ZLOČINY NACISMU

DUŠEVNĚ CHOŘÍ

   Zvláštní kapitolou pro sebe byl známý nacistický způsob therapie nemocí duševních. Byl takový jako ve všech ostatních táborech a věznicích německých. Každá duševní porucha, byť i jen transitorní, i když byla způsobena deliriem horečnatým, znamenala vlastně rozsudek smrti a uzavření na zamřížovaný blok 7/3. Po jeho zaplnění (vždy za jediný večer) nastalo náhlé vyprázdnění, to jest do plynové komory. Před její existencí to bylo vyřízeno injekcemi, a konečně do krematoria. Že případy neklidné z důvodu pohodlnosti personálu byly ihned jednotlivě likvidovány injekcemi, jistě nikoho nepřekvapí. Bylo lze pochopit tento způsob v tomto prostředí u nevyléčitelných duševních chorob; horší to bylo u všech stupňů idiotie a vůbec i sebenepatrnější duševní méněcennosti, která ovšem každá před tím, než dosáhla tohoto místa konečného klidu, si na blocích a v táboře musila prodělat svoji kalvarii od SS i od kamarádů, zlomyslnosti i posměchu, než došla konečného klidu na tomto místě. Horší a tragičtější to bylo s akutními chorobami, které s sebou přinášely pro laika nepochopitelné delirantní stavy, které byly stejně jednotně oceňovány jako náhle propuknuvší duševní choroby. V prvních letech rozhodoval si o tom kapo revíru, po případě vrchní ošetřovatel VII. bloku sám, v poslední době tyto zákroky potvrzoval svou návštěvou a svým rozhodnutím SS-lékař, po případě šéflékař. Mohu potvrditi, že co do výsledku nebylo mezi tím rozdílu. Vzpomínám si, jak ošetřovatel neklidného nemocného těžkou oboustrannou pneumonií za trest postavil do chodby až se mrtev skácel.

   Při tom nemohlo už záležet, bylo-li takových opatření a zákroků zneužíváno větší či menší měrou . Proto na příklad šéflékař dr. Volter, patrně podle vyšších direktiv snad z Politische Abteilungu, dostával na revír a dodával na nervové oddělení lidi, to jest jednotlivce zřejmě zdravé a rozumné, čí spíše řečeno velmi inteligentní, kteří pak byli Oberpflegrem Spiessem dovedeni do revírní koupelny po jednom a tam při koupání usmrcováni intrakardiální injekcí. Dr. Volter, po případě jiný SS-lékař, při tomto zákroku asistoval. Do pitevny jsme je pak dostávali jako náhlá úmrtí s výslovnou poznámkou "nepitvat". To nám bylo ovšem jen pobídkou, abychom se dobře na to podívali a tím jsme si ověřili veliké množství podobných nenápadných vražd. V několika případech, snad pro neklid oběti, došlo k většímu krvácení do osrdce. Smrtící látkou býval Evipan nebo Eunarkon, benzin či fenol. Samozřejmě ve velkých dávkách intravenosně či do srdce. Tito nebožáci, stejně jako tomu bylo u jiných podobných likvidací, přicházeli do tábora bezejmenní, bez čísel a nebyli proto nikdy pojmuti do žádné statistiky. Prostě zmizeli.

   V červenci roku 1944 podobným způsobem likvidoval psychiatrickou stanici dr. Kahr s kapou Spiessem. Jiný způsob likvidace udělal šéflékař Hintermayer těsně před osvobozením v dubnu 1945. Všichni nervově a duševně choří, mezi nimi dvě ženy, byli odvezeni do krematoria a tam postříleni. Vězňové z krematoria vypravovali, jaké bylo hrozné na ně podívání.

TUBERKULOSA

Část všeobecná a pathologická

   Ze všech chorob po celou dobu trvání tábora nejrozšířenější a nejosudnější pro tisíce vězňů byla tuberkulosa. Mluvili jsme již o stravě, zmínil jsem se o podnebí, a tak každý lehce pochopí, že zejména pro tuberkulosu byly to okolnosti více než nepříznivé. Podle tisíců pitevních protokolů se potvrdilo, že až na nepatrné výjimky, měli všichni vězňové více či méně rozšířenou infekci tuberkulosy. Tak jako u všech ostatních infekčních chorob, bylo velmi patrné a zajímavé, jak různé bylo rozšíření i nemocnost a odolnost k tuberkulose u rozličných národů. V tomto smutném závodění vedli velikým náskokem Rusové. Mohu říci, že to byly snad skutečně jen nepatrné výjimky, kdy jsme na mrtvole kteréhokoliv Rusa ať byl jakéhokoliv stáří (a měli jsme tam i šestiletá až čtrnáctiletá děcka) tuberkulosu nenašli. Rusové však i z velké části této chorobě podléhali, tak jako byli téměř imunní, oproti národům latinským a ostatním, při obojí tyfové epidemii. Ale podobné případy byly i při epidemiích jiných. Tak na příklad difterie a skarlatina byly zase záležitostí čistě severských národů, Norů a Dánů, kteří je v táboře prodělali ve velmi těžkém průběhu a více než s padesátiprocentní úmrtností všichni do jednoho.

   U tuberkulosy nám vystupovaly, tak jako u mnoha jiných chorob, nejrůznější, částečně dosud nevídané nebo málo popsané formy a komplikace a proto jsme zažili s nimi také mnoho překvapení. Nejnápadnější bylo to, že téměř u 85 % případů byla vedle tuberkulosy plicní vždy i infekce gastrointestiální(153), a to ve velmi těžkých a rozsáhlých formách. Bývalo tak i při poměrně malých nálezech na plicích. A přece nelze se při tehdejší stravě domnívat, že původcem tuberkulosní nákazy mohl být tbc bacilus typus bovinus(154). Snad spíše při naprostém nedostatku hygienických opatření i při nízkém průměru inteligence nemocných na autoinfekci hleny. Tyto formy střevní byly velmi rozsáhlé, s ulcery na typických místech, zejména ovšem v krajině coeka, s řadou inkompletních ale i kompletních perforací do břicha a následných hnisavých peritonitid. Měli jsme však v tomto nepřebratelném množství materiálu i velkou řadu nezvyklých i ojedinělých nálezů. Šlo o tuberkulosní affekce mozkové a meningeální, z nichž ovšem basilárka byla nejčastější, zejména u téměř všech individuí mladších. Ale měli jsme i disseminované(155) tuberkly, stejně jako splitární na omozečnicích i v mozku, na pleuře i na bránici, vedle ovšem nesčíslně různících se nálezů plicních, od fibrosních a cirrhotických forem až k rozsáhlým a krásným obrazům kaseosní a cirrhotické pneumonie, zaujímající celé laloky i oboustranně, veliké kaverny se spontánními perforacemi, otevřenými i opouzdřenými, a možno říci, že pleurární adhese(156), a to velmi často takové, že bylo lze je při pitvě rozrušit jen velmi namáhavou a ostrou preparací, zaujímající nezřídka doslova celou konvexitu plic, byly nálezy tak časté, že už jsme je později ve spěchu ani do nálezů nediktovali. Kromě toho však jsme měli i tuberkulosní perikarditidy, perisplenitidy, perinephritidy, nezřídka s chrupavčitými srůsty do okolních orgánů, perihepatitidy(157), ohraničené i splývající kaseosní affekce sleziny, jater i ledvin, a hlavně nejčastěji mesenteriálních žláz, kde paketovité drůzy (tabes meseraica) dorůstaly až velikosti dětské hlavy a zachvacovaly i pankreas a nádorovitě "prorůstaly" jednotlivé zažívací orgány. Měli jsme vzácné tuberkulosní nálezy na sliznici žaludeční i duodenální (vředy), v prostatě a močovém měchýři, a tuberkulosa varlat vyskytovala se zejména mezi mladšími chlapci velmi často, a což jest zajímavé, i při jinak zcela negativním klinickém i rentgenovém nálezu na plicích, takže na chirurgii semikastrace i oboustranné doplňovaly zločinnou therapii neindikovanou, často do značné míry.

   Co do klinického průběhu měly tuberkulosy společnou tu věc, že téměř všechna tuberkulosní onemocnění přicházela na tuberkulosní oddělení již ve velmi vyvinutém stavu a za bouřlivých příznaků. Teprve buď chrlení krve nebo vysoká horečka přivedly nemocné, respektive lépe řečeno provedly je hustým sítem Arztmeldungu obyčejně na vnitřní oddělení, kde se teprve po často několikaměsíčních marných pokusech přišlo na to, že by mohlo jíti o tuberkulosu a učiněn rozbor sputa. Kdo měl sputum positivní, neměl tuberkulosu, to jest nemohl býti přijat na tuberkulosní oddělení, i kdyby měl na rentgenu kaverny jako hlavy anebo krvácel několikrát za den. Proto jsme dostávali daleko více tuberkulos z oddělení jiných, chirurgii nevyjímaje, kam přicházívaly zejména četné akutní perforace tuberkulosních vředů a jiné affekce břišních orgánů, kde se ovšem na tuberkulosu nepomýšlelo. Naproti tomu je potřeba přiznat, že tuberkulosní oddělení bylo jedno z nejklidnějších oddělení, kde se poměrně nejméně vyhazovalo do práce, pokud ovšem nemocný byl stále positivní. Jakmile byl třikrát negativní, byl práce schopen. To znamenalo, že jednak různými úskoky ve spojenectví s laboratoří hledali zejména staří osídlenci a prominenti na tomto oddělení svůj útulek a místo poměrného a delšího klidu a lepší stravy, a obchod s positivními sputy kvetl za nejvyšší ceny vždy při pravidelných prohlídkách měrou netušenou a přes všechna pronásledování a omezování. Zejména Rusové dovedli tuto svoji chorobu velmi dobře prodávat a případy, kdy skutečně zdravý člověk plival tisíce bacilů, byly na denním pořádku. Způsoby ty, jakými k nim přišel, byly sice jednoduché, čistě táborové a nepopsatelné.

   Z tuberkulosy ze tří čtvrtin vedla cesta buď na invalidní blok anebo do Totenkamry. Bylo to asi rovným dílem, jenomže to druhé bylo denně a pravidelně, kdežto na invalidní blok a do invalidních transportů pak najednou vždy několik set. Život a nálada na tuberkulosním oddělení byly podle toho a podle therapie, která při nedostatku medikamentů byla nejlevnější.

   Také u tuberkulosy, tak jako u mnoha ostatních infekčních onemocnění v důsledku celkové sešlosti, bylo velmi často lze těžko rozhodnout, jde-li o smrt tuberkulosou nebo celkovým insufficientním stavem sešlých orgánů, to jest amyloidní a tukovou degenerací nebo degenerací svalu srdečního. Co nejhlavnějšího, chyběly vitaminy nejdůležitější, to jest řádná strava. Byly učiněny i pokusy léčení oboustrannou frenikoexairesou, které však nepřinesly žádných výsledků, tak jako thorakoplastika. Obě tyto methody sloužily chirurgům výlučně k úkolům učebním a ne léčebným. V řadě histologických preparátů měli jsme velikou sbírku nejrůznějších forem tuberkulosy všech orgánů a na druhé straně na tuberkulosním oddělení měli po všech stránkách klinických vždycky všechny formy tuberkulosy. Že i oddělení krční mělo odtud rozsáhlou tuberkulosní ambulantní klientelu, netřeba připomínat.

   Vcelku lze říci, že tuberkulosní oddělení bylo po stránce lékařské, zejména v posledních třech letech, nejlépe vedeno a byli v něm zasazeni poměrně brzo vězňové lékaři. Naproti tomu bylo nespornou výhodou, že co do pozornosti ze strany SS-lékařů bylo toto oddělení na místě posledním, ledaže pro svůj poměrný pořádek a zařízení sloužilo nezřídka jako výstavní objekt při četných táborových návštěvách, zejména z kruhů medicinských.

