ZLOČINY NACISMU

Medicina na scestí

MUDr. František Bláha

ÚVODEM

   Nikdy mně v uplynulých šesti letech nepřišla na mysl myšlenka, že budu jednou někomu vypravovat anebo dokonce psát o tom, co šlo tenkrát kolem nás a čím jsme sami procházeli. Naopak, bylo mým největším přáním a jistě i přáním veliké většiny nás všech, kdyby bylo možné z mozkové kory odstranit ta místa, do nichž smyslové orgány vtiskovaly obrazy a vzpomínky na tehdejší dobu a skutečnosti. Zapomínali jsme a nedovedli si představit poměry, do nichž se vrátíme, nepočítali jsme s tím, že lidstvo tak rádo zapomíná a že zkušenosti a oběti sebevětší a sebetrpčí nemohou nebýt marné jenom tenkrát, stanou-li se základem a východiskem k lepšímu životu. Po této stránce jsme se zklamali ve všech národech světa i u nás a dovedeme to jen zčásti chápat tou okolností, že veliká řada lidstva byla v uplynulých letech nejen uchráněna všeho, čím trpěl ostatní svět, ale že mnozí na tomto smutném procesu dokonce vydělávali. Tím si vysvětlujeme, že všechny ty hrozivé a hrozné statistiky a čísla, všechny ty předkládané obrázky a diagramy jsou přijímány s neuvěřitelným a nevěřícím úsměvem a že dnes, sotva několik měsíců po tom, co nacismus byl poražen, přicházejí opět titíž lidé, kteří, ať už pod jakoukoliv záminkou filosofickou či národohospodářskou, chtějí na celý tento konglomerát skutečností navalit náhrobní kámen zapomenutí.

   Je tomu už dvacet pět a více let, co jsme přehlíželi výsledky a průvodní zjevy první světové války. Už tenkrát bylo milionům lidí nepochopitelné, jak je to možné, aby věda, schopnosti, objevy a výzkumy, mozky a díla nejlepších lidí, které přece byly určeny a zamýšleny jen pro pokrok lidstva a pro dobro světa, byly obratem ruky ve válce zneužity a obráceny v jeho zkázu a zhoubu. Tenkrát my, medikové celého světa, jsme cítili radostné uspokojení. Naše věda zůstala tenkrát ve službách humanity. Sloužila všem a pomáhala, i když jí bylo vyčítáno, že byla i ona nepřímým pomahačem vojenských plánů a branných potenciálů tím, že navracela statisíce uzdravených raněných znovu do front. Ale v pravém slova smyslu zůstávala medicina přece jen vždycky pomocnou rukou, podávanou vždy a všude každému trpícímu, pamětliva starého hesla: primum non nocere.

   Bylo pro nás proto tím hroznější rozčarování, když s úměrným rozběhem všech ostatních oborů vědních i technických se objevila i lékařská věda německého národa v nejpřednějším šiku vražedných a bestiálních zbraní proti bezbranným lidem všech národů a států.

   Dovedu sice - ne omlouvat - ale velmi jasně chápat po těch šesti letech nejrůznějších hrůz bestiality bojových front a táhnoucích vojenských mas, stejně jako nesčíslné zvrácené způsoby gestapáckých vyšetřovacích method i nelidského týrání a ubíjení statisíců bezbranných vězňů ve všech táborech a věznicích velikého Německa. To všechno byly neomluvitelné, ale pochopitelné, z největší části prudké maniakální afekty individuální i davové hysterie tohoto stádního národa, který si dal za krátkou dobu desíti let namluvit a vemluvit, díky své staleté militaristické výchově, přesvědčení, že vojenský a politický cíl a účel lze zaměnit s kulturou a filosofií. Ve jménu toho našel jediný smysl života v ničení všeho, co stálo proti němu nebo i mimo něj a dokonce se mu zdálo, že nejde s ním.

   Ale těžko jsem dovedl pochopit a ujasnit si pro nás tu nejsmutnější zkušenost, že muži, jejichž jména se skvěla v předních řadách jako koryfejů vědy lékařské a na titulních stránkách vědeckého bádání pro dobro lidí, se mohli obratem stát plánovitými a úmyslnými vrahy - experimentátory a trýzniteli právě ve jménu této své německé vědy.

   Zde nešlo o žádné vojenské cíle, ani o objevy předpokládaných politických úkladů a spiknutí, ba ani o žádné překážky v cestě jejich bezmezné národní rozpínavosti. Tady, v tichu za frontou, v bezpečí, v laboratořích klinik a universitních ústavů a zvláště průmyslových koncernů německého chemického a farmaceutického světa, byly plánovány beze všech skrupulí tak zvané vědecké pokusy na lidech, kteří měli skoro všichni stokráte větší úroveň lidskou a často i vědeckou než ti, kteří je usmrcovali. A ostatní tito lidé dovedli i přihlížeti těmto pokusům, dovedli brát lhostejně anebo i s chutí na vědomí všechno to, co vymyslel fašismus a nacismus proti svým skutečným a předpokládaným nepřátelům a nepohodlným lidem.

   To jest vina nejen těch, kteří to prováděli, nýbrž to jest tragická vina celého národa, a jestliže dnes se ve světě mluví o "děsných procesech", jimiž mají býti napraveny a definitivně znemožněny podobné procesy neskonale horší a všechny jejich možné obměny a reprisy, tedy to svědčí o nepochopitelném myšlení, ne-li o něčem daleko horším.

