ZLOČINY NACISMU

"Posílal jsem vězně do krematoria zcela běžně..."

 

   . . . S t á t n í  n á v l a d n í: Jaké druhy trestů byly ve věznici?

   E c c a r i u s: Používalo se zde všech v táboře běžných trestů: bití na kozlu, věšení na kůl, různých druhů věznění, poprav.

   S t á t n í  n á v l a d n í: Popište soudu jednotlivé druhy trestů.

   E c c a r i u s: Dvakrát týdně, v úterý a v pátek, jsem měl den, kdy jsem soudil. Vězňové, kteří se nějak provinili, dostávali bití nebo byli věšeni na kůl. Při trestu bitím se uvázali na kozla a dostali až 25 ran lískovkou.

   S t á t n í  n á v l a d n í: Nedávalo se někdy též více ran?

   E c c a r i u s: Ne.

   S t á t n í  n á v l a d n í: Nestávalo se, že museli vězňové počítat sebou a když se spletli, že museli začít s počítáním znovu od začátku?

   E c c a r i u s: To ovšem bylo zvykem.

   S t á t n í  n á v l a d n í: Pak tedy dostal vězeň víc než 25 ran?

   E c c a r i u s: V takových případech ano.

   S t á t n í  n á v l a d n í: Co to bylo věšení na kůl?

   E c c a r i u s: To se lidem spoutaly paže na zádech a pak se pověsili na kůl, který si před tím musel vězeň sám zatlouci do země. Přitom se vězňům vykloubili paže.

   S t á t n í  n á v l a d n í: Jak dlouho byli vězňové takto pověšeni?

   E c c a r i u s: Obyčejně půl hodiny. Někdy, aby se z nich dostalo přiznání, až dvě hodiny.

   S t á t n í  n á v l a d n í: Jaké byly druhy trestu vězení?

   E c c a r i u s: Normální vězení až 28 dní ve světlé cele s normální stravou. Nejtěžším trestem bylo zostřené vězení v temné cele, v níž nemohl vězeň ani ležet, ani sedět.

Kurt Eccarius, vedoucí věznice v koncentračním táboře v Sachsenhausenu.

 

   S t á t n í  n á v l a d n í: Existovala ještě jiná mučení?

   E c c a r i u s: Podle táborového řádu další už nebyla.

   S t á t n í  n á v l a d n í: A nedocházelo k nějakým?

   E c c a r i u s: To dělali blokoví sami od sebe. Tloukli a kopali vězně rukama i nohama, polévali je studenou vodou, v zimě v noci je hnali bosé okolo věznice a tak dále.

   S t á t n í  n á v l a d n í: Jaké byly následky tohoto týrání?

   E c c a r i u s: Bylo přirozené, že vězňové utrpěli škody na zdraví.

   S t á t n í  n á v l a d n í: Souhlasí tedy, že podmínky ve věznici byly tak nelidské, že si mnozí vězňové brali dobrovolně život, neboť už nemohli snášet tresty?

   E c c a r i u s. Ano, 20 až 25 jich spáchalo ve věznici sebevraždu.

 

   . . . P ř e d s e d a  s o u d u: Při předběžném vyšetřování jste vypovídal, že jste od konce roku 1944 posílal vězně do krematoria, aby zde byli zastřeleni. Souhlasí to?

   E c c a r i u s: Ano. Koncem roku 1944 sdělil mi tehdejší pobočník tábora, že na Himmlerův rozkaz budou asi vězňové zastřeleni. Od října 1944 až do dubna 1945 posílal jsem proto zcela běžně vězně do krematoria, aby tam byli zastřeleni.

   P ř e d s e d a  s o u d u. Až do dubna. Tedy až do evakuace tábora?

   E c c a r i u s: Ano. Při evakuaci jsem už měl ve věznici jen 13 vězňů.

 

Z protokolu přelíčení sachsenhausenského procesu

                                                                         v Berlíně roku 1947.

 

". . . nikdy jsem nebyl na rozpacích, jak si najít důvod k bití . . ."

 

G u s t a v  S o r g e

byl činný 8 let ve fašistických koncentračních

táborech a postupoval od blokového až po velitele tábora v Rize

 

   . . . S t á t n í  n á v l a d n í: Vy jste znám pod přezdívkou "Železný Gustav"?

   S o r g e: Ano, vězni mě nazývali "Železný Gustav".

   S t á t n í  n á v l a d n í: Při předběžném vyšetřování jste řekl, že všichni esesáci v táboře byli ve větší či menší míře bestiemi. Souhlasí to?

   S o r g e: Ano, to je správné, byli to všechno bestie.

   S t á t n í  n á v l a d n í: V čem spočívala jejich bestialita?

   S o r g e: V mučení vězňů, v bití nejrůznějšími tvrdými předměty, v používání krutých trestů, v zahrabávání lidí, ve štvaní psů na lidi atd.

   S t á t n í  n á v l a d n í: Můžete si vzpomenout na onen případ, který se udál na podzim 1938, kdy byl zahrabán ten "vykladač bible"?

   S o r g e: Ano. Jeden vykladač byl zahrabán až po krk do země. Byla vyhloubena jáma, a on se musel do ní postavit tak, že byl v ní až po krk. A pak byla opět jáma zasypána.

   S t á t n í  n á v l a d n í: A jak byl pak týrán dál?

   S o r g e: Ostatní vězňové museli vykonávat svou potřebu jemu na hlavu.

   S t á t n í  n á v l a d n í: Na čí příkaz?

   S o r g e: Na můj příkaz.

   P ř e d s e d a  s o u d u: Stávalo se častěji, že byli duchovní zahrabáváni do země?

   S o r g e: Po radě, kterou mi dal standartenführer Lichtenberger, byl tento prostředek v táboře Sachsenhausen vyzkoušen častěji.

   P ř e d s e d a  s o u d u: Ve svazku III, strana 147 jste vypověděl, že došlo v roce 1938 k 35 nebo 40 takovým případům. Souhlasí to?

   S o r g e: Ano, souhlasí. Byla to celková akce proti církvi.

   P ř e d s e d a  s o u d u: To byli němečtí duchovní?

   S o r g e: Ano.

   S t á t n í  n á v l a d n í: Vzpomínáte si na to, že šestnáctiletý mladík, byl na váš rozkaz zakopán do sněhu?

   S o r g e: Ano, to se stalo.

   S t á t n í  n á v l a d n í: Co se stalo s tím mladíkem?

   S o r g e: Zemřel na to.

   S t á t n í  n á v l a d n í: Jsou správné vaše výpovědi, že jste denně bil vězně?

   S o r g e: Ano, jsou správné.

   S t á t n í  n á v l a d n í: Když někdo zakašlal, bil jste ho?

   S o r g e: Ano, když někdo zakašlal nebo se tvářil nepřívětivě, bil jsem ho.

   S t á t n í  n á v l a d n í: A když byl někdo veselý a tvářil se přátelsky, bil jste ho pak také?

   S o r g e: I pak jsem si našel důvod, abych ho zmlátil.

   S t á t n í  n á v l a d n í: Tak vy jste bil lidi, když dělali nespokojené obličeje, když nebyli veselí, a také, když veselí byli?

   S o r g e: Ano, nikdy jsem nebyl na rozpacích, jak si najít důvod k bití.

   S t á t n í  n á v l a d n í: Co je vám známo o poradě v srpnu 1941, na níž se hovořilo o likvidaci sovětských válečných zajatců?

   S o r g e: V srpnu 1941 navštívil tábor generál zbraní SS Eicke, tehdejší velitel divize "Umrlčích lebek", a měl zde poradu, jíž se zúčastnili jednotliví velitelé tábora.

Gustav Sorge, nazývaný "Železný Gustav", vedoucí "raportu" v koncentračním táboře Sachsenhausen, od r. 1942 velitel tábora v Rize. V průběhu líčení v sachsenhausenském procesu vypovídal o sobě: "Jeden byl větší, druhý menší bestií, ale bestie byl každý, a já jsem byl ta nejkrutější bestie ze Sachsenhausenu".

 

   S t á t n í  n á v l a d n í: Co se zde podrobně dojednalo? Zeptal jste se tam, zda máte do seznamů zapsat sovětské válečné zajatce, kteří budou do tábora dopraveni?

   S o r g e: Po příjezdu prvního transportu jsem se dotázal svého představeného Surendta, zda je mám zanášet do pracovních seznamů. Dal mi zápornou odpověď a byl vydán příkaz tyto lidi zlikvidovat.

   S t á t n í  n á v l a d n í: Na jaký počet osob se to vztahovalo?

   S o r g e: Při prvním transportu to bylo asi 6 000 lidí.

   S t á t n í  n á v l a d n í: A sovětští váleční zajatci byli skutečně zlikvidováni?

   S o r g e: Ano. Všichni ruští váleční zajatci, kteří přijížděli do tábora v měsíci srpnu až říjnu 1941, byli až na 1 000 mužů zlikvidováni a spáleni.

   S t á t n í  n á v l a d n í: Zlikvidováni a spáleni. Kde?

   S o r g e: Ve zvlášť vystaveném baráku v blízkosti krematoria na nádvoří závodu.

   S t á t n í  n á v l a d n í: A co se stalo s 1 000 válečnými zajatci, kteří zůstali na živu?

   S o r g e: 400 jich zemřelo v dubnu 1942 hladem.

   S t á t n í  n á v l a d n í: A zbylých 600?

   S o r g e: To byly vyhublé kostry.

   S t á t n í  n á v l a d n í: Tak nakonec zahynuli všichni sovětští váleční zajatci?

   S o r g e: Ano, dá se mluvit o likvidaci beze zbytku.

   S t á t n í  n á v l a d n í: Zúčastnil jste se, obžalovaný Sorge, střílení Holanďanů?

   S o r g e: Ano, podílel jsem se na něm.

   S t á t n í  n á v l a d n í: Kolik lidí bylo zastřeleno?

   S o r g e: Podle mého odhadu asi 130.

   S t á t n í  n á v l a d n í: Kdy to bylo?

   S o r g e: To se stalo v ranních hodinách 1. května 1942.

   S t á t n í  n á v l a d n í: Potvrzujete, obžalovaný Sorge, že jste se od prosince 1941 až do května 1942 zúčastňoval střílení Rusů, Poláků, Francouzů, Holanďanů a příslušníků dalších národů?

   S o r g e: Ano, to odpovídá skutečnosti.

   S t á t n í  n á v l a d n í: Potvrzujete své výpovědi při předběžném vyšetřování, že jste v roce 1942 dopravoval v nákladním autě 50 až 60 těžce nemocných a že jste vy, obžalovaný Sorge, tyto lidi svrhl z auta? Na tyto následky zemřelo 20 mužů!

   S o r g e: Mohu potvrdit tuto výpověď natolik, že jsem to udělal. Kolik lidí při tom zemřelo, to mi není známo.

   S t á t n í  n á v l a d n í: Obžalovaný Sorge, vzpomínáte si na výpověď svědka Lieseganga? Vypovídal, že blokoví Ficker a Schubert byli proslulí svou krutostí a že zvlášť hrozně týrali vězně. Potvrzujete tuto výpověď?

   S o r g e: Ano, potvrzuji.

   S t á t n í  n á v l a d n í: Znáte Fickera a Schuberta?

   S o r g e: Ano, znám je. Když jsem byl velitelem raportu, byli mi podřízeni.

   S t á t n í  n á v l a d n í: A co říkáte tomu, že Ficker a Schubert se vyznačovali obzvláštní krutostí?

   S o r g e: Mučili vězně a vyznačovali se krutostí, ale mně se nevyrovnali . . .

   O b h á j c e: Odpověděl jste na otázku návladního, že jste měl přezdívku "Železný Gustav". Byl jste hrdý na tuto přezdívku, nebo jste se za ni styděl?

Šatstvo a zbytky kostí ze zavražděných a spálených vězňů koncentračního tábora Sachsenhausenu.

 

   S o r g e: Ne, byl jsem přirozeně hrdý na tuto přezdívku.

   O b h á j c e: Proč jste byl na ni hrdý? Vyznamenávali vás nějak za to vaši nadřízení?

   S o r g e: Ano, při povyšování mi byla vždy dávána přednost.

   O b h á j c e: Rozuměl-li jsem dobře, dávali vám vždy přednost a všechna vyznamenání, která tu vypočítal návladní, jste obdržel jen proto, že jste byl krutý, ba dokonce, že jste byl nanejvýš krutý?

   S o r g e: Ano, to odpovídá skutečnosti.

 

Z protokolu přelíčení sachsenhausenského procesu

                                                                       v Berlíně v roce 1947.

 

"Složil jsem osobně vlastní rukou 636 ruských válečných zajatců"

 

W i l h e l m  S c h u b e r t,

blokový koncentračního tábora Sachsenhausen

 

   S t á t n í  n á v l a d n í: Bil jste vězně?

   S ch u b e r t: To byla pro mne samozřejmost!

   S t á t n í  n á v l a d n í: Mučil jste vězně?

   S c h u b e r t: Ano, to jsem dělal!

   S t á t n í  n á v l a d n í: Poléval jste je v chladné zimní době studenou vodou a nechával je stát venku, dokud nezmrzli?

   S c h u b e r t: Ano, také to jsem dělal!

   S t á t ní  n á v l a d n í: Vzpomínáte si na případy s čepicemi, s nimiž jste provokoval střílení do Poláků?

   S c h u b e r t: Ano. Předák mi musel posílat lenivé vězně, kteří nechtěli pracovat. Šel jsem pak s těmito vězni k rozestavěným strážím, strhl jsem vězňovi čepici z hlavy, hodil jsem ji za řetěz strážných a poručil jsem mu, aby čepici přinesl.