   Jest rovněž lehko pochopitelné, že stávající, po případě latentní nebo ohraničená tuberkulosa v kterémkoliv orgánu rychle vzplanula a disseminovala při jiných epidemických chorobách a septických onemocněních a tak případ generalisované tuberkulosní(158) miliárky(159) doslova v celém organismu nebyl řídký a mnohdy každodenní. Poměrně řídké byly na pitevním stole tuberkulosní affekce kloubů a kostí, což bylo tím tíže pochopitelné, že úrazy byly velmi časté a možnost infekce neustálá. Stejně byl výjimečný případ lupusu nebo jiné kožní lokalisace, a to ještě byla tato skoro vždy donesena zvenku. Časté zato byly nálezy spondylitid a sběhlých psoatických absceců(160).

Část speciální

Píše MUDr. Josef Halaška, vedoucí lékař tuberkulosního oddělení v Dachau

   Tuberkulosa byla v koncentračních táborech bez odporu nejrozšířenější nemocí vůbec. Systematickou skiaskopií v Dachau jsme zjistili, že 60 % vězňů mělo nález na plicích, ať již starší či čerstvý, vězňové, kteří přišli s invalidními transporty měli až v 90 % nález na plicích.

   Podmínky pro rozšíření a udržování tbc v táborech byly opravdu skvělé.

   Byla to těžká, vysilující práce, namnoze za velmi špatných hygienických podmínek, dále kvantitativně i kvalitativně nedostačující výživa, nedostatek solí, vitamínů, zvláště B a D. Potom nedostatečné oblečení i obutí, z toho velmi časté afekce horních cest dýchacích, bronchitidy a pneumonie. Také bytové poměry na blocích přispívaly velkou měrou k šíření tuberkulosy. Na př. ve světnici 10 x 8, která byla určena původně asi pro 150 lidí, bylo později 500 i více lidí, přitom spali na jednom lůžku dva lidi a v posledních dobách dokonce 5, 6 i 7 lidí na dvou lůžkách. Nemocní tuberkulosou pohybovali se volně po táboře a pracovali spolu s ostatními vězni obyčejně tak dlouho, dokud mohli pracovat. To bylo proto, že jednal nebyli přijímáni na revír (nemocnice), jednak nemocní se báli na revír, poněvadž to znamenalo vždycky nebezpečí krematoria. Nemocní často ani nevěděli, že jsou nakaženi tuberkulosou. Trochu kašlali, trochu vykašlávali, pociťovali bolesti na prsou, ale tvrdý táborový život naučil lidi nedbati menších obtíží a nemocí. Hygiena na blocích neexistovala. Každý kašlal a plival jak chtěl, ostatním ani nenapadlo, nějak se chránit.

   V absolutní většině táborů se tbc neléčila vůbec. Ve většině táborů zjištění tbc znamenalo smrt. U koho bylo zjištěno positivní sputum, dostal v nejkratší době buď injekci, nebo šel do plynové komory anebo byl sprovozen se světa jiným způsobem. V některých táborech tbc nemocní prostě leželi bez jakékoliv pomoci. U koho se stav zlepšil, že mohl zase pracovat, byl alespoň na určitou dobu chráněn. Ostatní byli čas od času posíláni do plynové komory. Pověstným táborem v tomto ohledu byl známý tábor Bergen-Belsen, kde se shromažďovali invalidé téměř ze všech táborů v Německu. V tomto táboře vězni buď nepracovali vůbec anebo pracovali jen podle svých možností. Jídla bylo velmi málo a léčení vůbec žádné. Jestliže byl tábor přeplněn, byli vězni hromadně posláni do plynové komory, aby se zase uvolnilo místo pro nové oběti. Ještě těsně před příchodem Rusů likvidoval vedoucí tábora Krammer mnoho tisíc vězňů jen proto, aby se tito nedostali živí do rukou postupujících Rusů.

   Čestnou výjimku v nazírání na tbc nemocné tvořilo několik táborů, jako Dachau, Buchenwald, Oranienburg, kde se tbc jakž takž léčila, hlavně ovšem pro pokusné účely. Problém tbc v Německu byl ještě horší než v ostatních zemích. Proto vznikly v táborech pokusné stanice. Bylo to lepší než pokusy na zvířatech a pro Němce nekonečně lacinější. Co znamenal pro ně člověk-vězeň? Vůbec nic. Bylo ale brzy poznáno, že léčení tbc je dlouhodobé a nákladné, proto bylo od toho upuštěno a dospěno k opaku - t. j. zničení všech tbc nemocných.

   Snad relativně nejlepší postavení měli tbc nemocní v Dachau. Byl to také jeden z málo táborů, kde byl k disposici aparát pro pneumothorax, v několika jiných táborech, jako na př. Natzweileru si vypomohli vězni tím, že si sami zkonstruovali aparát pro pneumothorax ze starých sklenic a gumových trubic.

   Tbc stanice v Dachau byla založena jako pokusná stanice německé lékařské komory, tedy oficiálního orgánu německé mediciny. Byla rozdělena na několik oddělení.

   1.  Oddělení, kde se léčilo normálně: klid, přídavky jídla, kalcium, silikáty, expectorantia, roborantia(161), kodein, PNC, plicní operace.

   2.  Oddělení, kde se léčilo jen klidem na lůžku, žádné medikamenty, žádný PNO, ale také žádné přídavky na jídle.

   3.  Léčení pohybem, cvičením, studenými koupelemi, sluncem.

   4.  Homeopatické léčení, podávání různých tabletek, prášků, vodiček a čajů.

   5.  Existovaly ještě různé jiné methody, na př.: dýchání sazí, což v Dachau zaváděl sudetský Němec dr. Platzer, jenž studoval v Praze. Výsledky těchto pokusů, které si normální lékař snadno mohl domysliti, byly zkreslovány tím, že ošetřovatelé přes nařízení SS-lékaře neudržovali nemocné v jednotlivých skupinách. Kamarádi jejich i známí, i když byli v jiné skupině, dostávali přídavky a medikamenty, event. PNO, zatím co ti, kteří dostávat měli, nedostávali nic. Záleželo prostě na tom, co sám ošetřovatel uznal pro nemocného za vhodné. Většinu přídavků snědli sami, léky prodávali vězňům, kteří to mohli nějakým způsobem zaplatit a pod.

   Vedení této stanice měl SS-lékař dr. Brachtel, Hauptsturmführer, sudetský Němec z Aše. Mimo to pracoval též na malariové pokusné stanici a měl oddělení žloutenek, kde byla játra systematicky punktována a dělány nátěry a histologické vyšetření.

   Brzy se ale poznalo, že na tbc tyto různé methody velmi málo platí, že léčení tbc je dlouhodobé, nákladné, vyžaduje prostor, vzduch, klid a dostatek potravy. Proto byla pokusná stanice zrušena.

   Jediné plus těchto pokusů bylo, že v Dachau SS-lékaři si zvykli dívati se na tbc nemocné aspoň do jisté míry jako na normální nemocné, kteří také ještě jednou by mohli být event. zařazeni do pracovního procesu a proto nebyli do r. 1943 systematicky likvidováni.

   Tbc stanice byla prostorově omezena na jednu místnost asi o 120 lůžkách, kam se dávaly případy lehčí, event. vězni, protěžovaní vrchním ošetřovatelem, ostatní byli posíláni, jestliže již nemohli pracovat, na invalidní blok a odtud vždy po čase do plynové komory, event. do různých invalidních táborů.

   Dalším dobrým pozůstatkem pokusné stanice v Dachau bylo, že se udržovaly automaticky přídavky na jídlo pro nemocné. Nebylo toho mnoho a nedostávali to všichni nemocní, ale hlavní věc byla, že se nemocní na tbc jakž takž najedli.

LÉČENÍ PŘED ROKEM 1943

   Léčení před rokem 1943 bylo v rukou Němců, t. zv. "Pflegrů a Oberpflegrů", t. j. ošetřovatelů. Byli to vesměs lidé, kteří nikdy s medicinou neměli nic společného, kteří ani neměli žádný vztah ke své práci a k nemocným. Pracovali v revíře právě tak, jako v kterékoli jiné pracovní skupině jen proto, že to byla práce lehká, výnosná a že se mohli dostatečně najísti. Nikdy se nesnažili získati si nějaké medicinské vědomosti. Něco se naučili od SS-lékařů a toho bylo velmi málo. Výjimky sice byly, ale velmi vzácné. Největší potíž byla s jídlem. Jídlo bylo rozděleno tak, jak ošetřovatel chtěl. Nejdříve se najedl dosyta sám, pak jeho kamarádi a protekční nemocní, zase jen Němci a to, co zbylo, bylo rozdáno ostatním. Jestliže byla řepa, byly porce značné, byla-li na př. nudlová polévka, dostal každý nemocný jen čtvrt litru. Omastek s polévky si vždy ošetřovatel hned z kotle sebral, aby měl čím mastit. Stejně porce margarinu, marmelády i salámů byly jednak rozdělovány, jak ošetřovatel chtěl, jednak byly menší než pro pracující. Mimo to ošetřovatel volně nařizoval půsty, a jídlo, které mělo připadnouti pacientům, spotřeboval sám. Jak tyto půsty nemocným prospívaly, lze si udělat představu z toho, že nemocný, který se podělal, dostal třeba 4 - 5 dní úplného půstu a přitom nedostal ani nic pít. Vůbec hlavním léčením průjmu bylo odnímání potravy a hlavně tekutin, takže tito nemocní umírali úplně vysušení.

   Bití bylo zjevem pravidelným. Nemocní byli biti proto, že se podělali, proto, že pro slabost nemohli vstáti, nemohli se na př. umýt nebo si dojít na záchod, přinésti si oběd, ustlati si lůžko, pokud nespali dva na jednom lůžku. Za kouření dával ošetřovatel obyčejně 25 a nedíval se při tom vůbec na stav nemocného. Sebe nepatrnější krádež, na př. vězeň ukradl z hladu několik brambor, byla trestána obyčejně studenou sprchou, pod kterou zůstal a při čemž byl vězeň bit tak dlouho, dokud dával známky života.

   Ubytování nemocných bylo ještě horší než na pracovních blocích. Byly na revíře místnosti, kde nemocní leželi po jednom v lůžku, kde měli ložní prádlo a pořádné přikrývky, ale tyto místnosti zde byli jen proto, aby se ukazovaly návštěvám. Jinak ve všech místnostech byly postele po dvou nebo po třech nad sebou a na jednom lůžku spali obyčejně dva nemocní. A nejhorší poměry byly právě na tbc, která byla vždy nemožně přeplněna. Vězni spali po dvou v lůžku, i těžce nemocní, všude byla tři lůžka nad sebou. Okna na jedné straně se nedala otvírati vůbec, na druhé straně byla přístupna jen dvě nebo tři okna. Uličky mezi lůžky byly tak úzké, že jimi mohl člověk projíti jen bokem, těžce nemocného člověka bylo nutno tahati přes lůžka. Nemocní neměli žádný stolek, kam by si mohli dáti své jídlo, event. své věci a tak se jim vše válelo v lůžku, pod hlavou nebo v špinavých krabicích pod lůžkem. Nebylo dostatek plivátek, ani pro těžce nemocné s velkou expektorací, kteří přitom většinou sputum polykali nebo plivali pod lůžko, do hadrů, do papírů, do přikrývek, pokud si sami z nějaké konservy plivátko nezrobili.

   O udržování čistoty nemohlo býti ani řeči; ráno byly prostě prach a bláto mezi lůžky smeteny, papíry a odpadky vymeteny a to bylo vše. Desinfikování plivátek, podlahy, lůžek, bylo nemožné vůbec pro naprostý nedostatek desinfekčního materiálu. Plivátka se docela prostě vymývala v umývárně, kde se zároveň mylo i nádobí na jídlo. Samozřejmě, jestliže byla očekávána návštěva, muselo být všechno alespoň na oko v úplném pořádku. Stejně ale nikdy na tbc žádná návštěva nepřišla, protože ta bída, ubohost a nedostatky tohoto oddělení se nikdy nedaly zakrýt. To nevadilo, aby nebyl s návštěvami alarm a přípravy několikrát do týdne i do dne.