   Ale i u nás doma jest třeba, bohužel, stále a stále mluvit k našim lidem pravdu. Jsou jedni, kteří z vrozené útlocitnosti dovedou jedním rázem ronit slzy nad obětí i vrahem a kteří nemají v sobě dostatek mravní síly a soudnosti, která by je přivedla na cestu rozumové spravedlnosti. Jsou druzí, kteří mají pro nás nepochopitelné pojmy o dnech právě minulých, pojmy hrdinství, mučednictví a jejich důsledků. Jsou, bohužel, mezi nimi i mnozí z nás, a to zejména ti, kteří buď přišli pozdě anebo přízní osudu byli uchráněni toho nejhoršího. Dovedeme si cenit hrdinů a mučedníků, kteří na pravém místě a v daném správném psychologickém momentu dovedli nasadit a nasazovat svůj život, a tak zachránili a zachraňovali sta a tisíce životů jiných a ideje, za kterými šli. Naučili jsme se ale znát v těchto smutných místech a časech hrdinství daleko větší a věřte, že jsme při tom velmi často žárlivě záviděli těm, kteří mohli s hrdinským gestem položit hlavu na špalek nebo postavit čelo proti hlavním popravčích čet, my, kteří jsme bezejmenní umírali v koutech baráků, na klosetech, v umyvárnách hůře než nejnižší dobytčata, ochuzeni i o to poslední, to jest moci hodit z vlastní vůle svůj život na misku váhy spravedlnosti a dějin, ačkoliv právě z nich jich tolik ukázalo tvrdost a statečnost na gestapu i v žalářích a svým mlčením sta a tisíce lidí zachránili před nejhorším - nezradili. To bylo to ještě hrdinštější umírání a jako závěr a nejvyšší hrdinství těch, kteří prošli a přišli bez jakéhokoliv nároku na vděčnost nebo uznání, s naprostou samozřejmostí, tak jako přicházeli ke všemu i tomu nejhroznějšímu ve dnech minulých a postavili se a zařadili do další práce, aby přinesli i to, co v nich zbylo.

   Je-li hrdinstvím hrdinně umírat, je jistě i hrdinstvím hrdinně žít. Těm stům a tisícům, kteří se nevrátili, a těm, kteří došli a prošli, jsou věnovány tyto řádky.

ÚVODEM K DRUHÉMU VYDÁNÍ

   Když jsem psal Medicinu na scestí, psal jsem ji v první řadě jako doklad tehdejší táborové a německé mediciny vůbec. Pomýšlel jsem na zájem v první řadě kruhů odborných, to jest medicinských a ve druhé řadě těch, kteří podobnými situacemi, to jest koncentračními tábory procházeli. Proto jsem užíval z velké části odborných výrazů, které jednak nelze krátce přeložit než jejich popsáním a obšírným vysvětlením, ale které jsou v hovoru medicinském zcela běžné a byly i běžné v mluvě táborové. To jest znali je a jmenovali je tak nejen laici, kteří měli s medicinou v koncentračních táborech co dělat, ale i nemocní i ti, kteří se o to zajímali. Teprve po vydání knihy jsem zjistil veliký zájem i u těch, kteří neznají ani medicinu ani koncentrační tábory z vlastní zkušenosti. Těm jest ovšem v této knize mnoho výrazů nesrozumitelných. Abych jim vyšel vstříc a při tom neporušil změněným textem smysl a úkol této knihy, která zůstává dokladem medicinským a táborovým, přidávám do druhého vydání pod čáru vysvětlivky jednotlivých snad nepochopitelných a nesrozumitelných pojmenování a výrazů. Jest samozřejmé, že opakující se výrazy jsou uvedeny a vysvětleny pouze jednou a laskavý čtenář si jejich význam jistě zapamatuje i pro příště.

AUTOR

Ve stínu sedmi strážních věží

František Kadlec

Ve stínu sedmi strážních věží

prožíváme svůj věčně šedý den,

večer nám siréna poroučí spáti,

ráno nám z očí zahání sen.

Vojáci svobody na defensivní frontě,

horkem i mrazem v beztvárné šedi

běží nám zvolna rokem rok.

Za plotem z ostnatého drátu

i v létě pálí v prsou mráz,

zima nám zabíjí kamarády,

jaro nám nedá nic ze svých krás.

Jsme stráž, jež stojí svou ztracenou vartu,

Jsme čísla kartoték, jsme součet těl,

jsme v pavučině ostnatého drátu,

jsme tam, kde jsme, v Ka - zet - el.

Den po dni rodí se znamenán otrockou prací.

Den po dni rodí se a hladem zuby cení,

den po dni ubíhá pod těžkou ranou kapos,

den po dni přináší vždy nová ponížení.

Den po dni zdviháme tisíce drsných cihel,

vlečeme těžké vozy a obracíme zem,

taháme klády a stavíme kamsi cesty,

den ze dne na den jen hladovíme a dřem.

Před hledím těžkých kulometů

žijeme ve světě, v němž není žen,

jichž obraz nám ze srdcí vymazal čas,

milá tvář stala se přeludem.

Zde neuslyšíš matčin sladký hlas,

zde nepohladíš nikdy měkké dívčí vlasy.

Nám hvězdy nesvítí, nám svítí reflektor,

a lidské zvíře stírá stopu krásy.

Za sítí napájenou elektrickým proudem

všechny dny šedé jsou, jen jeden červený,

ten den, kdy doručí ti bílý dopis,

od starých rodičů anebo od ženy.

Pod razítkem s podpisem censora,

čteš dopis psaný rukou tobě známou,

tou barvou připomínající květy pomněnek

"Můj milý", začíná ten list, a končí: "Na shledanou".

Za bránou kutou z ocelových tyčí,

smrt sklízí semeno, které rozhodil hlad.

Den za dnem odvážíme vozy plné mrtvých...

Vzpomínkou stává se, kdo býval kamarád

a bojovník za jaro národů.

Tak žijí lidé na přelomu dob!

Já dojmy sčítám jich,

a historie - hroby.

Předneseno po prvé na Štědrý den večer 1941.

Psáno v Dachově v dubnu 1941.

K. L. DACHAU

   Koncentrační tábor v Dachau byl nejstarším táborem svého druhu. Vznikl jako první v roce 1932-1933 současně s myšlenkou t. zv. ohranné zajišťovací vazby. Byl znám již dávno před válkou po celé Evropě i po celém světě a byli do něj posíláni říšskoněmečtí příslušníci, odpůrci nacismu, v první řadě Židé, zednáři, komunisté, sociální demokraté a v pozdější době i funkcionáři církevní a dokonce i příslušníci nacistické strany, pokud zde přicházeli do konfliktu s dočasnými držiteli moci - kteří se i v této straně v prvních dobách velmi často střídali - nebo se stali nějakým způsobem nepohodlní.