   Tak jsem zastřelil čtyři vězně při tomto tzv. pokusu o útěk.

   S t á t n í  n á v l a d n í: Poručil jste v březnu 1940 jednomu vězněnému Polákovi, aby se sám oběsil?

   S c h u b e r t: Ano, to jsem udělal. V roce 1940 jsem poručil jednomu polskému vězni, aby se oběsil, a dal jsem mu provaz, kladivo a skobu, zavřel ho do malé místnosti a řekl jsem mu, že ho budu strašlivě mučit, jestliže se sám neoběsí.

   S t á t n í  n á v l a d n í: Oběsil se?

   S c h u b e r t: V příští půlhodině se oběsil.

   S t á t n í  n á v l a d n í: Vzpomínáte si, že jste v srpnu 1941 sám utopil dva vězně?

   S c h u b e r t: V srpnu 1941 jsem osobně utopil dva vězně. Zamkl jsem je v umývárně, naplnil jsem nádrž na mytí nohou a pak jsem každého zvlášť utopil.

 

   . . . S t á t n í  n á v l a d n í: V kterých letech jste se zúčastnil střílení lidí?

   S c h u b e r t: V letech 1939 až 1942.

   S t á t n í  n á v l a d n í: A kolik lidí jste zastřelil?

   S c h u b e r t: Od roku 1939 do roku 1942 jsem zastřelil 30 říšských Němců.

   S t á t n í  n á v l a d n í: A další?

   S c h u b e r t: 9. listopadu 1940 jsem se zúčastnil střílení Poláků.

   S t á t n í  n á v l a d n í: Kolik bylo zastřeleno sovětských zajatců?

  

Ti zbyli z transportu vězňů, poslaného ze Sachsenhausenu do Dachau.

 

   S c h u b e r t: Pokud vím, bylo v roce 1941 zastřeleno 13 000 ruských válečných zajatců.

   S t á t n í  n á v l a d n í: Zúčastnil jste se tohoto střílení?

   S c h u b e r t: Samozřejmě, že jsem se ho zúčastnil.

   S t á t n í  n á v l a d n í: Zúčastnil se ho též Ficker?

   S c h u b e r t: Ano, blokový Ficker se ho též zúčastnil.

   S t á t n í  n á v l a d n í: V čem spočívala tato jeho účast?

   S c h u b e r t: Jeho účast byla tato: Viděl jsem, jak Ficker přívádí vězně z tábora, jak stojí v místnosti v bloku, kde se popravovalo střelbou, jak se zdržuje v čekárně a maskované lékařské ordinaci, a viděl jsem ho též v té místnosti, odkud se střílelo.

   S t á t n í  n á v l a d n í: A kdo poslal vězně do této tzv. lékařské ordinace?

   S c h u b e r t: 5 000 jsem jich tam poslal já.

   S t á t n í  n á v l a d n í: Tedy jste se podílel na zabití 5 000 osob?

   S c h u b e r t: Ano, na to jsem se podílel osobně.

   S t á t n í  n á v l a d n í: A přitom jste předstíral, že jste lékař?

   S c h u b e r t: Ano, byl jsem maskován jako lékař.

   S t á t n í  n á v l a d n í: Co jste dělal, když jste seděl v bílém plášti v lékařské ordinaci?

   S c h u b e r t: V pravé ruce jsem měl špachtli a v levé kus křídy. Když měl válečný zajatec zlaté zuby nebo jiné umělé zuby, udělal jsem mu kříž na prsou.

   S t á t n í  n á v l a d n í: Sám jste též střílel?

   S c h u b e r t: Ano, 636 ruských válečných zajatců jsem složil osobně vlastní rukou.

   S t á t n í  n á v l a d n í: V které době?

   S c h u b e r t: V době od září do listopadu 1941.

   S t á t n í  n á v l a d n í: Kdo ještě z blokových se zúčastnil hromadných likvidací? Účastnil se jich též Ficker?

   S c h u b e r t: Ano, ten se jich též zúčastnil.

   S t á t n í  n á v l a d n í: A Knittler?

   S c h u b e r t: To bylo pro Knittlera samozřejmé!

   S t á t n í  n á v l a d n í: Knittler žádal, aby se mohl tohoto střílení zúčastnit?

   S c h u b e r t: Knittler se sám jednou nabídl, že by si rád zastřílel, a k tomu též došlo.

   S t á t n í  n á v l a d n í: Jaké vyznamenání jste dostal, obžalovaný Schuberte, za vaše bestiální činy?

   S c h u b e r t: Dostal jsem válečný záslužný kříž II. třídy s meči!

 

 Z protokolu přelíčení sachsenhausenského procesu v Berlíně 1947.

 

   Odsouzení esesáci v sachsenhausenském procesu, který probíhal před sovětským vojenským soudním dvorem v roce 1947, byli odevzdáni západoněmecké spolkové vládě při předávání válečných odsouzenců. Obdrželi "peníze za odškodnění" ve výši 6 000 marek a propustili je na svobodu. Protesty světové veřejnosti a německého obyvatelstva donutily Adenauerovu vládu, aby vzala hlavní viníky, Wilhelma Schuberta a Gustava Sorgeho, do "vyšetřovací vazby". Po čtyřměsíčním procesu, ve kterém svědčilo i pět svědků z Československa, byli Schubert a Sorge odsouzeni 6. 2. 1949 v Bonnu k doživotí, což je nejvyšší trest podle západoněmeckých zákonů. Schubert a Sorge však požádali o revizi procesu.

 

45 000 osob mělo být potopeno na širém moři

 

   Na podzim roku 1941 nastalo jedno z nejstrašnějších údobí táborového pekla. Tehdy zastřelili v sachsenhausenském táboře více než 18 000 sovětských válečných zajatců. K tomuto hromadnému střílení sovětských občanů byly provedeny včasné přípravy. Himmler vydal zvláštní tajný rozkaz. Jeho zvláštní pověřenec, generál SS Eicke, přijel do Sachsenhausenu, aby udělil katanům instrukce.

   Obžalovaný Hempel, který se aktivně zúčastnil střílení 18 000 válečných zajatců prohlásil, že on, stejně jakož i další esesáci, použil pro každou vraždu jen jednoho náboje, a že likvidace jednoho vězně, od okamžiku, kdy vstoupil do lékařské ordinace, až do vypravení mrtvoly do krematoria, k Zanderovi a k Sakowskému, netrvala déle než jeden a půl minuty. Krematorium pracovalo ve dne v noci.

   Nestříleli zde pouze sovětské občany, ale též válečné zajatce a občany jiných národností, hlavně příslušníky slovanských národů. Zabíjeli zde též francouzské a holandské antifašisty i antifašisty jiných národností a americké a anglické válečné zajatce.

   V sachsenhausenském táboře vraždili též německé komunisty a Hitlerovy odpůrce. Ty stříleli na zvláštní rozkazy pohlavárů SS a gestapa. Střílení jednotlivců i hromadné se v sachsenhausenském táboře střídalo s hromadnými vraždami oběšením či otrávením.

   V letech 1941 - 45 zemřely stovky vězňů na šibenici. V plynové komoře zabíjeli i děti . . .

   Himmlerův štáb rozhodl, že vězňové, kteří ještě zbyli v sachsenhausenském táboře, budou dopraveni ve vlečných člunech na moře a tam se utopí. Ale to již nemohli uskutečnit. Bylo by zapotřebí velkého množství člunů a soustředění těchto člunů už nebylo, jak zde vyprávěl Kaindl, pro blízkost fronty možné. Proto se Kaindl a Höhn, v dorozumění s Himmlerem rozhodli, aby vězňové šli do přístavu Lübecku u Baltského moře pěšky. Tam chtěli oněch 45 000 vězňů naložit, vyplout s nimi na širé moře a potopit je.

   Obžalovaní členové zločinné bandy SS ze Sachsenhausenu přiznali, že jen postup sovětských jednotek na Berlín zabránil tomu, aby se uskutečnil plán fyzické likvidace vězňů beze zbytku.

 

Ze závěrečné řeči státního návladního

                                                     v sachsenhausenském procesu 1947.

 

 

Ženský koncentrační tábor Ravensbrück

 

 

Předmluva k českému vydání

 

   V knize "SS v akci" jsou shromážděny dokumenty nesmírné historické ceny. Ukazují, jakých zvěrstev je schopen fašismus. Nicméně přes všechnu hrůzu, kterou si znovu na těchto dokumentech ověřujeme, nemohou těm, kdo koncentrační tábor sami neprožili, ani zdaleka ukázat pravdu celou. Nikde, v žádném dokumentárním ani uměleckém díle není možno vylíčit, co znamenal rafinovaný způsob mučení a vyhlazování lidí, kteří byli fašismu nepohodlní.

   Mezi jinými přináší kniha dokumentární materiál z koncentračního tábora Ravensbrücku, v němž byly vězněny ženy. Dvaadevadesát tisíc žen všech evropských národů bylo v Ravensbrücku umučeno. Statisíce těch, které Ravensbrückem prošly, se po vítězství nad fašismem navrátily domů s podlomeným zdravím. Neexistuje žádná statistika, která by ukázala, kolik jich zemřelo v poválečných letech. Taková je stručná bilance jen jednoho z mnoha nacistických koncentračních táborů.

   Ravensbrückem prošly statisíce žen nejrůznějšího věku, všech možných povolání, příslušnice všech evropských národů porobených hitlerovským fašismem. Nejrůznější byly též příčiny jejich věznění. Vedle aktivních bojovnic proti fašismu byly zde příslušnice rodin politických pracovníků, které nacisté odvlékli ze msty a jako rukojmí. V Ravensbrücku byly vězněny všechny ženy z Lidic, stovky polských žen zatčených v době varšavského povstání, tisíce sovětských žen z okupovaného území a několik stovek sovětských válečných zajatkyň. Tisíce židovek a cikánek zahynuly pro nic za nic v tomto koncentračním táboře z rasových důvodů. Jejich dlouhé řady, od malých dětí až po vetché stařenky, denně stávaly spolu s politickými vězni na tzv. sčítacím apelu, aniž věděly, proč vlastně byly do koncentračního tábora uvrženy. Stejně jako příslušnice "nižší rasy" byly trestány i německé ženy a dívky, které zapomněly na to, že patří k vůdcově "vyšší rase" a stýkaly se s židy, s válečnými zajatci nebo s občany porobených zemí, kteří byli do Německa pracovně nasazeni. Také pracovní sabotáž byla příčinou četných zatčení. Velmi často nešlo o nic jiného než o to, že mladé děvče po nedělní zábavě přišlo v pondělí pozdě do práce. Pro výstrahu ostatním bylo odvlečeno do koncentračního tábora. Mezi vězněnými byly však také prostitutky a ženy mnohokrát trestané pro krádež, vraždu a jiné zločiny. Určitou část tvořily vyznavačky bible, které odmítaly pracovat pro válečné účely. Byla to nejpestřejší směsice lidí, jakou si kdo může představit. Téměř padesát tisíc žen najednou bylo namačkáno na malém prostoru a vtěsnáno do několika řad dřevěných baráků. Denně z nich mnoho umíralo, jiné odcházely na transporty do dalších táborů nebo do míst, odkud nebylo návratu. Denně byl do tábora velký příliv nových vězeňkyň.

   Byly tam mladé matky, které nacisté odtrhli od jejich dětí, i takové, které přišly do tábora v požehnaném stavu, porodily v táborové nemocnici a jejich děti byly zločinnými nacistickými lékaři a jejich pomocnicemi utraceny.

   Nejsmutnější kapitolou bylo věznění maličkých dětí. Živořily bez mléka, bez kaše, ba dokonce ani černého chleba pro ně nebylo. Krmili je shnilým tuřínem jako všechny ostatní, vraždili a mučili je stejně jako dospělé.

 

- - -

 

   Byly takové jako babička Ševčíková z Ostravy. Vychovala pět dětí. Do koncentráku ji zavřeli za činnost jejích dětí. Čtrnáct členů její rodiny bylo pozatýkáno. Syna, krajského tajemníka komunistické strany, zastřelili gestapáci při zatýkání, když se jim bránil. Dcera po rozsudku čekala v káznici na vykonání trestu smrti, snacha v Ravensbrücku v táborové nemocnici umírala na tuberkulózu. Ostatní byli po vězeních a koncentrácích, a jejich matka ani nevěděla kde. Statečně nesla svůj osud, ačkoli sama nikdy nebyla politicky činná. Věděla, že její děti bojují za spravedlivou věc. Ostatní spoluvězeňkyně ji nazývaly "mámou" nebo "babičkou" a chovaly se k ní jako vlastní děti. Byla jednou z těch dvaadevadesáti tisíc, které se nevrátily.

   Téměř sedmdesátiletou babičku Paterovou z Kladenska zatkli za to, že ukrývala svého syna.

   Jednoho slunného letního nedělního odpoledne přibyl do Ravensbrücku transport lidických žen. Přes sto osmdesát žen od šestnácti do osmdesáti let. Stály seřazeny na lágrové ulici a dívaly se ustrašeně kolem sebe. Tiskly se k sobě, bylo vidět, že si nejsou navzájem cizí, že se znají a prožily společně veliké utrpení. Celým táborem se roznesla zpráva, že jsou to ženy z jedné české vesnice u Kladna. Když po všech útrapách spojených s přijetím v táboře konečně přešly do jednoho baráku a ostatní Češky se k nim přiblížily, slyšely od nich otázky: "Kde to jsme?" "Kde jsou naše děti?" "Co se stalo s našimi muži?" Nikdo nic nevěděl, ale všechny se je snažily uklidnit a utěšit. Potom jsme se dozvěděly, jaká tragédie se odehrála v malé české vesnici Lidicích.

