SS v akci - dokumenty o zločinech SS - 12. část
Také děti, počínaje 8. rokem, byly sterilizovány
"Sterilizace byly prováděny dr. Treitem v koncentračním táboře Ravensbrück, a to nejdříve na jednotlivých ženách (cizinkách). V lednu 1945 přišel z Osvětimi rentgenolog profesor Schumann, aby provedl salpingografii u děvčat ve věku od osmi let, tj. vyplnění děložní dutiny a vejcovodů kontrastní látkou a k tomu příslušné rentgenové snímky. Před započetím byly tyto nezletilé esesáky deflorovány.
Od 4. do 7. ledna 1945 bylo takto "ošetřeno" 120 až 140 dětí.
V ý s l e d e k : čtyři úmrtí, částečně následkem zánětu podbřišnice po naplnění vejcovodů, částečně pro špatný všeobecný stav.
Děti byly ponechány na zemi bez dalšího ošetření.
Z "Ravensbrückského procesu"
"Odebírali krev, odstraňovali dělohu, míchu a pak nechali své oběti zemřít"
"V bloku 17 bylo použito 200 dětí na pokusy se sterilizací."
"V Osvětimi byl též jeden blok, který byl rezervován výlučně pro lékařské pokusy, prováděné na ženách. Z žen byly vybírány jen ty nejzdravější. Brali jim vaječníky atd. bez jakékoli narkózy a bez anestézie."
"Pokusnými králíky byly Polky. Všechny zde byly z politických důvodů. Mnohé z nich zemřely, další zastřelili, zůstalo z nich na živu jen asi šedesát žen."
"V Ravensbrücku v lazaretu se skutečně konaly pokusy s Polkami. Vybírali nejzdravější, aby na nich zkoušeli transplantaci kostí. Odnímali jim části kostí, jež používali pro své vojáky."
"Odebírali krev. odstraňovali dělohu, míchu a pak nechali své oběti umřít."
"Jednou jsem viděl Polky, které se vrátily s příšernými jizvami na nohou. Prováděli na nich pokusy s vivisekcí, s transplantací kostí a svalů. Pokusy prováděli chirurgové, kteří k tomu účelu zvlášť přijeli z Berlína. Zjistili jsme, že k takovým pokusům dochází denně."
"Provedl jsem současně velmi důkladnou prohlídku oněch Polek, které jsme nazývali pokusnými králíky. Tyto ženy byly všechny odsouzeny k smrti; sloužily k pokusům se snětí, proti níž hledali němečtí lékaři sérum, a současně jim odebírali části kostí k transplantaci. Tyto části kostí sloužily k zvláštnímu výzkumu, aby se jich dalo použít pro vojáky z fronty. Od těchto osob, které jsem sám viděl a jejichž hrozná zranění na svalech jsem mohl zjistit, vím, že na nich byla operace provedena takto: byly přivedeny brutálním způsobem do bunkru (vězení) a připoutány na operační stůl; ani jim nezuly boty s operované nohy."
"Viděl jsem v Ravensbrücku ženy, které sloužily Němcům jako předměty pokusů pro jejich experimenty. Několika vyňali míchu, dalším morek z kostí nohou, jiným genitálie."
"Když byly v posledním roce přivedeny poslední oběti s určením, aby šly na operaci, a bránily se, donesli je do bunkru a operovali je na místě. Používali anestézie, ale vězněné ženy nebyly omyty, a pokládali je v jejich špinavých šatech na operační stůl. Po operaci tam zůstaly ležet celé týdny, přičemž se o ně starala jedna z nich, která nebyla ošetřovatelkou a bezpochyby neměla žádné zkušenosti, pokud jde o potřebnou péči, i když přirozeně dělala vše možné, aby jim ze všech sil pomohla."
"Lékaři vyhledávali se zálibou ženy, které měly právě měsíčky. Brutálně jim řekli, že musí do čtyř dnů zemřít. Chtěli tak zjistit, jak říkali, jak bude působit toto prohlášení na menstruaci."
"Jeden berlínský profesor histologie měl tu drzost, že napsal v jistých německých novinách o svých pozorováních krvácení, k němuž u žen dochází následkem špatné zprávy. Tyto pokusy se konaly u vězněných žen s normální menstruací, kterým se oznámilo, že budou zastřeleny. To vyvolalo vnitřní krvácení, které tento lékař studoval."
Z dokumentů Mezinárodního vojenského
tribunálu v Norimberku
Prohlídkou jejich mrtvol byla zjištěna rakovina na děloze, která byla šest měsíců před tím naočkována
Na bloku 10 bylo 350 až 400 žen, na kterých se prováděly pokusy profesora C. z lékařské fakulty ve Vratislavi.
Tyto ženy byly rozděleny do několika skupin. Na každé skupině byly vyzkoušeny různé pokusné metody.
Na malém počtu žen prý prováděli Němci umělé oplození. Dosavadní průzkumy a pátrání po obětech zůstalo bezvýsledné. Věřím, že ženy, na nichž byl pokus proveden, nechtějí o této trapné věci mluvit.
Další skupina dostala injekci pohlavních hormonů. Ampulky s léky dovezl týž profesor, který je měl ve své brašně. Injekce byly vpíchnuty pod jeho dozorem.
Bylo nemožné zjistit složení vstřiknuté látky, stejně tak i její výsledky, neboť vše se drželo v tajnosti. Po těchto injekcích dostalo několik žen abscesy, které jim na bloku 10 otevírali.
U třetí skupiny (15 až 20 žen) se prováděly na bloku 10 chirurgické zásahy na pohlavních orgánech, jako například: vyříznutí děložního hrdla nebo vstřiknutí roztoku, který obsahoval rakovinový výtažek, získaný od žen, postižených rakovinou děložního hrdla. Roztok byl filtrován katetrem s chamberlandským filtrem pro odlučování rakovinových buněk. To se dálo proto, aby se vyzkoušela teorie naočkování rakoviny prostřednictvím viru pronikajícího filtrem, o němž se předpokládalo, že je v rakovinné tkáni.
Jedna mladá pětadvacetiletá žena z osvětimského tábora, která byla na bloku 10 ošetřována, umřela po odchodu Němců. Při pitvání její mrtvoly byla zjištěna rakovina dělohy, která jí byla naočkována 6 měsíců předtím.
Tímto případem se zabývá zpráva ruské vyšetřovací komise.
Čtvrté skupině byly dány do dělohy injekce zvláštního preparátu, který zaslala jedna farmaceutická továrna. Pokusem se mělo zjistit, zda by se nenašla jiná látka místo lipodolu, (jehož výroba vzhledem k nedostatku oleje byla obtížná a drahá), kterého je zapotřebí pro prosvícení vnitřku vejcovodů.
Tento lék vyvolával silné bolesti a výsledky nejsou známy.
Pátou skupinu žen na bloku 10 měl pod dozorem dr. W., kterému asistoval profesor S. z Kolína n. R. Pracoval na zhotovení fotomikroskopického přístroje pro snímání barevných obrázků. Fotografovali děložní hrdlo u žen různého věku od 35 do 45 let. Po vyfotografování byl vyříznut kousek normální dělohy a zaslán na histopatologické vyšetření do laboratoře ústavu ve Vratislavi.
Z dokumentů Mezinárodního vojenského
tribunálu v Norimberku
(kopie dokumentu č. 61 zde)
Koncentrační tábor Buchenwald Výmar - Buchenwald 15. 9. 1943
Patologické oddělení
Z p r á v a o č i n n o s t i
patologického oddělení koncentračního tábora Buchenwald
za III. čtvrtletí 1943
V době udávané ve zprávě bylo provedeno: 282 pitev
Z makroskopických vlhkých preparátů bylo nově zhotoveno: 30 preparátů
Obnoveno a vyčištěno: 10 starých preparátů
Z kostních preparátů vyrobeno: 5 lebek
1 pánev s páteří
1 ankylosa kloubu ruky a lokte
2 čelisti
1 páteř
1 lopatka
1 sada krčních obratlů, řezy kostí atd.
Histologických řezů bylo provedeno:
Pro koncentrační tábor Buchenwald 142 kusů
Pro táborového lékaře 15 kusů
Započalo se s plněním objednávky na zhotovení jedné patologickohistologické série, jakmile došel k tomu potřebný materiál: až dosud bylo zasazeno 25 preparátů a zhotoveno 300 řezů.
Vedoucí patologického oddělení nečitelný podpis SS obersturmführer v z.
Na ženách z koncentračního tábora Ravensbrück byly též prováděny pokusy s transplantací kostí, jakož i infikování otevřených ran bakteriemi sněti a tetanu
P o k u s y :
První operace (pokusy) započaly koncem roku 1942. Lékař, který je prováděl: šéflékař dr. Gebhardt z Hohenlychenu. Nejdříve je prováděl na ženách z prvního transportu z Lublinu, a to na ženách polského hnutí odporu (vězněné ženy číslo 7700-7900).
