ZLOČINY NACISMU

Předmluva k českému vydání

   V dějinách světové literatury najdeme mnoho prací o hrdelních zločinech. Od antických tragédií přes E. A. Poea, F. M. Dostojevského až ke Karlu Čapkovi a Vl. Vančurovi nacházíme v dílech básníků snahu o pochopení a vysvětlení nejtěžších zločinů, za které platí v civilizovaném světě vražda a zabití člověka. Tisícerýma očima dívali se básníci na problém lidského zničení. Rozleptávali příčiny, hledali následky. Snažili se pochopit, upřesnit, zdůvodnit jednání vrahů, osvětlit tajemné hlubiny zločinu. Stvořili postavy zločinců vinných i nevědomých, nešťastných i zuřivců, typy bídáků, jež přešly do literárních dějin.

   Je třeba říci, že tito básníci hrůzy zločinu, i když byli nadáni geniální intuicí a nadměrnou fantazií, nedokázali vymyslet ani desetinu toho, co se nám objevilo před očima po druhé světové válce, když byla odhalena pravda o esesácké sebrance.

   Z nacistických archivů a z výpovědi vězňů z koncentráků dýchlo na nás barbarství umocněné technikou dvacátého století. Barbarství předkřesťanské doby s mučením, vražděním a otrockou prací obětí znovu vystoupilo z historických dokumentů a ožilo v době existence hitlerovské třetí říše.

   Žádný básník nedovedl vymyslet postavu lidské podoby, jež by se s celou silou a vášní intelektu zabývala myšlenkou, jak nejhospodárněji likvidovat milióny lidí, a jež by tyto zvrácené úvahy realizovala. A přece žili takoví netvoři, jimž nepřísluší jméno lidí. Co jiného byli esesáci z Osvětimi, Majdanku, Treblinky. Přiznávali své činy s otevřeností a nevinností dítěte. Nejmenší stopa studu a lítosti nezazněla v jejich svědomí.

   Nenašel se básník, jenž by si dovedl vůbec kdy představit tvora zabývajícího se problémem, jak hospodářsky využitkovat popel a zbytky po miliónech lidí zadušených plynem. Celou bytostí to zatřese, když spatříme lahvičku s mýdlem z lidského tuku - výsledek pilného bádání esesáckých netvorů.

   Skutečnost důkazů byla hrůznější, než si vůbec kdo dovede představit. V lidském slovníku chybí výrazy pro takové činy. Svého času byli tito netvoři téměř neomezenými pány značné části Evropy. Lidé, kteří tu dobu neprožili a nepoznali řádění esesáků, si dost těžko představí všechnu zrůdnost hitlerovského fašismu, jehož byli esesáci nejtypičtějšími představiteli.

   Když se po druhé světové válce provalil vřed ohavností hitlerovců, došlo pod tlakem světového veřejného mínění k soudu národů nad hlavními válečnými zločinci. Dvacet tři státy protihitlerovské koalice schválily soudní dvůr nad fašismem. Byl snesen ohromný průkazný materiál. Sedm set tun bylo předloženo k důkazu viny obžalovaných. Šest nacistických organizací bylo označeno jako organizace zločinecké. Obžalovány byly: 1. nacistická vláda, 2. sbor vůdců NSDAP, 3. SS včetně SD, 4. gestapo, 5. SA, 6. generální štáb a vrchní velitelství německé branné moci.

   Za členství ve zločineckých organizacích bylo obžalováno přes jeden milión tři sta tisíc členů nacistické strany.

   Soudní řízení před mezinárodním soudem v Norimberku trvalo deset měsíců a bylo zapsáno na sedmnácti tisících stranách protokolu. Bylo vyslechnuto mnoho set svědků z celé Evropy. Nejtěžší obžalobu si však obžalovaní napsali sami svými projevy, rozkazy a příkazy. Obhajoba se ani nepokoušela tyto důkazy popřít.

   Norimberským soudem nebylo učiněno zadost naprosté spravedlnosti. Mnozí obžalovaní unikli trestu. Mnoho obžalovaných nebylo vůbec pohnáno před soud, nebo byla jejich vina zeslabena výkladem soudců. Vinou západních velmocí nebylo splněno mnoho z jednomyslného usnesení norimberského soudu. Znovu se potvrdil rozpor mezi důslednou humánní spravedlností Sovětského svazu a mezi nedůslednou spravedlností kapitalistických států.

   Nelze však popřít dva klady, které norimberský soud měl. Poprvé v dějinách se většina civilizovaného světa shodla v jednomyslném názoru, že je třeba trestat fašistické podpalovače války. Za druhé byla tímto soudem dána výstraha všem, kteří by se v budoucnosti chtěli znovu pokusit podnítit válečný požár.

   Tato kniha přináší výběr důležitých dokumentů proti jedné ze šesti organizací obžalovaných v Norimberku. Předkládá důkazy o zločinné činnosti SS. To ještě neznamená, že by snad vina ostatních byla menší. Esesáci byli jen nejtypičtějšími představiteli hitlerovského fašismu. Pod jejich černými pirátskými vlajkami s dvojitým bleskem se shromažďovala fašistická sebranka z celé Evropy: divize Wallonien, Wiking, Galizien, stejně jako bělogvardějci, maďarské Šípové kříže a rumunská Železná garda.

   Z dokumentů jasně vyplývá, že všechna zvěrstva páchaná za vlády nacistů nebyla dílem náhody. Nešlo tady o sporadické akce jednotlivců. Byl to nelidský systém krutovlády, prováděný cynickými, přitom však zbabělými sprostými vrahy bez svědomí. Všechny činy byly bedlivě připravovány, plánovány a důsledně prováděny.

   Kniha dále ukazuje, jak dravý, krvežíznivý kapitál dopomohl hitlerovské sebrance k moci nad druhým největším národem v Evropě. Jak v zájmu zisků udržoval tento režim při moci a jak těžil z této situace. Je proto těžkým obžalovacím materiálem proti německému kapitálu a kapitalismu vůbec.

   Kniha také dokládá nejen minulost, ponurou a hrůznou, ale ukazuje i dnešní ochránce hromadných vrahů, adenauerovské Německo, které chrání a podporuje zavilé nepřátele lidského života a dokonce je povyšuje na přední místa státního aparátu.

   Tato kniha není proto jen příspěvkem k dějinám našeho století. Je varovným výkřikem, aby se již nikdy a nikde neopakovalo peklo fašismu, jehož byli SS ďábelskými představiteli.

V. Berdych

Předmluva k vydání v NDR

   Tato kniha obsahuje sbírku dokumentů a zpráv o zločinech SS. Zvláštní místo mezi těmito dokumenty zaujímají výtahy z jednacích protokolů Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku. Jak známo, prohlásili představitelé USA, Velké Británie, Francie a Sovětského svazu v norimberském procesu SS za zločinnou organizaci. Z norimberského rozsudku je převzat popis struktury a vývoje SS.