   Bylo před válkou mnoho sporů o tom, co se vlastně touto ochrannou vazbou rozumí. Nacisté prohlašovali, že je to vlastně opatření v zájmu zajištěných, kteří by jinak v důsledku svého chování byli lidem smeteni a zavražděni. O tom není třeba pochybovat stejně jako o skutečnosti, že tento hněv lidu býval vždy dobře dirigován a připraven. Druhá strana zase tvrdila, že tato ochranná vazba a zajištění jest opatřením pro ochranu říše, respektive strany proti lidem, kteří se sice zatím ničím neprovinili, ale svou politickou minulostí, intelektuálními schopnostmi a přesvědčením (někdy těžko prokazatelným) byli nebezpečni, respektive mohli býti nebezpečni. Tato druhá devisa byla zásadou našeho gestapa a přivedla do koncentračních táborů tímto způsobem dvě třetiny z osazenstva z dobytých a okupovaných zemí.

   Teprve v roce 1938 začaly růsti v rozličných částech německé říše další tábory, které postupem času vyrůstaly v menší i větší jako houby po dešti i ve všech obsazených a dobytých zemích. A jest do jisté míry osudové, že nakonec, když zase veliká světová říše velkoněmecká vítězným postupem Spojenců se začala se všech stran zmenšovati ústupem front na všech stranách, byly kvapně vyklizovány i koncentrační tábory v těchto územích, stahovány dovnitř říše, až nakonec jako poslední osvobozený tábor zbyl Dachau, které až do posledního dne svého trvání přijímalo se všech stran hrnoucí se a hnané transporty "smrti". Tak byl Dachau počátkem a koncem tohoto smutného listu dějin velikého kulturního národa německého.

   Kraj, do kterého byl zasazen dachovský koncentrační tábor, byl známým daleko přes hranice bavorské země. Po stránce kladné byl to známý přírodní úkaz, který vábil do této krajiny umělce, malíře známého uměleckého střediska Mnichova, k pozorování nezvyklých her barev, světla a slunečního jasu, zejména při západech a východech slunce. Byly to obrazy jedinečné - je to snad jediné, na co každý z dachovského koncentračního tábora bude rád vzpomínat - když nádherné východy slunce a stejně i západy při ranních a večerních Appelech nás zaujímaly a oslňovaly tak, že jsme se aspoň na chvíli povznášeli z pozemské hrůzy a krutosti, která právě v těch chvílích vždy řádila kolem nás. Bylo to zejména v raném podjaří a hlavně na podzim, který byl vždy v Dachau nejkrásnější.

   Jinak dachovské podnebí a kraj byl s ďábelskou rafinovaností vynalezen k svému účelu. "Dachauer Moos", známá bažinatá krajina s bezednou půdou, vyžadovala mnoho hektolitrů krvavého potu a práce prvních vězňů tábora, než byly založeny a zválcovány cesty a silnice, zatlučeny piloty a jehly pro základy baráků, průmyslových a výrobních objektů tábora, než navezli a zpracovali aspoň částečně úrodnou půdu rozsáhlých SS-plantáží k pěstování cizokrajných a léčivých rostlin (které byly vždy chloubou velitelů tohoto tábora i jeho vysokých protektorů, a hlavně jim, stejně jako všechny ostatní průmyslové závody v okolí tábora, přinášely milionové příjmy a zisky), než pracně vystavěli betonové a dlážděné silnice, cesty a kamenné hradby a hráze.

   S těmito krajinnými poměry byla v souvislosti i velmi špatná situace povětrnostní, jejíž obdobu by bylo lze těžko hledat i v celém Německu a střední Evropě. Kromě vlhkosti a bažinatého terénu byly to další geografické podmínky, které působily na drsné větrné a deštivé podnebí. Od jihu a jihozápadu byla tato náhorní planina, sama v nadmořské výši 500 - 600 m, vroubena souvislou hradbou alpských velikánů a ledovců, které jednak zamezovaly proniknutí každé teplejší vlny od jihu a západu, jednak zadržovaly od severozápadu a severu otevřenou krajinou procházející studené a vlhké mořské proudy vzduchové, větry a mlhy, takže celá tato krajina působila dojmem jakéhosi kotle výparů a mlh po celé jaro, léto i zimu. Přitom bývaly zde teploty hluboko pod normálem, zejména v krutých zimních měsících roku 1941 a 1942. Pro tuto mlhu jsme měli velmi řídkou příležitost  podívat se na nádherné divadlo alpských ledovců, zejména skupiny Zugspitze a okolí Königsee, a když se nám na několik hodin občasně v mlze zjevily, znamenalo to neklamnou předpověď období dešťů.

   Lze si představit, že toto podnebí mělo veliký vliv na zdraví a nemoci osazenstva tábora a že tím trpěli tím více ti, kteří přicházeli z krajů teplejších a přímořských. Že pro tuberkulosu, která byla hlavní a možno říci všeobecnou chorobou všech statisíců, které prošly dachovským táborem, bylo toto podnebí vražedným, může si každý lehce představit.

   Do tohoto krajinného rámce vysoké náhorní planiny bez ovocného stromoví, se sporými lesíky zakrslých borovic a s rozsáhlými lukami, zasadili vládcové Třetí říše první koncentrační tábor. Bylo to vlastně barákové město, obehnané trojí hradbou, z něhož vnější část tvořily nejrůznější hospodářské a průmyslové budovy, spojené vysokými zdmi s několika málo dobře obsazenými branami, na noc uzavíranými. Druhé ohraničující pásmo bylo tvořeno zdí z betonových desek s ostnatým drátem nahoře, do níž postaveno sedm strážních věží s výhledy a kulomety, namířenými do tábora i vně. Vnitřní hradbu tvořil hluboký příkop, který byl od tábora oddělen spletí ostnatého drátu, napojeného vysokým napětím elektrického proudu. V těchto drátech našly smrt tisíce těch, kteří se buď snažili prchnout, nebo kteří v plném vědomí, ztrativše vůli a sílu k dalšímu svému osudu, hledali zde vysvobození. Jen málokterým se podařilo dostat se při poruchách vedením nebo při leteckých poplaších v posledních letech do tak zvané neutrální zony a zde byli ze strážních věží postříleni.