Lékařka koncentračního tábora Hertha Oberhäuserová, která je odpovědná za doživotní zmrzačení nesčetných žen a dětí; pracuje jako dětská lékařka ve Stocksee ve Šlesvicku-Holštýnsku v NSR. Přes protesty veřejnosti v obou částech Německa i zahraničí nebyla jí dosud zastavena lékařská činnost.
Bylo vyhlédnuto 120 žen, použito bylo 75 žen. Na pokusech se podíleli nebo je inspirovali mimo jiné tyto osoby: prof. dr. Gebhardt, dr. Schidlausky, dr. Rosenthal, dr. Kogel, dr. Schulz a dr. Hertha Oberhäuserová.
Dr. Gebhardt dal podnět k určitým pokusům, jichž by se pak použilo v léčebném ústavu v Hohenlychenu: transplantacím kostí pro zraněné vojáky.
Sulfonamidové pokusy a pokusy s transplantací kostí začaly v srpnu 1942 a skončily v roce 1943.
Pokusy se prováděly na podnět profesora dr. Gebhardta. (Řádný profesor ortopedické chirurgie v Berlíně, šéflékař léčebného ústavu Hohenlychenu, vedoucí kliniky podléhající říšskému lékaři SS.)
Částečný výpis z dějin koncentračního tábora Ravensbrück,
které byly vypracovány z dokumentů a výpovědí bývalých
vězňů ravensbrückým výborem
"Jednou bylo vybráno pro pokusy chirurgie nervů 50 silných polských žen. Viděl jsem, jak se vrátily z tohoto mučení, když jim vyňali křížový triceps. Mnohé z nich na to zemřely; lékaři jim současně přitom vyřezávali kusy z prsou."
"Když na každé provedli několik pokusů, poslali je pak přímo do plynu."
"Aby nezůstala po těchto operacích žádná stopa, byla všechna těla obětí pečlivě spálena."
VAILIANT - COUTURIEROVÁ: Když jsme se dostali z Osvětimi, poslali nás do Ravensbrücku. Tam nás dali do bloku N. M., to znamená Noc a Mlha. V tomto bloku spolu s námi byly polské ženy, které měly registrační čísla 7000, a několik dalších, nazývaných zajíci, poněvadž jich používali jako pokusných králíků. Protože měly souměrné nohy a byly zdravé, vybrali je z transportů a podrobovali je pak různým operacím. Několika z nich odňali z nohou části kostí. Další dostali injekce. Nevím však, jaké to byly injekce. Úmrtnost
operovaných byla velká. Když chtěli odvést na operaci další ženy, odmítaly jít do "lazaretu". Byly pak násilím odvlečeny do cely, kde je operoval profesor ve stejnokroji, který přijel z Berlína a nedbal ani těch nejobyčejnějších antiseptických opatření. Nevzal si na sebe ani plášť, ani si neumyl ruce. Některé z těchto žen - pokusných králíků - zůstaly na živu. Stále však ještě hodně trpí. Čas od času dochází u nich k hnisání a jelikož nikdo neví, jaké povahy byly tyto pokusy, jimž je podrobili, je jen velmi obtížné je vyléčit.
Z dokumentů Mezinárodního vojenského
tribunálu v Norimberku
SS samy nařídily a prováděly anatomické pokusy
Výsledek pitev: chronické vyhladovění
Výmar-Buchenwald 17. března 1945
Věc: pitvy mrtvol zemřelých vězňů z mimotáborového komanda buchenwaldského tábora v Leau.
Týká se: rozmluva SS oberführera Pistera s SS standartenführerem dr. Lollingem.
Vedoucímu úřadu D III, Oranienburg.
Podávám zprávu o jednáních, která vedla k pitvám vězňů komanda v Leau.
Komando Leau, které existuje asi od září 1944, je pokud jde o pracovní nasazení, velmi obtížným komandem, protože zčásti musí připravovat stavbu pod povrchem. Požadavky kladené na vězně byly velmi vysoké a složení zvolených vězňů, vybraných pro toto komando, velmi nepříznivé, neboť se skládalo z největší části z varšavských Poláků středního věku a Francouzů. Jak první, tak druzí pocházejí většinou z městského obyvatelstva, z inteligence a nejsou - jak se zdá - tělesně pro takové stavební práce dost způsobilí. Krátce po ustanovení tohoto komanda byla hlášena řada případů podezření z úplavice. Byl ihned povolán pomocný zdravotník, který zabránil ve spolupráci s ošetřovatelským personálem v krátké době rozšiřování infekce. Nicméně došlo k řadě úmrtí, obzvláště vězňů, kteří pracovali pod povrchem a po týdny se nedostali na denní světlo. Vzhledem ke vzrůstajícímu počtu úmrtí byl jsem telefonicky volán začátkem prosince 1944 vedoucím lékařem vrchního vedení staveb Todtovy organizace v Halberstadtu. Ten vyslovil své podezření, že jde o nezjištěnou epidemii a navrhl, aby několik těchto zemřelých bylo pitváno. Vyslovil přitom názor, že by mohlo jít o případy často se vyskytující endarteritis obliterans, tedy o cévní spasmy, které by snad mohly být vyvolány v souvislosti s pracovními podmínkami v draselných dolech. Byl tu všeobecný zájem zachránit další vězně. Proto jsem dal souhlas k pitvám vězňů, kteří zemřeli za zvlášť nápadných okolností. Upozornil jsem přitom, že se má tato záležitost pokládat za důvěrnou, jak to v takových případech bylo pravidlem. O výsledcích těchto pitev jsem dlouhou dobu nic neslyšel. Mezitím jsem alespoň zařídil, aby se všeobecné hygienické poměry v táboře zlepšily, aby se zde rozdělovaly pivní kvasnice ze sousedních pivovarů. Mimoto bylo navrženo, aby vedení stavby Todtovy organizace opatřilo několik horských sluncí pro vězně pracující pod povrchem. V měsíční zprávě z ledna 1945 mi sdělil pomocný zdravotník, že výsledek pitvy dvou mrtvol byl negativní.
Teprve před několika dny, 3. března 1945, dostal jsem dopis vedení stavby Todtovy organizace, v němž mi byl oznámen výsledek pitev. Jde prý o následky vyhladovění; nedovedou si to však vysvětlit, neboť vězňové dostávají přídavky pro těžce pracující. Vyslovili v dopise podezření, že snad dochází ke zpronevěrám při vydávání příslušného množství potravin vězňům. Sdělil jsem to vedoucímu zdejší zprávy SS sturmbannführerovi Barnewaldovi s tím, aby tuto domněnku prozkoumal. Bylo mi však sděleno, že vedení stavby Todtovy organizace zásobování vězňů převzalo do svých rukou, takže, je-li tomu tak, není možné hledat zpronevěru u nás. To bylo sděleno vedoucímu lékaři Todtovy organizace v dopise 10. března 1945 současně s prosbou, aby se ze své strany zasadil o přezkoumání poměrů.
Pokud je mi známo, byly tedy z uvedeného komanda pitvány dvě mrtvoly, u nichž to vyžadoval vyšší zájem. Kdyby mělo dojít k dalším pitvám, prosím o příslušné informace, aby se věc vyjasnila. Ze své strany se dotáži ještě písemně pomocného zdravotníka, příslušného pro péči o toto komando, zda jsou mu známy ještě nějaké další případy.
Posádkový lékař zbraní SS ve Výmaru
S c h i d l a u s k y v. r.
SS hauptsturmführer v. z.
Č. 1 veliteli koncentračního tábora Buchenwald
Jen v koncentračním táboře Buchenwald bylo provedeno 187 pitev za půl měsíce
(kopie dokumentu č. 62 zde)
Navrhovatel:
Patologie konc. tábora Buchenwald Výmar - Buchenwald 26. 2. 45
N á v r h
na přidělení mýdlových výrobků pro patologii koncentračního tábora Buchenwald pro běžné čtvrtletí od 1. 1. 1945 do 31. 3. 1945.
Podle skupiny I. Z. 3 (Odborné ústavy pod stálým lékařským vedením).
V době od 15. 11. 44 - 15. 2. 45 (je nutné vzít za základ toto údobí, neboť náletem 24. 8. 44 byla pitevna zničena a teprve uprostřed listopadu byla opět plně uvedena do provozu) bylo:
provedeno 849 pitev,
provedeno 92 histologických vyšetření
zhotoveno 1700 histologických preparátů pro učební účely,
sestaveno 30 patologicko-anatomických vlhkých preparátů,
obnoveno 7 patologicko-anatomických vlhkých preparátů,
provedeno 19 forensicko-chemických a
51 bakteriologických vyšetření
V tomto čtvrtletí se počet těchto prací ještě podstatně zvýšil. Například počet pitev stoupl z 95 ve druhé polovině listopadu na 187 v první polovině února.