   Medikamentů dostávalo tbc oddělení pokud možná ještě méně než ostatní, ačkoliv se tu vyskytovala spousta souběžních onemocnění interních, mnoho abscesů, flegmon a pod. Medikamenty, pokud byly, byly rozdíleny ošetřovatelem zase jen známým a kamarádům nebo protekčním nemocným, t. j. takovým, kteří mohli ošetřovateli za to něco dáti. Medikamenty byly rozdíleny naprosto neodborně, většinou nebyly známy správné indikace, takže na př. podáváním digitalisu, který byl často podáván po týdny i déle, se více nemocnému uškodilo než pomohlo.

   Velmi oblíbené byly všelijaké lampy, modrá, červená a zvláště "Lichtkasten" (světelné skříňky). Jakmile měl někdo teplotu nad 39° Celsia, byl ordinován "Lichtkasten", bez ohledu na jeho plicní proces. Zhoršení procesu, haemoptoe, někdy i smrtelné, byly dosti častým následkem této therapie.

   Injekcí bylo dáváno poměrně málo, nejvíce ještě kalcium a glukosa. Stříkaček injekčních bylo málo a nebyly vyvařovány vůbec, nebo jen jednou za den, a všechny injekce byly vstřikovány jen stříkačkou, která byla propláchnuta jen obyčejnou vodou. Stejně tomu bylo i s jehlami. Uvážíme-li, že lues, zvláště mezi německými vězni, zelenými, t. zv. "Berufsverbrecher", byl poměrně častý, dovedeme si představiti, kolik asi vězňů mohlo býti tímto způsobem příjicí naočkováno.

   Také PNO byl dáván německými ošetřovateli, a to bez jakýchkoliv theoretických vědomostí, bez vědomí odpovědnosti a nebezpečí, které je s tímto výkonem spojeno. Proto embolie, i embolie smrtelné, byly velmi časté. Sám jsem viděl více vězňů, s pomalu se upravujícími nebo vůbec irreversibilními hemiplegiemi(162) po PNO, a to nejen po základu, nýbrž i po docela obyčejných náplních. Sterilita při dávání náplní byla též neznámá. Jehly, začasté vůbec nevyvařené, byly uschovávány v nesterilní nádobě. Že exsudáty a empyemy po takových náplních byly velmi časté, možno si představiti. Indikace PNO byly ošetřovateli neznámy, SS-lékaři tomu také nerozuměli a tak byl PNO dáván podle snímku nebo jen podle skiaskopického nálezu, který dělal zámečník. Ošetřovatel dal prostě PNO na tu stranu, kde uviděl nějakou tu "šmouhu" a byla-li na druhé straně také "šmouha", dal PNO i na tu stranu druhou. Charakteru procesu, celkovému stavu, ke stavu srdce, ke specifickým i nespecifickým komplikacím se vůbec nepřihlíželo. A tak se často stávalo, že nemocný s malým oboustranným procesem skutečným nebo jen domnělým a srdeční vadou byl založen na obě strany najednou a zemřel v těžké dyspnoe(163) několik hodin nebo dní po základu. Byly udržovány PNO(164) parciální se špatnými tlaky, v kterýchžto případech často docházelo k emboliím.

   Také punkce byly dělány ošetřovateli jako samozřejmost, bez fysikálního vyšetření, na pouhý skiaskopický nález. Jelikož většina ošetřovatelů se domnívala, že exsudát při PNO nutno za každých okolností punktovati, byly punkce dělány velmi často. Zase úplně nesterilně, nevyvářenými nástroji, o anestesi lokální ani nemluvě. A když ošetřovatel po vpichu nenašel exsudát, nerozpakoval se píchati vícekrát, i 5krát, 6krát po sobě. Haemoptoe, někdy velmi těžké, haematothorax(165), i spontánní PNO byly častým následkem těchto punkcí. Téměř tři čtvrtiny všech punktovaných exsudátů zhnisalo a končilo sepsí buď při opětovaných punkcích nebo po resekci. Jindy nemocný vůbec punktován nebyl, empyem nabyl enormního obsahu (empyemy 3, 4 až 5litrové byly při sekcích nalezeny velmi často) stlačil mediastinum a velké cévy, tracheu i jícen a nemocný umíral buď náhle při nějakém rychlejším pohybu nebo se udusil pozvolna. Empyema necessitatis(166) bylo velmi časté, i perforace do dutiny břišní byly pozorovány.

   Z operací na hrudníku byly prováděny SS-lékaři resekce pro empyem, frenicus-exairesa a thorakoplastiky. Všechny tyto operace prováděli lékaři velkou většinou mladí, bez dostatečných theoretických vědomostí a chirurgicky naprosto neškolení. Každý z nich se totiž v táboře teprve začínal učiti zacházeti se skalpelem a jehelcem. A podle toho také operace vypadaly. Resekce byly dělány nesmyslně veliké, někdy se po resekci nedal zavésti drén a tu bylo resekvováno zcela klidně ještě jedno žebro. Drén nebyl utěsněn, zařízení pro odssávání též k disposici nebylo. A tak velká většina resekcí končila po strastiplném utrpení sepsí.

   Frenicus-exairesa byla prováděna též bez znalostí anatomických a tak se stalo, že byla exstirpována(167) jen fascie, některá větev plexus brachialis(168) nebo ductus thoracicus(169). V jiných případech byl nerv jen přetržen, nebo vykroucena jen příliš krátká část a po určité době nastala zase restituce. Nejhorší to bylo s thoracoplastikami. Byly dělány naprosto neodborně, trvaly tři hodiny, někdy i více, často byly poraněny plíce s následnou haemoptoe ještě na operačním stole.

   Všechny tyto operace byly dělány naprosto bez indikací, jen proto, že se SS-lékař chtěl pocvičiti trochu v chirurgii.

   O osud operovaného se pak již nikdo nestaral. Byl převezen ihned zpět na tbc oddělení, do prostředí, nabitého všemi možnými druhy bakterií, kde se sterilita udržet vůbec nedala, a kde nebylo vůbec sterilního obvazového materiálu. A konec těchto operací: dlouho a těžce se hojící rány per secundam, u plastik obyčejně sepse a nesmírně bolestivé a těžké umírání. Jen několik málo jedinců vyvázlo po thoracoplastice životem.

   Drobnou chirurgii, incise a pod. dělal si ošetřovatel na tbc stanici s oblibou sám, ba pouštěl se i do větších operací, jako amputace prstu a dokonce i rukou. Následky těchto operací byly strašné: přeřezané šlachy a nervy a z toho chromé prsty i celé končetiny. Netřeba podotýkati, že tyto operace byly prováděny bez jakékoli anesthesie(170) nebo narkosy.

   Přijímání nemocných na tbc stanici z pracovních bloků bylo velmi jednoduché. Byl přijat jenom ten, u koho bylo nalezeno positivní sputum, nebo kdo měl vysokou teplotu a rentgenolog-zámečník u něho nalezl na plicích nález. Též haemoptoe bývaly přijímány. Jinak bylo možno vzíti nemocné tbc na revír jen illegálně, s fingovaným positivním sputem, nebo s fingovaným plicním nálezem. Tak se stávalo, že na revír přicházeli nemocní s rozsáhlými oboustrannými procesy, lidé se spontánním PNO a event. i s empyemem. Stejně jednoduché bylo i propuštění ze stanice. Každý kdo byl třikrát za sebou negativní a měl sedimentaci pod 30 - 40, byl hnán znovu do práce, jestliže mohl jen trochu choditi. Deset až 20 % z těchto vyléčených umíralo pak bez pomoci na pracovních blocích, 70 % se vracelo zase v krátké době na tbc stanici.

   Určitý obrat nastal v roce 1943, kdy byli do revíru povoláni lékaři-vězni. Největším pánem na každém bloku zůstal i nadále německý "Oberpfleger", laik a lékař mu mohl jen raditi, event. vykonávati různé podružné práce. Záleželo potom na osobních vlastnostech "Oberpflegra", zda připustil lékaře k rozhodování a opravdové práci, částečně též na lékaři samotném, jak se dovedl uplatniti a svou vůli prosazovati.

   Tbc stanice hrála poměrně důležitou úlohu v Dachau. Hlavně proto, že nemocní na této stanici dostávali poměrně více jídla než ostatní, a jídlo, které pro velký počet těžce nemocných zbývalo, bylo rozdělováno pro ostatní. Proto téměř každý v táboře toužil se dostati jako nemocný na tbc, aby se dosyta najedl. Tbc stanice byla též útočištěm vězňů, kteří pracovati nemohli a do nemocnice je přijmouti nechtěli, event. vězňů, kterým hrozilo v táboře určité nebezpečí. Kontrola nad tbc nebyla SS-lékaři de facto vykonávána. SS-lékaři sami stejně nic o tbc nevěděli, nákazy tbc se obávali, a tak bylo možno přechovávati na tbc lidi, kteří vůbec žádnou tbc neměli. Byly i případy, kdy bylo nutno dávati zdravému člověku PNO, jen z toho důvodu, aby ho bylo možno udržeti v revíru.

   Velké nebezpečí hrozilo ovšem nemocným pro invalidní transporty. V tom případě, jakmile se proslechlo, že bude odcházeti invalidní transport, byli nemocní propouštěni z nemocnice i s positivním sputem do tábora, do práce, aby tam někde na pracovním bloku přestáli nebezpečí. Když nebezpečí transportu minulo, byli tito nemocní opět postupně přijímáni na revír.

   Kázeň na tbc oddělení byla velmi přísná. Kouření bylo přísně zakázáno a možno říci, že se téměř nekouřilo. Hlavně ovšem proto, že kuřiva bylo málo. Klid na lůžku musel býti též přísně dodržován, zvláště na otevřené lehárně, kde vězni dleli ve dne i v noci i v zimě. Také ubytování se po roce 1943 značně zlepšilo, tbc oddělení dostalo více místností.

   V posledním roce, a zvláště v posledních měsících války, se poměry na tbc zase rychle zhoršovaly. Nemocných přibývalo, místnosti byly ubírány, jídla bylo čím dále tím méně. Bylo nutné klásti nemocné po dvou na jedno lůžko, eventuálně pět na dvě lůžka. Nemocní, kteří se jakž takž udrželi na nohou, byli nuceni odcházeti z revíru a byli zařazováni do pracovních skupin. Nemohli-li pracovati, na invalidní bloky. Bylo nutné neustále zřizovati nové invalidní bloky, neboť práce neschopných bylo čím dále tím více.

   Jídla bylo málo a bylo čím dále tím horší. Dospělo to tak daleko, že vězni dostávali ráno čaj, v poledne vodovou polévku bez brambor, jen s několika kousky řepy, a večer osm až deset dekagramů chleba s čajem. Zdravotní stav nemocných i lidí na pracovních a invalidních blocích byl přímo katastrofální. Tábor byl přeplněn, normálně bývalo v táboře šest až devět tisíc vězňů, v poslední době na 40 000 vězňů a noví neustále přibývali. A nyní za těchto hrozných poměrů přišla nejhorší rána. Vězni, přivážení z Maďarska, zavlekli do tábora skvrnitý tyfus, který se rychle šířil a vybíral si oběti ze všech bloků. V dobách kulminace skvrnivkové epidemie umíralo až 200 lidí denně. Přitom množství vězňů v táboře novými a novými transporty stále vzrůstalo.

   Příliv nemocných na tbc stanici též vzrůstal. Jednak přicházeli bývalí nemocní tbc, u nichž, jestliže skvrnivku přestáli, se proces značně zhoršil, jednak přicházeli noví, u kterých byl starý vyhojený proces skvrnivkou reaktivován anebo se proces za nákazy a v rekonvalescenci po ní vytvořil.

   Pak nadešly poslední fáze. Šlo o to, celý tábor podle rozkazu Himmlerova zničiti, aby se nikdo z vězňů živý nedostal do rukou blížících se osvoboditelů. Tito však byli rychlejší, tábor byl zachráněn a 29. dubna 1945 osvobozen.

   Radost a nadšení, které v táboře zavládly, nelze popsati.