   Jinak možnost uniknutí z tábora byla minimální, a to výhradně z venkovských pracovišť a komand, které byly ovšem také hlídány podle počtu vězňů řadou hlídačů zesílených vlčáky, kteří mají také na svědomí velmi mnoho životů nejen prchajících, ale také těch, kteří se stali buď vedoucím SS nebo kapům nepohodlní, nebo předmětem zvrácené jejich "zábavy".

   Nebudu vyprávět osudy, způsob a život v táboře, který byl týž, jako v desítkách a stech jeho následovníků na nejrůznějších místech Evropy. Mohu říci, že po stránce hygienicko-zdravotní působil Dachau v roce 1941 docela dobrým dojmem. Všechny budovy, prostranství, cesty i okolí tábora byly - díky nadbytku pracovních sil - vždy ve vzorném pořádku a vzorné čistotě. Stejně i kázeňský řád a pořádek byl víc než pedanticky dodržován, a teprve delší pobyt a život v táboře dal možnost k poznání, že tento prušácký řád a drill byl jedním z ďábelských a nejrafinovanějších výmyslů týrání vězňů k "zpříjemňování" jejich života.

   Netřeba připomínat, že vězňům byla tato nařízení a zařízení vtloukána v pravém slova smyslu do hlavy pod rouškou hygieny a starostlivosti o jejich zdraví týmiž analfabety a vrahy, kteří vzápětí bez rozmýšlení lidem ničili zdraví a životy pro každou maličkost. S hygienickými a zdravotními opatřeními se potkával vězeň hned na prvním kroku do tábora. Budu líčit postup podle vlastních zkušeností a připomínám, že poměry se měnily a lišily v dalších letech, a to zejména po stránce zdravotnické a hygienické vždy k horšími, až nakonec v posledních měsících byly přímo jejich výsměchem.

PŘÍCHOD

   Hned po vyklopení obsahu vězeňského autobusu před vnitřní branou tábora, kterou tvořil pověstný "Schurhaus", sídlo to bezprostředních komandantů tábora, nastoupili vězni do řadu, dvojřadu nebo trojřadu podle počtu v transportu, se svými zavazadly na vnitřní straně brány. Bylo to pověstné místo, "stát u brány", jakýsi pranýř v našem slova smyslu, kam byli stavěni na dlouhou řadu hodin všichni, které čekal nějaký nemilý osud, věšením a bunkrem počínaje a popravou nebo plynovou komorou konče, kdo byl přistižen nebo udán z něčeho, co vybočovalo z rámce trpělivosti a současných nařízení vedoucích tábora. Podotýkám, že tato nařízení se měnila velmi často i několikrát denně a že neznalost jich nikoho neomlouvala. Nově příchozí zpravidla po několikahodinovém čekání s odkrytými hlavami, během kteréžto doby byli počastováni návštěvami, výslechy i horšími líbeznostmi okolojdoucích SS-manů, byli odvedeni do t. zv. politického oddělení, kde byli podrobeni stručnému generálnímu výslechu, ofotografováni, vzaty otisky prstů a odvedeni do t. zv. "Schupraumu". Zde byli znovu zapsáni a musili se vysvléci ze všeho svého šatu i prádla, odložit veškerá zavazadla a předměty, nemluvě o špercích a jiných cenných předmětech. Všechno to bylo formálně dáváno do zvláštních papírových pytlů k uschování pro případ propuštění. Ale bylo veřejným tajemstvím, že se vším, co mělo nějakou cenu, pokud si to nerozebrali hned SS-mani do svého vlastnictví, kvetl již vzápětí čilý výměnný obchod v táboře, i když to bylo spojeno s nebezpečenstvím života v případě prozrazení. Bylo to zejména při příchodu velikých transportů z Polska a později z Francie. Takto o všechno obraní a nazí lidé pak stáli, znovu seřazeni, bez ohledu na to, jaká byla doba roční, sucho, déšť či sníh, slunce či mráz, před koupelnami a postupně vpouštěni do místnosti holičů, kteří je připravili o všechny jejich okrasy přirozené, to jest ostříhali jim vlasy, vousy i chlupy po celém těle. Poté byli odvedeni pod horké sprchy a v tehdejší době, zvláště při větších transportech, byli ponořováni pod vodu s dosti koncentrovanou desinfekční tekutinou v kádi, ovšem i tisíc lidí do jedné a téže vody. Při velkých transportech byly vězňům snímány v koupeli i jejich obvazy, zapisovány jejich nemoci a tříděni okamžitě mezi práce schopné a invalidy.

   Jinak normálně po horké koupeli stáli vězňové často 12 i 24 hodin i přes noc na náměstí "Appelplatzu" tábora, než dostali košile, spodky, což byl již dokonalý oblek pro ty, kteří nebyli práce schopni, kdežto pracovníci dostávali ty známé pruhované kalhoty, kabáty a dřeváky a byli odváděni na blok příchozích, to jest do jakési vychovatelny řádného koncentráčníka, která byla rovněž ostnatým drátem a hlídkou přísně oddělena od styku se starými vězni tábora.

   Není potřeba připomínat, že způsob života na tomto bloku příchozích byl jakýmsi vystupňováním a koncentrací všech táborových zařízení a hrůz, aby příchozí brzo věděl po všech stránkách, na čem je. V tomto směru byl Zugangsblock dobrou přípravou a úvodem pro ty, kteří jako židé či s poznámkou R. U. (Rückkehr unterwünscht) nebo N. N. (Nacht und Nebel) (1) si přinesli od domácího gestapa tento Belerofontův glejt svého budoucího osudu.

