, aby zjistila, kolik strojů je zapotřebí pro zřízení závodu na výrobu "náhradních součástek k protiletadlovým dělům ráže 3,7 cm v koncentračním táboře Osvětim". Dne 9. září 1942 byl představenstvu předložen formální návrh, aby povolilo potřebné částky. V něm se pravilo, že ačkoli automatické zbraně vyráběné Kruppovým oddělením AK mají naprostý úspěch, "nejsme s to přejít k hromadné výrobě námi vyvinutého děla ráže 3,7 cm", protože není k dispozici dostatek budov, strojů a dělníků.

Hromadnou výrobou byla proto pověřena jiná firma. Aby si zachovala podíl na výrobě a aby získala praktické zkušenosti, přijala firma Krupp objednávku na dodávku náhradních dílů. V návrhu představenstvu firmy Krupp se dále praví: "Doufáme, že takto budeme jednoho dne v situaci, že budeme moci převzít výrobu celého automatického děla ráže 3,7 cm, neboť automatické zbraně jsou zbraněmi budoucnosti . . ."

Aby se zajistilo splnění této objednávky, měl být postaven závod v Osvětimi. V tomtéž návrhu představenstvu firmy Krupp se praví doslovně, že "koncentrační tábor Osvětim poskytne potřebné pracovní síly".

Žádost o úvěr dosahovala částky 2 miliónů marek. Obžalovaní Löser a Krupp jej schválili a povolení podepsali. V prosinci 1942 se konala porada a byly vypracovány další plány na přípravu výroby. Obžalovaný Eberhardt měl připravit dohodu s SS. Budovy v Osvětimi, o jejichž stavbu se měly postarat SS, měly být dokončeny do března 1943 . . .

Firma Krupp začala v červnu 1943 zaměstnávat v Osvětimi vězně koncentračního tábora. Koncem tohoto měsíce tam skutečně pracovalo pro firmu asi 160 lidí. Přibližně v polovině července bylo 50 lidí zaměstnáno výrobou zařízení a nástrojů a dalších 150 opravami a instalací strojů.

V září stoupl tento počet na 270 a do konce roku jej chtěli zvýšit na 600-650.

Himmler s průmyslníky v Osvětimi.

 

Dělníci byli příslušníky různých národů, byli mezi nimi Poláci, Francouzi, Češi a Holanďané. Většina z nich vyznávala židovské náboženství. Mnozí byli v ubohém tělesném stavu. Stráže SS a "kápové", spoluvězni pověření SS udržovat pořádek, je bili a trestali. Strava, kterou dostávali, byla skrovná a nedostatečná svým množstvím a výživností. Někteří z německých dělníků se pokoušeli tajně jim podstrčit trochu jídla . . .

Jakmile představenstvo dalo svůj souhlas k použití dělníků z koncentračních táborů, Reiff se spojil s Hlavním úřadem pro hospodářskou správu, aby s ním projednal přidělení vězňů koncentračních táborů. Záležitost byla postoupena koncentračnímu táboru Gross-Rosen. Na poradě se zástupci SS z tohoto tábora - která se konala v závodě Bertha - byly projednány plány, jejichž cílem bylo co nejrychleji zařídit pobočný tábor ve Fünfteichenu tak, aby tam bylo možno ubytovat do 10. října 1943 800, do 15. října 2300 a do 1. prosince 1943 4000 osob včetně stráží. Práce měli vykonat vězni koncentračního tábora. Protokol o této konferenci byl postoupen obžalovaným Korschanovi, Houdremontovi, Müllerovi a Ihnovi.

Do konce října bylo již 600 vězňů koncentračního tábora činných ve výrobě jako dělníci. V listopadu stoupl jejich počet na 685 a v prosinci na 890. V písemné žádosti z 2. února 1944, v níž byl jeden úřad žádán o povolení stavby ocelárny v Markstädtu, firma Krupp uváděla jako jeden z důvodů pro povolení nové stavby toto:

 

"Hlavní věcí je, že je k dispozici koncentrační tábor, který by mohl pojmout 4000 až 5000 vězňů. V současné době tam je pouze 1200 mužů."

 

V dubnu 1944, kdy Krupp kontroloval všechny stupně výroby, pracovalo v závodě Bertha 1668 vězňů koncentračních táborů. V červenci onoho roku stoupl jejich počet na 2610 a v říjnu tohoto roku odhadoval Bernard Weiss od firmy Flick při své návštěvě v závodě Bertha, že asi polovina všech dělníků, jejichž celkový počet byl 12 000, jsou vězni koncentračních táborů . . .

První skupinu vězňů koncentračního tábora, která byla dána k dispozici závodu Bertha, si prohlédli v táboře Gross-Rosen zaměstnanci Kruppova úřadu pro pracovní nasazení. Potom byli vězni odesláni do speciálního tábora u Fünfteichenu. Jejich zdravotní stav byl špatný a někteří z nich vůbec nemohli sami chodit, takže je museli na cestě do práce a z práce podpírat jejich kamarádi. Cesta z tábora na pracoviště v závodě Bertha v obuvi, jakou dodávala SS, trvala 50 minut. Vězňové měli na nohou rozbité dřeváky nebo měli nohy omotané hadry. Vězni pracovali bez snídaně a ve své dvanáctihodinové pracovní době dostávali jen talíř polévky, který se vydával v poledne. Strava byla tak nedostatečná, že všude hledali zbytky jídla a žebrali o nějaké sousto.

 

                                              Z dokumentů Mezinárodního vojenského

                                                               tribunálu v Norimberku

 

   Majetek Alfrieda Kruppa v hotovosti roku 1956: Věra Kruppová vyčíslila peněžní hotovost svého manžela Alfrieda Kruppa na 1,05 miliardy. Věra Kruppová, která se rozvedla se svým manželem pro "duševní krutost", prohlásila, že Alfried Krupp uložil svou peněžní hotovost v různých bankách v Německu, ve Švýcarsku, na Bahamských ostrovech, v Indii, v Jižní Americe a v USA.