   Nemocní - i těžce - opouštěli lůžka a běželi vítati osvoboditele. Kázeň na oddělení přestala existovati, nemocní pobíhali celé dny a noci po táboře i po jeho okolí a mnozí se vraceli zpět s teplotami a s podstatně zhoršeným nálezem na plicích, nebo i s haemoptoe. Další velké neštěstí pro vězně bylo nové zásobování. Chleba a brambor nebylo, zato byl nadbytek masa a uzenin. Nemocní, strádající hladem měsíce a léta, nedovedli si odepřít najíst se zase jednou dosyta masa. A bránit jim v tom nebylo možno. Následek toho byl akutní střevní katar a ve velmi četných případech smrt.

   A tak se stalo, že lidé, kteří již léta byli v koncentračním táboře, umírali po osvobození, kdy se již měli vrátit do svých domovů.

MEDICINSKÉ POZNÁMKY K TBC V DACHAU

   Rozšíření tbc v táborech, jak už podotknuto, bylo obrovské. Systematickým prosvěcováním bylo zjištěno, že 60 procent v Dachau má buď starší nebo čerstvý nález na plicích. Vězni z invalidních transportů, které přicházely do Dachau (dokud neskončili v plynové komoře), měli až v 90 % nález na plicích. Z těchto vězňů byla vždy dobrá polovina, která měla kavernosní proces.

   Zajímavé bylo pozorovati rozšíření tbc podle národnosti. Na prvním místě byli Rusové. Byli to většinou mladí chlapci, Ukrajinci, zabraní Němci na práci, málo starých lidí a válečných zajatců. Tito mladí lidé přicházeli obyčejně s primárními komplexy, které progredovaly, velmi často s tvorbou kaveren, ale měly též nápadnou tendenci k regresi, eventuálně k stabilisaci. Pozorovali jsme několikrát, jak kaverny, veliké jako švestky, se spontánně uzavřely, viděli jsme kaseosní pneumonii, která v šesti nedělích ustoupila tak, že pozůstatky byly na štítě sotva patrny.

   Nemocní Rusové byli většinou typu musculárního a zotavovaly se někdy nápadně rychle, jestliže ovšem proces na plicích se příliš nerozšířil. Jakmile proces začal míti tendenci ke stabilisaci, dostávali chuť k jídlu a přibývali někdy enormně na váze. Značné rozšíření tbc mezi Rusy v táborech se dá poměrně snadno vysvětliti.

   1.  Byli to většinou mladí chlapci, kteří se ještě s infekcí tbc nesetkali.

   2.  Přicházeli hlavně z venkovských krajin Ukrajiny, kde tbc je rozšířena celkem nepatrně. V anamnese osobní a rodinné jsme u našich nemocných Rusů zjistili tbc jen asi v šesti nemocných případech. Lze tedy předpokládati, že částečná resistence proti tbc u nich vyvinuta nebyla.

   3.  Jedním z důležitých činitelů, a snad nejdůležitějším vůbec, je okolnost, že Rusové trpěli v Německu, a v koncentračních táborech zvláště, daleko více než ostatní národní skupiny, dokonce více, než samotní Židé. Měsíce, ba i léta ve stálém hladu, při těžké práci, často beze spánku, za nedostatečného obutí i oblečení, jistě tvoří ideální podmínky pro vznik tbc, zvláště když tito lidé jsou vystaveni infekci, možno říci, na každém kroku.

   Na druhém místě v rozšíření tbc byli Francouzi. Byli to lidé všeho stáří, od mladých chlapců až po starce. Mezi těmi převládali starší nebo docela staré fthisy(171). Velmi častým nálezem byly chronické kaverny u starších lidí při nepatrných nebo docela žádných subjektivních potížích. Resistence Francouzů, stejně jako i jiných západních národů, byla menší, než u národů východních.

   K Francouzům se družili Belgičané, Španělé, Italové, zatím co Holanďané trpěli tbc poměrně málo.

   Tbc u Němců byla též častým onemocněním. Přitom musíme míti na zřeteli, že Němci měli v koncentračních táborech privilegované postavení.

   1.  Byly tábory, kde Němci nepracovali vůbec a zastávali jen úlohu popoháněčů, t. zv. "kápů". V jiných táborech pracovali jen jako specialisté anebo si vybírali nějakou lehkou práci, při které se mohli dosyta najísti, na příklad v kuchyni, v kantinách pro SS, v nemocnicích a v jiných příhodných pracovních skupinách. Vcelku možno říci, že Němci v koncentračních táborech nikdy žádnou těžkou práci nekonali.

   2.  Jídla měli obyčejně více než ostatní vězni, jelikož dostávali přídavky, zatím co ostatní vězni nedostávali nic. Jinak si pomáhali Němci, kteří vždy byli na vedoucích postaveních, v táborech tím, že prostě jídlo nerozdělovali správně a přebytky spotřebovali sami.

   3.  Ubytovací poměry u Němců byly daleko lepší než u ostatních národních skupin. Měli v táborech obyčejně německé bloky, které až do poslední doby nikdy přeplňovány nebyly.

   4.  Jestliže se Němec cítil nemocen, byl vždy přijat na revíru, kde mohl býti tak dlouho, dokud se zase nezotavil.

   Tohle všechno ovšem pro ostatní vězně neexistovalo, ba některé národní skupiny, jako Rusové, Židé, Češi v Mauthausenu, Poláci v letech 1940 - 42, nesměly býti vůbec přijímány do revíru.

   Po těchto národech v rozšíření tbc přicházejí Poláci, Řekové, Albánci, pak Češi, Norové a ostatní národní skupiny. Je zajímavé, že sympatičtí Norové trpěli v táborech poměrně často plicními affekcemi, zvláště v některých táborech. V Dachau na př. bylo hodně tuberkulosy, bronchitid i časté pneumonie mezi Nory. V táboru Natzweiler přicházely vždy v zimě opravdové epidemie pneumonií na norských blocích, kteréžto onemocnění probíhalo u Norů vždy velmi těžce, v 30 - 40 procentech případů smrtelně. Snad to bylo vlivem docela rozdílného klimatu.

   Na jednom z posledních míst rozšíření tbc byli Jugoslávci. Byli to lidé obyčejně mladší nebo středního věku, převážná část partyzáni nebo lidé, kteří partyzánům pomáhali, zvyklí tvrdému životu a odříkání, pevného charakteru a nezlomné, hrdé vůle.

   Nemocní, kteří byli přijímáni na revír, přicházeli v 60 - 70 procentech případů již ve velmi těžkém stavu. Záleželo velmi často jen na benevolenci SS-lékaře nebo jeho zástupce, německého vězně, t. zv. "Revierkapo", t. j. ředitele nemocnice, bude-li nemocný přijat nebo ne. Na tbc v Dachau se ustálil zvyk, že byli přijímáni jen nemocní s positivním sputem. Kdo náhodou positivní sput neměl, i když měl veliký nález na plicích a měl teploty, přijat nebyl. Jen tu a tam dělaly se výjimky, jestliže stav vězně byl opravdu velmi špatný. Jinak se mohli nemocní dostati na revír jen tím způsobem, že si buď sami opatřili nějakým způsobem positivní sputum, nebo dostali prostě od vedoucího lékaře-vězně lístek s positivním výsledkem, na základě čehož mohli býti přijati do revíru.

   V podvádění se sputem byli nemocní velmi vynalézaví, takže někteří zcela klidně podváděli i za přítomnosti SS-lékaře, který přišel na kontrolu. Positivní sputum znamenalo totiž, že nemocný zůstane ještě alespoň měsíc na tbc, a to znamenalo někdy i záchranu života, zvláště v zimních měsících. Stejně podváděli nemocní i tehdy, měli-li býti propuštěni. Personál bloku o tom věděl a přihmouřil nad tím oko, jestliže šlo o pořádného politického vězně, naproti tomu přísně se kontrolovalo sputum u živlů asociálních, německých zločinců a podobných lidí.

   Stav nemocných, kteří byli přijímáni na revír, jak jsme již řekli, byl obyčejně velmi těžký. Viděli jsme lidi, kteří přišli se spontánním PNO a procesem na druhé straně, se spontánním PNO, který byl téměř vždy komplikován empyemem, s oboustranným kaseoso-kavernosním procesem, s rozsáhlými kaseosními pneumoniemi, s pokročilou tbc miliaris, s velikými fibro-kavernosními procesy na obou plicích. Rozsáhlé plicní procesy byly velmi často komplikovány tbc laryngis(172) a tbc intestini. S těmito nemocnými bylo ovšem těžko ještě něco dělati.

   Normální lékař si může těžko představiti, že tito lidé, tak těžce nemocní, přicházeli do revíru přímo z práce, když byli až do posledního okamžiku ještě pracovali.

   Také propouštění nemocných bylo více méně schematické. Obyčejně byli propouštěni nemocní, jestliže byli třikrát za sebou negativní, při uspokojující váze a celkovém stavu a sedimentaci pod 30 - 40 (střední hodnota podle Westergreena). Samozřejmě, že odcházeli velmi často lidé jen napolo vyléčení. Při propouštění bylo v posledních letech, kdy na tbc stanici rozhodoval již lékař, přihlíženo k tomu, o jaké vězně šlo, a byl brán zřetel na pořádné politické vězně, kteří byli drženi na oddělení často tak dlouho, jak to jejich zdravotní stav vyžadoval.

   Pro propuštěné nemocné s PNO vymohli jsme si od SS-lékaře potvrzení pro lehčí práci na zdravém vzduchu. Tito nemocní také nebyli bráni na transporty do továren na těžkou práci, protože by nemohli býti dále plněni. Toto nařízení bylo vcelku až do podzimu 1944 respektováno.

   Propuštění tbc, kteří pracovali v táboře, byli pravidelně kontrolováni na BK jednou v měsíci a bylo-li sputum positivní, byli vzati podle možnosti zpět na oddělení.

   Z propuštěných se během dvou měsíců obyčejně 30 procent vrátilo zpátky s positivním sputem a zhoršeným nálezem.

   Sputum bylo vyšetřováno za čtrnáct dní až za měsíc methodou Ziehl-Neelsenovou, dále na antiformin, který ovšem v poslední době již nebyl k disposici, dále byla dělána elastická vlákna s desetiprocentním louhem draselným. Bylo zajímavé pozorovati velmi často různé formy tbc bacilů, zvláště špatně barvitelné a granulované formy při kavernách. Kultivace a pokusy na zvířatech jsme ovšem dělati nemohli.

   Při mechanismu infekce byla velmi důležitou vedle infekce kapénkové a infekce prachem také infekce přímo dotykem. Tbc nemocní na pracovních blocích kašlali, ba i plivali do pokrývek, půjčovali svoje lžíce a misky druhým, eventuálně dávali svoje jídlo.

   Po stránce pathologicko-anatomické přicházely velmi často primární komplexy, které - začínajíce obyčejně v horních polích - pokračovaly do vytvoření velkých exsudativních až kaseosních infiltrárů, jež někdy zabíraly celý lalok, a do tvorby kaveren. S primárními komplexy setkávali jsme se nejčastěji u mladých příslušníků východních národů, zvláště Ukrajinců, zatím co Francouzi přicházeli již se starými komplexy. Jevilo se to též při základu PNO, který u mladých Rusů obyčejně šel dobře, kdežto u Francouzů velmi často bránily srůsty jeho založení. Snad to bylo právě tím, že primární infekci již prodělali. Přitom byla zasažena též pleura, jelikož primární komplex leží většinou subpleurálně.

   Primární komplex u Rusů obyčejně pokračoval. Jestliže však byl nemocný včas zachycen, došlo poměrně v krátké době k vytvoření jakési resistence, proces šel zpátky nebo se stabilisoval, a to někdy úžasně rychle. Vůbec Rusové, ačkoliv se u nich tbc vyskytovala nejčastěji, měli zase největší tendenci k hojení a nejrychleji se tělesně zotavovali, pokud ovšem byli zachyceni a léčeni. Bylo to někdy podivuhodné, jak rychle přibírali na váze. Přibrání 15 - 20 kilogramů v šesti až osmi týdnech jsme viděli dost často, a to ještě při táborové stravě.