   Nás bude nejvíce zajímat otázka zdravotnická. S ní přicházeli do styku příchozí někdy ještě téhož dne, obyčejně až dne příštího, když byli přivedeni na revír, t. j. do táborové nemocnice. O revíru samotném a jeho zařízení budu mluvit na jiném místě. Seřazeni před branou revíru musili se znovu vysvléknout a nazí očekávali vpuštění do t. zv. registratury revírní, kde byla s nimi sepsána anamnesa, to jest životopis po stránce zdravotní, zváženi, změřeni, v pozdějších letech dokonce všichni rentgenováni, avšak nikdy nebyli lékařem vyšetřeni. Při této příležitosti jsme obyčejně měli v posledních třech letech mého pobytu na revíru první příležitost k navázání styků s příchozími, zejména s krajany, při této příležitosti byly jim, vždycky těžce vyhladovělým a zesláblým, "zorganisovány", t. j. illegálně opatřeny první příspěvky k jídlu i ošacení. Bylo to s psychologického hlediska neocenitelné, když příchozí, obyčejně dlouhým transportem umořený, předcházejícím vězením sešlý, a vším tím, co jej obklopilo při příchodu do tábora, prostředím i okolím ohromený a ustrašený, viděl, že jest mu přece odněkud podána pomocná ruka, třebaže to bylo vlastně pouze stéblo ve valícím se kalném proudu táborového života. U mnohých to znamenalo úplný obrat a zachránění duševní síly a nervového ovládání se.

   V době, kdy jsem přišel do tábora, bylo toto zkoumání zdravotního stavu a předchorobí přicházejících vězňů prováděno velmi důkladně a záměrně k potřebě SS-lékařů, najít vhodný materiál k jejich "vědecké a lékařské" práci. Byli jsme zvyklí z vězení na pomáhání si ("ulejvání") pomocí různých skutečných i neskutečných nemocí a chorob, a proto bylo zcela přirozené, že každý hledal v paměti kdejakou pathologickou známku, která by mu snad mohla ve smyslu politování nebo úlevy ulehčit očekávaný tvrdý úděl táborového života. Nikdo nás nepoučil, a tak jsme šli namnoze vlastní záhubě vstříc. Uvedl jsem při svém výslechu skutečnost, že jsem býval před více lety nemocen se žlučníkem, léčil se naň a že patrně proto jsem velmi špatně snášel po dvě léta vězeňskou stravu v nejrůznějších vězeních, jimiž jsem prošel. Připomínám, že tyto údaje byly lehce k ověření mým celkovým stavem, protože jsem při příchodu do tábora nevážil ani 50 kg. Netušil jsem ovšem, že právě tím o několik měsíců později budu vážit ještě o 15 kg méně.

   Po této t. zv. prohlídce byli vězni odvedeni na příchozí uzavřený blok, kde byli blokáčem, štubáky a jinými táborovými funkcionáři v rychlém tempu zasvěcováni do všech táborových tajů a učeni vzdorovat všem táborovým zvyklostem a obyčejům. V tom pomáhali i SS-strážci, kteří zejména na tomto bloku příchozích nacházeli největší zalíbení a prostředí k vybíjení svých nálad za stavu opilého i střízlivého. Na tomto bloku příchozích se zpravidla rozhodoval již definitivní osud a budoucnost každého jedince a velmi mnoho se jich už dále nedostalo. Tak zvaný pořádek a čistota byly zde forsírovány příkladně až do nemožností a stejně stupňovány i tresty. Zato skvěla se světnice na bloku příchozích vždycky skutečnou výstavní, lépe řečeno museální čistotou a pořádkem, na níž každý přirozený akt, ať to bylo spaní, mytí nebo záchody, bylo vždy spojeno s úklidem v takové míře a dresuře, že ti slabší a bázlivější ze strachu se vyhýbali i tomu všemu, co mohlo a musilo po lidské stránce přinést jedině úlevu - jen aby neměli zbytečné nepříjemnosti a trápení. Jinak na bloku příchozích se do práce nechodilo, zato kromě učení kázeňského řádu, pořádku, SS-šaržím kvůli správnému oslovování a hlášení (což bylo velmi důležité a spojeno s velikým nebezpečím života při omylu), učili se hromadně zpívat německé pochodové písně podle předepsaného repertoáru až do omrzení, pochodovat i běhat a společně cvičit za každého počasí na Appelplatzu, a hlavně po dlouhé hodiny o hladu trpělivě stát a čekat. Jedno z největších umění bylo dovést pochodovat v těžkých dřevácích, které na bosých a později otlačených a odřených nebo omrzlých nohou velmi špatně držely. Bylo to důležité, protože ztracený nebo vyzutý dřevák znamenal nebezpečí života, když se další vlny hrnuly přes zakopnuvšího anebo když dokonce jeden dřevák chyběl. A tak to bylo ve všem, ať se to týkalo jídelních příborů, ručníků a čehokoliv jiného. Ten, kdo neprošel koncentračním táborem, těžko si představí, co to bylo za starosti, hrůzu a trápení, když jsme se vraceli na blok k jídlu nebo ke spaní, co se zase ztratilo, co se zatím událo, neboť po této stránce bylo nutno počítat i se zlou vůlí a zlým úmyslem nejenom neustále revidujících SS, ale, bohužel, i t. zv. kamarádů.