   Nesčetný počet lidí se stal obětí SS, této všeho schopné zločinecké gardy hitlerovských fašistů. Zpočátku se jejich teror zaměřil na německé antifašisty, kteří byli jako "první Hitlerovi váleční zajatci" po statisících zatýkáni, týráni a žalářováni. Naplňovali koncentrační tábory, hlídané esesáky, které se později rozšířily po stovkách v celé okupované Evropě. SS prováděly vyhlazovací akce proti židovskému obyvatelstvu Německa a okupovaných zemí, při nichž přišlo o život 6 miliónů lidí. Za hitlerovskými okupačními armádami šly všude jednotky SS a ve všech okupovaných zemích zavedly režim teroru a hrůzy. Nejlepší vlastenci těchto zemí byli povražděni nebo odvlečeni do koncentračních táborů. Jako otrocká pracovní síla pro německé koncerny I. G. Farben, Krupp aj. museli podvyživení vězňové esesáků pracovat až do úpadku. Nemocní a práce neschopní byli likvidováni. Esesáčtí zločinci v lékařských pláštích povraždili četné vězně lékařskými experimenty. Všude, kde hitlerovští fašisté zakročovali zvláště barbarsky proti nevinným lidem, byly v první řadě nasazeni SS. Gestapo, SD (Sicherheitsdienst), jednotky "Totenkopf" (Umrlčí lebka) a jednotky zbraní SS byly pro celou Evropu symbolem teroru a vraždění. Evropské národy nikdy nezapomenou na mučírny v Sachsenhausenu a Ravensbrücku, Majdanku a Osvětimi, Mauthausenu a Bergen-Belsenu, nezapomenou na Lidice, Oradour-sur-Glane, Marzabotto a Varšavu. To jsou trvalá svědectví esesáckých zločinů.

   O všech těchto barbarských činech jsou v této knize shromážděny dokumenty a původní svědectví. Proč je dnes taková dokumentace nutná? Protože zločiny SS upadly do zapomenutí. Již po léta se provádí v západním Německu plánovitá rehabilitace SS, které se přeskupily v četné "tradiční svazy". Přes společné prohlášení Spojenců o zločinné povaze SS jsou dnes tyto zločiny uváděny v pochybnost. Uveřejněné dokumenty plně podtrhují norimberský rozsudek. Takový důkaz je o to aktuálnější, že příslušníci SS jsou začleňováni do bonnského bundeswehru.

   Proti rehabilitaci SS se zvedla v Německu i po celé Evropě bouře protestů. Mezinárodní federace odboje (FIR) prohlásila:

   "Dát do rukou těchto lidí, kteří jsou odpovědni za zločiny spáchané na jiných národech a také na německém národě, znovu zbraně a stavět je na velitelská místa je výsměchem miliónům jejich obětí a provokací vůči všem těm, kdož bojovali za svobodu své vlasti. Rozhodnutí spolkové vlády je v příkrém rozporu s mezispojeneckou úmluvou a jasně ukazuje na nebezpečí, které hrozí ostatním národům z remilitarizace západního Německa."

   Týž názor zastává děkan z Canterbury Hewlett Johnson, který napsal:

   "Zapojení bývalých příslušníků zločineckých SS do bundeswehru je hrozbou nejvyššího stupně pro budoucnost míru. Tento výsměch norimberskému rozsudku ukazuje světu, že bonnská vláda nepokrytě uvažuje o revanšistické válce."

   Svůj hlas musí však především pozvednout německý lid, aby zabránil znovuvyzbrojení SS ve Spolkové republice. Tato dokumentace poskytuje četné argumenty pro rozvíjení a zmohutnění takovéhoto protestního hnutí.

   Výslovně prohlašujeme, že tato dokumentace není namířena proti těm, kdož jako mladí Němci vstoupili do SS pod vlivem své výchovy, z touhy po dobrodružství nebo z jiných pohnutek v domnění, že budou sloužit své vlasti, kteří však mezitím poznali, že byli zneužiti k provádění zločinných plánů německého imperialismu proti vlastnímu lidu a proti jiným národům. Dokumentace má přispět k tomu, aby v budoucnosti nebylo již možno takto zneužít německých lidí, aby se Němci poučili o hitlerovském fašismu a aby byli odhaleni ti, kdož jsou připraveni opakovat zločiny hitlerovského fašismu.

   Je to tím nutnější, že nebezpečí fašismu ve světě ještě nebylo zažehnáno. Všude má stejný charakter, ať v Německu či Itálii, ve Španělsku či v době kontrarevoluce v Maďarsku. Právě maďarské události ukázaly, že horthyovští fašisté postupovali proti pokrokovým lidem v roce 1956 stejně barbarsky jako v době svého panství v Maďarsku a svého spojenectví s Hitlerem. Znovu byli dělníci, jejich ženy a děti týráni a vražděni příslušníky Šípových křížů, maďarskými esesáky. Znovu docházelo k antisemitským výtržnostem a pogromům na židovském obyvatelstvu. Avšak i v západních zemích, jako ve Francii, Itálii a Dánsku, se na podzim 1956 objevily fašistické bojůvky. Byli vražděni francouzští dělníci, mezi nimi též bývalý bojovník mezinárodních brigád ve Španělsku.

   Tváří v tvář takovéto situaci je tato dokumentace výzvou k vystoupení, dokud není pozdě. Obrací se ke všem lidem dobré vůle, kteří mohou společnou akcí zabránit, aby se nedávaly zbraně znovu do rukou esesáků. Požadavek vítězů nad hitlerovským fašismem z roku 1945 se musí i dnes stát heslem dne:

"Nikdy esesáckou Evropu!"

Dr. Heinrich Toeplitz, státní tajemník, poslanec Lidové sněmovny Německé demokratické republiky a člen generální rady FIR

I

Rozsudek Spojených států amerických, Francie, Velké Británie a Svazu sovětských socialistických republik nad organizacemi SS, gestapem a SD pro zločiny proti míru, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti

Struktura a složení gestapa a SD

   Žaloba označuje tajnou státní policii (gestapo) a bezpečnostní službu říšského vůdce SS (SD = Sicherheitsdienst) za skupiny nebo organizace, které mají být prohlášeny za zločinné. Žaloba předložila věc proti gestapu a SD najednou a prohlásila, že je to třeba proto, že mezi nimi byla těsná spolupráce.

   Gestapo a SD byly poprvé sloučeny dne 26. června 1936 tím, že Heydrich, který byl velitelem SD, byl jmenován velitelem bezpečnostní policie, která nyní měla zahrnovat jak gestapo, tak i kriminální policii. Dosud byla SD tajnou službou nejprve SS a potom, po 4. červnu 1934, celé nacistické strany. Gestapo se skládalo z rozličných útvarů politické policie různých německých spolkových států, které byly sloučeny pod osobním vedením Himmlera s Göringovou pomocí. Himmler byl jmenován velitelem německé policie v ministerstvu vnitra dne 17. června 1936 a jako říšský vůdce SS a velitel německé policie vydal dne 26. června 1936 výnos, kterým zapojil kriminální polici (Kripo) a gestapo do bezpečnostní policie a podřídil bezpečnostní policii i SD Heydrichovu vedení.