Počet zaměstnaných odborných pracovníků
(lékařů, patologů, chemiků apod.) 6
počet vyučených odborných pracovníků a laborantů 4
počet pomocných dělníků zaměstnaných
jako laboranti a nosiči mrtvol 23
______
33
Navrhuje se dodat . . . . kusů jádrového mýdla a . . . . gr mýdlového prášku.
Posádkový lékař zbraní SS
SS hauptsturmführer v z.
Vazby knih z lidské kůže
M. DUBOST: (obrácen ke svědkovi) Víte něco o tetovaných lidech?
BALACHOWSKI: Ovšem.
M. DUBOST: Mohl byste nám říci, co o tom víte?
BALACHOWSKI: Kůže z tetovaných lidí byly uschovány na bloku 2 v Buchenwaldu, v takzvaném "bloku patologie".
M. DUBOST: Bylo v bloku 2 mnoho kůží z tetovaných lidí?
BALACHOWSKI: Na bloku 2 byly kůže z tetovaných lidí stále. Nevím, bylo-li jich hodně, neboť kůže byly dodávány neustále a byly odesílány dál. Nebyly to jen kůže tetovaných lidí, nýbrž též prostě vydělané kůže, které nebyly tetované.
M. DUBOST: To tedy stahovali lidem kůži z těla?
BALACHOWSKI: Stáhli jim kůži a vydělali ji.
M. DUBOST: Mohl byste o tom vypovídat?
BALACHOWSKI: Viděl jsem vycházet esesmany z bloku 2, z "bloku patologie", s vydělanými kůžemi pod paží. Vím od svých kamarádů, kteří pracovali na bloku 2, že tam docházely objednávky na kůže a že tyto vydělané kůže byly darovány několika strážím a návštěvníkům, kteří jich použili na svázání knih.
M. DUBOST: Bylo nám řečeno, že tehdejší velitel Koch byl za to potrestán.
BALACHOWSKI: Já jsem nebyl svědkem Kochova případu, k němuž došlo před mým pobytem v táboře.
M. DUBOST: A tak tedy i po jeho odchodu tam měli tetované a vydělávané kůže?
BALACHOWSKI: Vydělané a tetované kůže tam byly stále, neboť když Američané osvobodili tábor, našli je 11. dubna 1945 v bloku 2.
M. DUBOST: Kde vydělávali tyto kůže?
BALACHOWSKI: Tyto kůže vydělávali na bloku 2 a snad též v budovách krematoria, které nebylo od bloku 2 příliš vzdáleno.
M. DUBOST: Podle vaší výpovědi k tomu docházelo i po odsouzení Kocha?
BALACHOWSKI: Ovšem, k tomu docházelo po celou tu dobu, ale nevím, v jakém rozsahu.
M. DUBOST: Byl jste svědkem návštěv německých osobností v táboře a kdo byly tyto osobnosti?
BALACHOWSKI: Mohu vám opakovat jedině několik podrobností o návštěvách v Doře.
M. DUBOST: Promiňte prosím, ale chtěl bych položit ještě otázku, která se týká těchto kůží. Věděl jste o rozsudku nad Kochem?
BALACHOWSKI: Ovšem, dozvěděl jsem se to z pověstí a výpovědí starých kamarádů, kteří byli v táboře. Já sám jsem však nebyl svědkem této záležitosti.
M. DUBOST: To nevadí. Plně mi stačí vědět to, že i po Kochově odsouzení tu byly ještě stále vydělané a tetované kůže.
BALACHOWSKI: Ovšem.
M. DUBOST: Jste si tím jist?
BALACHOWSKI: Ovšem. Také po rozsudku nad ním byly zde vydělávané a tetované kůže.
Z dokumentů Mezinárodního vojenského
tribunálu v Norimberku
(kopie dokumentu č. 63 zde)
Posádkový lékař zbraní SS ve Výmaru
E (Az.: 14 h 1/5. 42. - Wi Výmar - Buchenwald 7. května 1942
Věc: Patologie koncentračního tábora Buchenwald
Odvolání: -
Přílohy:-
Vedoucímu patologie
koncentračního tábora Buchenwald
Upozorňujeme vás na to, že je nutné s okamžitou platností zastavit zhotovování takzvaných dárkových předmětů (preparované lebky atd.). 1. a 15. každého měsíce je nutné zasílat písemnou zprávu o současném stavu objednávek pro lékařskou akademii SS ve Štýrském Hradci posádkovému lékaři SS.
Lékařská péče o vězně je mimo jakýkoli rámec patologie a zakazuje se s okamžitou platností. S tímto rozkazem je také nutno seznámit vězně, kteří jsou v patologii zaměstnáni.
Posádkový lékař SS ve Výmaru
nečitelný podpis
SS hauptsturmführer v z.
Pro "zřízení sbírky koster" bylo "zpracováno" celkem 115 vězňů
"Ahnenerbe" (Dědictví po předcích)
Ústav pro branný vědecký výzkum.
G/H/6 S 2/He
Berlín - Dahlem 21. června 42
Pücklerstr. 16
T a j n á ř í š s k á v ě c
G. R. Z. I. A. H. Sk. č. 10
5 vyhotovení 2. vyhotovení
bez příloh
Hlavnímu úřadu pro bezpečnost říše, odbor IV B 4
k ruk. SS obersturmführera E i c h m a n n a
B e r l í n SW 11, Prinz-Albrecht-Str. 8
Věc: Zřízení sbírky koster
S odvoláním na tamější dopis ze dne 25. září 1942 IV B 4 3576/42 g 1488 a na osobní rozmluvy v této záležitosti v mezidobí Vám sdělujeme, že spolupracovník zdejší služebny SS hauptsturmführer dr. Bruno Beger, který byl pověřen provedením shora jmenovaného zvláštního příkazu, ukončil práce v koncentračním táboře v Osvětimi dne 15. června 1943, protože hrozilo vypuknutí epidemie.
Celkem bylo zpracováno 115 osob, z toho 79 židů, 2 Poláci, 4 Středoasijci a 30 židovek. Tito vězňové jsou toho času rozděleni na muže a ženy vždy v jednom lazaretu mužského koncentračního tábora Osvětim a jsou v karanténě. K dalšímu zpracování vybraných osob je nyní zapotřebí ihned je převést do koncentračního tábora Natzweiler, což by se muselo vzhledem k epidemii v Osvětimi provést urychleně. Jmenovitý seznam vybraných osob je přiložen.
Žádáme, aby byly uděleny potřebné instrukce. Poněvadž při převodu vězňů do Natzweileru vzniká nebezpečí, že tam bude epidemie zavlečena, žádáme, aby bylo obratem zajištěno zaslání vězeňských oděvů, desinfikovaných a čistých, pro 80 mužů a 30 žen z Natzweileru do Osvětimi.
Současně je nutné postarat se o to, aby v mužském koncentračním táboře Natzweiler bylo možno v nejkratší době ubytovat 30 žen.
Sievers
SS standartenführer
Průklepy na:
a) SS hauptsturmführera dr. Begera,
b) SS hauptsturmführera prof. dr. Hirta,
SS obersturmbannführera dr. Brandta.
Preparovaná lebka jednoho vězně - "dárkový předmět" (větší velikost ZDE)
"Jde o dvě lebky, které sloužily šéflékaři SS za těžítka na dopisy!"
M. DUBOST: Mluvili s vámi o vědeckých experimentech?
LAMPE: Ano, ty byly v Mauthausenu, tak jako ve všech táborech, na denním pořádku. Myslím, že byly nalezeny doličné předměty. Jde o dvě lebky, které sloužily šéflékaři SS za těžítka na dopisy. Lebky pocházely od dvou holandských židů, které vytáhli z transportu 800 lidí a vybrali jen proto, že měli zvlášť krásný chrup. Lékař SS, který je vybíral, jim řekl, že oba tyto mladé holandské židy by stihl osud jejich kamarádů z transportu. Řekl jim: "Zde nežijí žádní židé. Potřebuji dva mladé silné lidi pro chirurgické pokusy. Máte volbu: buď se dát k dispozici pro tyto pokusy, nebo budete zabiti spolu s ostatními." Oba mladé židy přivedli do revíru, jednomu vzali ledvinu, druhému žaludek. Pak jim dali benzinovou injekci do srdce. Nakonec jim sťali hlavu. Zmínil jsem se již o tom, že obě lebky se svým krásným chrupem zdobily až do osvobození psací stůl táborového lékaře SS.
Z dokumentů Mezinárodního vojenského
tribunálu v Norimberku
"K odvozu mrtvol by se vyplatilo použít železničního vagónu"
17. července 1942
D ů v ě r n é !