   Tato tendence k hojení jevila se též u čerstvých kaveren. Pozorovali jsme opětovně uzavření kaveren, velikých až jako meruňka, bez PNO při kontrolní skiaskopii nebo snímku. Klinicky stěžovali si tito nemocní na celkem nepatrné subjektivní potíže, kašel, expectoraci(173), bolesti na prsou. Velmi často byl nemocný upozorněn na svůj vážný zdravotní stav teprve heamoptoí. Vůbec jsme pozorovali, že krvácení - jak při primárních komplexech, tak i při starších formách tbc - bylo velmi časté a často se opakovalo.

   Tbc miliaris přicházela poměrně často, a to téměř výlučně u mladých lidí. Nejčastěji ve věku od 16 - 25 let. Průběh byl obyčejně krátký. Klinicky byla to nejčastěji forma cerebrální(174) se značnými excitacemi a obrnami v konečných fázích. Jindy zase tyfoidní forma s vysokými teplotami a rychlým průběhem. Poměrně častý výskyt tbc miliaris u mladých lidí je možné snad vysvětlovati velmi značnou účastí lymfatického aparátu. Při primární infekci byly zvětšeny nejen uzliny v hilu(175), nýbrž i paratracheální(176) a mizní uzliny krční.

   Skrofulosa s mnohočetnými zduřelými žlázami na krku, eventuálně již kollikovanými a perforovanými, přicházela též poměrně často u mladých lidí. Tbc miliaris u lidí starších vyskytovala se daleko řidčeji a mívala spíše vleklý průběh. Sledovali jsme asi šestatřicetiletého nemocného Poláka s tbc miliaris po jeden a půl roku. Po celý ten čas míval jen lehce subfebrilní teploty, čas od času přerušené vysokým vzestupem teploty, trvajícím den nebo několik dní, subjektivně tlak na prsou, dýchací potíže s občasnými astmatickými záchvaty. Po osvobození tábora odejel domů.

   Při progresi primárního komplexu docházelo k tvorbě kaverny, obyčejně jedné, a to častěji v horních polích než v dolních. Kolem takovéhoto ložiska bývala velmi značná perifokální(177) reakce. V dalším vývoji nastal obyčejně bronchogenní rozsev do hilové krajiny druhé plíce a vznik acinonodosní(178) tbc druhé plíce. Ložiska tato se obyčejně spojovala a proces se šířil směrem vzhůru. Vznikala větší ložiska lobulární, která obyčejně rychle kaseifikovala(179) a kollikvovala. A tak vznikala oboustranná caseoso-cavernosní fthisa(180), které nemocný v několika týdnech nebo málo měsících podléhal. Stavy tyto vyznačovaly se svým vyloženě exsudativním charakterem. Často docházelo též k tvorbě velkých lobárních ložisek, která skollikvovala a dávala obyčejně jednu velikou kavernu, řídčeji několik menších, oddělených od sebe septy(181).

   U lidí starších pozorovali jsme typickou tbc horních polí a hrotů, velmi často oboustrannou. Vznikala jistě nejspíše exogenní reinfekcí(182). Obyčejně býval nález na jedné straně, nejčastěji vpravo větší než na straně druhé. Průběh býval různý, pravděpodobně podle toho, do jaké míry byly zachovány obranné síly organismu.

   Je jisté, že tbc u starších lidí vznikala, resp. pokračovala, též reaktivací starého, již vyhojeného procesu a endogenní infekcí přilehlých částí plic. Pozorovali jsme několikrát větší neb veliké infiltráty v dolních polích, celkem isolované, bez procesu v hrotech nebo horních polích, které by snad mohly vzniknouti reaktivací vyhojeného primárního afektu při poklesu obranných sil organismu.

   S rozsáhlými procesy cirrhotickými, spojenými se značnou reakcí pleurální a retrakcí, setkávali jsme se poměrně zřídka, pravděpodobně proto, že tito lidé v táboře rychle umírali. Jednak exacerbací(183) a disseminací procesu, jednak potížemi srdečními. Měli jsme možnost pozorovati nemocného s cirrhotickou pravostrannou fthisou, značnou retrakcí srdce a mediastina na pravou stranu, u něhož se vyvinuly za nějaký čas stavy anginy pectoris (184).

KLINICKÉ POZNÁMKY

   Začátek onemocnění, zvláště u mladých lidí, býval převážně akutní. Obyčejně probíhal pod obrazem horečnaté chřipky s rýmou, kašlem, nočními poty. Začátek onemocnění obyčejně přechodili, velmi často se pak subjektivní potíže jakž takž uklidnily a nemocný přicházel teprve později do ošetřování. Jindy, a to velmi často, nemocný přišel z haemoptoe jako prvním příznakem a udával, že nemá žádné zvláštní subjektivní potíže. To bylo pozorováno poměrně často, právě u mladých lidí.

   Tbc se uváděla též velmi často pleuritidou, která způsobovala prudké píchání v boku. Teploty dostávaly, zvláště v konečných stadiích, velmi často ráz septický, ráno 36,5°, večer přes 39° - 40°. Několikrát jsme pozorovali vysloveně intravertní (185) typ teploty, zvláště u starých, pokračujících procesů.

   Kašel býval hlavní potíží nemocných, zvláště u mladých lidí, s caseoso-caverními procesy. Nenechával je ani na chvíli v klidu, nedával jim spát, nenechával je najísti. Zvracení po takových záchvatech kašle bylo velmi časté. Přitom byla expektorována někdy enormní množství sputa.

   Haemoptoe bývaly velmi časté, zvláště v létě. Jistě při tom spolupůsobilo dachovské klima s velikými rozdíly mezi teplotou denní a noční. Haemoptoe se často opakovaly a někdy bylo vykašláno obrovské množství krve. Viděli jsme často vykašlati jeden až dva litry krve za den. Také smrtelné haemoptoe, při kterých nemocní v minutě vykrváceli a umírali, nebyly vzácné. Nejčastěji přicházela tato krvácení u starých kavernosních procesů, jistě následkem roztržení aneurysmata Rasmussenova(186). Úporné a opakující se haemoptoe bylo možné pozorovati při srdečních vadách.

   Zajímavé bylo, že chuť k jídlu na počátku byla i v těžkých progredujících případech poměrně dobrá. Nemocní totiž přicházeli strašně vyhublí a vyhladovělí, takže organismus ještě po nějakou dobu přijímal potravu i v dosti velkém množství. Jistě tu také spolupůsobila psychicky touha vězňů, jednou se pořádně najíst, která často vyplňovalo všechno vědomí i podvědomí vězňů. Na to ukazují také sny, které se točily téměř vždy kolem jídla, pokud se unaveným a utrmáceným vězňům něco zdálo. Naproti tomu sexuální sny se nevyskytovaly téměř vůbec.

   Chuť k jídlu byla také velmi dobrým ukazatelem vývoje choroby a prognosy.

   Často jsme pozorovali zvětšení zornice na onemocnělé straně při hrotových procesech, také bolestivost v průběhu frenicu bylo možné častěji shledati.

   Opětovně mívali jsme dojem, že záškuby svalových snopců, eventuálně celých svalů zádových i na přední straně hrudníku, vzbuzované poklepem, jsou živější na straně onemocnělé, než na straně zdravé. Přitom je nutné uvážit, že jsme proklepávali lidi, kteří nemívali ani gram tuku, jen kůži a svalstvo.

KOMPLIKACE

   Nejčastější byla pleuritis sicca i exsudativa(187). Měli jsme možnost pozorovati exsudativní pleuritidu, vznikající téměř současně na obou stranách. S výpotkem někdy značně velikým chodili a pracovali lidé po měsíce, často bez zvláštních subjektivních potíží. Nacházeli jsme opětovaně též pleuritis diafragmatica interlobaris a mediastinalis(188). Na pleuritis diafragmatica a interglobární pleuritidu dolní vpravo se nám nejlépe osvědčilo cingulum(189), které drželo spodní části plíce v klidu.

   Exsudáty měly tendenci zhnisati, a tak empyemy byly velmi časté. Soudíme, že jistě v polovině případů šlo o infekci smíšenou, podle teplot a celkového stavu. Empyemy, vznikající po punkcích nebo PNO, byly v 80 procentech případů smíšené. Osud těchto nemocných, přes pravidelně opětované punkce a výplachy, byl téměř vždy smutný. Docházívalo k tvoření píštělí a sepsí. A stejný úděl čekal na ně i po resekci.

   Také spontánní PNO byl velmi častý a téměř vždy komplikován jednak empyemem, jednak rozsáhlým subcutánním emphysemem(190), který nezřídka postihl celé tělo, vynechávaje toliko dlaně a plosky nohou. Možnost šíření se podkožního emphysemu byla veliká, jelikož tuk a vazivo podkožní úplně chybělo. V těchto případech tvořily se pod kůží rozsáhlé bubliny vzduchové, které bylo lze na břiše a na šourku dobře punktovati a vzduch odssáti. Konec těchto nemocných byl vždy smutný. Umírali obyčejně za velikých bolestí a za těžké dyspnoe, kterou nemohla odstraniti ani zavedená kanyla. Spontánní PNO přicházel obyčejně u mladých lidí s caseoso-cavernosními procesy. Velmi často - jak jsme při pitvě viděli - šlo o veliké ruptury plíce s evakuací obsahu kaveren do dutiny hrudní. Viděli jsme celé desítky spontánních PNO, a z těchto lidí zachránilo se jen několik jednotlivců. Ve třech případech se nám osvědčila důsledně prováděná léčba sulfonamidy intrapleurálně. Spontánní PNO při starších procesech přicházel zřídka a míval prognosu daleko lepší.

   Konečně měli jsme možnost pozorovati spontánní PNO v případech, kde jsme ani skiaskopicky, ani na rentgenovém snímku nezjistili žádný proces na plicích. Takových případů viděli jsme celkem patnáct. Zajímavé je, že všichni tito nemocní trpěli profusními průjmy. Byli vyhublí, jen kost a kůže. Velmi často při tom býval též subcutánní emphysem na krku, na protilehlé straně. Snad je to možné vysvětliti zvyšováním vnitrobřišního tlaku při průjmech a naprostou ochablostí a atrofií mediastinálního vaziva. Osud těchto nemocných záležel od onemocnění střevního. Jestliže se z toho dostali, obyčejně se vstřebal jak PNO, tak i subcutanní emphysem.

   Tbc laryngis byla nalezena v 60 procentech pitvaných případů. Šlo obyčejně o caseoso-cavernosní proces u mladých lidí se značnou expektorací. Pathologicko-anatomicky byly to převážně vředy, někdy značně rozsáhlé, které postupovaly obyčejně dolů na zadní stěnu trachey, a byly nalezeny někdy i pod bifurkací(191). Jinak bývala sliznice v trachey a ve velkých bronších do ruda zanícena, kryta až žlutozeleným hlenem. Tu a tam jsme pozorovali též tbc vředy na zadní stěně pharyngu. Velmi často byly napadeny též laryngeální chrupavky. Proliferativní forma byla daleko vzácnější.

   Klinický chrapot, velmi brzy nastupující potíže polykací, bolesti při polykání, takže bylo nutno obstřikávati nervus laryngeus superior alkoholem.

   Tbc intestini přicházela u více než tří čtvrtin pitvaných případů. Šlo zase převážně o vředy v ileu, coecu, a často po celém tlustém střevě. V horních oddílech tenkého střeva byly nacházeny vředy zřídka, našly se však sporadicky i vředy v žaludku. Vředy příčně postavené, nepravidelného tvaru, někdy značně veliké, eventuálně navzájem splývající, podminovaných vykotlaných okrajů. Zajímavé byly nálezy střevní za epidemie tyfové, kdy se často nalezly v ileu jak tyfové, tak i tuberkulosní vředy najednou. Rozlišování nebylo vždy lehké. Proliferativní forma(192) tbc střevní byla řídká.

   Klinicky hlavně profusní průjmy, často s hlenem a krví, dosti často kolikovité bolesti, v posledních stadiích časté perforace a následnou peritonitidou. Na pitevním stole jsme viděli někdy i perforace mnohočetné. Častý výskyt tbc intestini se dá jistě dobře vysvětliti tím, že nemocní z nedostatku plivátek sputum polykali. Snad zde též spolupůsobila strava, která vlastně obsahovala téměř jen uhlohydráty.

   Pericarditis(193) tbc přicházela velmi často, někdy i bez velkého procesu na plicích, u těžkých případů ante finem a při sekcích jsme ji nalezli v 50 procentech případů.