   Sloučení bezpečnostní policie, tj. státní organizace, a SD, tj. stranické organizace, pod Heydrichovým vedením, bylo navenek formulováno výnosem ze dne 27. září 1937. Tímto výnosem byly sloučeny různé státní a stranické instituce, které byly podřízeny Heydrichovi jako veliteli bezpečnostní policie a SD, v jeden správní celek, totiž v hlavní úřad pro bezpečnost říše (RSHA = Reichs-Sicherheits-Hauptamt), který byl zároveň jedním z hlavních úřadů SS, podřízených Himmlerovi jako říšskému vůdci SS, jakož i oddělením ministerstva vnitra, podléhajícím Himmlerovi jako veliteli německé policie. Vnitřní struktura RSHA dokazuje, jak tento úřad uskutečnil jednotné vedení úřadoven bezpečnostní policie a SD. RSHA byl rozdělen na 7 odborů, z nichž dva (I. a II.) se zabývaly správními otázkami. Bezpečnostní policie byla zastoupena odborem IV, tj. hlavním úřadem gestapa, a odborem V, tj. hlavním úřadem kriminální policie. SD byla zastoupena odborem III, tj. hlavním úřadem pro činnost SD v Německu, odborem VI, tj. hlavním úřadem pro činnost SD mimo Německo, a odborem VII, který se zabýval zkoumáním otázek ideologického rázu. Brzy po vytvoření RSHA v listopadu 1939 byla bezpečnostní policie "zglajchšaltována" s SS tím, že všichni úředníci gestapa a kriminální policie byli převzati do SS, a to s hodnostmi, které odpovídali jejich funkcím.

   Vytvoření RSHA představovalo vnější formu koordinace na vyšší úrovni. V tomto vymezení byla SD zpravodajskou agenturou bezpečnostní policie. Analogická koordinace existovala i v místních orgánech. V Německu a v oblastech, které byly připojeny k říši, existovaly místní orgány gestapa, kriminální policie a SD formálně odděleně, aby byla usnadněna civilní správa. Byly však koordinovány inspektory bezpečnostní policie a SD z aparátů místních vyšších vedoucích SS a policie a jednou z hlavních funkcí místních jednotek SD bylo, aby byly zpravodajskou agenturou pro místní jednotky gestapa. Na okupovaných územích byly vzájemné vztahy mezi místními jednotkami gestapa, kriminální policie a SD poněkud těsnější. Byly organizovány v místních oddílech bezpečnostní policie a SD a byly pod kontrolou jak RSHA, tak i vyššího velitele SS a policie, který byl Himmlerem jmenován a vyslán do správního aparátu okupačních úřadů. Orgány bezpečnostní policie a SD se skládaly na okupovaném území ze služeben, které odpovídaly různým odborům RSHA. Na okupovaných územích, která byla stále považována za oblasti vojenských operací, nebo tam, kde nebyla ještě formálně zřízena německá správa, se struktura orgánů bezpečnostní policie a SD jen o málo lišila. Příslušníci gestapa, kripa a SD byli sloučeni do organizací vojenského typu, jako třeba do známých Einsatzkommando (úderná jednotka) a Einsatzgruppe (úderná skupina), v nichž hlavní funkce měli příslušníci gestapa, kripa a SD, kdežto příslušníků pořádkové policie, zbraní SS a dokonce příslušníků německých ozbrojených sil se používalo k pomocným účelům. Tyto organizace podléhaly výlučně vedení RSHA, avšak v oblastech fronty byly podřízeny taktickému velení příslušného velitele armády.

   Z toho je tedy patrné, že z hlediska svých funkcí jak gestapo, tak SD tvořily důležité skupiny v rámci organizace bezpečnostní policie a SD, které byly spolu těsně spjaty. Bezpečnostní policie a SD byly pod jednotným velením nejprve Heydricha a později Kaltenbrunnera jako velitele bezpečnostní policie a SD, měly jednotný velitelský štáb - RSHA, měly vlastní soustavu subordinace a jejich činnost byla činnost jednotné organizace jak v Německu, tak i na okupovaných územích a přímo za frontou. V době, jejímž zkoumáním se tribunál především zabývá, kandidáti na funkce bezpečnostní policie a SD procházeli výcvikem ve všech složkách bezpečnostní policie: u gestapa, u kriminální policie a u SD...  

Zločinná činnost

   Původně jednou z hlavních funkcí gestapa bylo, aby potíralo jakýkoli politický odpor proti nacistickému režimu; tento úkol vykonávalo gestapo s pomocí SD. Hlavním nástrojem, kterého bylo používáno k uskutečnění této funkce, byly koncentrační tábory. Gestapo nemělo správní kontrolu nad koncentračními tábory, avšak jako orgán RSHA bylo odpověděno za věznění politických vězňů v těchto táborech. Úředníci gestapa byli obyčejně odpovědni za výslech politických vězňů v těchto táborech.

   Gestapo a SD se také zabývaly obžalobami z velezrady, jakož i otázkami souvisejícími s tiskem, s církví a se židy. Podle toho, jak byl stupňován nacistický program protižidovského pronásledování, stávala se úloha, kterou měly tyto skupiny, stále důležitější. Časně zrána dne 10. listopadu 1938 poslal Heydrich telegram všem služebnám gestapa a SD, v němž byly dány instrukce o organizaci tehdejších pogromů a o zatčení tolika židů, "zejména bohatých", kolik jich mohly pojmout věznice, přičemž mělo být dbáno toho, aby se zatýkali jen zdraví a ne příliš staří lidé.

   Do 11. listopadu 1938 bylo zatčeno 20 000 židů a mnozí byli posláni do koncentračních táborů. Dne 24. ledna 1939 bylo Heydrichovi, veliteli bezpečnostní policie a SD, uloženo, aby podporoval emigraci a evakuaci židů z Německa, a dne 31. července 1941 mu bylo nařízeno, aby definitivně vyřešil židovskou otázku v evropských státech ovládaných Německem. Bylo zřízeno zvláštní oddělení gestapa u hlavního úřadu pro bezpečnost říše (RSHA) pod vedením standartenführera Eichmanna, kterému byly svěřeny židovské otázky; toto oddělení používalo svých vlastních agentů k průzkumu židovského problému na okupovaném území. Místních služeben gestapa bylo používáno zpočátku k provádění dozoru nad emigrací židů a potom k jejich deportaci na Východ, a to jak z Německa, tak i z území za války okupovaných. Úderné skupiny bezpečnostní policie a SD, které vyvíjely činnost v týlu na východní frontě, měly podíl na hromadném vraždění židů. Zvláštního oddělení ve vedení gestapa v RSHA se používalo k organizaci deportace židů ze zemí porobených mocnostmi Osy do Německa za účelem "konečného vyřešení".

   Místní služebny bezpečnostní policie a SD měly velký význam v německé správě na okupovaných územích. Účast na této správě charakterizují opatření, která byla provedena v létě 1938, a jimiž byl připravován přepad Československa, který byl tehdy plánován. Byly zřízeny úderné skupiny bezpečnostní policie a SD, které měly následovat armádu do Československa a ovládnout politický život na okupovaném území. Byly vypracovány plány, podle nichž měli příslušníci SD proniknout do tohoto území před zahájením vpádu a podle nichž měla být na tomto území zřízena kartotéka, z níž by bylo patrno, kteří obyvatelé mají být pod dohledem, komu má být po případě odňat cestovní pas a kdo se má zlikvidovat. Tyto plány byly značně změněny, protože nedošlo k přepadení Československa, avšak ve válečných akcích, ke kterým skutečně došlo, zvláště ve válce proti SSSR, bylo úderných skupin bezpečnostní policie a SD použito a tyto skupiny používaly bestiálních opatření k "uklidnění" civilního obyvatelstva a prováděly hromadné vraždy židů. Heydrich vydal rozkaz, aby byly v roce 1939 inscenovány incidenty na polsko-německé hranici, které by poskytly Hitlerovi dostatečnou záminku ke vpádu do Polska. Těchto operací se účastnil jak aparát gestapa, tak i SD.