   V Ravensbrücku byly ženy prosté i vzdělané. Některé se svým chováním staly vzorem ostatním. Taková byla redaktorka komunistického ženského listu a členka pražské městské rady Jožka Jabůrková. Stala se milovanou učitelkou a rádkyní nejen českým vězeňkyním, ale i ženám jiných národů, zejména Němkám vězněným za politickou činnost, které si jí nesmírně vážily. Učila hlavně mladé milovat komunistickou stranu a věřit ve vítězství spravedlivé věci. I v koncentračním táboře psala. Napsala tam pohádky, v nichž líčila krásu naší země. Umírající holandské komunistce věnovala deset povídek, jejichž obsahem bylo hrdinství těch, kdož umírají za svobodu vlasti. V létě 1942 zahynula mučednickou smrtí. Po její smrti se pak její spoluvězeňkyně, když byly postaveny před těžký problém, často ptávaly, jak by se asi v takové situaci zachovala Jožka, a řídily se podle toho. Až do osvobození pracovala v Ravensbrücku ilegální komunistická organizace, kterou založila a vedla.

   V koncentračním táboře se projevila nejkrásnější solidarita. Byla uzavřena nejpevnější přátelství pro celý život. Nacistický koncentrák, svědek nejstrašnějšího mučení a ponižování tisíců žen a matek všech národů, se stal zároveň svědkem veliké lidské statečnosti, nejvroucnějšího vlastenectví a nejvznešenější solidarity.

 

Božena Holečková

 

Ženský koncentrační tábor Ravensbrück vznikl v r. 1939 u Fürstenbergu v Mecklenbursku

 

   V tomto táboře byly vězněny za svůj boj proti válce, proti Hitlerovi, za svůj boj za mír Němky, Francouzky, Polky, Češky, Rakušanky, Norky, Belgičanky, Holanďanky, Rusky a další ženy.

   Plynové komory, hlad, epidemie, stání na apelu v horku i zimě, za noci i mlhy, celé hodiny a dny, až do mdlob, práce 10-14 hodin denně při úplné podvýživě a za strašných, nehygienických podmínek, takový byl jejich život. Až do porážky v květnu 1945 prošlo koncentračním táborem v Ravensbrücku asi sto deset tisíc žen. (V táboře Neuengamme u Hamburku bylo až do dubna 1945 uvězněno 13 500 žen.) Jen od ledna do dubna 1945 bylo v Ravensbrücku usmrceno přibližně 6 000 žen v plynových komorách, nebo umřelo na epidemie a z nelidského zacházení. Krematoria pracovala ve dne v noci a každý závan větru přinášel do tábora pach spalovaného masa. Denodenně odvážel vůz na mrtvoly mrtvé a polomrtvé z baráků.

   Esesácké podniky koncernů, jako Siemens, vydělávaly na pracovní síle vězňů. Základní kapitál firmy Deutsche Textil-und Bekleidungsgewerbe s. s r. o. (Německé textilní a konfekční závody), které byly závodem SS, byl zvýšen z 1 720 000 RM na 3 000 000 RM.

 

Obrat u této firmy činil:

 

1940/41                    575 000 RM

1941/42                    800 000 RM

1942                      1 214 000 RM

1943                      8 214 000 RM

1944                    15 500 000 RM

 

   Pro rok 1945 se počítalo s 35 000 000 RM.

   Z těchto zisků se pořizovaly budovy a pozemky.

 

1940  V táboře již byly polské, židovské a cikánské děti. O vánocích 1944 zde bylo asi 500 dětí.

1941  Bylo započato s prvním střílením Polek.

1941  Byla podniknuta akce proti vykladačkám bible. Asi                                   100 vykladaček bible, které se vzpěčovaly pracovat na válečných           pracech, dostalo 25 až 50 ran

          holí, byly potrestány spánkem při otevřeném okně, bez slamníků           a přikrývek, bez jídla.

1942  První vyhlazovací transport (židovky a nemocné), asi 1 600 žen             bylo v Bernburgu u Desavy usmrceno plynem.

1942  Vyhlazovací transporty židovských žen do Osvětimi.

1943  Počátek pokusných operací na Polkách (6 mrtvých a mnoho

          zmrzačených).

Vězněné ženy z koncentračního tábora Ravensbrück.

 

1943  Zřízen tzv. blok "Noc a mlha". Vězněné ženy, označené                           znamením "Noc a  mlha", byly určeny k likvidaci. V                                 tomto bloku ubytovali Polky, Francouzky, příslušnice Rudé                     armády a několik Němek. Podléhaly zostřeným podmínkám                    věznění, například nesměly dostávat poštu a balíčky. Měly zákaz           práce venku a byly v úplné izolaci od ostatních baráků. Mimoto                byly na tomto bloku ženy, takzvaní pokusní králíci.

1944  V létě dochází ke sterilizacím cikánských dětí a žen.

1944  Vyhlazovací transport 800 žen do Lublínu (vrátilo se jich 12).

1944  V létě se staví sklep pro mrtvoly.

1944  Z Osvětimi (kde byl tábor rozpuštěn) přichází transport o                        několika tisících ženách, a to Češek, cikánek a míšenek.

1944  13. prosince vystavěli v táboře plynovou komoru a usmrcování                plynem se nyní provádí přímo v Ravensbrücku.

1945  V lednu se přebudovává bývalý tábor pro mladistvé "Uckermark"            na likvidační tábor. V lednu tam bylo odvezeno 3 672 žen.

1945  V únoru odchází z tábora velký transport cikánů, kteří leželi pod              dozorem esesáků několik dní v lese a tam z větší části zahynuli.

1945  V březnu naložili 150 těhotných žen, mezi nimi 12 žen s kojenci,              do železničních vagónů a v nich je usmrtili plynem.

 

   V ženském koncentračním táboře Ravensbrück bylo zavražděno 92 700 žen a děvčat téměř ze všech evropských zemí.

 

Trest "se má provádět na holou zadnici"

 

Hlavní úřad pro hospodářskou správu SS

Odbor D - koncentrační tábory

 

Oranienburg 4. dubna 1942

1/1 č.-j. 14 e/Ot./U                                                               Doporučeně!

Věc:  trest bitím

Velitelům koncentračních táborů

 

   Říšský vůdce SS a náčelník říšské policie nařídil, aby výkon trestu bitím (jak u vězněných mužů, tak i u žen v ochranné vazbě i preventivní vazbě), je-li přidáno slovo "zostřený", se prováděl na holou zadnici.

   Ve všech ostatních případech zůstává v platnosti dosavadní způsob výkonu trestu, nařízený říšským vůdcem.

 

Náčelník ústředního úřadu

                                                                                              Liebehenschel v. r.

                                                                          SS obersturmbannführer

 

"Jsem přesvědčen, že Vaší dceři delší pobyt ve zdejším táboře neuškodí"

 

(kopie dokumentu č. 53 - zde)

 

Koncentrační tábor Ravensbrück                                Ravensbrück 22. 7. 1942

                     Velitelství

 

Paní Martě Schulzové,

Scharbow u Hagenowa/M.

 

Velevážená paní Schulzová!

 

   Na Váš dopis ze dne 19. 7. 1942 Vám sděluji, že Vaše dcera byla dopravena do zdejšího tábora 4. 7. 1942. Jak dlouho bude v táboře, není zde známo, neboť sem byla poslána na neurčitou dobu. Její propuštění závisí na jejím chování a pracovnímu výkonu v táboře.

   Vše ostatní, též důvod jejího věznění, můžete se dozvědět u služebny státní policie ve Zvěříně. Jsem přesvědčen, že Vaší dceři delší pobyt ve zdejším táboře neuškodí.

 

                                                                                                Heil Hitler!

 

                                                                                             Velitel tábora:

                                                                                          nečitelný podpis

                                                                              SS obersturmbannführer

 

" . . . zemřela ve zdejší nemocnici na lebeční trauma"

 

(kopie dokumentu č. 54 - zde)

 

Koncentrační tábor Ravensbrück                                Ravensbrück 14. 3. 1944

Pošta Fürstenberg/Meklenb.

 

Velitel tábora

 

Paní Martě Schulzové

Scharbow 26 u Hagenowa

 

   Vaše dcera Hildegard, nar. 9. 7. 1920, zemřela 8. 3. 1944 (příčina úmrtí) na lebeční trauma ve zdejší nemocnici. Mrtvola byla zpopelněna 11. 3. 1944 ve státním krematoriu v Ravensbrücku pošta Fürstenberg/Meklenb.

   Proti vydání urny nejsou námitky, jestliže si přinesete potvrzení tamní správy hřbitova, že bude řádně pečovat o její uložení. Úmrtní list je přiložen.

   Potřebné potvrzení správy hřbitova pošlete přímo na správu koncentračního tábora Ravensbrück.

                                                                                              Velitel tábora

                                                                                          nečitelný podpis

                                                                                   SS hauptsturmführer

 

Zápisky z deníku příslušnice hnutí odporu Káti Niederkirchnerové

 

                                                            Byla zastřelena 27. září 1944

                                                            v ženském koncentračním táboře

                                                             Ravensbrück

 

   21. září 1944 večer.

 

   Již čtyři dny jsem zde v cele a stále mi ještě nikdo neřekl důvod. Je tak těžké se rozloučit se životem, když je člověk ještě tak mlád. Jsem v cele s třemi ženami, které jsou zčásti duševně anomální, zčásti méněcenné. Na to, aby si člověk mohl s nimi povídat, není ani pomyšlení. Pročpak čekají s vražděním tak dlouho? V mé hlavě se vše jen točí. Uvažuji o všech možnostech.

 

   23. září 1944 večer.

 

   Moje drahá, dobrá Hildo. Jsem tak ráda, že jsme se ještě viděly. Prokázala jsi, že jsi skutečně věrná kamarádka a projevila jsi mi tolik lásky. Děkuji ti za to. Všichni kamarádi, kteří mne vůbec neznali, byli ke mně tak dobří. Denodenně se loučím se životem a myslím si, dnes večer je to naposled, a noc je pro mne pak strašlivá. Pak opět přijde ráno a muka začínají znovu, Zdalipak přijdou dnes?

 

   25. září 1944 večer.

 

   Dnes se chci rozloučit se všemi milými. Mám tušení, že tu už dlouho nebudu. Mému milému, věrnému tatínkovi musíte vyřídit, že jsem mu neudělala žádnou hanbu. Nikoho jsem nezradila. Mé myšlenky jsou neustále u něho. Jak ráda bych s ní ještě jednou pohovořila! Má milá maminko, sestřičko Mio, moji bratři, vám všem mé poslední pozdravy. Mio, právě v posledních letech jsme si tak dobře rozuměly. Nezapomeňte na vaši Káťu.

 

   27. září 1944 ráno.

 

   Dnes ráno byl u mne velitel tábora a přečetl mi posměšně, sprostě a špinavě rozsudek, bestie. Jsou již vraždám zvyklí a mají obzvláště radost, mohou-li se pást na mukách svých obětí. U mne však neměl štěstí. Tedy dobrá, stane se to asi dnes večer. Jak ráda bych se však přesto dožila nového světa. Je to tak těžké, musí-li člověk odejít tak těsně před tím. Žijte všichni dobře, ještě jednou mnoho díků za všechno dobré, co jste mi za tak krátký čas prokázali. Pozdravujte všechny: Hildu, Marii, Sterndla, Mimi, Herni. Kdybych si mohla něco přát, tak byste mi teď museli zazpívat píseň "Zpívej mi tu píseň, o tom, že se musím rozloučit".

 

 

Koncentrační tábor Dachau

 

 

Předmluva k českému vydání

 

   Koncentrační tábor Dachau zřídili nacisté již v roce 1933 a byli zde vězněni političtí odpůrci nacistického režimu nejdříve z Německa a později i z ostatních okupovaných zemí. První českoslovenští příslušníci přijeli do Dachau již koncem roku 1938, po obsazení Sudet nacisty. Byli to většinou němečtí antifašisté nebo Češi z okresů obsazených hitlerovským Německem. Větší skupina českých politických vězňů přibyla do Dachau krátce po 15. březnu 1939. Byli v ní hlavně komunisté a funkcionáři Svazu přátel SSSR, z nichž je třeba vyzvednout za dobrou politickovýchovnou činnost dr. Bureše, funkcionáře Svazu přátel SSSR v Českých Budějovicích, který v r. 1939 podával na tzv. dachovských večerech přehledy politických událostí. 26. září 1939 byl tábor v Dachau evakuován (byl zde dočasně zřízen výcvikový tábor SS), takže asi 200členná skupina českých politických vězňů byla přemístěna do Buchenwaldu, kde zůstali.