Vrchnímu státnímu návladnímu u Zemského soudu ve Stuttgartu,
Stuttgart - 0.
Urbanstr. 10
Věc: T a m n í d o p i s z 15. 7. - č. 4417
Auto pro odvoz mrtvol, které jsem objednal, mi až dosud nebylo zasláno. Poněvadž však na jedné straně nemá ještě anatomický ústav ve Štrasburku k dispozici zužitkovatelné mrtvoly, na druhé straně je nutno počítat podle Vašeho sdělení v nejbližší době se zvýšeným počtem mrtvol, stálo by za úvahu, zda by se nemohla zajistit doprava mrtvol drahou. V tom případě by se snad vyplatilo použít železničního vagónu. Do auta, které jsem objednal, by se nevešlo víc než 4 mrtvoly.
Ředitel anatomického ústavu
"Zajištění lebek pro vědecké výzkumy na říšské universitě ve Štrasburku"
Bohaté sbírky lebek téměř všech ras a národů jsou již pohromadě. Pouze židovských lebek je pro vědecké účely tak málo, že jejich zpracování nezaručuje jisté výsledky. Válka na Východě nám nyní poskytuje příležitost, abychom tomuto nedostatku odpomohli.
Snímek z anatomického ústavu ve Štrasburku.
V židovskobolševických komisařích, kteří zosobňují odporný, ale charakteristický druh podlidí, máme možnost získat hmatatelný vědecký doklad tím, že si zajistíme jejich lebky.
Praktické provedení hladkého získání a zajištění tohoto lebkového materiálu bude uskutečněno nejúčelněji tím, že bude dán příkaz armádě, aby byli veškeří židovskobolševičtí komisaři v budoucnosti předáváni živí ihned polní policii. Polní policie dostane zvláštní příkaz, aby hlásila na určitém místě průběžně počet a místo pobytu těchto zajatých židů a aby je až do příjezdu zvláštního pověřence dobře opatrovala. Ten, kdo bude pověřen zajištěním materiálu (mladý lékař nebo medik sloužící v armádě, nebo dokonce v polním četnictvu, vybavený autem s řidičem), má vykonat předem stanovenou sérii fotografických a antropologických měření a zjistit, pokud to bude možné, původ, data narození a jiné osobní údaje.
Potom po provedeném usmrcení žida, jehož hlava nesmí být poraněna, oddělí hlavu od trupu a zašle ji, v konzervujícím roztoku, na určené místo v nádobách z plechu, zvlášť k tomu účelu zhotovených a opatřených dobrými uzávěry. Na základě fotografických snímků, šetření a jiných údajů o hlavě a lebce mohou mezitím již započít porovnávající anatomické výzkumy, šetření o rasové příslušnosti, o patologických jevech na formě lebky, o formě mozku i jeho velikosti a mnoho jiného.
Pro opatrování a zkoumání takto získaného lebkového materiálu byla by nejvhodnějším místem nová říšská universita ve Štrasburku, jednak pro své poslání, jednak vzhledem k jejím úkolům.
Ze zprávy býv. řádného profesora anatomie
na štrasburské universitě, prof. dr. Augusta
Hirta, adresované říšskému vůdci SS.
Nacistický "plán euthanasie"
Příkaz Adolfa Hitlera ke zničení duševně chorých
(kopie dokumentu č. 64 zde)
Adolf Hitler Berlín, 1. září 1939
Říšský vedoucí B o u h l e r a
MUDr. B r a n d t
se pověřují odpovědností rozšířit pravomoc jmenovitě určených lékařů tak, aby nevyléčitelně nemocným byla podle lidského uvážení, po nejkritičtějším posouzení povahy jejich choroby povolena smrt z milosti.
A. Hitler
Odevzdáno mi Bouhlerem dne 27. 8. 1940
podpis nečitelný
SS vyhlazují plánovitě duševně choré
Dále je třeba zmínit se o opatřeních, zavedených v Německu již v létě 1940, podle nich byli všichni lidé přestárlí, duševně choří a postižení nevyléčitelnou chorobou posíláni jako "zbyteční ujídači" do zvláštních ústavů a tam usmrcování; přitom se jejich příbuzným oznamovalo, že zemřeli přirozenou smrtí. Oběťmi byli nejen němečtí občané, ale i zahraniční dělníci, kteří již nebyli s to vykonávat svou práci, a proto byli pro německou válečnou mašinerii nepotřební. Podle odhadu bylo tímto způsobem usmrceno nejméně 275 000 lidí v zotavovnách, nemocnicích a v ústavech pro duševně choré, které podléhaly obžalovanému Frickovi jako ministru vnitra. Bylo naprosto nemožné zjistit, kolik z tohoto celkového počtu připadá na dělníky z ciziny.
Úryvek z protokolu přelíčení
Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku
Nacistický "plán euthanasie"
I. Jak byl tento plán realizován
V červenci roku 1939 informoval důstojník SS Viktor Brack v Hitlerově kanceláři poprvé dosud nezasvěcené osoby, a to zejména profesory psychiatrie, že se uvažuje o tom, uskutečnit pod názvem "euthanasie" v celém Německu plán vyhlazování duševně chorých určitých kategorií. Současně byli přítomní lékaři vyzváni ke spolupráci. Část, mimo jiné profesor Heyde a profesor Nitsche, souhlasila. Profesor Ehwald z Göttingenu jakoukoli účast výslovně odmítl.
Když vypukla válka, bylo bezodkladné uskutečnění tohoto plánu definitivně nařízeno.
II. Uskutečnění tzv. "plánu euthanasie"
Do realizace tohoto plánu bylo říšské ministerstvo vnitra po administrativní stránce ještě zapojeno, ale pak byla vybudována dopodrobna propracovaná organizace. K podchycení chovanců ústavů a k výběru osob určených k usmrcení ustavila Hitlerova kancelář "Říšské pracovní souručenství léčebných a zaopatřovacích ústavů". Další organizace, tzv. "Obecně prospěšný fond pro ústavní ošetření" měla na starosti usmrcování, což vykonával zvláštní personál, a vyřizovala kromě toho majetkoprávní a jiné administrativní úkoly v souvislosti s "akcí". Obě organizace byly bezprostředně podřízeny Hitlerově kanceláři a tím nejvyšším stranickým místům.
Současně byly v nejrůznějších částech Německa vyklizovány léčebné a zaopatřovací ústavy, které byly přejmenovány na ústavy "euthanasie", a instalováním plynových komor a kremačních pecí adaptovány pro hromadné usmrcování. Přitom byly plynové komory na vzhled upraveny jako koupelny a místnosti k sprchování - zcela k oklamání byly obloženy kachlíky a někdy měly pod stropem zařízení podobná sprchám, což byla ve skutečnosti pouhá kulisa. Podél stěn vedly roury, které bylo možno považovat za topné potrubí; byly však do nich vyvrtány malé otvory, z kterých proudil vražedný plyn. Takovými ústavy euthanasie se staly léčebné a zaopatřovací ústavy Hartheim u Lince, Sonnenstein u Pirny, Grafeneck ve Würtembersku, Bernburg, Branibory a Hadamar.
Dopravu osob určených k usmrcení obstarávala do těchto ústavů "Obecně prospěšná společnost pro dopravování nemocných, spol. s r. o." založená v souvislosti s tímto plánem.
Každá z těchto organizací měla zvláštní personál, který byl pod výhružkou nejtěžších trestů zavázán k nejpřísnější mlčenlivosti, neboť vše, co souviselo s "akcí", mělo zůstat všemožně utajeno a před obyvatelstvem skryto.
V létě 1940 byl vydán výnos říšského ministra vnitra o "plánovité evidenci chovanců ústavů". Všem léčebným ústavům a zaopatřovacím ústavům Německa bylo uloženo vyplnit o jejich chovancích dotazníkový formulář.
Dotazníky vyplňovali částečně lékaři ústavní a částečně lékaři určení "Říšským pracovním souručenstvím". Zpočátku většina ústavních lékařů vůbec nevěděla, čemu tyto dotazníky slouží. Mnozí předpokládali, že je jich třeba pouze k statistickým účelům. Jiní se zase domnívali, že dotazníky mají evidovat ještě práce schopné chovance ústavu pro nasazení do válečného hospodářství. Teprve když "ústavy euthanasie" zahájily svou činnost, začala pravda o ústavech pozvolna pronikat navenek. Někteří vedoucí ústavů, zejména vedoucí církevních ústavů, se pak již zdráhali tyto dotazníky vyplňovat. V těchto ústavech pak byli chovanci podchycováni zvlášť určenými lékaři.