   Místní jednotky bezpečnostní policie a SD pokračovaly ve své činnosti na okupovaných územích, i když už tato území přestala být jevištěm válečných operací. Bezpečnostní policie a SD všude v těchto okupovaných zemích zatýkaly civilní obyvatelstvo v největším rozsahu a věznily velký počet těchto zatčených za nelidských podmínek. Zacházely s nimi co nejbrutálněji a nejpodleji a posílaly mnohé z nich do koncentračních táborů. Místní jednotky bezpečnostní policie a SD se rovněž zúčastnily střílení rukojmí, věznění jejich příbuzných a poprav osob, které byly obviněny z teroru a z diverzí, bez jakéhokoli soudu. Dále se zúčastnily provádění výnosu "Noc a mlha", podle něhož osoby obviněné z trestných činů, které byly považovány prý za nebezpečné pro okupační vojska, byly do týdne popraveny nebo tajně odváženy do Německa, aniž jim bylo dovoleno udržovat styk se svou rodinou a s příbuznými.

   Služeben bezpečnostní policie a SD bylo používáno při provádění programu otrocké práce. Na některých okupovaných územích pomáhaly tyto služebny místním úřadům pro pracovní nasazení plnit plán stanovený Sauckelem. Z pověření služeben gestapa vykonávaly v Německu dozor nad dělníky na nucených pracích a pro tyto služebny pátraly po dělnících, kteří utekli z pracoviště. Gestapo spravovalo také tzv. pracovní výchovné tábory (Arbeitsausbildungslager). Ač bylo možno posílat do těchto táborů i německé dělníky, měly tyto tábory přece jen za hlavní úkol donutit cizí dělníky k práci pro německé válečné potřeby. V posledním stadiu války, když SS prováděly na vlastní pěst program nucených prací, bylo gestapa používáno k zatýkání dělníků, aby koncentračním táborům byl zajištěn dostatečný příliv pracovních sil.

   Místní služebny bezpečnostní policie a SD se rovněž zúčastnily páchání válečných zločinů tím, že vraždily a týraly válečné zajatce. Sovětské válečné zajatce v německých táborech vyslýchaly úderné jednotky, které podléhaly místním služebnám. Komisaři, židé, zástupci inteligence, "fanatičtí komunisté" nebo dokonce ti, kdo byli považování za nevyléčitelně choré, byli označeni za "neúnosné živly" a zlikvidováni. Místní služebny bezpečnostní policie a SD se také zúčastnily provádění výnosu o zastřelení, který nabyl účinnosti dne 4. března 1944, a podle něhož s jistými skupinami válečných zajatců, kteří byli znovu chyceni, se nezacházelo již jako s válečnými zajatci, ale byli tajně posíláni do Mauthausenu, kde byli zastřeleni. Příslušníci bezpečnostní policie a SD byli ještě pověřeni prováděním výnosu o zastřelení výsadkářů a členů přepadových oddílů.

Výňatek z rozsudku Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku

Struktura a složení SS

   Žaloba označila ochranné oddíly nacionálně socialistické německé dělnické strany (Schutzstaffeln, všeobecně známé pod názvem SS) za organizaci, která má být prohlášena za zločinnou. Oddíl žaloby, v němž je jednáno o SS, zahrnuje také bezpečnostní službu říšského vůdce SS (Sicherheitsdienst, všeobecně známou pod názvem SD). Tato organizace, který původně byla zpravodajským oddílem SS, stala se později důležitou částí organizace bezpečnostní policie a SD a přihlíží se k ní v rozsudku Tribunálu nad gestapem.

   Organizace SS byla zpočátku zformována Hitlerem v roce 1925 jako elitní skupina SA k politickým účelům pod záminkou ochrany řečníků, kteří vystupovali na veřejných shromážděních nacistické strany. Když nacisté uchvátili moc, začalo se používat SS k udržování klidu a pořádku a k dozoru nad přítomnými při masových demonstracích a podle výnosu vůdce jim byl svěřen další úkol, zaručit "vnitřní bezpečnost" v zemi. SS měly důležitou úlohu při Röhmově puči dne 30. června 1934 a odměnou za své služby byly brzy potom povýšeny na nezávislou organizaci nacistické strany.

   Když byl Himmler poprvé v roce 1929 jmenován říšským vůdcem SS, skládala se organizace z 280 osob, které byly považovány za zvlášť spolehlivé. V roce 1933 se skládala z 52 000 mužů, kteří pocházeli z nejrůznějších vrstev společnosti. První organizace SS byly všeobecné SS (Allgemeine SS), které již v roce 1939 vyrostly ve sbor, rozdělený podle vojenského vzoru do divizí a pluků (Gruppen a Standarten). Jejich celkový počet byl 240 000 mužů. Za války poklesl jejich početní stav na méně než 40 000 mužů.

   K SS patřily původně ještě dvě další formace, totiž pohotovostní oddíly SS, jednotka skládající se z dobrovolníků, v nichž sloužili příslušníci SS čtyři roky náhradou za všeobecnou vojenskou službu, a svazy SS "Umrlčí lebka" (Totenkopf), tj. zvláštní jednotky určené ke střežení koncentračních táborů, které byly od roku 1934 podřízeny SS. Pohotovostní oddíly SS byly organizovány jako ozbrojené jednotky, kterých mělo být používáno spolu s armádou v případě mobilizace. V létě 1939 se z pohotovostních oddílů stala motorizovaná divize, která tvořila jádro ozbrojených sil, jež se v roce 1940 staly známými pod názvem "zbraně SS" (Waffen SS). Tehdy se zbraně SS skládaly ze 100 000 mužů, z nichž 56 000 přišlo z pohotovostních oddílů SS a ostatní ze všeobecných SS a ze svazů "Umrlčí lebka". Ke konci války bylo v nich asi 580 000 mužů čili 40 divizí. Zbraně SS byly v taktickém směru podřízeny armádě, avšak vyzbrojeny a zásobovány byly správními úřady SS a podléhaly jim i z hlediska disciplinárního.

   Říšské vedení SS mělo 12 hlavních úřadů. Nejdůležitější z nich byly: hlavní úřad pro bezpečnost říše (RSHA), o němž bylo již pojednáno shora, hlavní úřad pro hospodářskou správu (WVHA), který vedle ostatních svých funkcí spravoval koncentrační tábory, a hlavní úřad pro otázky rasové a osidlovací (Rasse-und Siedlungs-hauptamt), spolu s pomocnými úřady pro repatriaci německých soukmenovců (Volksdeutsche Mittelstelle). Říšské vedení SS mělo také právní odbor a své soudnictví; členové SS podléhali zvláštním soudům. K hlavním úřadům SS patřil též výzkumný ústav, známý pod názvem Výzkumný ústav pro otázky předků (Forschungsamt-Ahnenerbe). Jak bylo zjištěno, byli vědci přidělení této organizaci v zásadě čestnými členy SS. Za války byl k tomuto ústavu přičleněn Ústav pro vojenskovědecký výzkum (Institut für militärwissenschaftliche Untersuchung), který prováděl v širokém měřítku pokusy na živých lidech jako pokusných objektech. Spolupracovníkem tohoto ústavu byl jistý dr. Rascher, který prováděl své experimenty za plného vědomí Ústavu pro otázky předků; tyto pokusy se prováděly s finanční podporou a pod patronací říšského vůdce SS, který byl správcem těchto ústavů.