   Od února 1940 se stal dachovský koncentrační tábor opět žalářem politických vězňů různých národností, kteří sem byli přiváženi v početných transportech hlavně z táborů ve Flossenbürgu, Terezíně aj. Mezi nimi bylo i mnoho vězňů z Československa. 31. května 1940 byli uvězněni v Dachau komunističtí poslanci Gustav Kliment a Ladislav Kopřiva, kteří vykonali velmi mnoho pro své spoluvězně. V červnu 1942 přibyl do Dachau tehdy 71letý starosta ČOS Truhlář, v listopadu téhož roku 250 dalších českých vězňů přijelo s transportem z Mauthausenu. Celkem prošlo koncentračním táborem Dachau více než 3 600 československých vlastenců. V době osvobození tábora zůstalo z nich naživu 1 974 Čechů a 231 Slováků. Českoslovenští političtí vězňové patřili mezi politicky nejuvědomělejší a nejorganizovanější národnostní celky (od r. 1942 byly vytvořeny v táboře národnostní bloky), ani těžká vysilující práce v porcelánce, v punčochárně, na plantážích Calenduly, na revíru aj. nezlomila jejich pevnou víru v osvobození a v konečné vítězství Sovětského svazu nad fašistickým Německem, což se zvláště projevilo v aktivní pomoci čs. vězňů sovětským spoluvězňům. Čs. političtí vězni se účastnili činnosti sovětské ilegální organizace "Bratrstvo k smrti odsouzených", která připravovala dokonce i povstání v táboře.

   Příslušníci této organizace, kteří se 26. dubna 1945 zúčastnili pochodu smrti, vyvolali vzpouru a uprchli esesáckým strážím vstříc spojeneckým vojskům. Čeští vězňové byli činní i při pořádání kulturních podniků, nedělních koncertů pro vězně, při zřizování české knihovny ap. Zvláště vysoko je třeba ocenit akci sběru léků a potravin pro vězně všech národností, kterou z iniciativy L. kopřivy a R. Císaře prováděla v českých zemích ilegální organizace "RU-DA". Obětavou prací hlavně českých žen a některých zdravotních ústavů a lékařů bylo prostřednictvím balíčkových zásilek dodáno nemocnici v Dachau léků a potravin v ceně asi 2 450 000 K. Mnoho vězňů, postižených epidemiemi, bylo zachráněno obětavou prací českých lékařů dr. Bláhy aj.

   V Dachau byli vězněni také kněží různých církví, kteří se z vlasteneckých důvodů postavili proti hitlerovskému režimu. Z Československa zde byli dr. Josef Plojhar, dr. Josef Beneš a dalších 65 kněží.

 

Gustav Hajčík

 

Přes 7 000 sovětských válečných zajatců zavražděno v Dachau

 

   . . . V letech 1942 a 1943 bylo posláno do plynových komor v Linci prvních 2 000 invalidů, později další transporty, takže v pecích krematoria našlo smrt mnoho tisíc obětí, kamarádů zeslabených podvýživou. Když odjížděl první transport, říkalo se, že těchto 2 000 mužů jede do jakéhosi domova v Linci, kde budou dělat jen lehkou práci. Za nějaký čas poté však přišlo k nám jejich šatstvo a dozvěděli jsme se od jejich příbuzných zvenčí, že dostali zprávu o jejich úmrtí. Tak jsme zjistili, že celý transport invalidů byl v Linci poslán do plynových komor . . .

   . . . Jak jsme se již zmínili, začali v táboře na podzim 1941 střílet sovětské válečné zajatce. Téměř denně sem přijížděly vlaky s uzavřenými vagóny. V noci pak nakládali zajatce do krytých aut a dováželi je na místo poblíž tábora, kde se popravovalo. Tam se museli zajatci svléci a pak je samopaly zastřelili. Deset procent z příchozích nechávali na živu. Ty ubytovali v táboře v přísně uzavřeném oddělení. Přesto, že zde byli střeženi co nejpřísněji, podařilo se nám přece jen navázat styk se sovětskými kamarády. Byli to většinou důstojníci. Po nějaké době však byl tento tábor válečných zajatců

Vězňové, které dopravili do koncentračního tábora Dachau, jsou při svém příchodu vyslýcháni důstojníkem SS.

Plechovky s plynem z koncentračního tábora Dachau.

 

rozpuštěn a zbytek těchto zajatců, asi 100, byl rovněž zastřelen. Ty z nich, kteří leželi nemocní v lazaretu, zavraždili benzinovými injekcemi. Později pak už nestříleli zajatce na popravišti, ale odváželi je v uzavřených vagónech až do samé blízkosti krematoria, kde je pak rovnou odpravili. Od podzimu 1941 až do počátku roku 1943 bylo zavražděno podle přesných statistik, v nichž byly údaje o odevzdaných šatech a botách, 4 500 sovětských válečných zajatců. Podle zcela střízlivých odhadů "prošlo komínem" v Dachau celkem přes 7 000 sovětských válečných zajatců, z toho byla větší část důstojníků. To však byl pouze počet válečných zajatců. Počet německých i zahraničních antifašistů, kteří byli povražděni v Dachau až do roku 1945, dosahuje desítek tisíc. Na výstavbě krematoria se zde pracovalo přes dva roky. Nebylo však stále ještě hotovo. Většinou tu pracovali duchovní, kteří byli pod vedením jmenovaného Karla W a g n e r a. Toto krematorium bylo vybaveno podle nejrafinovanějších nacistických metod. Speciální plynové komory byly zařízeny na způsob velkých lázní. Podlaha byla vyložena kachlíky, u stěn byly velké sprchy, takže jste mohli nabýt dojmu, že jde o místnosti na sprchování. Ve skutečnosti však z těchto vysokotlakých sprch nevycházela voda, ale plyn. Nic netušící vězňové, kteří sem vešli, museli se zde svléci, dostali ručník a mýdlo a řekli jim, že se mají pořádně umýt. Když byli všichni v místnostech, neprodyšně je uzavřeli a ze sprch začal proudit plyn. Sabotážemi vězňů v ústředním vedení stavby i několika civilních zaměstnanců protahovalo se neustále dodání a stavba plynového kotle, takže nacisté mohli používat jen malé plynové komory. Z Berlína neustále nařizovali nejostřejšími rozkazy, aby se již plynová zařízení dohotovila. Rozkaz však nikdy nebyl splněn, takže nebyli s to začít zde s hromadnými vraždami plynem. Museli se tedy znovu a znovu vracet k osvědčené metodě - k střílení. Stříleli zde takto: V jedné místnosti byla uprostřed jakási prohlubeň, kde byla upevněna mříž. Ten, kdo měl být zastřelen, musel se zde svléci, pak sestoupit na mříž a sehnout se. Pak dostal ránu do týla. Když stříleli vězně hromadně, museli si zde klekat lidé po tuctech, přirozeně bez oděvu, aby se jejich věci nezamazaly, neboť se přece daly ještě použít. Pak dostávali rány do týla. Často zde byl takový provoz, že se mrtvoly kupily na hromadách a pak je odtud ihned dávali do pecí, ačkoli mnozí z nich ještě jevili zřetelně známky života. Tato zpráva o krematoriu pochází od kamarádů, kteří tam byli zaměstnáni, od těch, kdož vozili mrtvoly z tábora a od vězňů, zaměstnaných při desinfekci šatstva.

 

Ze zprávy bývalého politického vězně dr. Karla

                                               Rüdricha o koncentračním táboře Dachau

 

Několik záběrů z Dachau

 

Ze zprávy katolického faráře

 

   Za mého pobytu v Dachau bylo zde asi 2 500 duchovních, mezi nimi i biskupové. S kněžími zacházeli v táboře Dachau někdy ještě hůře než s židy.

 

   K lékařským pokusům vybírali z oblibou kněze. Naočkovali jim nejrůznější choroby, malárii, flegmony nebo tyfus a zkoušeli na nich různé metody léčení. Mnozí z nich přitom zahynuli, z mnohých se stali mrzáci a jen někteří se uzdravili.

   V době největších prací na polích nám nevydávali 4 týdny snídani. Všichni ostatní dostávali k snídani jednu sedminu chleba a kousíček salámu. Kněží museli jen přihlížet, lépe řečeno po tuto dobu dále pracovat. Jako důvod tohoto opatření vedení tábora udalo, že se Rusové dopouštěli sabotáží a kněží je prý k tomu naváděli. Není proto divu, že denně mnozí kněží pro vyčerpanost museli být vlečeni na ramenou svých kamarádů z pracoviště do tábora a pak rovnou do lazaretu. Příštího dne se

Důstojníci a představitelé průmyslu na návštěvě koncentračního tábora Dachau. (Zprava doleva: velitel tábora Hoffman, obersturmführer Dettmers a jeden generál letectva.)

 

však už nedožili; lazaret se o to postaral. Ošetřovatelé jim dali buď smrtelnou injekci, nebo svlečené kněze polévali v umývárně tolika vědry ledové vody, až se zhroutili mrtvi. Jindy připojili k vodovodu hadici a stříkali jim půl hodiny ostrý proud do srdeční krajiny. Déle to nevydržel nikdo . . .

   Nikdy nezapomenu na pašijový týden v roce 1942. Náhle, aniž udali důvody, snad ještě následkem dolarové aféry, nahnali nás na apel a zde nás proháněli celý den, většinou poklusem. Ti, kdo na to dozírali - velitelé světnic nejrůznějších bloků - byli každou hodinu vystřídáni, ale my ne. A tak nás honili plných 10 dní, i za prudkých dešťů. Nedovolili nám odpočinek, ani jedinou přestávku na pět minut. Ve 12 hodin nás dovedli na oběd do baráků, na vodovou polévku. Avšak denně vše vyházeli ze skříní i lůžek. Museli jsme proto nejdříve upravit lůžka a uklidit skříně, pak jsme se směli rychle najíst - a již opět nástup. Při tomto trýznění zahynulo asi 40 kněží . . .

 

Farář Peter Kowolik v. r.

 

14. dubna 1945

Velitelům koncentračních táborů Dachau a Flossenbürg

   Předání nepřichází v úvahu. Tábory je nutno ihned evakuovat. Do rukou nepřítele nesmí padnout jediný živý vězeň.

 

Heinrich Himmler

 

Útěk z pekla

 

Koncentrační tábor Dachau, duben 1945

 

   . . . Všichni vězňové však vidí, jak se esesáci připravují k útěku. Ve dne v noci se bourá, balí, neustále posílají nákladní auta směrem k Alpám, pálí akta. Ničili veškeré osobní doklady, především - jak nám vyprávěli vězňové z lazaretu - doklady z pokusných stanic. Doklady maláriové stanice, v níž naočkovali malárii zdravým vězňům, doklady pokusné stanice "Dědictví po předcích", kde dávali esesáci se sadistickou zvířeckostí zdravé lidi tak dlouho do ledové vody, až se jim zastavilo srdce, a to vše jen proto, aby mohli zjistit, jak reaguje lidské tělo ve vysokých výškách, nemá-li kyslík. Vedoucí této pokusné stanice, prof. Schillings z Mnichova, byl v Dachau nazýván jen "mordový lékař".

   8 000 lidí, Rusů, židů, Němců, mezi nimi i 100 kněží, pochodovalo nyní mlčky nocí. Střežilo je téměř 1 000 esesáků a mnoho strážních psů. Ale přátelé nás neopustili. Tehdy jsme nevěděli, že již od počátku naší cesty z tábora doprovázel náš transport na kole jeden kaplan v civilu, který podal zprávu do Mnichova. Vrchní církevní rada Daumüller z Mnichova poslal zprávu všem farářům vesnic, kudy se měl transport pravděpodobně ubírat: vaší obcí projde v těchto nocích transport asi 10 000 vězňů z Dachau. Spřátelte se s esesáky. Poskytněte vězňům vodu, pokuste se vyvolávat zmatek, aby mohli vězňové najít příležitost k útěku! A my jsme zatím mlčky táhli nocí. Již v první hodině pochodu vidím vlevo i vpravo od cesty ležet první balíky, neboť dvě vlněné přikrývky, které musel každý vzít s sebou, jsou pro vyzáblá těla už příliš těžké. A brzy již zůstali ležet na okraji cesty i první úplně vyčerpaní vězňové. Slyšeli jsme v tichu noci práskat výstřely. Zdálo se, že se bude opakovat osud osvětimských vězňů. Jen v této hodině dvanácté nepodlehnout! Pochodujeme tuto noc plných 40 kilometrů. Dopoledne jsme dorazili na místo, kde jsme si mohli odpočinout. Byl to Mühltal u Starnberského jezera. Padám zcela vyčerpán na lesní půdu a ihned usínám. Probouzejí mě výstřely a volání; psovodi, psovodi! Někomu se tedy přece jen podařilo utéci. Doufejme, že ho nedostanou! Jak jsem se dozvěděl později, byl to mladý kaplan z münsterské diecéze, jemuž se jako prvnímu z nás útěk podařil . . .

 

Páter Pereira S. J.,

                                                                                                       Trevír

 

 

Koncentrační tábor Mauthausen

 

 

Předmluva k českému vydání

 

   Postupem času, jak se množily koncentráky v hitlerovském Německu, začali nacisté rozdělovat tábory do tří tříd, podle tíhy viny jednotlivých vězňů.

   V táborech prvního stupně (kupř. Dachau) měli být podle představ esesáků převychováni vězňové velmi schopní nápravy.

   V táborech druhého stupně (kupř. Buchenwald, Sachsenhausen) byli uvězněni lidé ještě schopní převýchovy.

   Třetí stupeň byl pro nepolepšitelné. Tyto vyhlazovací tábory, nebo drtiče kostí, jak byly nazývány esesáky, sloužily k likvidaci vězňů těžkou fyzickou prací a krutými životními podmínkami. Jen ve výjimečných případech měli z nich být vězňové propouštěni na svobodu. V těchto vernichtungslagerech byli soustředěni i nejtěžší kriminální zločinci, kteří se spolu s esesáky podíleli na mučení politických vězňů. Mauthausen byl koncentrační tábor třetího stupně. Tím je, myslím, dost řečeno i o poměrech, které v něm vládly. Byl to první koncentrák, který vznikl mimo hranice Německa. Leží asi 30 km na východ od Lince u městečka Mauthausenu. Vznikl v době největšího náporu nacistů proti Československu. Byl založen v létě 1938 u žulového lomu, patřícího vídeňské obci. Tento lom - Wiener Graben - se stal svými sto osmdesáti šesti schody - "schodištěm mrtvých" - "skálou parašutistů" a "jezírkem mrtvých" postrachem vězňů. Také pracoviště v okolí tábora - Russenlager, Sportplatz, Baukomando Drei, Siedlungsbau, Straβenbau III - byla místy, kde zahynuly tisíce vězňů.