   Šlo o exsudativní pericarditidu s výpotkem někdy značným (500 - 600 ccm), která komplikovala poslední fáze nemoci.

   V ostatních případech při protahovaném průběhu nemoci nastávaly téměř vždy srůsty, vyvíjelo se concretio cordis, accretio cordis(194), potíže srdeční se stupňovaly, tlakem na velké cévy vznikalo městnání, zvětšení jater, ascites(195) cyanosa(196). Nemocný umíral za velké dyspnoe extrémně cyanotický. Při pitvě jsme viděli potom pericard srostlý, někdy až jeden centimetr tlustý, často s vápennými uloženinami. Asi v deseti případech jsme viděli hnisavý zánět pericardu. Dva z těchto případů byly léčeny výplachy bez výsledku. Pro punkci pericardu se nám nejlíp osvědčila punkce zdola a mezi processus xiphoideus(197) a obloukem žeberním levé strany. V několika případech insuflovali jsme vzduch, abychom zabránili srůstům. V ojedinělých případech byla pericarditida jen součástí panserositidy(198) s exsudativní pleuritidou, někdy oboustrannou, a peritonitidou.

   Peritonitis tbc vyskytovala se jednak samostatně, bez nálezu na plicích, nejčastěji však jako komplikace plicního procesu. Velmi často vyvíjeli se záhy příznaky peritonitidy při tbc miliaris.

   Přicházela jako forma exsudativní s ascitem, a to nejčastěji, jednak též jako forma adhesivní, jež způsobovala zvláště velké obtíže, potíže se stolicí, kolikovité bolesti.

   V několika případech viděli jsme u mladých lidí nápadně velikou reakci lymfatického aparátu při peritonitidě. Všechny uzliny byly zvětšeny až do velikosti holubího vejce i větší, spojovány v pakety, na průřezu v centru nebo i celé kaseifikovány. Prognosa všech peritonitid byla velmi špatná.

   Tbc renum nepřicházela příliš často. Miliární uzlíky vyskytovaly se při celkové miliární tbc uložené pod pouzdrem, nebo přímo v pouzdře ledviny. Jinak bylo tu a tam viděti větší uzlovité infiltráty, někdy i s rozpadem. Klinicky upozornila na sebe tbc ledvin hlavně haematurií(199) a kolikami.

   Tbc kožní vyskytovala se poměrně zřídka, což je dosti divné, uvážíme-li, jaká možnost infekce dotykem se přímo nabízela. Byl to lupus v obličeji, jinak jsme pozorovali nehojící se vředy na prstech a rukou, běločervené, částečně rozpadlé, zdvihnuté nad okraj kůže.

   V některých případech kožní tbc na rukou viděli jsme nápadně benigní průběh nebo regresi plicního procesu.

   Tbc kostní byla dosti častá. Snad se to dá vysvětliti značným množstvím úrazů, kterým byl každý vězeň vystaven. Postiženy byly hlavně malé kosti na rukou i nohou, dále kloub loketní a kolenní s tvorbou studených abscesů, potom sternum(200) a žebra. Několikrát jsme pozorovali mnohočetný specifický zánět pouzder šlachových na rukou i nohou.

   Také tbc páteře se studenými sběhlými abscesy viděli jsme poměrně často. Můžeme říci, že se vyskytovala asi u dvou procent našich nemocných.

   Oční afekce specifické nebyly též nijak vzácné. Byly to konjunktivitidy specifické(201), keratitidy(202) a zvláště často iritidy(203) a iridocyklitidy(204). Onemocnění byla tvrdošíjná, vracela se zpět. Obyčejně přicházela u těžkých ležících nemocných.

   Nápadně často bylo viděti periproktitické abscesy(205), a to i u nemocných v dobrém celkovém stavu. Obyčejně perforovaly na venek, zřídka do střeva, a zanechávaly po sobě tvrdošíjně persistující píštěl.

   Hojný byl též výskyt epididymitid tuberkulosních, které někdy po ozáření sluncem rychle ustupovaly. Slunce dělalo dobře též na píštěle po tbc abscesech a na rány vůbec. Zvykli jsme si všechny incidované abscesy a flegmony pravidelně ozařovati sluncem, pokud nám svítilo, a rány se hojily poměrně dobře a rychle.

   Za epidemií jsme pozorovali zhoršení procesu stávajícího, eventuálně reaktivaci procesu starého. Při epidemii tyfové jsme nacházeli někdy obojí vředy, jak tbc, tak tyfové, v ileu. Daleko hůře než tyf střevní působila na procesy plicní skvrnivka. Viděli jsme nezřídka, jak se ze starého fibrosního nebo fibroproduktivního procesu vytvořila kaverna při onemocnění skvrnivkou, viděli jsme též, jak se uzavřená kaverna znovu při skvrnivce otevřela. Rozšíření procesu bývalo téměř pravidlem.

   Při skvrnivce nacházeli jsme někdy velmi rozsáhlé haemorrhagie na pleuře a pericardu, dokonce i haematothorax byl při sekci nalezen.

THERAPIE

   Při therapii tbc v Dachau bylo nejdůležitější, že se naši nemocní přece jenom jakž takž najedli a netrpěli hlady. Medikamentů bylo poměrně málo a velkou většinou jsme je ještě dostávali z domova. Proto je nemohli dostávati všichni nemocní. Hojně jsme užívali léčivých čajů, kterých jsme měli množství k disposici, jelikož v Dachau byly rozsáhlé plantáže léčivých bylin. Dávali jsme species amarae, laxanthes, carminativae, diuraeticae, sillicatae, infusum digitalis, šalvěj proti pocení. Můžeme vcelku říci, že jsme měli dobré výsledky v podávání těchto čajů.

   Jinak bylo dáváno calcium gluconicum obyčejně s glukosou a Cebionem, event. ještě s Betaxinem. Též jsme shledali ve velmi četných případech dobré působení. Injekce působily zajisté též psychicky, poněvadž zvláště Rusové, balkánští národové, ale též Italové, velmi věřili na injekce.

   Při krvácení se nám časem osvědčilo calcium chloratum, event. hypertonický roztok natr. chlor. a glukosy. Vždy jsme podávali podle možnosti codein. Dobré byly též výsledky s kapathronem, jehož jsme ovšem měli velmi málo.

   Naproti tomu Clauden, jehož jsme měli nadbytek, jelikož byla v Mnichově továrna, kde ho vyráběli, se neosvědčil, a sami nemocní ho neradi brali. Clauden se nám dobře osvědčil při různých serosních bursitidách(206). Po punkci vstřikovali jsme dovnitř odpovídající množství Claudenu a přiložili kompresní obvaz. To se opakovalo event. ještě jednou nebo vícekrát.

   Z dob pokusné stanice měli jsme značnou zásobu Solganalu oleosum, preparátu zlata a Ebesalu, preparátu mědi. Soudíme, že působení obou preparátů je popudové a ne baktericidní. Indikací byly starší procesy, procesy fibroproduktivní, též starší fibrocaseosní, eventuálně fibro-cavernosní procesy. Celkem možno říci, že tyto preparáty jsou indikovány tam, kde proces sám od sebe má tendenci k regresi neb stabilisaci. Z obou zdá se lepší Solganal. Ukazovatelem při podávání a eventuálně přerušení léčby bývala chuť k jídlu. Jakmile nemocný ztrácel chuť k jídlu, snížili jsme dávky eventuálně jsme přerušili léčbu vůbec. - Při tom jsme obvykle podávali glukosu a Cebion. Kožních exantemů po těchto preparátech jsme téměř vůbec neviděli.

   Zkoušeli jsme dávati tyto preparáty též u procesů exsudativních. Ačkoli jsme začínali dávkami 10krát i více menšími a dosovali jsme velmi opatrně, od případu k případu, neviděli jsme žádný positivní výsledek.

   Nevýhodou Solganalu je, že vstřikování trochu bolí a nutno píchati hluboko do svalu. Ebesal zase působí infiltrace, eventuálně nekrosy, přijde-li paravenosně. Léčba oběma léky je dlouhotrvající a výsledky dosti pochybné.

PNEUMOTHORAX

   PNO byl vlastně naší největší zbraní proti tbc v Dachau, a to z několika důvodů. Předně nemohli jsme obyčejně držeti nemocné na revíru tak dlouho, až by se eventuálně jejich proces na plicích upravil ležením a klidem. Dále lidé s PNO požívali přece jenom určitých výhod v táboře, obyčejně dostávali lehčí práci v zahradách nebo na plantážích a nemuseli odcházeti s transporty z Dachau. To byla nesmírná výhoda, uvážíme-li, že Dachau byl relativně pro tuberkulosní jedním z nejlepších táborů v Německu, také proto, že téměř až do poslední doby byl ovládán politickými vězni. V ostatních táborech totiž měli vždy hlavní slovo němečtí "Berufsverbrecher", zločinci, kteří s příslušníky ostatních národností zacházeli namnoze ještě hůře než SS.

   Proto jsme dávali PNO i v případech, kdy bychom ho normálně nepoužili. Na př. u fibroproduktivních procesů bez rozpadů, též u rozsáhlejších procesů, majících tendenci k fibrose, při oboustranném procesu, jestliže na jedné straně byl nález veliký, na druhé celkem nepatrný. Někdy z různých důvodů bylo nutno dáti PNO i lidem se starým malým fibrosním procesem, ba, abychom zachránili některé lidi před odchodem z tábora, dávali jsme v několika případech PNO i lidem zdravým. Udržovali jsme též PNO parciální, nebo PNO se špatnými tlaky, jen z výše uvedených důvodů. Ve výjimečných případech jsme dokonce vystavili průkaz na PNO, aniž by ho dotyčný dostával.

   Též oboustranný PNO dávali jsme častěji než normálně. Snažili jsme se totiž, abychom všemi způsoby udrželi na živu co nejvíce nemocných, aby se dočkali ještě dne osvobození, eventuálně spatřili svou zem a své drahé.

   A tak jsme poslední dvě léta dávali denně 40 - 60, v poslední době někdy i 80 PNO denně, mimo neděle. Každý si dovede představiti, jaká to byla práce, když na celém oddělení o 800 nemocných byli nakonec čtyři lékaři-vězni.

   Komplikací při PNO bylo hodně. Exsudát přicházel po základu v 90 %. Pozorovali jsme vznik exsudátu již několik málo hodin po základu. Exsudáty se obyčejně udržovaly značně dlouho, často vzrůstaly, takže bylo nutno je punktovati. Tvorba exsudátů u starších PNO ohlašovala se obyčejně píchavými bolestmi v boku, někdy též suchým kašlem, eventuálně stávající kašel se zvětšil. Exsudáty mívaly tendenci zhnisati, zvláště u propuštěných nemocných, kteří pracovali v táboře. Vcelku jsme měli asi 5 - 7 % empyemů, zatím co v době před rokem 1940, kdy nebyla stanice vedená lékařem, bylo empyemů až 30 %.

   Při tak velkém počtu náplní a při udržování PNO se špatnými tlaky nelze se divit, že jsme čas od času zažili embolie. Vcelku možno říci, že jich bylo velmi málo. Obyčejně embolie malé, s krátce trvající nevolností, zvracením a mdlobou, z kterých se pacient během půl hodiny bez následků dostal. Po jedné embolii nastaly křeče na celé pravé polovině těla. Nemocný dostával soustavně Evipan, mimo to infuse a kapénkové výživné klysma. Po sedmi dnech křeče přestaly a vznikla obrna pravé poloviny těla. Tato obrna se spontánně během tří měsíců upravila ad integrum. V jednom případě nastala po embolii smrt po 12 hodinách, kdy nemocný byl v bezvědomí s občasnými záchvaty křečí. V jediném případě viděli jsme šok u nemocného s dobrým plášťovitým starším PNO. Smrt nastala okamžitě po vpichu, nebylo nijakých prodromálních příznaků, jak tomu bývá při emboliích. Nemocný dostal temnou cyanotickou barvu v obličeji, krční žíly byly naběhlé, puls i tep srdce nezjistitelný, zornice rozšířené, rohovkový reflex vyhaslý. Dostal ihned adrenalin intracardiálně, bylo zavedeno umělé dýchání, v němž bylo plné dvě hodiny pokračováno, zároveň s masáží srdce. Při pitvě nebyl nalezen vzduch v srdci, ani žádné změny v mozku.