   Od roku 1933 dochází k postupnému, avšak důkladnému slučování policie a SS. V roce 1936 se Himmler, říšský vůdce SS, stal velitelem německé policie a tím mu byla podřízena také pravidelná uniformovaná policie i bezpečnostní policie. Himmler zavedl soustavu, podle níž velitelé SS a policie, které jmenoval pro každý vojenský okruh, byli jeho osobními pověřenci, kteří měli koordinovat činnost pořádkové policie, bezpečnostní policie, SD i všeobecných SS ve svých obvodech. V roce 1939 byly SS a policie sjednoceny tak, že byli převzati všichni úředníci pořádkové policie a bezpečnostní policie do SS v té služební hodnosti SS, která odpovídala jejich služební hodnosti v policii.

   Před rokem 1940 byly SS organizací, která spočívala výhradně na zásadě dobrovolnosti. Když byly vytvořeny v roce 1940 zbraně SS, začal počet mobilizovaných do zbraní SS postupně vzrůstat. Zřejmě asi třetina z celého počtu těch, kteří byli členy SS, byla mobilizována, přičemž poměr mobilizovaných vzrostl na konci války proti počátku; přesto však až do konce války pocházela značná část z řad dobrovolníků.

Zločinná činnost

   Jednotky SS se aktivně zúčastnili akcí, které vedly k útočné válce. Pohotovostních oddílů SS bylo použito při okupaci tzv. Sudet, Čech a Moravy a Klajpedy. Henleinův freikorps byl podřízen říšskému vůdci SS za operaci v tzv. Sudetech v roce 1938 a Volksdeutsche Mittelstelle tam financoval činnost páté kolony.

   Organizace SS měly velký podíl na páchání válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Protože kontrolovaly organizace policie, zejména bezpečnostní policie a SD, měly SS podíl na všech zločinech, které byly vylíčeny v oné části rozsudku, která se vztahuje na gestapo a SD. Jiné oddíly SS se stejnou měrou podílely na plánování těchto zločinů. Je dokázáno, že střílení neozbrojených válečných zajatců bylo obvyklým zjevem u některých divizí zbraní SS. Dne 1. října 1944 přešlo střežení válečných zajatců a internovaných osob do pravomoci Himmlera, který opět přenesl záležitosti válečných zajatců na SS obergruppenführery Bergera a Pohla. Hlavní úřad SS pro rasové a osidlovací otázky byl zároveň s Volksdeutsche Mittelstelle činný při provádění germanizačních plánů v okupovaných územích ve shodě s rasovými zásadami nacistické strany a zúčastnil se deportace židů a osob cizí státní příslušnosti. Jednotek zbraní SS a úderných skupin, které podléhaly přímo hlavnímu úřadu SS, se používalo k provádění těchto plánů. Tyto jednotky měly též podíl na rozsáhlém vraždění a týrání civilního obyvatelstva okupovaných území. Pod záminkou boje proti partyzánským oddílům likvidovaly jednotky SS židy a osoby, které považovaly za politicky nežádoucí; jejich zprávy zaznamenávají obrovský počet popravených osob. Divize zbraní SS jsou odpovědny za hromadné vraždy a zvěrstva v okupovaných zemích, jako například za jatka v Oradouru nebo v Lidicích.

   Od roku 1934 byly SS odpovědny za střežení koncentračních táborů a za jejich správu. Předložené důkazy neponechávají žádné pochyby o tom, že soustavná surovost při zacházení s vězni koncentračních táborů byla důsledkem všeobecné politiky SS, podle které si postižení, jako rasově méněcenní, zasluhovali jen opovržlivé zacházení. Jsou důkazy o tom, že si Himmler přál, aby, pokud to dovoloval osobní stav příslušníků SS, se měnilo zasazení strážních praporů v řadě různých táborů tak, aby se všichni příslušníci SS seznámili s metodami, jak zacházet s rasově "méněcennými".

   Po roce 1942, kdy koncentrační tábory byly podrobeny dozoru hlavní hospodářské správy (WVHA), bylo jich používáno jako zdroje otrockých pracovních sil. Dne 18. září 1942 byla uzavřena dohoda s ministerstvem spravedlnosti, podle níž všechny "asociální" živly, které si odpykaly trest vězení, měly být dány k dispozici SS, aby je nadměrnou prací uštvaly k smrti.

   S pomocí bezpečnostní policie a SD a dokonce i zbraní SS se podnikala opatření, aby SS měly dostatek pracovních sil pro své záměry v koncentračních táborech. Protože koncentrační tábory byly pod správou SS, začaly SS konat četné pokusy na lidech, k čemuž používaly válečných zajatců a vězňů v koncentračních táborech. Tyto experimenty spočívaly v usmrcování zmrazováním a jedovatými střelami. SS si vymohly vládní fondy pro tyto výzkumy s odůvodněním, že mají k dispozici lidský materiál, který nebyl přístupný jiným organizacím.

   SS měly zvlášť významnou úlohu při pronásledování židů. SS se přímo zúčastnily demonstrací dne 10. listopadu 1938. Deportace židů z okupovaných území byla prováděna podle pokynů SS a za spolupráce jednotek policie SS. Také vyhlazování židů se provádělo podle směrnic ústředních orgánů SS. Fakticky to bylo provedeno svazky SS. Úderné skupiny převzaly hromadné vyvražďování židů. Na tom měly podíl též policejní jednotky SS. Například vyvraždění židů ve varšavském ghettu bylo provedeno podle směrnic SS brigadenführera a generálmajora policie Stroopa. Zvláštní skupina, vybraná z ústředního velení SS, měla na starosti deportaci židů z četných zemí podrobených mocnostem tzv. Osy; vyhlazování židů bylo prováděno v koncentračních táborech, které spravovala hlavní hospodářská správa SS. Není možno označit žádnou jednotku SS, která by se nezúčastnila této zločinecké činnosti. Všeobecné SS se aktivně zúčastnily pronásledování židů a bylo jich používáno k doplňování stráží koncentračních táborů. Jednotky zbraní SS se přímo zúčastnily vraždění válečných zajatců a zvěrstvech na okupovaných územích. Z příslušníků jednotek SS byly vytvářeny úderné skupiny; jednotky SS velely strážím koncentračních táborů poté, co převzaly do svého svazku jednotky SS "Umrlčí lebka", pod jejichž kontrolou byly stráže původně. Při páchání zvěrstev a při vyhlazování židů v okupovaných zemích bylo též v rozsáhlém měřítku používáno četných jednotek policie SS. Ústřední orgány SS dohlížely na činnost těchto nejrůznějších útvarů a měly odpovědnost za speciální akce, jako například za pokusy na lidech a za "konečné řešení židovské otázky".

   Tribunál dospívá k závěru, že tato zločinná činnost byla natolik všeobecně známá, aby bylo ospravedlněno prohlášení, že SS byly zločinnou organizací tak, jak bude níže vyloženo. Jsou důkazy o tom, že byly podniknuty pokusy uchovat v tajnosti jednotlivé fáze této činnosti, avšak zločinný program vcelku byl tak rozšířen a zahrnoval v sobě vraždy tak obrovských rozměrů, že zločinná činnost organizace musela být všeobecně známa.