   První političtí vězňové přišli do Mauthausenu začátkem války. Byli to komunisté z Rakouska, Německa a z našeho pohraničí. Jen asi tři procenta z nich se dožili osvobození.

   Postupem času, jak nacisté obsazovali další státy, přišly do Mauthausenu desetitisíce odbojářů z celé Evropy. Koncentrák se rozrostl na kombinát dvaceti tří táborů a čtyřiceti pěti komand. Koncem války bylo v něm téměř sto tisíc vězňů. Pobočné tábory v Gusenu, Melku, Ebensee, v průsmyku Loibl, Eisenerzu, Riedu a Groβramingu se staly neméně známými mučírnami než mateřský tábor. Tajná pobočka v Hartheimu, označovaná krycím jménem jako "Zotavovna Ybbs", byla likvidačním táborem, kde bylo zavražděno 100 000 - 150 000 lidí. V mauthausenském bunkru končí stopy mnoha set významných odbojářů z celé Evropy, kteří zde byli tajně popraveni z příkazu Hitlera, Himmlera, Heydricha nebo Kaltenbrunnera. Do doby, než byl vybudován osvětimský tábor, byl Mauthausen likvidačním táborem pro židy.

   Průměrná doba života mauthausenských vězňů byla velmi krátká. Do konce roku 1942 sotva šest týdnů. Vězňové pracovali deset až dvanáct hodin denně, od jara do zimy po pás nazí, za deště i nepohody, v zimě jen ve spodkách a košili. Spali na podlaze bez slamníků, s jedinou tenkou přikrývkou. Jídlo bylo špatné a bylo ho málo. Nemocniční péče dlouhá léta vůbec neexistovala. Bylo zakázáno mluvit mimo nutné pracovní příkazy, bylo zakázáno zpívat, scházet se po práci, kouřit, dlouhou dobu i psát domů a dostávat balíčky potravin a prádla. Političtí vězňové byli soustavně terorizováni kriminálníky i esesáky. Tělesné tresty byly samozřejmostí. Teror byl zvlášť silný vůči slovanským národům.

   Porovnáme-li počet mrtvých s počtem všech vězňů, kteří přišli do koncentráku, vychází nám hrůzná rovnice: ze tří vězňů se dva nevrátili. Jestliže tábory v Osvětimi, Treblince, Majdanku (Lublinu) byly továrnami na smrt v pravém smyslu toho slova, pak Mauthausen měl nesporný primát v počtu individuálně ubitých vězňů.

   Příchod českých politických vězňů spadá do doby příchodu Reinharda Heydricha do Prahy. Teror, který zavládl v Čechách na podzim 1941, přenesl se také do koncentráku. Čeští vězňové byli postaveni na roveň židům. Velké transporty českých odbojářů, především komunistů, doslova tály v mauthausenském pekle. Ze 4 609 Čechů, kteří přišli do konce roku 1942 do Mauthausenu, jich bylo 96 % ubito.

   Jeden a čtvrt roku dlouhé období perzekuce proti našim občanům znamenalo fyzickou likvidaci tisíců lidí, ale nezlomilo morálku těch, kteří přežili. Proto také vznikající odbojové hnutí našlo v našich lidech silnou oporu. Od prvých skupinek důvěry, které existovaly již v dobách teroru, až po silnou ilegální organizaci, vybudovanou na mezinárodním základě, byli Češi vždy jedním z nejagilnějších kolektivů. Prvotním úkolem bylo zachovat co největší počet vězňů při životě a bojovat proti falešným prorokům. Byla vybudována široká akce mezinárodní solidarity, která vypomáhala slabým a nemocným vězňům dodatečným přídělem jídla.

   Česká skupina vybírala jako stranickou daň jednu porci chleba týdně. O velikosti akce svědčí výsledek za roky 1943-4, kdy česká skupina odevzdala 3 300 bochníčků chleba, což činí 10 000 porcí. Dále odevzdala několik desítek kilogramů margarinu a salámu. Mimo to zavedla česká skupina takzvané kolchozy. Každá stranická trojka pečovala ještě o jednoho určeného politického vězně.

   Proti šeptandě a falešným prorokům se bojovalo soustavným informováním vězňů o průběhu války podle zpráv spojeneckých vysílačů, tajně odposlouchávaných. Konečně byl ustaven ilegální Revoluční národní výbor, který se stal mluvčím všech našich politických vězňů.

   Když česká skupina získala silné postavení v táborových dílnách, v nemocnici a ve vedení tábora, využívala toho ve prospěch všech politických vězňů.

   Falešným hlášením byli staří, slabí, invalidní a nemocní vězňové chráněni před transporty a ukrýváni před pracovním nasazením. Přepisováním záznamů, falešným hlášením stavů byli zachraňováni lidé přímo ohrožení na životě.

   V poslední fázi války byli ve vedení mezinárodní organizace vedle Čechů Rakušané, Francouzové, Španělé, Rusové, Poláci a Italové. Tak byla koordinována práce jednotlivých národnostních skupin. Konečným cílem nebylo už jen zachránit co největší počet vězňů, ale změnit charakter vyhlazovacího tábora a vydobýt si svobodu třeba i zbraněmi.

   Proto byli plánovitě vytlačováni kriminálníci z vedoucích míst a vybudována tajná vojenská jednotka vězňů, která měla připraveny plány vojenských akcí. Zpravodajské oddělení sledovalo soustavně činnost velitelů a esesáků. Navázalo spojení se Sovětskou armádou pomocí spojky, pro kterou byl připraven útěk z tábora. Cílevědomě se využívalo všech legálních prostředků k upevnění morálky vězňů. Sportovní zápolení, hudba, besedy na blocích, divadelní představení napomáhaly k vytvoření jednolitého kolektivu odpůrců. Jedině v jednotě všech protifašistických vězňů byla síla, která mohla přinést svobodu vězňům vyhlazovacího tábora v Mauthausenu.

   Velkým povzbuzením pro politické vězně bylo povstání a útěk vězňů z dvacátého bloku. Mauthausen, jako trestný tábor pro ostatní koncentráky, byl také místem likvidace uprchlých válečných zajatců - důstojníků Rudé armády. Tato "Akce K" byla nařízena vrchním velitelstvím německé branné moci. Do tábora přicházely tajné transporty na dvacátý blok, který byl izolován od ostatních. Lidé tam byli likvidováni hladem. Byla to největší hladomorna evropských dějin.

   Dne 2. února 1945 se vzbouřilo 700 vězňů dvacátého bloku a dřeváky, střepy, kamením a hasícími přístroji přepadlo esesácké stráže. Odzbrojilo je a uprchlo do hor. Bylo to největší vzbouření vězňů za celou dobu trvání nacistických koncentráků. Dokázalo, že tolik vychvalovaná armáda esesáckých hrdlořezů není neporazitelná.

   V době vzbouření dvacátého bloku nebyla ještě objektivní situace k odbojnému vystoupení všech vězňů. Ta chvíle přišla v posledních dnech války, kdy se fronty přiblížily až k blízkosti tábora.

   Tehdy se ilegální organizace vězňů zmocnila vedení tábora. Vojenská jednotka obsadila tábor a široké okolí. Bylo mobilizováno na tři tisíce vězňů. Jednotka dva dny bránila tábor před nepřítelem. Při vojenských akcích bylo zajato 136 vojáků, pochytáno na šedesát válečných zločinců, ukořistěno 100 000 nábojů a dva velké vozy zbraní. V bojích měla jednotka čtyři mrtvé a osm raněných.

   Dne 7. května 1945 předala vojenská jednotka vězňů mauthausenský koncentrák do správy spojenecké armády.

   K vojenskému vystoupení vězňů došlo také v ostatních pobočných táborech, s výjimkou Gusenu, kde nebyla ilegální organizace vězňů.

   Soustavná politická práce i za těžkých podmínek ilegality v koncentráku přinesla své ovoce. Podařilo se sjednotit vězně do široké fronty, která změnila podmínky vyhlazovacího tábora a dokázala osvobodit desetitisíce protifašistických bojovníků z pekla koncentráku. Před odchodem do svých domovů se bývalí političtí vězňové sešli na velkém shromáždění, svolaném u příležitosti odchodu sovětských občanů, a slíbili jsme si neustat v boji proti fašismu, za svobodu a mír světa.

V. Berdych

 

Protokol s velitelem koncentračního tábora Mauthausen u Lince SS standartenführerem Ziereisem

 

   Dne 23. května 1945 v 18 hodin jsem byl při svém útěku zraněn v chatě u Spitallu u Pyrrnu americkými vojáky.

   Jmenuji se Franz Ziereis, narodil jsem se 13. 8. 1905. Byl jsem velitelem tábora Mauthausen a k němu patřících táborů. Byl jsem při útěku postřelen do levé paže a do zad; kulka pronikla břichem a prošla podbřišnicí. Byl jsem dopraven do 131. evakuační nemocnice v Gusenu a chci ještě vypovědět toto:

   Na rozkaz říšského vůdce SS Himmlera měl jsem z pověření obergruppenführera dr. Kaltenbrunnera odpravit všechny vězně. Vězně jsme měli odvést do štol. Vchody do štoly měly být zazděny již předtím tak, aby zůstal pouze jediný vchod. Pak jsme měli štolu vyhodit nějakou výbušnou látkou do povětří. Odmítl jsem tento rozkaz splnit. Šlo zde o vězně táborů Gusen I a Gusen II. Bližší mohou vysvětlit pan Wolfram a obersturmführer Eckermann. Ten pracoval v "Bergkristallu".

   Na rozkaz hauptsturmführera dr. Krebsbacha bylo v táboře Mauthausen vybudováno zařízení pro usmrcování plynem, jež bylo maskováno jako lázně. V těchto maskovaných lázních byli vězňové usmrcováni plynem. Kromě toho jezdilo z Mauthausenu do Gusenu speciální auto, v němž byli vězňové za jízdy usmrcováni plynem. Toto auto pocházelo od lékárníka SS untersturmführera Wasického. Sám jsem plyn v autu nikdy nespouštěl. Auto jsem jen řídil, věděl jsem však, že jsou v něm vězňové plynem usmrcováni. Usmrcování vězňů plynem se provádělo na nátlak lékaře, SS hauptsturmführera dr. Krebsbacha, který je nyní v Kasselu. Byl z SS vyloučen, protože si přijetí do SS vymohl podvodem a seděl na dvou židlích. Byl svobodným zednářem.

   Všechny provedené popravy nařídilo RSHA, Himmler, Heydrich, obergruppenführer Müller nebo dr. Kaltenbrunner, náčelník bezpečnostní policie.

   . . . Není mi známo, kde se nachází oberscharführer Jentsch, který zavraždil v Gusenu asi 700 vězňů tím, že nechal stát nahé vězně při dvanáctistupňových mrazech několik hodin v proudu ledové vody. Nevím též, kde se nachází tč. dr. Kieswetter, untersturmführer SS, jenž usmrtil mnoho stovek vězňů intravenózními injekcemi benzinu, kysličníku vodičitého (400 cm čtverečních) calciumsulfuricem (25 %), enarconem a evipanem. Dr. Richter, jenž bez jakéhokoli důvodu operoval mnoho stovek vězňů, vyjímal jim části mozku nebo prováděl operace žaludku, ledvin a jater, byl mnou nakonec poslán do internačního tábora Gunskirchen s úkolem, aby se postaral

 

o tamní vězně. Nevím nic o tom, že unterscharführer Miroff, jenž byl v Peggau, zastřelil 15 nemocných vězňů.

   Ačkoli všechny tresty bitím musely být nejdříve z Berlína potvrzeny, často jsem vězně mlátil, protože mi to dělalo rozkoš.

   Obergruppenführer Pohl vydal rozkaz, abychom vězně, neboť byli slabí a neměli žádné potraviny, nahnali do lesů, kde měli sbírat lesní plodiny a žrát pupeny. On a jeho správa zkrátili porce ze 750 gramů chleba denně na 350 gramů na týden a v posledních dvanácti dnech jsme neměli už vůbec žádný chléb a žádné maso.

   Gruppenführer Glücks vydal nařízení, aby slabí vězňové byli označováni za duševně choré a byli usmrcováni plynem v jednom velkém zařízení. Tak bylo odpraveno asi 100 000 až 150 000 osob. To bylo v Hartheimu, vzdáleném asi 10 kilometrů od Lince směrem na Pasov. O vězních zde zabitých bylo do tábora podáno hlášení, jako by zemřeli normálně. Úmrtní listy těchto ještě živých vězňů, kteří byli odesláni, se vystavovaly již napřed v politickém oddělení koncentračního tábora v Gusenu.

   Chtěl bych být konfrontován s říšským vůdcem Himmlerem a obergruppenführerem Glücksem a Pohlem. Pohl a Glücks mají být údajně v St. Lambrechtu v Lorenzově chatě (to je asi čtyři hodiny výstupu v horách).

   Zařízení na usmrcování plynem v Mauthausenu bylo postaveno z příkazu Glückse, neboť byl toho názoru, že je humánnější usmrcovat vězně plynem než je střílet.