Dotazníky se pak služební cestou - např. z nassavských ústavů přes Krajský svaz ve Wiesbadenu - dostávaly do říšského ministerstva vnitra. Zde pak navazovala činnost "Říšského pracovního souručenství léčebných a zaopatřovacích ústavů". Tato organizace rozesílala fotokopie dotazníků k předběžnému posudkovému dobrozdání třem lékařům, kteří do silně orámované rubriky v dolním levém rohu zaznamenali výsledek posudku slovy, "Ano", "Ne" nebo "Sporné" a podepsali se počátečními písmeny svého jména. "Ano" znamenalo usmrcení, "ne" odmítnutí usmrcení a "sporné", že lékař, podávající posudek, se nemůže vyslovit, patří-li dotyčný pacient do "akce".
Posudky byly vystavovány pouze na základě dotazníků, aniž posuzující nemocného viděl nebo dostal alespoň jeho chorobopis. Tyto předběžné posudky nebyly vystavovány za spolupráce posuzujících, ale jeden jej vystavoval nezávisle na druhém. Konečný posudek vydával pak hlavní posudkový lékař, jímž podle věrohodné výpovědi svědka, profesora Heydeho, byl jistý řádný profesor neurologie a psychiatrie na jedné německé universitě.
Vyzněl-li tento posudek pro usmrcení, byl chovanec ústavu "Říšským pracovním souručenstvím léčebných a zaopatřovacích ústavů" zahrnut do "akce". Byly sestaveny jmenovité seznamy těchto osob, které pak byly ústavům zasílány s pokynem, aby dotyční chovanci byli v určený den připraveni k odvozu.
Tito chovanci ústavů pak byli výše uvedenou dopravní společností dopraveni v autobusech se zakrytými okny se vším svých osobním majetkem z původního ústavu přímo do ústavu euthanasie, nebo v některých případech, než byli převezeni do ústavů euthanasie, byli shromažďováni nejdříve ve sběrných ústavech. Nemocní byli v ústavech euthanasie usmrcováni plynem ihned po svém příjezdu. Provádělo se to obyčejně tímto způsobem: v blízkosti plynových komor byly zařízeny jiné místnosti, v nichž osoby určené k usmrcení byly jedna za druhou zvláštním ošetřujícím personálem vysvlečeny, ofotografovány, předvedeny k speciálně určenému lékaři, který měl před sebou fotokopii jejich dotazníků a chorobopisů, k zběžné prohlídce, a pak je zvláštní personál odváděl do vlastní plynové komory. Uvedený lékař pak otevřel láhve s plynem a nechal proudit do komory kysličník uhelnatý. Malým okénkem pozoroval jeho účinek a přibližně po 10-15 minutách, kdy podle lékařského úsudku musela již nastat smrt, přívod plynu zastavil. Asi za hodinu byly mrtvoly převezeny ke kremačním pecím a spáleny. Popel, který nebyl ani nijak zvlášť oddělován, byl nasypán do uren a později vydán příbuzným s průvodním dopisem, o němž bude ještě zmínka později.
Příbuzní takto usmrcovaných osob obdrželi nejdříve předtištěný formulář dopisu z ústavu, z něhož byl nemocný na příkaz příslušného říšského komisaře obrany přeložen do jiného ústavu; jméno tohoto ústavu nebylo uvedeno. Po nějaké době se příbuzní dozvěděli z jiného dopisu, a to zaslaného z přijímacího ústavu, že nemocný byl "Obecně prospěšnou společností pro dopravování nemocných, spol. s r. o." převezen a že šťastně dojel. Současně s odesláním tohoto sdělení byl ve speciálním "oddělení soustrastných dopisů" ústavu euthanasie vyhotoven dopis, jímž bylo příbuzným oznámeno úmrtí nemocného a vyslovena soustrast ústavu. V témže dopise bylo příbuzným dále oznámeno, že mrtvola byla ze zdravotně bezpečnostních důvodů již zpopelněna, ale že urna může být na požádání zaslána. Jako důvod smrti byly podvodně uváděny nejrůznější nemoci. Také datum úmrtí bylo ve většině případů fingováno. Zatím co nemocní byli usmrcováni ihned po příchodu do ústavu, uvádělo se jako den smrti datum pozdější. Tyto soustrastné dopisy nebyly psány na formuláři, nýbrž individuálně kancelářskými zaměstnanci podle určitého, předem připraveného schématu. Ústavy "fondu" měly zvláštní matriční úřad s vlastními zaměstnanci, aby věc zůstala utajena.
Usmrcování tohoto druhu, které mezitím postihlo desetitisíce osob, bylo ve všech ústavech bez jakéhokoli udání důvodů zastaveno v roce 1941, např. v Hadamaru v Hessensko-Nassavském kraji v srpnu 1941.
Toto přerušení však neznamenalo, že by akce usmrcování byla ukončena, nebo měla být z jiných důvodů definitivně zastavena. Vyhlazování lidí naopak pokračovalo ještě mnohem bezohledněji individuálním zabíjením velkými dávkami jedu. Zastaveno bylo pouze masové usmrcování plynem, které se přes veškeré úsilí nedalo zatajit před obyvatelstvem. Vyvolávalo neklid a rozhořčení a přimělo zejména představitele obou církví, aby protestovali na nejvyšších státních místech a částečně i před celou veřejností proti tomuto zabíjení, které bylo označováno za vraždu.
__________
Stuttgart, město zahraničních Němců
5. září 1940
Württemberská evangelická zemská církev
Zemský biskup
Opis.
Panu říšskému ministru vnitra dr. Frickovi
BERLÍN
Velevážený pane říšský ministře!
Dne 19. července jsem se na Vás obrátil s dopisem ve věci plánovitého vyhlazování duševně chorých, slabomyslných a lidí trpících padoucnicí. Od té doby se tato akce rozrostla do obrovských rozměrů; v poslední době jsou do této akce zahrnováni i chovanci starobinců. Zdá se, že základem tohoto postupu je názor, že ve zdatném národě není místo pro slabé a neduživé. Z mnoha sdělení, která nám docházejí, vyplývá, že cítění lidu je tímto nařízeným opatřením velmi těžce dotčeno a že se šíří pocit právní nejistoty, což je z hlediska národního a státního zájmu zjev politováníhodný. Je-li vedení státu přesvědčeno o tom, že jde o nezbytné válečné opatření, proč o tom nevydá zákonné nařízení, což by mělo alespoň tu přednost, že úřední místa by se nemusela uchylovat k nepravdám? Jestliže však je Německo schopno, což lze jistě předpokládat, aby uživilo příslušníky národa, proč je pak nutno sahat tak k tvrdému postupu? Má být německý národ prvním kulturním národem, který se v jednání se slabými vrací zpět k zvyklostem primitivních národů? Ví Vůdce o těchto věcech? Schválil je? Prosím vás, abyste v tak krajně závažné věci nenechal můj dopis bez odpovědi.
Heil Hitler!
Váš oddaný
D. Wurm v. r.
__________
Biskup z Limburku Limburk/Lahn dne 13. srpna 1941
Panu říšskému ministru spravedlnosti
B e r l í n
S odvoláním na pamětní spis předsedy fuldské konference biskupů, pana kardinála dr. Bertrama, ze dne 16. července 1941 (sub. IV. str. 6/7), považuji za svou povinnost předložit o likvidaci takzvaných "bezcenných životů" jako konkrétní ilustraci toto:
Asi 8 km od Limburku v městečku Hadamaru na kopci bezprostředně za městem byl ústav, který dříve sloužil k různým účelům, naposled jako léčebný a zaopatřovací ústav. Nyní byl přebudován, resp. zařízen jako místo, kde podle všeobecného přesvědčení se již po měsíce - asi od února 1941 - plánovitě provádí shora uvedená euthanasie. Po celém správním kraji wiesbadenském se o věci ví, neboť úmrtní listy jsou rozesílány do dotyčných domovských obcí jakýmsi matričním úřadem Hadamar - Mönchberg (tento ústav se nazývá Mönchberg proto, že zde byl do sekularizace v roce 1803 františkánský klášter).
Několikrát do týdne přijíždějí autobusy s větším počtem takovýchto obětí do Hadamaru. Školní děti z okolí znají již tyto vozy a říkají: "zase sem jede mordová bedna". Po příjezdu těchto autobusů hadamarští občané pozorují, že z komína stoupá kouř, a jsou rozrušení stálými myšlenkami na ubohé oběti, zvláště když jsou obtěžováni odporným zápachem, který sem někdy zanese vítr.
Důsledky zde uvedených skutečností: děti si v hádce nadávají takto: "Jsi blbec, přijdeš do pece v Hadamaru"; ti, kdož nechtějí vstoupit do manželství nebo nenacházejí k tomu příležitost, říkají: "Manželství, kdepak! Přivádět na svět děti, aby pak přišly do pece!" Od starých lidí je slyšet: "Jen ne do státní nemocnice! Po slabomyslných přijdou na řadu přestárlí jako zbyteční ujídači!"