PRVNÍ SETKÁNÍ

   Bylo rozhodně nemožné v tehdejších letech, aby na bloku uzavřeném byl někdo nemocen. Takový luxus si nováček v táboře rozhodně nesměl dovolit. Překvapilo mě proto, když čtrnáct dní po mém příchodu do tábora jsem byl povolán na revír ještě se sedmi jinými. Byli jsme okamžitě přijati na chirurgické oddělení B, kde jsme byli podrobeni velmi důkladnému vyšetření žaludku a žlučníku. Nechci předcházet vylíčení zařízení na revíru a jeho medicinské úrovně, pouze předem připomínám, že toto vyšetření dělali nejen laici, nýbrž úplní analfabeti. Nejen žaludeční sondu při výplaších žaludku, které jsem prožil čtyřikrát během jednoho dne, ale i rektální(2) rourky při klysmatech, jichž jsem dostal před rentgenovým vyšetřením během dvaceti čtyř hodin právě třináct, byly dávány jednomu za druhým v řadě bez jakéhokoli očištění nebo desinfekce. Jest proto lehce pochopitelné, že při tomto vyšetřování jsme byl ihned naočkován břišním tyfem. Zjistil jsem to velmi záhy, když dva dny po vyšetření onemocněli tři z nás vyšetřovaných příchozích, vesměs polští židé, typickými příznaky břišního tyfu a tuto nemoc také až do smrtelného konce prodělávali na bloku mezi námi. U mne vypukly první příznaky právě po devíti dnech v obvyklé míře a s typickými ohláškami. Bylo to ovšem málo platné, třást se horečkou, zvracet, navštěvovat záchod nesčíslněkrát za den, upadat do bezvědomí v klidu na světnici, na klosetu i na Appelplatzu. Dvakrát mne kamarádi donesli v bezvědomí s Appelplatzu do revíru, ale dvakrát jsme byli všichni tři doslova vykopáni a vyhnáni všemocným Oberkapem Heydenem. A tak i v mém případě, třebaže jsem měl to štěstí, že jsem měl náhodou na světnici za štubáka Rakušáka, syna zemského presidenta ze Salzburku (jehož otec byl popraven v Buchenwaldě), který byl medikem ve třetím roce a již zkušeným vězněm, a že za písaře jsme měli rovněž medika, mladého Poláka, kteří poměrně ještě, pokud to bylo vůbec možné, ukázali občasně svoji lidskou stránku v nejkritičtějších okamžicích - nebylo lze očekávati než jeden lehce vypočitatelný konec. Připomínám, že nikdo nevěděl, že jsem lékařem a také jsem se nikdy tím nechlubil, protože i to bylo životu velmi nebezpečné. Nic nebylo v táboře horšího vedle zlatých zubů a tetované kůže, než být t. zv. inteligentem. Ti to měli spočítáno v několika týdnech ne-li dnech, ať už přišli z kteréhokoliv národa nebo země. A protože průvodní listiny zůstávaly na politickém oddělení čili gestapu, vystupoval každý v táboře inkognito a udával za své povolání takové, ve kterém mohl být co nejdříve a nejlépe zaměstnán. Jen odborní pracovníci, řemeslní a techničtí nebo aspoň tělesně silní dělníci měli vyhlídky v táboře, že projdou, to jest, že se dostanou do pracovních bloků a do práce, která s sebou nesla řadu neocenitelných, třebaže s celkového hlediska nepatrných úlev a možností.

   Pomoc se objevila až na skutečných hranicích života a smrti v podobě německého sudetského komunisty Karla Neubauera, který upozornil na mne soudruha Ladislava Kopřivu, tenkrát již písaře na nemocničním revíru. Jejich obětavostí a s velikým risikem pro všechny nás tři jsem byl tajně donesen do revíru.

KRANKENREVIER

   Táborová nemocnice "revír" byla v roce 1941 rozdělena do šesti bloků, z nichž jen dva průchodní, A a B, byly ve skutečnosti zařízeny po způsobu barákových a polních nemocnic. Jenomže pro nemocné nebylo v nich místa. Na bloku A, který byl od začátku až do konce určen pro "čistou chirurgii", zabraly plnou polovinu dva operační sály s vedlejšími místnostmi, poměrně velmi slušně vypravené (za zabavené peníze vězňů a bůhví odkud vykradené zařízení). Stejného původu byl rentgen, přenosný polní pojízdní aparát. Siemens-Halske s temnou komorou, ale poměrně velmi malým prostorem pro tak obrovský provoz, který se v posledních třech letech tam vyvinul. Téměř každý pacient na revíru a později každý vězeň byl rentgenován. Rentgenologem byl však tesař, později mechanik a konečně strojník. Zřídka docházeli SS-lékaři se učit rentgenovat, respektive se dívat. Co do diagnosy ovšem nebylo ani při jejich přítomnosti rozdílu, byli-li tam nebo ne. Teprve v posledním půlroce tábora byli do rentgenové stanice přiděleni odborníci, aby i zde zahájili jako v poslední baště laické mediciny těžký boj o přiznání práva odbornosti.

   Protože byli na všech stanicích revíru úplní laici, medicinsky negramotní, měli jedinou pomůcku - kromě thermometru a měření tepů, které ale jen výjimečně dovedli s úspěchem změřit a spočítat - rentgen a laboratoř, o níž budeme mluvit až později. Ať měl kdokoli a jakoukoli nemoc, musil si dojít na rentgen, nebo měl-li náhodou uříznutou nohu nebo byl v bezvědomí, byl tam donesen, a to za každého počasí z baráku do baráku deštěm a zimou, i když měl pneumonii(3) nebo dekompensovanou (4) vadu srdeční, tyfus nebo skarlatinu. Nemocným byl každý uznán až tenkrát, když bylo na něm něco vidět, co už za to stálo. Šablonovité nálezy, vždycky stejné ale málokdy trochu přibližné, byly pak vepisovány do chorobopisů stejně jako na operačním sále diktován popis odborných výkonů, způsobem sice vždycky velmi učeným a jaksi honosným. Chorobopisy byly vůbec nejhlavnější věcí na celém revíru, rozhodně důležitější než nemocní sami a zdálo se, že mnohem vážnějším činitelem této nemocnice je Schreiber, který musil mít vždycky pro Chefarzta chorobopis ve vzorném pořádku, ať už se ve skutečnosti s pacientem dálo cokoliv anebo nejčastěji vůbec nic. A tak na chorobopisu se pacienti teprve dověděli, že byli vyšetřováni, obvazováni, prohlíženi, měli tam zapsánu řadu výkonů a zákroků specielních nálezů, ačkoliv ve skutečnosti se nás po řadu týdnů nikdo nevšiml a mnohdy, a to bylo nejčastěji, se chorobopisy rodily až když byl nemocný mrtev, to jest v pitevně anebo v pisárně, když už byl dávno propuštěn. V prvním případě to bylo nejlepší a rozumní písaři s nedočkavostí čekali na tuto příležitost, to jest na pitvu, aby aspoň jejich zápis, když už se s tím musili dělat a malovat (to jest i křivky teplotní a pulsové dodatečně), aby to bylo přibližně odpovídající. A tak jsem později vysoké procento chorobopisů a zápisů vyráběl diktováním po pitvách a stal jsem se tak největším mecenášem velkého a v táboře mocného štábu písařstva. Po pitvě jsem ex post musil vyrábět přibližnou anamnesu, předpokládaný průběh, therapii a smrt. Horší to bylo, když nějaký "zajímavý" případ u horlivých a učených hlav ošetřovatelských měl status(5) a vyšetření hotová, rentgenová i laboratorní, dokonce i zákroky chirurgické a nakonec na mém pitevním stole to všechno dopadlo naruby. To byla největší má vojna, protože v té jsem cítil i nejmocnější zbraň proti této zločinné ledabylosti a zde jediné bylo možné nutit a tlačit nápravu. Snad se to ve stu případech stalo, že se Pflegři, ale ještě více písaři mne začali obávat a nenávidět, možno-li ještě víc, protože to byl skutečný průlom do jejich nekontrolovatelného klidu. Ti svědomitější pak začali stále hustěji chodit se ptát a radit i když tajně, aby neutrpěla jejich veřejná bohorovná autorita, zejména když jsem se v příliš křiklavých případech postaral, aby se o tom šéf dověděl. To bylo už ovšem v posledních dvou letech, kdy jsem jej měl v podobných situacích vždy za sebou, ne snad z nějaké humánní snahy po nápravě, nýbrž aby ukázal, že je také lékař a že tomu rozumí. Ve veliké většině případů měl ale začátek této mé prosektorské činnosti za následek, že se se všemi nálezy a popisy čekalo, až jak to v Totenkamře dopadne, aby nebylo zlostného trhání a mrzutého přepisování celých spisů. Horší to bylo, když mimo nadání se nemocný uzdravil a šel pracovat a neměl nic napsáno. Za určité úsluhy, které sestávaly z tajného a pokoutního přijímání nemocných našich vězňů, kteří jinak by při pravidelném každodenním "odvodu" neobstáli, i když měli doslova smrt na jazyku - jsem musil i zde zaskočit a diktovat z hvězd. Stál tento malý švindl za to, že pár našich lidí se dostalo na lůžko a několik jiných nebylo předčasně vyhozeno do práce smrti vstříc. Ale nepředbíhejme.