   Nejen to, je třeba prohlásit, že zločinná činnost SS zcela logicky vyplývá ze zásad, na kterých byla tato organizace vybudována. Bylo učiněno vše, aby byla z SS vytvořena vysoce ukázněná organizace, v níž by byl výkvět nacionálních socialistů. Himmler tvrdil, že v Německu byli lidé, "kterým bylo špatně při pohledu na tyto černé uniformy", a že neočekává, "že by je příliš mnoho lidí milovalo". Himmler vyložil své hledisko, které spočívalo v tom, že úkolem SS bylo navždy ztělesňovat kmenové jádro rasové elity s tím cílem, aby se z Evropy stal germánský kontinent. SS byly uděleny instrukce, že je jejich posláním napomáhat nacistické vládě při ovládnutí Evropy a při likvidaci všech nižších ras. Z této mystické a fanatické víry v převahu nordických Němců vzniklo vědomé opovrhování jinými rasami a dokonce nenávist proti nim, což vedlo k takové zločinné činnosti, jak bylo vylíčeno výše, a což bylo považováno nejen za samozřejmý jev, nýbrž bylo dokonce předmětem hrdosti. Činy jednoho vojáka zbraní SS, který v září 1939 výhradně z vlastní iniciativy zavraždil 50 židovských dělníků, které měl střežit, byly odbyty konstatováním, že jako esesáka "ho pohled na židy zvlášť snadno rozčiluje" a že prý jednal "v mladistvé touze po dobrodružství zcela bez rozmýšlení"; trest na dobu tří let, k němuž byl tento člověk odsouzen, byl zrušen amnestií.

   Hess právem napsal, že zbraně SS byly nejvhodnější organizací k provádění specifických úkolů na okupovaných územích vzhledem k jejich rozsáhlému výcviku v otázkách rasových a národnostních. V četných řečech, které pronesl v roce 1943, vyjádřil Himmler svou hrdost nad způsobilostí SS provádět tyto zločiny. Nabádal své podřízené, aby byli "houževnatými a nemilosrdnými"; když mluvil o zastřelení "tisíců význačných Poláků", děkoval příslušníkům SS za prokázanou  pomoc a bezcitnost, kterou osvědčili při pohledu na stovky a tisíce mrtvol svých obětí. Do nebe vynášel nemilosrdné vyhlazování židovské rasy a označil na jiném místě tento postup za "odvšivovací proces". Tyto projevy dokazují, že všeobecný postoj, který převládal v SS, logicky odpovídal těmto zločinům.

Závěry

   SS bylo používáno k účelům, které podle Statutu Tribunálu jsou zločinnými a zahrnují pronásledování a vyhlazování židů, zvěrstva a vraždy v koncentračních táborech, přehmaty ve správě okupovaných území, provádění programu používání otrocké práce a týrání a vraždění válečných zajatců. Obviněný Kaltenbrunner byl členem SS a zúčastnil se této činnosti. Pokud jde o SS, počítá k nim Tribunál všechny osoby, které byly oficiálně přijaty za členy SS, mezi nimi členy všeobecných SS, zbraní SS, svazků SS "Umrlčí lebka" a členy všech policejních svazů, pokud byli členy SS. Tribunál sem nepojímá tzv. jízdní útvary SS. Otázka bezpečnostní služby říšského vůdce SS (všeobecně známé pod názvem SD) je projednávána v rozsudku Tribunálu nad gestapem a SD.

   Tribunál prohlašuje za zločinnou podle ustanovení Statutu skupinu, která se skládá z osob, jež byly oficiálně přijaty za členy SS podle výčtu v předchozím odstavci, pokud do této organizace vstoupily nebo v ní zůstaly, ač věděly, že se této organizace používá k páchání činů, které jsou označovány za zločinné podle čl. 6 Statutu Tribunálu, anebo pokud se jako příslušníci této organizace osobně zúčastnily páchání takových zločinů, vyjma však osob, které byly povolány do této organizace státem tak, že neměly právo volby, jakož i osob, které nepáchaly podobné zločiny.

   Toto rozhodnutí se zakládá na tom, že tato organizace se zúčastnila válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, souvisejících s válkou; do této skupiny, která je prohlašována za zločinnou, nelze počítat proto osoby, které se vzdaly členství v organizacích, uvedených v předchozím odstavci, před 1. září 1939.

Výňatek z rozsudku Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku

Göring, Hess, Ribbentrop, Keitel a jiní váleční zločinci na lavici obžalovaných.

Mezinárodní tribunál usvědčuje válečné zločince z vraždy 11 miliónů lidí v koncentračních táborech.

II

Dokumenty a zprávy o zločinech

na německém lidu

Fašistický teror proti Komunistické straně Německa

Ustavení hitlerovské diktatury k provádění lupičských plánů německého imperialismu

   Vedoucí NSDAP se nijak zvlášť nepokusili zatajit, že jediným cílem, pro nějž vstoupili do politického života Německa, byla likvidace demokratického zřízení a jeho nahrazení nacistickým totalitním režimem, v němž by mohli otevřeně bez jakéhokoli odporu provádět svou politiku.

   Hitler se chystal na den, kdy zamýšlel uchvátit moc v Německu, a proto v lednu 1929 jmenoval Heinricha Himmlera říšským vůdcem SS. Udělil mu přitom zvláštní úkol, aby přebudoval SS na mocnou elitní skupinu, na kterou by se bylo možno spolehnout za všech okolností.

   Dne 30. ledna 1933 se Hitlerovi podařilo dosáhnout toho, že president von Hindenburg jej jmenoval říšským kancléřem. Obžalovaní Göring, Schacht a von Papen vyvíjeli velmi aktivní činnost, aby vytvořili pro to náladu. Von Papen byl jmenován říšským kancléřem dne 1. června 1932. Dne 14. června zrušil nařízení Brüningovy vlády ze dne 13. dubna 1932, jímž byly rozpuštěny nacistické polovojenské organizace, mezi nimi SA a SS. K tomu došlo na základě dohody mezi Hitlerem a von Papenem, ač von Papen popírá, že tato dohoda byla uzavřena již 28. května, jak to potvrzuje dr. Hans Volz v "Daten aus der Geschichte der NSDAP" (Údaje z dějin NSDAP), ve svých výpovědích však von Papen doznává, že toto zrušení bylo důsledkem této dohody.

   Volby do říšského sněmu, konané 31. července 1932, přinesly velký vzrůst moci NSDAP a von Papen nabídl Hitlerovi místo vicekancléře. To však Hitler odmítl a trval na tom, že mu musí být nabídnuto místo kancléře.

   V listopadu 1932 podepsali vedoucí průmyslníci a finančníci petici, kterou předložili presidentu von Hindenburgovi, aby kancléřstvím byl pověřen Hitler. Významným způsobem se zúčastnil při sbírání podpisů na tuto petici von Schacht.

   Po pádu vlády se konaly dne 6. listopadu volby. V těchto volbách klesl počet voličů NSDAP; von Papen sice i nadále usiloval o to, aby přiměl Hitlera ke spolupráci, jeho úsilí však nemělo úspěchu. Dne 12. listopadu Schacht napsal Hitlerovi:

"Nemám vůbec žádné pochyby o tom, že dnešní vývoj věcí může skončit jen jedním způsobem, a to vaším kancléřstvím. Zdá se, že náš pokus, získat pro to četné podpisy v hospodářských kruzích, není přece docela marný..."