Všichni bohabojní lidé pociťují toto ničení bezbranných tvorů jako křivdu volající do nebes. A podotýká-li se k tomu, že Německo nemůže vyhrát válku, je-li spravedlivý Bůh na nebi, pak takové výroky nevyplývají z nedostatku vlastenectví, nýbrž z hlubokých obav o náš národ. Obyvatelstvu je nepochopitelné, že se plánovitě činí to, co se podle paragrafu 211 trestního zákona má trestat smrtí! Autorita jakožto mravní pojem je tímto postupem strašným způsobem otřesena. Úředním sdělením, že N. N. zemřel nakažlivou nemocí a že proto musela být jeho mrtvola spálena, již nikdo nevěří . . .
Z dokumentů Mezinárodního vojenského
tribunálu v Norimberku
"Byla již evidována novorozeňata, aby mohla být kdykoli zahrnuta do usmrcovací akce"
Již v roce 1942 tato usmrcovací akce opět pokračovala druhou etapou, částečně zvanou "divoká euthanasie". K usmrcování docházelo nyní takřka ve všech ústavech Německa vstřikováním nebo podáváním nadměrných dávek omamných nebo uspávacích prostředků (morfium, luminal, trional atd.).
Avšak ještě i nyní byly sestavovány transporty a dopravovány k usmrcení do zvláštních ústavů, k nimž náležel např. i zemský léčebný a zaopatřovací ústav v Hadamaru v Hessensko-Nassavském kraji. Byly ustaveny nové organizace a ústavům bylo uloženo, aby o všech nově příchozích vyplňovaly pololetně dotazníky, o kterých už byla zmínka, a zasílaly je říšskému ministerstvu vnitra. Kromě toho měli lékaři a porodní asistentky hlásit každé novorozeně, které se narodilo se známkami značného znetvoření nebo se znaky idiotství.
Vytáhneme-li tzv. plán euthanasie z temna a tajemného ovzduší na světlo pozorného a důkladného zkoumání, ukáže se jeho pravá tvář stále zřetelněji a jeho skutečný cíl je naprosto jasný. Důsledky plánu byly nemilosrdně tvrdé a plán se uskutečňoval nekompromisně krok za krokem. Přitom navenek se neustále zachovávalo zdání, že jde o vědecký problém. Plán postihoval jednu skupinu lidí za druhou. Jejich zničení bylo pro vládnoucí kruhy, stojící za tímto plánem, žádoucí ze zcela materiálních důvodů.
Proto se začalo již v době masového usmrcování chovanců ústavů s prověřováním koncentračních táborů a zvláštní lékaři byli pověřeni, aby vyhledávali vězně - částečně i bez toho, že by je viděli - pro "akci". Že přitom šlo výlučně o hodnocení z hlediska pracovní schopnosti, vyplývá z tohoto dokumentu, přečteného při hlavním přelíčení:
V přípisu Hlavního úřadu pro hospodářskou správu SS - odbor D - z 28. března 1942 velitelům koncentračních táborů se praví:
Podle hlášení velitele jednoho tábora bylo z 51 vězňů vybraných k zvláštnímu zacházení 14 f 13 (tajná šifra usmrcovací akce) po určité době "opět práce schopných" 42 vězňů, a proto nemuseli být k zvláštnímu zacházení předvedeni. Z toho je zřejmé, že při výběru těchto vězňů se nepostupuje podle předepsaných směrnic. Před vyšetřující komisi smějí být předváděni jen takoví vězni, kteří vyhovují předepsaným směrnicím a kteří již v žádném případě nejsou schopni práce.
Náčelník ústřední správy
Liebehenschel v. r.
SS obersturmführer
V jiném dopise této úřadovny koncentračních táborů z 27. dubna 1943 se mj. praví:
"Říšský vůdce SS a šéf německé policie na základě předloženého návrhu rozhodl, že v budoucnosti smějí být pro akci 14 f 13 vybíráni určenými lékařskými komisemi již jen duševně choří vězňové. Všichni ostatní práce neschopní vězni (nemocní tuberkulózou, mrzáci, upoutaní na lůžko atd.) mají být zásadně z této akce vyňati.
Podpis
SS brigadeführer a generálmajor
zbraní SS
Z dokumentů Mezinárodního vojenského
tribunálu v Norimberku
__________
Podle názoru soudu potvrzují tato zjištění vysoký počet usmrcených v celém Německu, který prokazatelně činí alespoň několik desítek tisíc, pravděpodobně však až statisíce lidí. Průměrně byla odstraněna a usmrcena asi polovina všech stálých chovanců léčebných a zaopatřovacích ústavů. Kdyby bylo skutečně šlo o odstraňování lidí podle zásad euthanasie, bylo by se postupovalo v duchu seriózní vědeckosti a byla by uplatňována taková bezpečnostní opatření, která by byla vyloučila možnost jakéhokoli zneužití. Podle přesvědčení soudu lze její maskování všemi prostředky a snahu zajistit utajení za všech okolností vysvětlit jen zcela jiným posláním této akce. Z toho však též vyplývá, že za tímto programem ve skutečnosti nestálo celé vedení státu, nýbrž jen jistá politická mocenská skupina, která se chtěla nesvědomitým způsobem zbavit všech lidí, jež považovala ze svého hlediska za nepotřebné a nežádoucí; ta byla také hnací silou, což vysvětluje, že jisté politické mocenské skupiny (jako např. Hitlerovo kancléřství a SS) měly již předem vliv na tuto akci a tento vliv pak ještě stupňovaly.
Ze soudního spisu 4a Js 346-4 K Ls 7/47 vrchního zemského soudu ve Frankfurtu n. Moh.
Ústavní lékař vyhledával oběti a sám usmrcoval plynem
15 000-16 000 duševně chorých bylo posláno do plynu v "Sonnensteinu".
V ústavu "Sonnenstein" se usmrcovalo plynem takto: Nemocní, kteří byli dopraveni do Sonnensteinu v autobusech s okny natřenými na zeleno, byli odvedeni do přijímací kanceláře k ověření totožnosti. Pak byli převedeni do vedlejšího pokoje, kde je prohlédli lékaři dr. Schumann a dr. Schmalenbach. Asi ve dvou hodinách bylo prohlédnuto 60 nemocných. Jestliže se lékař rozhodl pro usmrcení plynem, byl nemocný ošetřujícím personálem, mj. obžalovaným Felfem, Gäblerem a Räpkem, odveden do sousední šatny, kde se musel svléci; neduživí nemocní byli svlečeni personálem. Nemocným se řeklo, že se budou koupat. Ze šatny vedly schody do sklepa do místnosti, která sousedila s plynovou komorou. Sem zavedli ošetřovatelé nemocné a zde je převzali "dezinfikující" - zvlášť spolehliví esesáci.
Když se ošetřovatelé vzdálili, byli nemocní zavedeni do plynové komory. Usmrcení plynem provedl sám ústavní lékař stisknutím páky. Trvalo to jen několik minut.
Celé akce, která byla považována za "tajnou říšskou věc", se v rozhodující míře zúčastnil obžalovaný dr. Nitsche. Počátkem roku 1940 bylo obžalovanému dr. Nitschovi v Berlíně uloženo, aby provedl jisté pokusy, jak usmrtit duševně choré podáváním luminalu, veronalu, trionalu nebo peraldehytu. Dr. Nitsche pak přiměl lékaře ústavu v Lipsku-Dösenu, kde byl tehdy vedoucím, aby tyto prostředky vyzkoušeli na tamních nemocných. Tímto způsobem bylo počátkem roku 1940 usmrceno v ústavu v Lipsku-Dösenu asi 60 duševně chorých.
Akce se dále zúčastnili obžalovaní dr. Leonhardt, Felfe, Gäbler a Räpke. Dr. Leonhardt zastupoval vedoucího ústavu pro duševně choré v Arnsdorfu. Ještě aktivnější byla však účast dr. Leonhardta na usmrcovací akci v tom směru, že z nařízení vlády rozhodoval asi u 60-80 nemocných, kteří byli z chorobinců převezeni do Arnsdorfu, o tom, kteří z nich mají být vyňati z usmrcení plynem a kteří mají být posláni do plynu, a to na základě jejich chorobopisů a vládních směrnic. Jeho bezprostředním rozhodnutím bylo usmrceno plynem 40-60 osob.