FRENICUS (207)

   Frenicus-exairesa byla dělána lékařem-vězněm tehdy, kdy byla indikována. Všechny případy probíhaly bez komplikací, jen v několika případech bránice se pohybovala normálně jako před operací.

   Dělali jsme obyčejně exairesu tam, kde nebylo možno založiti PNO, eventuálně na doplnění PNO.

   Při cavernosních procesech v horním poli viděli jsme málo dobrých výsledků, zvláště u procesů starších. Přesto jsme mohli pozorovati, že frenicus exairesa ovlivňuje někdy i hrotové procesy. Viděli jsme uzavření podklíčové caverny velikosti slepičího vejce po exairese.

   Jinak byla svého času udělána celá serie exaires SS-lékařem jen proto, že se chtěl procvičiti v této operaci. Provedl celkem 70 operací. Byli vybíráni prostě lidé, u kterých nebylo možno založiti PNO, nepřihlíželo se k lokalisaci procesu, ke srůstům, k charakteru procesu a celkovému stavu. Proto se výsledek těchto operací nedal hodnotit, nehledě k tomu, že jistě ve čtvrtině případů byla tato operace bez úspěchu.

   Zato jsme mohli pozorovati četné komplikace, jelikož SS-lékař neznal anatomii, operovati neuměl a zakládal si na tom, že dělá frenicus i s šitím v době kratší 5 minut. Nerv býval velmi často jen přetržen nebo vykroucena malá část, někdy vykroutil jen svazeček fascie. Viděli jsme přetržení ductus thoracicus accessorius, kde několik hodin po operaci se vytvořila výduť, jež vyplnila celou nadklíčovou jamku. Po otevření rány vystřikl chylus pod velkým tlakem ven. Několikrát byl poškozen nervus axillaris, thoracalis longus, viděli jsme Horneovu trias po poškození sympatiku. Jedenkrát byla poraněna véna subclavia s následnou embolií.

   Úmrtnost na tbc stanici v Dachau byla velmi značná. Denně umíralo průměrně pět nemocných z celkového počtu 700 - 800 nemocných. V posledních měsících měli jsme úmrtí ještě více, některý den až 10 i více lidí. Od 1. ledna 1944 do 1. dubna 1945 zemřelo na naší stanici asi 2 200 nemocných. To ovšem nebyli ještě všichni, kteří umírali na tbc v Dachau. Daleko více jich umíralo na jiných odděleních revíru pod jinou diagnosou, mnoho jich umíralo též přímo na pracovních blocích, v posledních měsících pak na blocích invalidních. Přes tak vysokou úmrtnost byla stanice neustále přeplněna přílivem nemocných.

   Výsledky naší práce byly jistě menší než v normální nemocnici. Přesto ale jsme určité výsledky měli, zvláště u nemocných mladých. Měli jsme k disposici asi 800 míst pro nemocné, při čemž jsme již museli klásti více nemocných po dvou na jedno lůžko. Měsíčně jsme přijímali asi 200 nemocných, zatím co jen asi 150 nemocných měsíčně umíralo. Museli jsme tedy dvakrát za měsíc propouštěti po 25 nemocných. K propuštění vybírali jsme nemocné v dobrém celkovém stavu, s procesem - pokud možno - stabilisovaným. Nehleděli jsme jen na váhu, teploty, sedimentaci a sputum, jak bývalo dříve na tbc stanici zvykem, nýbrž jsme přihlíželi hlavně k rozsahu a charakteru procesu, brali jsme zřetel na možnost nového vzplanutí. Nemocného s dobře sedícím PNO jsme propouštěli dříve než nemocného, u něhož PNO nebylo možno založit. Naproti tomu nemocného se séro PNO jsme drželi na stanici déle. Nemocných oboustranných PNO jsme obyčejně užívali pro lehké pomocné práce na stanici a nepropouštěli jsme je vůbec. Snažili jsme se opatřiti vhodnou práci pro nemocné, kteří měli býti propuštěni.

   Hlavní naší snahou bylo, abychom zachránili a udrželi na živu co největší počet našich nemocných.

JINÁ PLICNÍ ONEMOCNĚNÍ

   Tumory plicní viděli jsme velmi zřídka. V několika případech carcinom s metastasami do jater a velkým exsudátem pohrudničním, dva lymphosarcomy, prorůstající celé mediastinum a jeden chondrom, který stlačoval pravý horní lalok. Opětovně jsme viděli plicní abscesy a plicní gangreny.

   Obyčejně začínaly jako bronchopneumonie, avšak již od počátku měly daleko těžší průběh, stav se během týdne nebo 10 dnů neupravoval, sputum bylo velmi hojné, hnisavé, zapáchající, nemocný byl zchvácený. Na štítě bylo viděti z počátku velké bronchopneumonické ložiko s perifocální, daleko zasahující reakcí, později kaverny s neostrými rozmazanými okraji, širokým lemem a velmi často s hladinou exsudátu. Stav se někdy zhoršoval dále, sputum zapáchalo více, stávalo se řidší, poněkud sanguinolentní(208). Celkový stav se stával septický. Absces se změnil v gangrénu, která velmi často postihla i hrudní stěnu.

   Therapeuticky zkoušeli jsme několikrát PNO, vždy však došlo k provalení abscesu do dutiny hrudní, spontánnímu PNO a empyemu. Salvarsan ani alkohol intravenosně též nezabraly. Chirurgické zákroky pro většinou špatný stav nemocných nebyly prováděny.

   Téměř pravidlem - alespoň na počátku onemocnění - byla tbc provázena bronchitidou, která u starších procesů a starších lidí se stávala chronickou, ke které se často družily asthmatoidní stavy se stíženým dýcháním a namáhavým kašlem.

   Také čisté asthma bronchiální nebylo nijak vzácné při tbc. Felsol a Asthmolysin, pokud byl dosažitelný, nám v těchto případech dělaly dobré služby. Bronchiektasie viděli jsme u starších lidí při větších cirrhotických procesech plicních. Byly podkladem kašle a značné expektorace.

   Zároveň s brochiektasiemi a chronickou bronchitidou přicházel velmi často u starších lidí i emphysem plic. Tyto stavy byly vždycky komplikovány těžší srdeční vadou.

   Pneumoconiosy byly často komplikovány tuberkulosou, chronickou bronchitidou, bronchiektasiemi a emphysemem plic. Měli jsme možnost pozorovati velmi četné takové případy. Jednalo se převážnou většinou o horníky ze severní Francie a Belgie. Již při fysikálním vyšetření bylo možno říci, že vyšetřovaný je horník, a to podle namodralých skvrnek v kůži, zarostlých to částeček uhlí. Rtg obraz obyčejně ukazoval nápadně zvětšené syté hily, zmnoženou kresbu plicní ve středních partiích a četná drobná ložiska, velikosti prosa, čočky, hrachu, až lískového oříšku, ostře ohraničená, rozesetá zase nejvíce v okolí hilu. Přesto jsme viděli případ, kdy ložiska velikosti prosa až malé čočky byla rozeseta stejnoměrně po celé plíci, takže byla dělána diagnosa Tbc miliaris. Teprve důkladným přezkoumáním anamnesy a průběhu nemoci se zjistilo, že je to pneumoconiosa.

   Tbc ložiska při pneumoconiose přicházela právě v oblastech zaprášených plic, dala se někdy velmi těžko poznati, stíny byly snad o něco měkčí a ne tak přesně ohraničené, velmi často bylo viděti kaverny obyčejně menší, až do velikosti meruňky, s ostrým okrajem, často po jedné kaverně na každé straně.

   PNO nejčastěji pro srůsty nebyl možný.

   V souvislosti s onemocněními plicními chtěli bychom se ještě zmíniti o ascaris lumbricoides. Škrkavky byly značně rozšířené a působily četné poruchy zažívací. Našly se též jako příčina appendicitid a hnisavých periconitid. V jednom případě byla nalezena škrkavka v plicích jako příčina plicní gangreny.

   Nemocní si často při zjištěných škrkavkách stěžovali na zvláštní pocity v krku a za sternem, pálení, svědění, dráždění ke kašli, suchý kašel, ačkoliv plíce byly v mnoha případech bez jakéhokoliv nálezu.

JINÁ ČASTĚJŠÍ ONEMOCNĚNÍ PŘI TBC

   Poruchy žaludeční, stejně jako poruchy střevní, byly velmi hojné. Projevovaly se hlavně hypoaciditou(209) a zvýšenou motilitou(210).

   Štítná žláza bývala v mnoha případech zvětšena, i když nebyly známky vyslovené funkcionální poruchy. Podávali jsme ve třech případech soustavně thyroxin. Všechny tři případy probíhaly benigně(211).

   Mastitidy(212) byly velmi hojné, jednostranné i oboustranné. Krajina kolem prsní bradavky byla zduřelá, nepatrně začervenalá, při hmatu někdy značně bolestivá. Ke zhnisání došlo jen výjimečně. Onemocnění trvalo několik týdnů nebo měsíců a pak zase zmizelo.

   Nápadně časté byly žloutenky, které se zdály někdy přicházeti v malých epidemiích. Na jedné světnici třeba tři, čtyři i pět nemocných téměř současně onemocnělo žloutenkou. Někdy se dala vystopovati dietní chyba, jindy ne. Žloutenka nebývala těžká, trvala obyčejně asi tři neděle, játra většinou nebyla ani zvětšená, jen mírně citlivá. Po glukose, insulinu a karlovarské soli žloutenka rychle mizela.

   Erysipel byl na stanici endemický, čas od času vznikaly vždy menší epidemie, přes to, že jsme nemocné - pokud to bylo možné - isolovali. Byl to hlavně erysipel obličeje, motýlovitá forma, při němž teploty byly někdy jen nepatrně zvýšeny a který po ichtoxylu a někdy jen po obkladech z borové vody ustupoval. Jindy vyvíjela se těžká bulosní forma(213), zřídka erysipelas necrotisans(214). Erysipel v obličeji velmi často recidivoval, někdy i po celé dlouhé měsíce. Erysipel na jiných částech těla měl obyčejně daleko těžší charakter, byl provázen vysokými teplotami, eventuálně i třesavkami.

   Therapeuticky osvědčil se nám nejlépe Marfanil - prontalbin pudr, rozdělaný vodou nebo ještě lépe glycerinem (pokud tento byl k disposici), nanášený jednou denně na onemocnělé místo. K tomu jsme podávali Prontosil v tabletkách, eventuálně ještě intramuskulárně.

DOSLOV

   Konče tuto stať, chtěl bych vzpomenouti nejprve na to pěkné v Dachau, zvláště na tbc, na to, na co si vzpomínáme rádi dnes a jistě budeme vzpomínati i v budoucnu. Je to kamarádství a soudržnost politických vězňů, jejich ochota k vzájemné pomoci. A nejvíce těší to, že se v táboře navzájem poznaly jednotlivé národní skupiny slovanské a utužily přátelství mezi sebou. Vzpomínáme rádi jugoslávských lékařů dr. Korsiky, dr. Machkoty a dr. Rojníka z Ljubljany, vždy ochotných pomoci, a děkujeme jim za jejich obětavou práci. Stejně rádi vzpomínáme na lékaře ruské, dr. Masetkina, dr. Taručkina. Děkujeme našim příbuzným a známým zde ve vlasti, kteří - jak mohli - nás zásobovali léky.

   A konečně vzpomínáme všech našich kamarádů, kteří se nevrátili do vlasti a jejichž pozůstatky odpočívají v cizí nepřátelské zemi. Uvědomujeme si jasně, že je to dílo zvířeckého německého nacismu, za který jsou odpovědni nejen vůdcové německého národa, ale německý národ celý. Vzpomínáme a nezapomeneme. A nenávist v našich srdcích nevychladne. A budeme státi věrně na stráži, aby se německý národ nemohl již nikdy pokusiti znovu o zotročení lidstva.