   Po Hitlerově odmítnutí 16. listopadu podal von Papen demisi. Jeho nástupcem se stal generál von Schleicher, avšak von Papen pokračoval dále ve své činnosti. Sešel se s Hitlerem v domě kolínského bankéře von Schrödra dne 4. ledna 1933 a též spolu s obžalovaným Göringem a jinými byl přítomen poradě v domě obžalovaného Ribbentropa dne 22. ledna. Dne 9. ledna měl také soukromý rozhovor s presidentem Hindenburgem a od 22. ledna oficiálně projednával otázku vytvoření vlády  v čele s Hitlerem.

   Hitler svolal první schůzi své vlády v den, kdy byl jmenován kancléřem. Na této schůzi byli v úřední funkci přítomni Göring, Frick, Funk, von Neurath a von Papen. Dne 28. února 1933 byla zapálena budova říšského sněmu v Berlíně. Tohoto požáru využil Hitler a jeho vláda jako záminky k tomu, aby bylo téhož dne vydáno nařízení, které zrušilo ústavou zaručené svobody. Nařízení podepsal president Hindenburg a je potvrzeno podpisem Hitlerovým a obžalovaného Fricka, který byl tehdy říšským ministrem vnitra. Dne 5. března se konaly volby do říšského sněmu, v nichž NSDAP získala 288 míst z celkového počtu 647 křesel. Hitlerova vláda se snažila prosadit "zmocňovací zákon" (Ermächtigungsgesetz), který by jí propůjčil plnou zákonodárnou moc, a to i oprávnění odchýlit se od zásad ústavy. Neměla však potřebnou většinu v říšském sněmu, aby to mohla učinit ústavní cestou. Proto využila nařízení o zrušení zaručených svobod a uvalila tzv. "ochrannou vazbu" na velký počet komunistických poslanců a stranických pracovníků.

   Nyní předložil Hitler "zmocňovací zákon" říšskému sněmu k projednání. Když dal jasně najevo, že neprojde-li zákon, přikročí k dalším násilným opatřením, byl zákon dne 24. března 1933 schválen.

Výňatek z rozsudku Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku

   "Děkuji svému Stvořiteli, že nevím, co je objektivní... Raději střelím několikrát příliš blízko nebo příliš daleko, avšak alespoň střílím... Své policii jsem dal jasně na srozuměnou: Když se střílí, střílím já, když někdo padne mrtev, jsem to já, který jej odstřelil!"

Hermann Göring před říšským soudem v procesu při projednávání požáru říšského sněmu

   "Vnitřní nepřítel byl u našich předků zbaven úcty, stal se bezectným, bezprávným a psancem, byl volnou kořistí a každý soukmenovec jej mohl veřejně zabít, pokud se nezdržoval na posvěceném místě. Úplné vyhlazování vnitřního nepřítele patří k obnově německé cti. Na tom se může německý trestní soudce podílet velkorysým výkladem trestního zákoníku,"

Předseda zemského soudu dr. Dietrich, červen 1933

Nařízení říšského presidenta na ochranu národa a státu ze dne  28. února 1933

(Říšský úřední list, část I., 1933 str. 83)

   Na základě článku 48 odst. 2. říšské ústavy se v zájmu odvrácení komunistických násilných činů ohrožujících stát nařizuje toto:

§ 1.

   Články 114, 115, 117, 118, 123, 124 a 153 ústavy Německé říše pozbývají až na další platnost. Omezování osobní svobody, práva svobodného projevu, včetně svobody tisku, spolčovacího a shromažďovacího práva , jakož i zásahy do listovního, poštovního, telegrafního a telefonního tajemství, nařizování domovních prohlídek a konfiskace a omezování vlastnictví i mimo jinak zde platné zákonné meze je tudíž přípustné.

§ 2.

   Jestliže v některé zemi nejsou učiněna potřebná opatření k obnově veřejné bezpečnosti a pořádku, může se říšská vláda v tomto směru přechodně ujmout pravomoci vrcholných zemských orgánů.

§ 3.

   Zemské a obecní úřady (obecní zastupitelstva) mají v rámci své příslušnosti vykonávat příkazy říšské vlády vydané na základě § 2.

§ 4.

   Kdo neuposlechne příkazů vydaných vrcholnými zemskými úřady a jim podřízenými úřady k provedení tohoto nařízení nebo příkazů vydaných říšskou vládou podle §2 nebo kdo k takovému neuposlechnutí vybízí či nabádá, bude potrestán, nepodléhá-li čin přísnějšímu trestu dle jiných předpisů, nejméně jednoměsíčním vězením nebo peněžitým trestem od 150 do 15 000 říšských marek.

   Kdo neuposlechnutím dle odst. 1 způsobí obecné ohrožení lidských životů, bude odsouzen do káznice, nebo jsou-li polehčující okolnosti, do vězení od 6 měsíců, případně potrestán smrtí, nebo jsou-li polehčující okolnosti, káznicí od dvou let. Přitom může být vysloven též trest propadnutí jmění.

   Kdo vybízí či nabádá k neuposlechnutí obecně nebezpečnému (odst. 2), bude potrestán káznicí, a jsou-li polehčující okolnosti, vězením od 3 měsíců.

§ 5.

   Smrtí mají být trestány zločiny, pro které stanoví trestní zákoník v § 81 (vlastizrada), 229 (otrávení jedem), 307 (žhářství), 311 (použití výbušnin), 312 (zaplavení), 315 odst. 2 (poškozování železničních zařízení), 324 (veřejnost ohrožující otrávení) doživotní káznici.

   Smrtí nebo, není-li dosud stanoven přísnější trest, doživotní káznicí, či káznicí do 15 let bude potrestán:

   1. Kdo se pokusí říšského presidenta, člena nebo pověřence říšské vlády nebo některé zemské vlády usmrtit a kdo k takovému usmrcení nabádá, nabídne se nebo takovou nabídku přijme či k takovému usmrcení se s někým jiným spolčí;

   2. Kdo v případech dle § 115 odst. 2 trestního zákoníku (vzpoura) nebo podle § 125 odst. 2 trestního zákoníku (těžké porušení zemského míru) spáchá čin se zbraní nebo ve vědomí a úmyslné součinnosti s ozbrojencem;

   3. Kdo se dopouští činu zbavení osobní svobody (§ 239 trestního zákoníku) s úmyslem použít osoby zbavené svobody jako rukojmí v politickém boji.

   Toto nařízení vstupuje v platnost dnem vyhlášení.

Berlín, 28. února 1933.

Říšský president

von Hindenburg

Říšský kancléř

Adolf Hitler

Říšský ministr vnitra

Frick

Říšský ministr spravedlnosti

dr. Gürtner

Pokyn k zatčení Ernsta Thälmanna a dalších členů

ÚV Komunistické strany Německa

(kopie dokumentu č. 1 zde)

Tiskopis policejní radiové služby

Berlín 28. 2. 33.

   "Zatkněte níže uvedené členy ústředního výboru Komunistické strany Německa: 1. Předsedu strany, dopravního dělníka Ernsta Thälmana, narozeného 16. 4. 1886 v Hamburku, policejně hlášeného v Berlíně-Charlottenburgu, Bismarckstraβe 24/b - Kowalski, 2. Redaktora Franze Dahlema, nar. 14. 1. 1892 v Rohrbachu, bytem Berlín Griefswalderstraβe 147... 11. Tajemníka strany Wilhelma Piecka, nar. 3. 1. 1876 v Gubenu, bytem Steglitz, Schedonrute 2, 12. Nýtaře Wilhelma Florina, nar. 16. 3. 1894 v Kolíně-Poll., bydlí v Berlíně, Werneuchenerstraβe 17, jako nájemník."