Obžalovaní Felfe, Gäbler a Räpke vykonávali jako tzv. ošetřovatelé v akci usmrcování plynem výslovně katovské služby. Pro ústav Sonnenstein přiváděli neustále z různých ústavů duševně choré - Felfe v červenci 1940 a počátkem roku 1941, Gäbler od července 1940 do konce roku 1940, Räpke od července do září 1940. V Sonnensteinu pak předváděli nemocné lékařům, odváděli je do šaten, tam na ně dohlíželi a konečně je zavedli do sklepa, aby mohli být usmrceni plynem, a pokud bylo třeba, sami je svlékli. Gäbler v uvedeném období přivedl do Sonnensteinu k usmrcení plynem asi 25-30 transportů duševně chorých, tj. celkem 15 000 až 16 000 lidí.
Výňatky z rozsudku předsedy drážďanského zemského soudu ze 3. listopadu 1947 (4 b Js 173/45) v trestní věci prof. dr. Hermanna Paula Nitscheho a jeho společníků
"Zemský léčebný a zaopatřovací ústav Bernburg, v němž esesáci za jeden a půl roku usmrtili plynem a spálili 60 000 duševně chorých"
Tento velký ústav pozůstává z komplexu 12 klinických pavilonů a vedlejších budov jako márnice, parní prádelny, kuchyně, kostela, kotelny a strojovny. Od svého vybudování až do podzimu 1940 sloužil výlučně jako zemský léčebný a zaopatřovací ústav pro duševně choré.
Celý ústav svým komplexem budov, parkem k uklidnění nervů a zahradami se rozprostírá na pokojném předměstí Bernburgu.
Tento léčebný ústav byl na podzim r. 1940, nikoli však celý, zabrán esesáky. Esesáci zabrali rafinovaně jen část, a to dvojitou
Vnější pohled na "léčebný a zaopatřovací ústav Bernburg", v němž bylo od 12. 10. 1940 do března 1943 zvláštním oddílem SS usmrceno 60 000 lidí.
budovu I, II, III a IV, ženský pavilón F a kliniku B pro muže, zatímco hlavní budova s kostelem, kliniky A a C, kliniku B pro ženy, inzulínovou kliniku a ostatní vedlejší budovy ponechali kvůli maskování nadále léčebnému zaopatřovacímu ústavu.
Z pavilónu II byl vytvořen dům zločinců. Ďábelským způsobem byl zařízen jako likvidační středisko, v němž, podle údajů, které jsou zatím k dispozici, bylo za jeden a půl roku, od října 1940 do léta 1942, zahubeno plynem přes 60 000 lidí, mužů i žen. Mrtvoly pak byly většinou rozřezány, mozky byly preparovány a ve skleněných nádobách odesílány ústředním institucím v Berlíně k "vědeckým účelům".
Mrtvoly zavražděných plynem byly pak spalovány na svou roštech vždy po 80 lidech v instalované kremační peci. Popel spálených byl sypán do Saaly.
Tehdejší starosta města byl o tom informován, což vyplývá z toho, že dne 31. května 1941 dal hřbitovní správě č. III v Bernburgu úkol, aby o svatodušní sobotě dne 31. května 1941 v 10 hodin večer bylo tajně pohřbeno 85 uren. Tento pohřeb se pak za účasti oddílu SS uskutečnil. Plynovací zařízení bylo dáno do provozu v prosinci 1940. Avšak již v březnu 1941 měly pohřbené urny pořadová čísla daleko přes 17 000!
Hanebné činy "zvláštního SS oddílu dr. Eberleho"
Podle dosavadních zjištění se usmrcování lidí plynem provádělo z nařízení tehdejšího říšského vůdce policie Heinricha Himmlera v dohodě s nejvyššími vládními kruhy říše.
Říšský komisař obrany pak ustavil tato tři oddělení:
1. Obecně prospěšný fond pro ústavní ošetření, Berlín W 35, Tiergartenstr. 4.
2. Obecně prospěšnou společnost pro dopravování nemocných, spol. s r. o., Berlín W 9, Postdamer Platz 1.
3. Ústřední účtárnu spojených léčebných a zaopatřovacích ústavů, Berlín W 8, Wilhelmstr. 43 a.
ad 1. Tato organizace prováděla jako "zvláštní oddělení" pod vedením jakéhosi dr. Eberleho usmrcování lidí plynem v zemském léčebném a zaopatřovacím ústavu v Bernburgu.
ad 2. Toto oddělení odváželo velkými autobusy nemocné podle seznamu z jiných zdravotních ústavů do "oddělení dr. Eberleho".
ad 3. Zde se vyúčtovávaly náklady léčebných a zaopatřovacích ústavů pro nemocné.
. . . V říjnu 1940 dorazil z příkazu vůdce SS Himmlera zvláštní oddíl SS do zemského léčebného a zaopatřovacího ústavu v Bernburgu. Vedoucím oddílu byl jistý MUDr. Eberle z Berlína. Zvláštní SS oddíl tvořilo podle přibližného odhadu asi 120-150 osob, mužů i žen. Muži byli příslušníky SS. Tento personál se skládal ze zedníků, tesařů, zámečníků, instalatérů, ošetřovatelů, ošetřovatelek a kancelářských sil. Ošetřovatelé a sestry měli pravděpodobně budit zdání nemocniční instituce. Pro chystané účely byla na příkaz tehdejšího ředitele zemského léčebného a zaopatřovacího ústavu Bernburg a vrchního starosty Eggerta zabrána zabrána napřed čtyři nemocniční oddělení a dodatečně ještě dva pavilóny ústavu.
Osoby, přivážené tehdy do ústavu, k usmrcení plynem, byly dopravovány mimořádně velkými autobusy. Některé autobusy byly označovány písmeny "R. P.", jejich okenní tabule byly nabarveny na modro a nalakovány různými barvami, zelenou, červenou nebo i polní šedí. Z obytných domů, ležících v blízkosti ústavu, bylo pozorováno, že z těchto aut vystupovali u severní brány mužského pavilónu II lidé. Auta nejprve přijížděla k této budově, a když byli lidé odváděni do sklepních místností této budovy, zajela do zvlášť vybudované garáže "A". Jakmile se zprávy o těchto pozorováních roznesly, byla ihned postavena ohrada z prken. Krátce na to však byla z bezpečnostních důvodů postavena nová, větší garáž, na jižní straně mužského pavilónu II, bezprostředně u strojovny. Kdykoli přijížděly autobusy do těchto nových garáží, vždy se ihned objevili v kotelně dva muži, kteří zde měli za úkol hlídat topiče. V této době nesměl nikdo vstoupit na dvůr v blízkosti garáže. Do mužského pavilónu II nebylo možno vstoupit ani jinudy, neboť vchod hlídal neustále strážný se samopalem. Co se v této budově děje, nebylo vidět, neboť okna - jak sklepní, tak i v prvním patře - byla přelepena tenkým papírem. Několikrát přijely autobusy se zvláštním doprovodem. Byli to esesáci, kteří ve zvláštním oddělení přenocovali a teprve druhého dne opět odjížděli.
Jakmile autobusy zajely do nové garáže, byla vrata ihned zavřena a lidé se dostali přímo z garáže zvlášť k tomu účelu vybouranými dveřmi se stupňovitým zvýšením, do 1. patra mužského oddělení pavilónu II, kde byly služební místnosti, čekárny a šatny. Když byli lidé svlečeni, dostali košile a byli odváděni přes chodbu a místnost, z které se obsluhoval plyn, do plynové komory opatřené vzduchotěsnými dveřmi. Místnost vzbuzovala na první pohled dojem koupelny se sprchami. Plynová komora měla rozměry 3×4,25 m a byla vysoká 2,50 m. Zařízení k obsluze plynu bylo stěnou (přepážkou z prken) odděleno od ostatní části vstupní místnosti tak, aby lidé vcházející dveřmi je nemohli vidět. Plyn po zapojení proudil z plynové láhve potrubím a sprchami a jeho účinek měl okamžitě smrtelné následky. Když se pak dveře otevřely, byli mrtví vyneseni, naloženi na pojízdné nemocniční vozíky a přes pitevní sál odváženi do kremační síně, kde je ihned spalovali.
K preparování mozků v případě zvláštních nemocí a charakteristických tvarů lebek byly přichystány skleněné nádoby se skleněnými víky nadepsané datem pitvy a číslem.
Množství nalezených sklenic, které byly ještě opatřeny štítky s vysokými čísly (např. 60 000), podává obraz o vysokém počtu zavražděných.
Úryvek ze spisů o přelíčení s praktickým lékařem dr. Irmfriedem
Eberlem, obžalovaným ze zločinu proti lidskosti
1600 žen z koncentračního tábora Ravensbrück bylo v březnu posláno do Bernburgu k usmrcení plynem
Nemocné tbc (blok 10)
Nemocné nedostávaly žádné léky, pouze v těch případech, kdy bylo možno počítat s obnovením pracovní schopnosti, byla nemocným rozdávána dietní šlemová polévka (polévka z vody). Na jednom lůžku ležely dvě nemocné, později jich leželo na dvou lůžkách pět. Palandy byly tři nad sebou.