   Obergruppenführer Pohl mi jednoho dne poslal bez předchozího ohlášení 6 000 žen a dětí, které byly na cestě deset dní bez jakékoli potravy. Byly transportovány v prosinci 1944 za ledové zimy na otevřených vagónech pro dopravu uhlí a nedostaly ani přikrývku. Podle příkazu z Berlína jsem musel poslat děti pěšky do Bergen-Belsenu, a jak se domnívám, všechny zemřely. To bylo příčinou mého nervového zhroucení.

   Z Osvětimi přišel do Mauthausenu transport 2 500 vězňů a na rozkaz z Berlína byli v zimě na prostranství pro apel kropeni studenou vodou. Musel jsem poslat tento transport do Gusenu, vzdáleném asi pět kilometrů, ale neměl jsem pro ně žádné šatstvo, jen spodky. Prosil jsem, aby mi šatstvo pro ně poslali, dostal jsem však z Berlína odpověď, že je mám, nejde-li to jinak, poslat do Gusenu třeba nahé. Poslal jsem je do Gusenu a měli na sobě pouze spodky. To se stalo nesčíslněkrát.

   . . . Mému velení podléhaly tyto tábory:

   Mauthausen s 12 000 vězni, Gusen I a II s 24 000 vězni, Gusen III s 300 vězni, Linec s 5 000 vězni, Linec II s 500 vězni, Linec III s 300 vězni. V Ebensee jsem měl 12 000 vězňů, v Pasově I 600,

Důstojníci SS koncentračního tábora Mauthausen.

 

v Pasově II 150, v Pasově III 60 vězňů, v Ternbergu 500 vězňů, v Gross Ramingu 3 000 vězňů, v Melku 10 000 vězňů, v Eisenerzu 500 vězňů, v St. Lambrechtu 350 vězňů, ve Schloss Lindu 20 vězňů, v Peggau I 500 vězňů, Peggau II 600 vězňů, v Klagenfurthu v Junkerschule 200 vězňů, v Lublani 500 vězňů, v průsmyku Loibl 2 500 vězňů, v průsmyku Loibl - sever 1 000 vězňů, Vídeň Švechaty, závod Henschel 4 000 vězňů, ve Vídeňském Novém Městě 1 500 vězňů, v Mistelbachu 1 000, ve Wiener Neudorfu 3 000 vězňů, ve Floridsdorfu 1 000, ve Floridsdorfu v závodě Heinkel 200 a v závodě Saurer 1 500 vězňů.

   Velmi zajímavým táborem byl tábor Schlier, kde pracovalo 1 000 vězňů, většinou židů, kteří byli grafiky a litografy z povolání. Používali jich zde výlučně k falšování cizích bankovek, jakož i průkazek a razítek z celého světa.

   Ve Štýru v Münichholzu bylo 3 000 vězňů, v St. Valentinu 1 500, ve Welsu 2 000, v Amstettenu 300, Gunskirchenu 450 vězňů.

   Bylo ještě mnoho dalších táborů, celkem asi 45, na jejichž jména si již přesně nemohu upamatovat.

   Židovské transporty: V přítomnosti župního vedoucího Rainera, dr. Ueberreitera, dr. Juryho, Baldura von Schiracha a dalších jsem dostal od Himmlera tyto rozkazy: Židé ze stavby opevnění "Jihovýchod" se musí pěšky poslat ze všech míst do Mauthausenu. Tak mělo přijít do Mauthausenu 60 000 židů. Dorazila jich sem ve skutečnosti jen malá část. Jako příklad uvádím transport židů, v kterém bylo původně 4 500 osob, ale do Mauthausenu jich dorazilo jen 180. Ze kterého místa byl tento transport, který jsem uvedl jako příklad, mi není známo. Ženy a děti byly bez bot, v cárech a zavšiveny. V transportu byly celé rodiny, z nichž obrovský počet byl cestou pro všeobecné vysílení zastřelen.

   . . . Závody Messerschmitt v Oranienburgu vyplácely 5 marek, ale pro vězně zbylo jen 50 feniků. Poukazuji s největším rozhorlením na tuto korupci uvnitř SS a žádám energicky konfrontaci se všemi svými představenými. Všem těmto lhářům a vrahům chci vmést pravdu do obličeje! Já sám jsem byl oklamán, já nejsem žádná studovaná hlava a jako neznámý řadový voják jsem stál v poli a nahoru jsem se dopracoval jen svou pílí a námahou.

   Nevěstinec:  Aby se vězňům znemožnil pohlavní styk mezi stejným pohlavím, byl v Mauthausenu zřízen nevěstinec pro vězně. Od návštěvníka se požadovaly 2 marky, z nichž 50 feniků dostala prostitutka a 1,50 marky ústředí koncentračních táborů v Oranienburgu.

   . . . Pokud jde o ostatní koncentrační tábory, chci ještě uvést toto: v r. 1941 dostali všichni velitelé táborů rozkaz, aby přijeli do Sachsenhausenu, kde se měli naučit, jak se mají likvidovat nejrychlejším způsobem političtí pracovníci a ruští komisaři.

   V zastrčeném baráku byli u jednoho vchodu shromažďováni komisaři a političtí pracovníci. Jednoho za druhým je pak vodili tmavou chodbou, kde hlučelo silně radio, do cely, v níž měli být odpraveni. Na protilehlé stěně této cely byla rozříznutá lať, za kterou bylo umístěno pohyblivé zařízení pro upevnění zbraně. Z tohoto zařízení byli zajatci výstřelem do týla popraveni. Esesáci z Glücksova štábu byli při nejmenším v rozjařeném stavu. Na tento vynález přišel oberführer SS Loritz. Za delikventy stáli oberscharführeři SS, kteří po výstřelu hodili mrtvoly s neuvěřitelnou necitností na hromadu. Také krematoria naproti umrlčí komoře byla neustále v činnosti. Jejich denní výkon se pohyboval mezi 1 500 až 2 000. Podle mého odhadu prováděli zde tuto proceduru nejméně pět týdnů. Když sem přijeli velitelé táborů, provádělo se to již 14 dnů.

   V Gross Rosenu dostávali vězňové injekce roztoku kyanovodíku, který jim vstřikoval lékař SS do krajiny srdeční. Bylo tu několik lékařů SS a ti se neustále střídali. Velitelem zde byl obersturmführer Arthur Kögel. V Buchenwaldu, když jsem zde byl ještě u jednotky, jsem byl svědkem toho, jak židovským vězňům odebírali veškeré

Koncentrační tábor Mauthausen - částečný pohled na pobočný tábor Gusen.

 

peníze a cenné předměty. V tom se zde vyznamenali někteří důstojníci SS, obzvláště obersturmführeři SS Hochmann a Mayer, jenž byl vzdáleným příbuzným Himmlera. Každý z nich si ihned pořídil velké auto. Hochmann chodil např. v klobouku nebo cylindru, na prstech měl kradené brilianty a Mayer se po něm opičil. Jeden vězeňský dozorce z Buchenwaldu se dopustil velkých zpronevěr. Jednou odjeli s jakousi ženou úplně nazí do Erfurtu, kde ve známých kruzích pořádali flámy, za něž platil až 5 000 marek z kradených peněz. Pokud vím, když přišel do věznice vězeňský dozorce, oberscharführer SS Hirsch nevěděl kudy kam a zastřelil se. Sturmführer Koch mu to osobně doporučil. Hirsch totiž znal celé pozadí Kochových poměrů. Koch byl syfilitik a dal se ošetřovat jakýmsi lékařem-vězněm, jehož dal potom chladnokrevně zavraždit jedním lékařem SS. Se jměním po židovských vězních se obchodovalo ve velkých rozměrech. Tak např. přikrývka, jejíž normální cena byla 6,20 marek, se prodávala za 100 marek. Táborový lékař sturmbannführer dr. Kirchner odstranil velký počet vězňů ve své funkci psychiatra pod známou záminkou, že jsou duševně méněcenní. Celá tato akce, prováděná též v ostatních táborech, se prováděla pod číslem spisů "14 y 13", údajně proto, aby se zabránilo dědičně zatíženému potomstvu. Vězňové z Dachau, částečně i z Buchenwaldu a Mauthausenu, byli vybráni komisí z Berlína, vedenou SS hauptsturmführerem dr. Lobauerem, jenž měl vlastní praxi jako psychiatr v Linci, a dováženi do zemského ústavu v Hartheimu u Lince. Myslím, že tak bylo usmrceno plynem při nejmenším 20 000 mauthausenských vězňů vedle skutečně duševně chorých. Usmrcení se provádělo kysličníkem uhelnatým. Místnost ústavu, kde se prováděly vraždy, byla vykachlíkována a maskována jako lázně. Neprováděli to SS, s výjimkou dr. Lobauera a dr. Reynarda, ale policejní úředníci. Na jméno kapitána policie si již nemohu vzpomenout. Padl později v Charvátsku. Popel mrtvých hromadili za zemským ústavem a po zastavení akce jej kamsi odvezli nákladními vozy . K zastavení této akce dal příkaz Adolf Hitler. Jako důvod se uvádělo, že lajdáckým informováním příbuzných fingovanými soustrastnými dopisy dostali někteří z nich někdy dvě až tři urny. V Osvětimi zpronevěřil zvláštní pověřenec říšského vůdce, jenž měl na starosti převoz peněz, 40 kilogramů zlata ze zubů vězňů. Jeho jméno mi není známo, ale jistě ho zná důstojník SS Glücks.

 

Ziereis v. r.

 

"Nic neuškodí, že se bude zpopelňování provádět ve dne v noci"

 

J. A. Topf & synové

Továrna na stroje a závod na stavbu přesných

technických zařízení

 

ERFURT 14. července 1941

Říšskému vůdci SS,

náčelníkovi německé policie,

Hlavnímu úřadu pro "zařízení a stavby",

Vedení stavby SS v Mauthausenu,

M a u t h a u s e n (Horní Dunaj)

 

Věc:  Váš dopis z 9. července 1941

 

Pec na zpopelňování

 

   Odvoláváme se na shora uvedený dopis a posíláme Vám na Vaše přání předpisy o obsluze v trojím vyhotovení s prosbou, abyste jeden z nich vyvěsili u pece na viditelném místě. Oba další exempláře si uschovejte ve Vašich dokladech.

   V Topfových dvojitých muflových pecích na zpopelňování vytápěných koksem může být zpopelněno asi za 10 hodin 30-35 mrtvol. Tento počet se může zpopelňovat bez obtíží denně, aniž je pec přetížena. Nic neuškodí, že se bude zpopelňování provádět ve dne v noci, jestliže si to vyžádá provoz. Prozkoumali jsme, že šamotové obložení vydrží déle, je-li v peci stále stejnoměrná teplota.

   Doufáme, že jsme Vám tímto co nejlépe posloužili a poroučíme se Vám.

 

                                                                                                 Heil Hitler!

                                                                                  J. A. Topf & synové

                                                                                       nečitelný podpis

 

V "doléčovacím táboře" Hartheim přišlo o život 5 000 osob

 

   M. DUBOST: Můžete nám něco říci o cestě jistého autobusu k jednomu neznámému zámku? Měl být plný internovaných, které pak už nikdo nikdy nespatřil.

   VEITH: V jisté době se vstřikovaly v Mauthausenu vězňům injekce, aby se tak odstraňovali nemocní. Bylo to dílem především dr. Krebsbacha, kterému vězňové říkali dr. Spritzbach, neboť zavedl metodu injekcí. V jisté době pak s injekcemi přestali. V této době se posílali lidé, kteří byli příliš nemocní nebo příliš slabí, do jednoho zámku, který - jak jsem se dozvěděl později - se jmenoval Hartheim a jenž byl úředně označen jako "doléčovací tábor". Ze všech osob, které tam přišly, se už nikdo nevrátil a my jsme obdrželi seznam mrtvých přímo od politického oddělení tábora. Tyto seznamy byly tajné. Všichni, kdož byli v Hartheimu, jsou mrtvi. Jejich počet odhaduji na 5 000 osob.

   M. DUBOST: Viděl jste někdy, jak přicházejí do Mauthausenu váleční zajatci?

   VEITH: Samozřejmě jsem je viděl. Lidé do mauthausenského tábora přicházeli nejdříve k politickému oddělení. Jelikož jsem pracoval na holeritu, mohl jsem to dobře vidět, neboť před kancelářemi bylo velké prostranství, kam transporty přijížděly. Tyto transporty se ihned třídily. Část se poslala k registraci do tábora. Velmi často se vyřazovalo stranou několik vězňů ve stejnokrojích. S těmi zacházeli už v politickém oddělení zvlášť surově. Ty pak předali přímo vězeňským dozorcům a pak už o nich nikdo neslyšel. Ti v táboře nebyli registrováni. Jejich jediné zaregistrování prováděl v politickém oddělení Müller, jenž se speciálně zabýval pouze jimi.

   M. DUBOST: Byli to váleční zajatci?

   VEITH: Byli to váleční zajatci, neboť často měli na sobě stejnokroj.

   M. DUBOST: Jaké byli státní příslušnosti?

   VEITH: Většinou Rusové a Poláci.

 

Výňatek z protokolu přelíčení Mezinárodního

                                                          vojenského tribunálu v Norimberku

 

Všichni sovětští důstojníci, všichni sovětští komisaři nebo členové bolševické strany byli v Mauthausenu popravováni

 

   PŘEDSEDA: Přejete si zástupce obžaloby Sovětského svazu položit nějakou otázku?