Dr. J. H.

NÁDORY

   Co do výjimečnosti mohly konkurovat při našem poměrně obrovském provozu pouze zhoubné nádory, rakovina, poměrně častěji už přicházel sarkom(215); celkem přicházel jako příčina smrti na pitevní i operační stůl jeden případ za tisíc. Proto jsme zde měli zkušenosti malé a velmi malou zásobu vhodných preparátů, ač právě po nich byla jak od jednotlivců, to jest SS-lékařů, tak i z nejrůznějších klinik a ústavů největší poptávka. Jestliže počítáme, že včetně brzy po příchodu zemřevšími katektických(216) karcinomatiků(217) - jsme měli ze sedmi tisíc normálních pitev sto nálezů nádorovitých vůbec (velká část jich ale zemřela na něco jiného a nález nádoru byl pouze náhodným), není to odhad nízký. Bylo to tím podivnější, že při té nestravitelné a i jinak nemožné stravě byla u velké většiny lidí v táboře patrná a vyvinutá achylie a hypacidní gastritida(218), která ale někdy po delších dávkách kyseliny solné se obyčejně upravovala a velmi často přecházela spolu s ptosou(219) a chronickou enteritidou do oblasti vhodné živné půdy infekce dysenterické nebo jiné. Z nádorů operovaných početně přicházely poměrně časté semiomy varlat, které po kastraci i bez ní metastasovaly(220) obyčejně oboustranně do celé pánve a dutiny břišní. Též hypernephromů jsme měli několik i velikosti dětské hlavy, úplně prorůstající okolní orgány a pánev. Karcinomů žaludku a střev bylo snad dvacet, a plic a hrudníků ještě méně. Na tom nezměnil nic ani pan dr. Sachs z Prahy, který jako SS-inspektor z Berlína přijel k nám nádory hledat a chtěl na nás stále nové makroskopické i mikroskopické preparáty.

PODVÝŽIVA

   Základní chorobou a příčinou či podporou všech ostatních byly vlastně hlad a podvýživa, a ti, kteří později buď pomocí zásilek z domova nebo organisováním, to jest krádeží, mimo tábor si mohli opatřiti lepší a vydatnější potravu, trpěli jejími dalšími následky v důsledku hypovitaminosy nebo avitaminosy. Klinické příznaky tohoto společného noxu byly jednak příznaky kožní, zrakové, ale i v oblasti kardiovaskulární(221). Typické hladové oedemy obou, zejména dolních končetin, ale i horních, břicha i trupu a obličeje byly tak časté, a co nejzajímavějšího, objevovaly se nejčastěji na začátku, brzy po příchodu do tábora, a u veliké části vězňů. Pak postupně mizely i přes to, že hlad a podvýživa trvaly dále a strava se nijak nelepšila. I zde si organismus prostě zvykal. Některé z těchto oedematosních stavů dosahovaly veliké mohutnosti a byly provázeny oedemy orgánů i vaziva v útrobách. Ascites, dosahující často i 10 l byl vůbec obvyklým pitevním nálezem nejméně u 25 % všech mrtvol. K tomu stejně často i hydrothorax a hydroperikardium. Je samozřejmé, že v případech resistentních, to jest takových, které nemizely samy, byla velmi těžká i therapie. Ještě tak klid a zvýšená poloha přinášely úlevu v největším počtu případů, ale také z největší části se zase opakovaly, vstal-li nemocný z lože. Jinak diuretika a jiné prostředky nepřinesly mnoho valných výsledků, ba ani vitaminové preparáty, které byly ze všech léčiv nejspíše dosažitelny, díky jejich hromadné výrobě v blízkých plantážnických laboratořích. A tak i Novurit a Salyrgan a ostatní diuretica(222) i intraperitoneálně(223) vstřikovaná měla jen přechodné výsledky.

   Z veliké části toto městnání brzy neslo s sebou degeneraci orgánů, hlavně svalu srdečního, a tím i začátek konce. Zato každé sebemenší porušení pokožky neslo vzápětí rozsáhlé hnisání, vředy a phlegmony, a i tolik časté thrombophlebitidy(224) a thrombosy měly zde svou hlavní příčinu. Naproti tomu nutno potvrdit, že se tyto choroby, vyžadující v normálním životě klidu a léčení, ve valné většině upravily samy za podmínek nejnepříznivějších a při těžké práci a pohybu.

   Tak zvaná endemická dysenterie, která mnohokrát byla zkoušena a měla klinicky, pathologicky, makroskopicky i mikroskopicky typický obraz, ale bez nálezu bakteriologického, byla ve vlastní podstatě onemocnění hladem. Náhlé zchudnutí, ptosa žaludku a střev, nestravitelná vodnatá výživa, prochlazení spolu s psychicko-vegetativními vlivy vytvořily pathologický obraz toho, čemu jsme říkali "Hungertyphus". Průjmy, vyschnutí organismu, jehož útroby nesnášely a nedovedly pak už zpracovat žádnou stravu, byly nejpříhodnější živnou půdou k těžkým ulcerativním, membranosním, až i nekroticky diffusním změnám v žaludku i ve střevech, se všeobecnou tukovou, někdy i amyloidní degenerací orgánů. V chronických případech pak nastávalo ono neobvyklé svrašťování orgánů, zmenšování na neuvěřitelnou míru s přirozenou insufficiencí a následnou intoxikací a vysychání celého organismu.

OTÁZKA SEXU

   Neméně zajímavá byla všeobecná i zvláštní pozorování po stránce sexuologické. Všechny projevy pohlavního života byly přirozeně v táboře následkem podvýživy značně zeslabovány a z veliké části vymizely úplně, a to i u individuí zcela mladých. Podle souhlasného sdělení velikého množství vězňů, mizely brzy, pokud se tak již nestalo v předcházející vazbě ve věznici, i poluční sny a jakékoliv vzpomínky nebo představy tohoto rázu, ovšem zase s výjimkou těch táborových prominentů, kteří, zejména na počátku, v táborové kantině, jako personál či kapové měli i v prvních letech poměrně slušnou příležitost si přilepšovat. A v poslední době povolením zásilek z domova se tento okruh rozšířil i na bloky pracujících. Tam, respektive u nich, kvetla pak v nejširší míře homosexualita a onanie, často nijak neskrývaná. Tak to bylo nejen u mladých chlapců, ale i u lidí velmi starých a i u takových, u nichž to bylo skutečným překvapením, protože v této věci nebylo v hrubém životě táborovém žádných ohledů a tajností, i když v první době od SS a táborového vedení byly na to vyhlášeny velmi přísné tresty a následky. Ale v pozdější době, patrně následkem vlastních zkušeností a zálib ani od SS o tuto spodní stránku táborového života neměl nikdo zájem. Homosexuálními aktivisty byli z 90 % Němci, t. j. blokáči, štubáci, kapové i lidé z revírního personálu, kteří za různé úsluhy, přídavky, a hlavně za jídlo si vydržovali pasivní skupinu "milenek" - hlavně mladých Poláků, později i Rusů, což bylo v táboře při panujícím hladu zcela chladně chápáno a bylo zjevným tajemstvím. Dokonce docházelo následkem těchto "poměrů" k pravidelným, mnohdy směšným, ale i vážným incidentům a nedorozuměním ze žárlivosti a zklamané lásky, tak jako, ovšem v jiném smyslu, v životě civilním. Stejně je pozoruhodné jako nápadné, že když v roce 1944 byl zaveden v táboře, tedy daleko později než v táborech ostatních, pro některé kategorie vězňů nevěstinec, výlučně povolovaný a SS fedrovaný u jistých národností (vzpomínám, jak zelení prominenti z Alachu byli do něho vedeni s muzikou celým táborem každé pondělí), byl tento poměrně velmi slabě navštěvován. Je těžké rozhodnout v jaké míře to zavinil bojkot a původní striktní odpor velké většiny, zejména politických vězňů tábora, kteří to považovali za přímou urážku (tím spíše, že skutečným a denně používaným jeho posláním bylo: divadlo pro SS pomocí okének ve dveřích) - a jak mnoho tu působila podvýživa a avitaminosou zmenšená potence a libido. Tak zůstal nevěstinec největším křížem nás lékařů vězňů, kteří jsme musili denně střídavě míti v něm službu při provozu, prohlížet a ošetřovat prostitutky, protože přicházelo i mnoho těhotenství a potom jejich nucených a nařízených přerušení, a dokonce jsem měl jako jediný gynaekolog v táboře i dva předčasné porody, kde dovedla žena své těhotenství tak dlouho utajit. Daleko větší ale byla práce s návštěvníky, kteří byli před návštěvou prohlíženi a po ní vystřikováni. Je zajímavé, že právě k tomu musili být použiti hned od počátku lékaři, zatím co k vysloveně odborným zákrokům, vyšetřování a ošetřování na revíru stačili laici. Návštěvníky nevěstince byli z 50 % Poláci a Francouzi, a z druhé poloviny Němci, z velké části tak zvaní "zelení", to jest zločinci z povolání, a táborový personál. Bylo by to pod únosnost tiskařské černi, líčit třebas jen stručně naše poznatky, jak tento institut byl vlastně jen divadlem pro SS, kam chodili denně všichni, i vysocí vedoucí tábora na podívanou okénky, která měli pořízena ve všech pokojích, a jak se při tom k návštěvníkům i k personálu chovali. Již z toho důvodu bylo na každého návštěvníka od velké většiny jeho kamarádů pohlíženo jako na méněcenného, a bylo proto velmi zábavné, jak tajně a oklikami při protekci SS se snažili různí nedočkavci nepozorovaně unikat obecné pozornosti na těchto cestách.

   Daleko závažnější byla pozorování organická, která jsou nesporně ve spojitosti s genitální hypofunkcí. Nemluvě o nápadné atrofii varlat, často i u velmi mladých individuí, byly právě u mladších a lépe živených, to jest zejména v poslední době, velmi nápadné zevní genitální přeměny. Předně to byly značně zvětšené prsy i do úctyhodných rozměrů s příslušnými a průvodními pathologickými důsledky, to jest častými mastodyniemi, mastitidami, a rovněž přechodné a časté parotitidy(225) bez jakékoliv známky epidemie či infekce poukazovaly jasně na spojitost s oblastí sexuální. Stejně i po stránce psychické docházelo zejména u mladších chlapců k typům vysloveně ženským, které pak vtiskovaly i své znaky do celkového chování, pohybů, mluvy, myšlení a citové disposice. Rozhodně si lze těžko v tomto prostředí myslit jiný původ než ve sféře pohlavní.

   Po celkové stránce neurologicko-psychické bylo zcela nápadné, jak v prvních letech nebyla téměř slyšet i při jinak hrubé a sprosté mluvě, která byla někdy až mučivým celodenním průvodcem každé táborové společnosti, u většiny vězňů jakákoliv narážka nebo zmínka na druhé pohlaví, a jak postupně se zlepšujícími se poměry psychologickými v době totálního nasazení, ruku v ruce s výživou se tento stav poměrně rychle lepšil a měnil i ve velmi častou melancholickou náladu s komplexy méněcennosti sexuální, které se pak tak často vyskytovaly, že stálými dotazy a starostmi byly velikou částí každodenních dotazů a konsultací lékařských a tím naším velikým trápením.

   Bylo by jistě ještě zajímavější zvědět či spolehlivě zachytit, pokud se toto původní oslabení pohlavní funkce zejména u mladších individuí reparovalo a jak rychle u porovnání s okolnostmi po návratu. Soudě jen podle spokojených výrazů a zřejmě radostné nálady mnoha těchto dříve v této věci tak starostlivých lidí, myslím, že nebyli zklamáni.

   Nevyřešenou a spornou otázkou zůstává, pokud lze k tomu přičíst po stránce sexuologické a psychologické, i mnoho rozvratů rodinných po návratu vězňů z dlouholetého vězení a táborů - ovšem pokud v tom nehrály hlavní roli důvody politické a rodinné s druhé strany samy. Snad i změna života, nálady i povah za tak dlouhou dobu v naprosto odlišném a pro neproživšího nepochopitelném prostředí zde mohou hrát jistou úlohu po stránce jakési disharmonie psychické.