   Všemocným pánem revíru v roce 1940 až 1942 byl pověstný kapo Heyden. Byl podle pověsti vojenským saniťákem u rakouských Heimwehrů, ale v táboře byl pánem nad životem a smrtí všeho osazenstva. Člověk střední, jinak herkulovské postavy, obrovsky vyvinutých svalů, výtečně živený, vybíjel svoje rozmary a špatnou náladu (a to bylo 90 % každého dne) na každém a na všem, co mu přišlo do cesty. On přijímal při večerním hlášení ubohé a pokorné stíny, dožadující se buď ambulantního léčení nebo přijetí, a velikou většinu jich vyřizoval buď direktem své mocné pěsti nebo kopnutím své silné nohy, doprovázené nepřebratelným slovníkem všech sprostot a surovostí německého jazyka, nadaného skutečně tuřím hlasem, při jehož zaznění se doslova třásly všechny stěny. Byl obávanou osobou, obávanější než sami SS-lékaři a třásli se před ním stejně nemocní jako revírní personál, který však měl tu jedinou výhodu, že tuto hrůzu a nervové napětí si mohl vylít a přenést také na nemocné. A to bylo také pravidlem, zejména když musil před tím na Blockstrasse trestně za jeho velení cvičit. Hrůza, vycházející od vedoucího se šířila lavinovitě, byla doplňována nejrůznějšími osobitými přídavky a přívlastky jednotlivých Pflegrů, jejich pomocníků a dokonce i Zimmerdienstů, to jest vězňů, kteří našli zalíbení v očích všemocného personálu a byli ponecháni jako uzdravení k osobní posluze a výpomoci, t. j. revírního personálu. Bylo to tak jako na vojně. Jak někdo dostal jednu hvězdičku, stal se hned velikým pánem a v koncentračním táboře nepřítelem číslo 1 všech svých bývalých kamarádů a spolutrpících. Tím spíše, že vzory k tomu měli dokonalé. Pamatuji se velmi jasně, jak kapo Heyden přistihl při ohradě revíru u bloku V. tři tuberáky, kteří se snažili přes ohradu za chléb vyměnit a propašovat cigarety od jiných vězňů, a to bylo pochopitelně přísně zakázáno. V několika okamžicích byli všichni tři kuřáci složeni k zemi a více než dvoucentový kapo s pustým láním na nich dupal, až s řinoucí se krví z úst vyšel poslední dech.

VLASTNÍ PŘÍPAD ZA VŠECHNY OSTATNÍ

   Takové bylo ovzduší, do kterého jsem se dostal tajně v neděli odpoledne, když mocní revírního světa byli na procházce v táboře. Přišel jsem na tehdejší epidemické oddělení na VII. bloku. Bylo to jedno ze skutečně nejhorších oddělení tábora. Leželi zde nemocní už tenkrát po dvou i více na jednom slamníku, úplavice vedle tyfu, vedle krční tuberkulosy, svrabu a spály atd. bez jakéhokoliv ošetřování a péče, kromě jedné, to jest hladové diety. Zato kázeň a pořádek zde byl více než drakonický. Stačilo nepatrné potřísnění lůžka nebo podlahy ať při zvracení nebo průjmu, při jídle nebo jiné příležitosti, což se stávalo ploužícím se vyhublým a doslova jen koží potaženým kostrám na vzdálený kloset velmi často, a osud nemocného byl tím zpečetěn. Znamenalo to zvláštní námahu personálu a takový každý nešťastník byl jako "associál" stručně vyřízen: vytažen obyčejně za nohy do umývárny, polit studenou vodou a ponechán na kameni nahý přes noc, aby vychladl. Jestliže ráno ještě dýchal, byl proces ukončen intrakardiální injekcí benzinovou, karbolovou nebo evipanovou a jen ve výjimečných protekčních případech bylo okamžitou injekcí ubožákům ušetřeno celonoční trápení a umírání. V počtu těchto bezpočetných příslušníků všech národů za mého tehdejšího pobytu na tomto oddělení vzpomínám na dr. Pateidla a strahovského pátera Lacinu a zejména filosova dr. Alfreda Fuchse, který sem byl donesen skoro ubit, zmrzlý a utýrán při veřejné produkci SS-áků na Appelplatzu a u brány.