   GENERÁL R. H. RUDĚNKO - HLAVNÍ ŽALOBCE ZA SOVĚTSKÝ SVAZ: Chtěl bych položit několik dodatečných otázek: Můžete vypovídat, pane svědku, proč a na čí rozkaz bylo popraveno oněch padesát sovětských důstojníků?

   LAMPE: Neznám příčiny odsouzení oněch padesáti důstojníků. Vím však, že v Mauthausenu byli všeobecně popravováni všichni sovětští důstojníci, všichni sovětští komisaři nebo členové bolševické strany. Podařilo-li se některým z nich zachránit, bylo to jen proto, že neznali jejich funkci.

   GENERÁL RUDĚNKO: Tvrdíte, že Himmler se osobně zúčastnil popravy těchto padesáti důstojníků?

   LAMPE: Dosvědčuji tuto skutečnost, kterou jsem viděl na vlastní oči.

   GENERÁL RUDĚNKO: Můžete nám udat bližší podrobnosti o popravě čtyř tisíc sovětských válečných zajatců, o nichž jste hovořili předtím?

   LAMPE: K tomu již mnoho přidat nemohu, leda to, že tito mužové byli zavražděni při práci, protože pravděpodobně pro svůj podvyživený stav nemohli vykonat práci, kterou jim uložili. Ubili je na místě kyji, někdy je oddělali esesáci, někdy je přinutili běžet až k ostnatému drátu, kde je pak zastřelili ze strážných věží. Nemohu k tomu dodat žádnou podrobnost, neboť, jak jsem uvedl, jsem tyto scény na vlastní oči neviděl.

 

Výňatek z protokolu přelíčení Mezinárodního

                                                          vojenského tribunálu v Norimberku

 

"Židé v Mauthausenu měli nejtěžší komanda"

 

   M. DUBOST: Jaké byly životní podmínky vězňů; byly vždy stejné, anebo se dělaly rozdíly podle původu nebo národnosti vězňů, či podle toho, ke které rase patřili?

   LAMPE: V zásadě byl táborový řád pro příslušníky všech národů stejný, s výjimkou karanténních bloků a bloků připojených k vězením. Pracovní podmínky nebo volba komand někdy někomu umožnily najít si něco, čím si mohli proti tomu, co bylo obvyklé, trochu zlepšit své postavení. Tak to bylo třeba u vězňů pracujících v kuchyních. Ti, co pracovali ve skladištích, měli samozřejmě větší pomocné zdroje.

Himmler obhlíží v doprovodu velitele tábora Ziereise koncentrační tábor Mauthausen.

Živí vedle mrtvých v koncentračním táboře Mauthausen.

Vlevo: Vězeň mauthausenského koncentračního tábora v ostnatém drátu nabitém elektřinou o vysokém napětí. Vpravo: Šibenice a zeď v pobočném táboře Gusen, kde byli vězňové stříleni.

 

   M. DUBOST: Směli například židé pracovat v kuchyních nebo ve skladištích?

   LAMPE: Židé v Mauthausenu měli nejtěžší komanda. Musím ostatně podotknout, že do prosince 1943 nezůstal v Mauthausenu žádný žid déle na životě než tři měsíce. Nakonec jich zůstalo jen velmi málo.

   M. DUBOST: Co se stalo v tomto táboře po zavraždění Heydricha?

   LAMPE: Došlo k zvláštní dramatické události. V Mauthausenu bylo 3 000 Čechů, mezi nimi 600 intelektuálů. Po zavraždění Heydricha byla česká kolonie v táboře vyhubena. Zbylo z ní asi 300 osob, mezi nimi 6 intelektuálů.

 

Výňatek z protokolu přelíčení Mezinárodního

                                                          vojenského tribunálu v Norimberku

 

"Všechno obyvatelstvo vědělo, čemu slouží krematorium"

 

   M. DUBOST: Vracím se ještě jednou k Himmlerově návštěvě. Jste si jist, že jste poznal Himmlera a viděl jste ho řídit popravu?

   LAMPE: Ano.

   M. DUBOST: Myslíte, že to, co se dělo v Mauthausenu, nemohli vědět členové německé vlády? Byly tyto návštěvy v táboře jen prostě návštěvami esesáků anebo i dalších osobností?

   LAMPE: K vaši první otázce: všichni jsme věděli, jak vypadá Himmler, a dokonce kdybychom ho nebyli poznali, všichni lidé v táboře o tom věděli, vždyť esesáci nám jeho návštěvu oznámili; byla ohlášena o několik dní dříve.

   Byl přítomen, když bylo započato s popravou sovětských důstojníků, ale jak už jsem řekl předtím, poprava trvala celé odpoledně, on tam nezůstal do konce.

   M. DUBOST: Je to možné, že o událostech v táboře věděli jen SS? Navštěvovaly kromě esesáků tábor i jiné osobnosti? Znal jste uniformu SS? Měli lidé a úředníci, které jste viděl, vždy uniformu?

   LAMPE: Osobnosti, které jsme viděli v táboře, byly všeobecně vojenské osobnosti, důstojníci. Byl u nás jednou, to bylo několik málo týdnů před osvobozením, na návštěvě gauleiter Horního Dunaje. Byly u nás též častěji návštěvy gestapáků v civilu. Německé obyvatelstvo, v tomto případě obyvatelstvo rakouské, bylo přesně informováno o tom, co se dělo v Mauthausenu. Komanda byla téměř všechna určena mimo tábor. Uvedl jsem předtím, že jsem pracoval u Messerschmitta. Mistrem byl německý civilní zaměstnanec, který se vždy večer vracel ke své rodině; znal zcela přesně naše utrpení a naši nouzi; často viděl, jak přicházeli do dílny, aby odvedli naše muže na popravu; byl svědkem většiny krveprolití, která jsem právě popsal.

   Chtěl bych dodat, že jsme jednou dostali do Mauthausenu třicet vídeňských hasičů; prosím, abyste mi prominuli tento výraz. Byli zatčeni, protože se, jak se domnívám, zúčastnili nějakého hnutí solidarity. Tito vídeňští požárníci nám vyprávěli, že když ve Vídni chtěli strašit děti, říkali jim: "Když nebudeš hodný, tak tě pošlu do Mauthausenu."

 

   Zcela místní podrobnost: Mauthausen, tábor Mauthausen leží na vršku. Každou noc pokryly komíny krematoria celou krajinu kouřem a všechno obyvatelstvo vědělo, čemu slouží krematorium.

 

   Další podrobnost: Město Mauthausen bylo vzdáleno od tábora pět kilometrů. Transporty deportovaných přijely na nádraží ve městě, všechno obyvatelstvo mohlo vidět tyto transporty pochodovat. Obyvatelstvo vědělo, za jakých podmínek jsou dopravovány do tábora.

   M. DUBOST: Velice vám děkuji.

 

Výňatek z protokolu přelíčení Mezinárodního

                                                          vojenského tribunálu v Norimberku

 

V koncentračním táboře Mauthausen bylo zavražděno 122 767 lidí

 

   Po obsazení Rakouska bylo v létě 1938 zřízeno v mauthausenském kamenolomu "vnější komando" koncentračního tábora Dachau; v březnu začala výstavba tábora. Podle odhadu bylo tu uvězněno v těchto letech až do osvobození v květnu 1945 335 000 osob obojího pohlaví. Podle záznamů, které se zachovaly, bylo v Mauthausenu zavražděno nejkrutějším způsobem 122 767 lidí.

 

Z mrtvých bylo:

 

Sovětských válečných zajatců, vojáků, důstojníků

a civilních osob                                                                              32 180

Polských občanů                                                                           30 203

Maďarských občanů                                                                      12 923

Jugoslávských občanů                                                                  12 890

Francouzských občanů                                                                   8 203

Španělských občanů                                                                       6 502

Italských občanů                                                                             5 750

Československých občanů                                                              4 473

Řeckých občanů                                                                              3 700

Německých antifašistů                                                                    1 500

Belgických občanů                                                                             742

Rakouských antifašistů                                                                       235

Holandských občanů                                                                            77

Amerických občanů                                                                              34

Lucemburských občanů                                                                       19

Anglických občanů                                                                               17

Občanů jiných zemí nebo bez státní

příslušnosti                                                                                      3 160

 

   Kromě lidí uvedených výše bylo desetitisíce vězňů po dopravení do tábora zastřeleno nebo posláno do plynu. Tito vězni nebyli podchyceni žádnou evidencí a nejsou také zahrnuti do výše uvedeného čísla.

 

 

Koncentrační tábor Flossenbürg

 

 

Předmluva k českému vydání

 

   Nedaleko československých hranic, na cestě z Chebu do Norimberku, vybudovali kriminální zločinci v r. 1938 koncentrační tábor pro politické vězně z celé nacisty okupované Evropy. Od roku 1940 do dubna 1945, kdy byl tábor likvidován, zde zahynulo 73 606 vězňů, z toho bylo 3 784 Čechoslováků. Vězni pracovali v blízkých kamenolomech a továrnách. Tisíce jich zahynulo zhoubnými epidemiemi nebo byli stříleni do týla a usmrcováni injekcemi. V dubnu 1945 dopravili nacisté do Flossenbürgu 900 politických vězňů z Kounicových kolejí. Avšak za několik dní byli tito vězňové zařazeni do pochodů smrti, které se táhly po všech okolních silnicích až do příchodu osvobozeneckých vojsk. Na těchto pochodech zahynuly tisíce vězňů. Některé pochody smrti vedly i přes území Karlovarského a Plzeňského kraje. K četným pobočkám Flossenbürgu patřil kupříkladu tábor v Rabštejně u České Kamenice, kde se vyráběly raketové zbraně V 2.

 

Gustav Hajčík

 

"Továrna, kde se vyrábí smrt"

 

   Flossenbürský koncentrační tábor lze nejlépe charakterizovat jako továrnu, kde se vyrábí smrt. Ačkoli tento tábor měl především masu pracovních otroků pracovně využít, bylo jeho dalším hlavním cílem zničit lidské životy metodami, jichž se při zacházení s vězni používalo. Hlad a hladové dávky, sadismus, nedostatečné ošacení, lékařské zanedbání, nakažlivé nemoci, tresty bití, věšení, zmrznutí, vynucené sebevraždy, zastřelení atd., to byly metody, kterými se tohoto cíle dosahovalo. Vězni byli vražděni podle nálady. Zlomyslné usmrcování židů bylo na denním pořádku, injekce jedu a rány do týla - to byly všední příhody. Proti epidemiím tyfu a skvrnitého tyfu se nic nepodnikalo a používalo se jich jako prostředku k vyhubení vězňů. Život v tomto táboře neznamenal nic. Zabíjení bylo záležitostí tak všední, že nešťastníci rychlou smrt vítali.

 

Výňatek z rozsudku Mezinárodního

vojenského tribunálu v Norimberku

 

"V naší ozdravovně je ještě místo, protože někteří si přece jen tu a tam prohlížejí brambory zespoda"

 

SS obersturmführer Karl Heimann.

 

22. 11. 1939

 

Milý člene strany Dosterte!

 

   Nyní je konečně na čase, abych ti zase jednou napsal, i když na Vás všechny hodně myslím, tak chci teď podat o sobě viditelné znamení. Jak ses asi dozvěděl, jsem od konce srpna u posil SS "Umrlčí lebky". Jsem hrdý na to, že mohu tady v koncentračním táboře plnit svou povinnost, tak jako ji plníte vy ve vlasti. Je to přece jenom něco velikého, že je tu jen jedna fronta, fronta německého národa a proti této frontě neobstojí žádný protivník. Angličan to ví velmi dobře a koupil

 

(kopie dokumentu č. 55 - zde)

 

Závěr původního dopisu Heimanna Dostertovi.

 

si lotry, aby zevnitř, tak jako roku 1918, zamořil národ. Milý člene strany Dosterte, na to jsme tu my; tito lotři a nepřátelé státu se vždy rychle chytnou a vedou tu u nás veselý život, pro každého učiníme to, co mu vyčteme z očí; kdybys tam ještě měl takové, prosím, v naší ozdravovně je ještě místo, protože někteří si přece jen tu a tam prohlížejí brambory zespodu. Mně samotnému se daří docela dobře. Jídla a služby je hojnost; je to dobré a více si nepřeji.

   S nejlepšími pozdravy Tobě, Tvé rodině a místní skupině Míšeň-Triebischtal

 

                                                             Heil Hitler

                                              Tvůj kamarád Karl Heimann

                                      SS obersturmführer, koncentrační tábor

                                           Flossenbürg Horní Falcko, 1. rota

 

   Přikládám snímek; jsme tu 850 m vysoko a je tu hodně sněhu a velká zima.

 

 

Koncentrační tábor Bergen-Belsen

 

 

Předmluva k českému vydání

 

   Uprostřed lüneburských vřesovišť, nedaleko Bergenu, vznikl tábor, v němž byli zpočátku internováni ponejvíce vězni, kteří měli cizí státní občanství a čekali na transport do ciziny, zejména do Palestiny, USA, Británie atd. Až začátkem roku 1945, v době osvobozování koncentračních táborů Sovětskou armádou, začali nacisté svážet do Bergen-Belsenu vězně z Osvětimi, Gross Rosenu, Ravensbrücku, Sachsenhausenu a později i z Dory a dalších táborů, které musely být narychlo evakuovány. Na malých prostorech se tak shromáždily tisíce vězňů, kteří umírali na tyfus, hladem, týráním esesáků a špatnou zdravotní péčí. Během čtyř měsíců zde zahynulo na 45 000 obětí, z toho bylo několik set českých a slovenských vězňů. V lednu 1944 bylo uvězněno v Bergen-Belsenu 106 židů slovenské národnosti, kteří pracovali na silnici, při štípání dříví ap. 28. února 1945 přijel do Belsenu transport 3 000 žen z Ravensbrücku, mezi nimi také několik lidických žen.