Mnoho tuberkulózních jelo v březnu 1942 s velkým vyhlazovacím transportem (1600) do Bernburgu nad Saalou, aby tam byly usmrceny plynem.
K akutním psychickým onemocněním docházelo hlavně v oddělených táborech (muničních továrnách) následkem náletů. Nemocné byly dopraveny zpět do tábora, kde byly izolovány v bloku 10 v místnosti 3 × 3,50 m. Nebyly oblečeny, dostávaly jen košile a pokrývku. Až 50 žen sedělo na podlaze v této místnosti, která měla rozbitá okna a v zimě nebyla vytápěna. Kromě toho dostávaly tyto ženy jen poloviční dávky jídla. K těmto takzvaně duševně chorým byly však dány i ty, které propadly po hrozných válečných zážitcích depresí.
Jednou bylo v této místnosti zavřeno 15 židovských žen ve věku od 72 do 85 let. V deseti dnech zemřely.
Mezi těmito ženami bylo i mnoho žen, které byly skleslé jen v důsledku pobytu v koncentračním táboře; také tyto ženy šly do transportů.
Z dějin ženského koncentračního tábora v Ravensbrücku, sestavených
Ravensbrückým výborem podle dokumentů a výpovědí
bývalých vězňů
Také židovští vězňové z koncentračního tábora Buchenwald byli posíláni s vyhlazovacím transportem do Bernburgu
Závěrem předkládám v této souvislosti ještě výňatek z brožury "Pravda o koncentračním táboře Buchenwald", svědectví W. A. Beckerta, dlouholetého politického vězně gestapa v koncentračním táboře Buchenwald - Výmar;
"V březnu 1942 odjely z Buchenwaldu čtyři transporty, každý o 90 vězních, v němž byli invalidé a zločinci, do léčebného a zaopatřovacího ústavu v Bernburgu, kde pod velením lékaře SS dr. Eberleho zemřeli násilnou smrtí. Z těchto transportů se vrátil jen popel mrtvých." "Buchenwaldský vězeň" Markus jej musel nasypat do uren. Po skončení této práce byl pak SS oberscharführerem Pleissnerem zabit.
Z vyšetřovacího řízení vrchního státního
návladního v Desavě proti dr. Kellerovi
"O této akci bylo zakázáno mluvit pod trestem smrti"
Od 6. do 14. roku svého života jsem chodil do obecné školy ve svém rodišti. Pak jsem se vyučil zedníkem a v roce 1925 jsem složil tovaryšskou zkoušku. Byl jsem zaměstnán jako zedník u různých firem v okrese Bernburg a Calbe nad Saalou. Od roku 1934 až do svého povolání do SS standarty Umrlčích lebek jsem pracoval v chemické továrně v Calbe nad Saalou jako tovární zedník. V roce 1935 jsem se dobrovolně přihlásil do všeobecných SS a tak jsem se stal členem tehdejší NSDAP. V důsledku své příslušnosti k SS jsem se stal 6. září 1939 vojákem SS. Prošel jsem výcvikem v Brně, avšak po zranění na noze jsem byl v lednu 1940 uznán schopným služby v týlu a dostal jsem se do Oranienburgu k rotě rekonvalescentů. Po třídenním pobytu jsem byl přidělen ještě s dalšími devíti muži do Brandenburgu ke zvláštnímu oddílu.
Kohnert, který dostal cestovní rozkaz z Oranienburgu, nás dovedl do Brandenburgu do bývalé vězeňské budovy. Když jsme dojeli, bylo tam už několik mužů, kteří nám však tehdy o své práci nic neřekli. Teprve příštího dne jsme se hlásili v Columbově domě v Berlíně u JUDr. Bohneho. Po zaznamenání našich osobních dat nám dr. Bohne vyložil, že Hitler vydal tajný příkaz, podle něhož všichni nevyléčitelní duševně choří mají být humánním způsobem usmrceni. O této akci bylo zakázáno pod trestem smrti mluvit. K tomu jsme se museli zavázat přísahou a podpisem. Ubytovali jsme se v již vzpomenuté vězeňské budově. Naším velitelem byl kapitán policie a SD obersturmführer Christian Wirth, kterému bylo asi 45 let, a bydlel ve Stuttgartě.
Naším úkolem bylo zastávat službu strážných a telefonistů. Potřebné zařízení pro spalování duševně chorých bylo téměř vybudováno. Kremační pece byly pojízdné. V polovině února 1940 dojely první transporty nemocných. Přivážely je autobusy označené policejními poznávacími čísly RP-říšská pošta. Z počátku se používalo též vězeňských vozů policie.
Usmrcování obětí plynem probíhalo takto:
Po sepsání osobních dat a po lékařské prohlídce prováděné dr. Eberlem, dr. Ullrichem a kapitánem policie Wirthem, šli přímo do plynové komory, kde byli vpuštěním plynu usmrcováni. Zařízení bylo zcela primitivní. Oproti Bernburgu, kde byly instalovány falešné sprchy, byla zde jen roura s několika otvory. Sám jsem se jednou přesvědčil, jak rychle plyn usmrcoval. Podle mého názoru patrně nijak netrpěli. Zpočátku jim bylo řečeno (říkal jim to Wirth), že jdou do inhalační místnosti, kde mají zhluboka dýchat. To jsem se jednou doslechl ve společenské místnosti od některých ošetřovatelů.
Denně se tu usmrcovalo průměrně 80-100 lidí. Po skončení usmrcování začalo se ve vedlejší místnosti se spalováním mrtvol, které ležely jedna přes druhou. Mrtvoly byly vlečeny po zemi. Nebyly přenášeny. Kremace se prováděla mazutem. Protože pec byla velmi nízká, stávalo se, že plameny z pece hodně vyšlehovaly. Tento stav byl neúnosný, jednak proto, že to bylo ve městě a za druhé, že to zneklidňovalo obyvatelstvo. Z tohoto důvodu byly pece převezeny do Paterdamu u Brandenburgu. Mrtvoly byly dopravovány velkým nákladním vozem říšské pošty. I zde ležely mrtvoly jedna přes druhou. Prostor kolem pecí byl zvlášť uzavřen a nepovolaní sem nesměli nahlédnout. Když nějací pánové z různých úřadů chtěli informace o ústavu, museli jsme my, strážní, ukázat dopis říšského kriminálního úřadu v Berlíně. Na této listině bylo napsáno:
"Vstup do chemicko-technického výzkumného ústavu je nepovolaným zakázán."
Na listině bylo i služební razítko, ale podpis byl nečitelný.
V měsíci září 1940 byla "spalovací akce" přeložena s celým štábem do léčebného a zaopatřovacího ústavu v Bernburgu. Při prohlídce pozemků se ukázalo, že zdejší zařízení bylo značně lepší než v Brandenburgu.
K spalování mrtvol se používalo koksu, což si přirozeně vyžádalo delší dobu. Podle vyprávění zřízenců - byli to titíž jako v Brandenburgu - dávalo se hned po každé pět mrtvol do jedné pece. Spalování trvalo většinou od osmi hodin večer do čtyř hodin ráno. Mrtvoly byly nakupeny v jednotlivých vedlejších místnostech, především v pitevnách, které sousedily těsně s pecemi. Příbuzné nemocných, kteří byli dáni do plynu, vyrozuměli písemně vždy se stejnou doložkou, že ten či ta nemocná zemřeli přirozenou smrtí. Úmrtní listy vystavené matričním úřadem II zasílali přitom současně. Obsahovaly příčinu smrti, jako např. zánět močového měchýře, mozková mrtvice atd. Na veškerých písemnostech spalovacího ústavu byl podepsán dr. Keller, který ve skutečnosti neexistoval. Také podpisy úmrtních listů byly nepravé. Jménem dr. Keller podpisoval zřejmě jedině dr. Bumke, neboť jsme se to později dozvěděli. Jakmile příbuzní požadovali urnu, byli odkázáni na příslušnou správu hřbitova. Takové urny zde ležely připraveny ve velkém množství. Dopravovaly se poštou. I zde se to maskovalo, neboť urny byly ihned dopraveny k vlakové poště. Příslušné osoby vlakové pošty byly v každém případě o této záležitosti informovány.
Zpočátku byly urny předávány poštovním úřadům v okolí Bernburgu, Nieburgu n. S., Güstenu atd., ale později od toho bylo opět upuštěno. Stávalo se rovněž, že větší množství uren bylo pohřbeno na bernburgském hřbitově.
Výtah z výpovědi esesáka Ericha Sporledera o hromadném ničení "nevyléčitelně nemocných" v Brandenburgu, jakož i o "Zemském léčebném a zaopatřovacím ústavu Bernburg"