Pokyn k zatčení všech funkcionářů

Komunistické strany Německa

   Radiogram:

od vládního rady dr. Müllera z policejního ředitelství Jena. "Všem státním policejním správám.

   1.  Veškeré letáky, plakáty, místní noviny a podobné tiskoviny KSN dle § 7 nařízení ze 4. 2. 33 policejně zabavit a zničit.

   2.  Na všechny komunistické poslance zemského sněmu Durynska a na všechny funkcionáře KSN dle § 22 nařízení ze 4. 2. 33 v souvislosti s § 86 trestního zákoníku v zájmu veřejné bezpečnosti uvalit policejní vazbu.

   3.  Důkladné prohlídky u všech funkcionářů komunistické strany pro podezření z přípravy vlastizrady."

Přijato mezi 2.15 hod. a 2.30. hod.

Zvolení poslanci mají být po volbách zatčeni

Předseda vlády                                                        Postupim 11. března 1933

I. pol. taj.

T a j n é ! !

   Pan pruský ministr vnitra zaslal tento telegram všem pruským oblastním hejtmanům:

"Všem pruským oblastním hejtmanům:

   Zvolené komunistické říšské a zemské poslance po přijetí volby zatknout. Sběrnými transporty je dopravit na policejní ředitelství v Berlíně. Ihned zjistit jména od vedoucích volebních obvodů. Postarat se o bezvýhradné provedení tohoto příkazu. Seznam pravděpodobných poslanců následuje spěšným dopisem.

Pruský ministr vnitra."

   Žádám, aby byla přijata potřebná opatření, aby mohlo být zatýkání poslanců provedeno co nejrychleji. Jména poslanců budou oznámena, jakmile budou známa.

V zastoupení

podepsán svobodný pán

Schenck zu Schweinsberg

Razítko: "Oblastní úřad Postupim"

za správnost: Kahler v. r. pracovník

oblastního úřadu

Pánům okresním hejtmanům,

panu policejnímu řediteli v Postupimi,

panu majoru Herrmannovi v Brandenburgu,

panu vrchnímu starostovi jako místnímu policejnímu orgánu ve

Wittenberge,

místnímu policejnímu úřadu v Eberswalde a Rathenowě.

Demonstrace obyvatelstva proti zatýkání antifašistů policie rozehnala

Věc: Zatčení funkcionářů KSN

Camburg 1. března 1933

   Z příkazu pana vládního rady dr. Müllera, daného včerejšího dne v 1. hod. 20 minut, byli včera odpoledne vrchním četnickým strážmistrem Schnausem, četnickými strážmistry Richtrem a Knappem a podepsaným zatčeni a odevzdáni do soudního vězení:

      1.  sazeč Fritz Krähling z Camburgu,

      2.  dělník Alfred Frische,

      3.  kovář Alfred Frische,

      4.  slečna Paula Hagenauerová,

      5.  kovář Erich Grünewald.

      Na venkově byli četnictvem zatčeni:

      6.  zaměstnanec nemocenské pojišťovny Heinz Marquardt,

      7.  tesař Esche z Würchhausenu

      8.  zemědělský dělník Müller s Janisrody.

   K převozu zatčených do vězení zemského soudu ve Výmaru mělo dle příkazu vládního rady dr. Müllera dojít mezi 5. a 6. hodinou nákladním autem zdejší firmy G. Luft. Vůz již předjel před okresní soud. Mezitím se však roznesla zpráva o zatčení funkcionářů. V důsledku toho se v budově okresního soudu a před ním shromáždil dav čítající přes 150 lidí, který chtěl nepochybně zabránit odvezení zatčených. V tomto davu byli převážně přívrženci KSN, mnoho žen a dětí. Nebylo možno uskutečnit odvoz, který chtěl řídit sám vládní rada dr. Müller, zvláště i když i stav nákladního vozu vyvolával pochybnosti. Nerušený odvoz však byl nemožný především proto, že z počátku bylo k dispozici jen 6 policejních zaměstnanců. To nebylo dostačující, neboť jednak muselo být 8 zatčených převzato a jednak stále rostoucí dav musel být udržován v šachu. Vládní rada dr. Müller se proto rozhodl požádat o pomoc zemskou policii v Jeně, což bylo také nakonec přislíbeno. Policie a četnictvo se pod vedením vládního rady dr. Müllera a poddůstojníka četnictva Salzmanna zpočátku omezily na to, že vytlačily dav z nádvoří okresního soudu a zatlačily jej na náměstí, což se uskutečnilo bez použití donucovacích prostředků, nehledě na třenice, bez nichž se taková věc nikdy neobejde. Dále byla vyklizena Nádražní ulice, dav však byl prozatím ponechán u vchodu na náměstí mezi Töpferem a Mühlbergem. Tento stav trval od 6.30 asi do 8 hodin. V té době byli zjištěni největší křiklouni jako Richard Frommelt, Otto Hagenauer, Agnes Schöppeová aj. Tito tři byli především zatčeni. Hagenauer a Frommelt měli být původně odvezeni spolu s ostatními do Výmaru, ale pak byli přece ponecháni. Schöppeová byla u soudu ihned vyslechnuta a pak propuštěna. V davu se zpívala Internacionála a jiné písně a zazněla volání jako "Rot Front" (Rudá fronta) apod., pročež kolem 8. hodiny byl dav rozehnán a zatlačen do ulice u Bernhartova chrámu a do Mostecké ulice. Tyto ulice byly zataraseny. V té době se objevil policejní pohotovostní vůz Jeny, brzy následován dalším vozem z Výmaru. Vozy zastavily u vchodu na náměstí, osádka vystoupila a rázem byly masy lidí, stojící na ulicích, rozehnány. Bylo dle příkazu použito gumových obušků. Přitom bylo přirozeně postiženo i mnoho zevlounů, což je výlučně jejich vina. Případy zranění nejsou známy a nebyly také hlášeny. Naložení zatčených proběhlo bez obtíží a odtransportování se událo nerušeně. Mezitím a předtím byla tu a tam rozehnána srocení, přičemž se opětovně muselo použít gumových obušků. Byl to případ, jaký se v Camburgu nikdy předtím neudál a který byl v plné šíři vyvolán jen KSN a za nějž nese jen tato strana odpovědnost. Ani přes velkou ohleduplnost četnictva a policie se nepodařilo poštvané masy přivést k rozumu. Kolem 10.30 byly ulice prázdné. Při ponechání 3 zemských policistů v záloze byly utvořeny hlídky o šesti mužích a došlo též k obklíčení určitých městských čtvrtí, avšak na rozptýlené komunisty jsme již nikde nenarazili. Po 11. hodině se hlídkovalo již jen ve dvou a ve 3 hodiny ráno byli zemští policisté uvolněni. Venkovské četnictvo bylo odvoláno v 3.30 hod., podepsaný se strážmistrem Knappem skončili službu ve 4 hodiny ráno. Osvětlení ulic nebylo přerušeno, protože bezpečnostní situace v městě to nedovolovala. V noci však již nedošlo k žádnému porušení pořádku...

   ...Zabavené tiskoviny byly roztříděny a svázány a budou odevzdány příslušným místům dle pokynů. Usvědčující materiál nebyl nalezen, neboť, jako obyčejně, funkcionáři již takový materiál nepřechovávají doma.

                                                                                      Vrchní strážmistr

                                                                                             Schmidt