   Na pochodu smrti ze Sachsenhausenu do Bergen-Belsenu zahynulo mnoho českých vězňů, mezi nimi i významný malíř Josef Čapek.

 

Gustav Hajčík

 

Generál Dwight Eisenhower ( X) si prohlíží koncentrační tábor Bergen-Belsen.

Ženské stráže SS z koncentračního tábora Bergen-Belsen.

 

Hromady mrtvol už nerostly

 

   Čtyři dny po obsazení Buchenwaldu Američany dorazily britské jednotky XI. tankové divize generála Dempseye do zajateckého tábora  Belsen (mezi Hannoverem a Brémami). Našli tu 28 000 žen, 11 000 mužů a 500 dětí. V Belsenu nevládl jen hlad, ale i tyfus.

   Ke zpopelnění mrtvol byly postaveny obrovské pece, ale v Belsenu, stejně jako v Buchenwaldu, byla úmrtnost příliš velká, než aby mohla kapacita kremačních pecí udržet krok s počtem těch, kteří denně umírali. Kromě toho začal být i tady čím dále tím větší nedostatek uhlí.

   Ze zpráv, které byly předloženy britskému generálnímu lékaři, vyplývá, že v Belsenu zahynulo v posledních měsících 30 000 lidí. Když sem dorazili Angličané, byla v táboře - kromě velkých jam zuhelnatělých zbytků kostí - celá hromada mrtvol. Na každé hromadě bylo několik set nahých těl, které už byly v silném rozkladu. Pomocí buldozerů vyhloubili vojáci dlouhé jámy, v nichž bylo možno pochovat vždy 500 až 1 000 mrtvol. Pak museli bývalí strážci - muži i ženy - přinést mrtvoly těch, kteří podlehli epidemiím, kteří zemřeli hlady, udusili se, byli ubiti anebo zastřeleni.

   Teprve za týden se dosáhlo toho, že hromady mrtvol už nerostly, protože konečně bylo možno stejně rychle pochovávat lidi v hromadných hrobech, jak umírali.

 

Vyňato z obrazového zpravodajství "KZ",

vydaného americkou informační službou

 

 

Koncentrační tábor Neuengamme

 

Předmluva k českému vydání

 

   V táboře Neuengamme poblíž Hamburku umučili nacisté na 82 000 politických vězňů. Zahynulo zde i několik set vězňů z Československa. V roce 1940-1941 jich zde bylo asi 150, později sem byli přemísťováni čs. političtí vězni z různých jiných táborů. Češi a Slováci pracovali na stavbě silnic a kanálu na Labi, v cihelně Klinkerwerku, v továrně Jastram na výrobě součástek pro ponorky aj.

   Někteří vězni pracovali i na výrobě součástek pro časovače pum v továrně Messap. Pracoval zde mimo jiné i národní umělec E. F. Burian, který se dne 3. května 1945 jako jeden z mála vězňů zachránil při tragickém bombardování lodí Cap Arcona, Thielbeck j. anglickými letadly. Tehdy zahynulo v plamenech nebo utonulo v moři více než 7 000 politických vězňů z Neuengamme. Čeští a slovenští političtí vězni byli přidělováni do komanda smrti, které zneškodňovalo nevybuchlé pumy a miny kolem tábora. Rovněž v Neuengamme, obdobně jako i v ostatních nacistických táborech, si počínali čs. političtí vězni neobyčejně statečně. Mnoho kamarádů jiných národností jim vděčí za záchranu života. Ve všech koncentračních táborech pomáhali čeští a slovenští vězni svým spoluvězňům, upevňovali solidaritu antifašistů různých zemí a aktivně pracovali v ilegálních táborových organizacích, které i za těžkých a nebezpečných podmínek vedly úspěšný boj proti fašistům a přispěly ke konečné porážce hitlerovského Německa.

 

Gustav Hajčík

 

"Z 13 000 Francouzů se vrátilo jen 600"

 

   13 000 Francouzů prošlo táborem Neuengamme a jeho vnějšími komandy. Jen 600 se jich vrátilo. Více než 12 000 francouzským rodinám způsobil tento jediný tábor veliké hoře. Desetitisíce rodin ve Francii, které ztratily své drahé, proklínají Hitlera a jeho režim, jakož i jeho pomahače. Dokonce i my, kteří jsme už dávno internacionalisty, jsme se museli za války přesvědčit, že německý národ zůstal pasivní k zločinům prováděným hitlerovskými generály, SS a gestapem jeho jménem.

   S lítostí jsme se museli přesvědčit, že mnozí vězňové se stali jako kápové, předáci nebo blokoví poslušnými pomahači esesáků. Tito vězňové však pocházeli z řad zločinců, označených zeleným trojúhelníkem. Většina politických vězňů, které jsme poznali, byla z jiného zrna. Přes dlouhá léta svého věznění si všeobecně zachovali jako antifašisté své pevné internacionální smýšlení. Těmto mužům patří náš obdiv. Někteří z nich byli v době, kdy jsme přišli do tábora, už přes jedenáct let v tomto pekle a přitom si zachovali svou vysokou morálku a svou důvěru v budoucnost.

   Byli to tito antifašističtí Němci, kteří posilovali po příjezdu českých, polských, sovětských, belgických, holandských, jugoslávských a francouzských kamarádů internacionální solidaritu. Samozřejmě, že se to mohlo dít - aby nebylo vzbuzeno podezření SS -

Vězňové z koncentračního tábora Neuengamme při práci na hliništi.

 

jen s největší opatrností a tajností. To by však nikdy nebylo možné, kdyby tu nebylo internacionální spojenectví dělníků a nejpokrokovějších mužů všech národností.

   Této solidarity a pomoci se dosáhlo tím, že dobří a poctiví kamarádi byli postaveni do důležitých funkcí a na klíčová místa tábora. Postarali se pak o hmotnou pomoc v potravinách, šatstvu a jiných životně důležitých věcech pro politické vězně, jejichž zdraví ochabovalo. Byla to tajná, ale účinná pomoc, z níž měli prospěch političtí vězňové všech národností, a která představovala cennou fyzickou a morální podporu. Mám zejména na mysli nebezpečnou úlohu, kterou měli německý kamarád Albín Lüdke a belgický kamarád André Mandrick v pracovní kanceláři, kde rozdělováním prací a výběrem vězňů do komand mimo tábor zachránili nasazením vlastního života velký počet lidských životů. Když myslíme na život v táboře a na zločiny, které tam byly spáchány, nesmíme ani přehlížet druhou stránku našich zážitků; politický boj proti fašismu, který se odehrával v jiných formách a za jiné situace. Když si vzpomínáme na fašistické Německo, které proklínají všechny národy, pak se nesmí zapomenout na nejlepší lidi německého národa, kteří dali svůj život za udržení a rozvoj ducha internacionalismu a solidarity.

 

                                                                                        Marcel Prénant,

                                                                       profesor Sorbonny v Paříži

 

Náklad smrti "Cap Arcony"

 

   "Cap Arcona" je velký luxusní parník o výtlaku 26 000 tun. Tady se asi šťastní lidé na dovolené procházeli po bílých palubách, snad odpočívali v lehátkách, anebo tančili ve společenských místnostech.

   Když jsme my, vězňové z Neuengamme, vstoupili na loď, nebylo z této dřívější nádhery nic znát. Viděli jsme zanedbanou loď. V rohu jedné z mezipalub byla nakupena hromada mrtvol - nevyhnutelný průvodní jev německého koncentračního tábora. Na druhé straně, sotva 200 metrů od nás, kotvil "Thilbeck", větší nákladní parník, za ním loď "Athény". Na opačné straně byla loď "Deutschland" a mezi ní a naší lodí bylo několik nákladních člunů.

   Jedenáct tisíc lidí čekalo v tomto plovoucím koncentračním táboře na svobodu. Kolem dokola pluly jako kousaví strážní psi německé ponorky - připraveny okamžitě potopit každou loď, jejíž posádka by se vzbouřila a hledala cestu na svobodu násilím.

   Nás pět tisíc na "Cap Arconě" tvořilo pestrou směsici. Loď je zalidněna skupinami všech národností. Nás Němců je zde jen několik stovek.

   V naší kabině se radí politické vedení. Geschonnek, Waldemar, Molls, Hermann a já jako zástupce německé skupiny projednáváme situaci.

   "Máme zde na palubě sto esesáků. Vojáci námořní pěchoty, kterých je 400-500, nám nejsou - jak to dokazují četné diskuse - nepřátelští. Nechopíme-li se iniciativy teď, pak se ještě dožijeme toho, že nás v posledním okamžiku vyhodí do vzduchu."

   Mluvíme o všech možnostech. Dokud kolem nás krouží ponorky, není možno pomýšlet na akci ani tehdy, kdyby šli vojáci námořní pěchoty s námi. Povídá se, že prý kapitán má velké rozpory s velitelem SS. I na ostatních lodích je prý podobná situace. Kapitán je prý rozhodnut, že za žádných okolností nepřipustí násilnosti na vězních.

   Dnes ráno přelétl přes záliv anglický pozorovací letoun a vyzval naši flotilu rádiem, aby vztyčila bílou vlajku a přistála ke břehu.

   Letoun uvítal zuřivý štěkot palubního protiletadlového dělostřelectva "Thilbecku". Na "Cap Arconě" vlála říšská válečná vlajka. Na palubě se hemžili esesáci. Zebry byly ukryty uvnitř lodi.

   V 11 hodin se ozvalo na lodi volání: "Athény" vztyčily bílou vlajku a plují ke břehu!" Výborně, dobrý kapitáne, jsi jediný, který projevuje odvahu a rozhodnost. Vejdeš do dějin jako jeden ze statečných z 3. května, a to, žes přemohl esesáky na své lodi, ti bohatě připočteme k dobru. Ve 3 hodiny naplnil ovzduší hukot motorů. Ze západu přilétají letky těžkých bombardérů. Rachot palubních zbraní, duté údery a pak strašlivá rána: loď se zachvívá ve svých základech. Řach! Řach! Řach! a ještě jednou řach! Loď se potácí ze strany na stranu. Dvéře kabin se rozlétají. Zděšení lidé se řítí ze všech děr. Kdo na nás pálí? Že by to byla letka SS? Nevšimli jste si, že si esesáci rozdávali už před hodinou plovací vesty a chtěli opustit loď?

   A my, idioti, diskutujeme o výborech a řádném převzetí moci! "Hoří! Ho-ří!" ječivě zní středem lodi. Syčí a praská to a chodbami mezi kajutami se valí dusivý kouř. Několik odvážných mužů se vrhá k protipožární hadici. Jiní zase obsluhují pumpu. Ale voda neteče. Asi někde zavřeli kohoutek.

   "Cap Arcona" se podobá obrovské pochodni. Střed lodi je zahalen do moře plamenů, na přídi a zádi ještě stojí těsně namačkaní jeden na druhého sta vězňů, kteří se bojí skoku do vody. Z kulatých okének se valí lidé, vodní plocha kolem lodi je poseta hlavami řvoucích, vyjících postav, zmítaných mezi kládami a prkny. Dochází k rozhořčeným bojům o každý plovoucí kus dřeva. Nemilosrdně je slabší potápěn pod hladinu vody, až prozradí poslední zachroptění, že je odstraněn soupeř o místo na vzduchu.

   S velkým hlukem valí několik vězňů přes přední palubu stoly a skříně a vrhají je přes zábradlí do vody. Běda tomu, kdo tam právě plove.

Vrak lodi "Cap Arcona"

 

   Že by se stal zázrak?

   Na obzoru záchranné čluny!

   Unavený mozek se namáhavě soustředí. Je to těžké. Hodina v ledové vodě ochromila tělo. Mysli na své drahé doma a zatni zuby. Všechnu energii soustředit na jediné. Už nesmíš snít. Volej! Mávej! Musí tě spatřit!

   Přiženou se dvě minolovky. Tam jednoho vyloví, tu zase vytahují jiného z vody. . . Tak přece jen nejsme ztraceni. Volám. Mávám. Slabé blekotání je všechno, co ze sebe vypravím. Na tři dlaně nad hladinu dokáži pozvednout paži. Pak klesá těžce a bez citu zpět do vody.

   A pak se něco stane. Vzduchem bičují výstřely. Je slyšet dávky z kulometu. Malé vodotrysky ukazují, že zásahy jdou do vody. Do všeobecného křiku se mísí jasné smrtelné výkřiky.

   Několik metrů ode mne jeden vztyčí prudce paže. Hlasité zachroptění. A pak zmizel.

   Příteli můj, nebdí to nad tebou vyšší moc? Buď rád, že jsi předtím jen slabě blekotal. Buď rád, že jsi nedokázal pozvednout své paže výš. Nespatřili tě. Neboť to, co jsi považoval za své zachránce, byla německá námořní pěchota ponorkové školy v Neustadtu, která ještě pět minut po dvanácté zavraždila zbytek tvých kamarádů.

   Tam vzadu čouhá z vody lodní trup "Cap Arcony", za ním "Deutschland", vedle ní "Thilbeck" - a kolem dokola mořská hladina a mír. Snad budou ještě několik dní vyplavovány spálené mrtvoly na břeh a potom zahalí katastrofu z 3. května plášť zapomenutí.

   10 000 vězňů čítal náklad smrti. 8 000 nalezlo smrt v Neustadtském zálivu. To byl konec koncentračního tábora Neuengamme.

 

Rudi Goguel, Kostnice.