   Nikdo se nesmí divit, že z hrůzy k tomuto pravděpodobnému konci a lidské možnosti podobného neštěstí trávil jsem tenkrát celé noci od večera do rána v polobdění přímo na klosetu. Při trvalých vysokých horečkách mně to vyneslo komplikaci pneumonie a díky tomu a s. Kopřivovi jsem se dostal z tohoto předpeklí na interní oddělení. Toto oddělení bylo u porovnání s předcházejícím pravým sanatoriem, třebas že i zde veškeré ošetřování a vyšetřování bylo v rukách laiků a pro naše poměry velmi roztodivné. Vedoucím tohoto oddělení byl mladý, ani ne dvacetiletý Sudeťák Arbeiter, který chodil v Praze do školy, ale vzdor tomu ho nikdo neuslyšel promluvit slovo česky. Byl při svém mládí na své postavení a bezmeznou pravomoc jak se patří domýšlivý, ale měl vždycky dobrou vůli udělat, co se mu zdálo nejlepším. Ovšem, ošetřovateli na jednotlivých pokojích byli zase staří němečtí vězňové, kteří si všechno dělali po svém a docházelo proto k velmi častým konfliktům, které se často řešily i pěstním právem. Ošetřování na vnitřním oddělení bylo pro nazírání lékaře velmi roztodivné. Tak na příklad tenkrát bylo v módě prohřívání nemocných v žárovkové bedně (říkali jsme tomu krematorium), ve které se měla z člověka každá nemoc vypotit. Bylo applikováno každý den i dvakrát za den po dobu půl i celé hodiny, při čemž jsme vypotili nemožné množství tekutiny. Sám jsem měl z toho prohřívání na břiše a prsou rozsáhlé popáleniny prvního a druhého stupně, ale to bylo vedlejší. Tato léčba byla prováděna všem bez rozdílu: Při nejvyšších teplotách, infekčních chorobách, nemocech plicních, stejně jako při vadách srdce. Charakteristická ukázka therapeutického umění, která sice nebyla tak nebezpečná jako směšná a obtížná, bylo měření krevního tlaku. Protože se mu právě naučili, bylo prováděno velmi obřadně u každého nemocného bez rozdílu denně uprostřed světnice a k tomu byli honěni s postelí, stejně jako na vzdálený rentgen k měření a vážení nemocní, i v nejtěžších stavech. Vždyť to nebylo tak nejhorší u srovnání, že i v nejhorších stavech a přímo umírající musili se ploužit jako stíny na vzdálený kloset a bylo běžným zjevem, že cestou padli a zemřeli. Závažnější bylo, když si pan vrchní ošetřovatel, který jinak s oblibou studoval a sháněl lékařskou literaturu, něco přečetl o sedimentaci krvinek a dělal pak dvakrát i třikrát týdně venepunkce(6), při nichž byla odbírána všem nemocným bez rozdílu krev v množství 20 až 30 kubíků, po řadě bez jakéhokoliv vypláchnutí nebo očištění, toutéž jehlou. Nemusím uvádět, že na mne působilo groteskním a smutným dojmem, když tento mladý, snaživý chlapec v bílém plášti s fonendoskopem v uších a na výsost vážným výrazem v tváři auskultoval (7) a perkutoval nemocné, stanovil diagnosy a léčení. V tomto stadiu jsem dosáhl své nejnižší tělesné váhy 35 kg a nejnižšího maximálního tlaku krevního 75 mm Hg, ale bylo tam mnoho nemocných, kteří na tom byli i s vahou daleko hůře. V této situaci jsem se po prvé dostal do styku bezprostředního a osobního s táborovým pokusnictvím.

   Jednoho dne přišel na internu vrchní chirurg SS-Sturmbannführer dr. Mürmelstatt, který tenkrát právě nastoupil po svém předchůdci dr. Langovi, který toto pokusné učení se na chirurgii v táboře zavedl, a podívav se na moji tenkrát vysokou a jako Alpy kolísající septickou křivku teploty a na můj zevnějšek,udělal velmi jednoduchý posudek. Byl jsem přeložen ihned na chirurgii A, vzápětí oholen, znovu důkladně horem i spodem vypláchnut a vykoupán - vypostěn jsem byl tak jako tak více než dostatečně - a byl jsem určen na příští ráno 25. 7. 1941 k operaci. Podle vývěsní tabule na operačním sálu, což jsem se dozvěděl od posluhujících vězňů a příštího dne uviděl, bylo u mého jména napsáno: subtotální(8) resekce žaludku, cholecystektomie(9) a plastika choledochu. Bylo mi velmi jasné, co tato operace znamená a byl jsem odhodlán se jí nepodrobit za žádnou cenu, i když mně bylo dokazováno, že jakýkoliv odpor je vyloučen. Obrátil jsem se nejdříve na vrchního ošetřovatele, kterým byl na tomto oddělení doktor práv, advokátní koncipient, takto jinak křesťanský sociál - dollfussovec z Vídně. Byl poměrně velmi slušný a soucitný, což mě překvapilo, ale potvrzoval mi, že se nedá nic dělat a že se operovat dát musím. Říkal, kdyby mně nařídili postavit se ke zdi k popravě, že též musím poslechnout. To jsem ze svých dřívějších zážitků a výslechů na gestapu jasně chápal, ale svolení k operaci jsem považoval za vyloženou sebevraždu. Nemohl jsem očekávat, že se mně bude opakovat zázrak nebo náhoda z 8. 5. 1940 v Úvalech u Prahy, který mne v podobě obrsta od Wehrmachtu zachránil před bezprostřední popravou. A proto jsem neměl ani žádné chuti přistoupit na návrhy jinak starostlivého a zbožného Oberpflegra, který mně sice potvrzoval, že jest nepatrná naděje, že se ještě po operaci z narkosy probudím, ale ujišťoval, že se bude za mě modlit a že jistě Pánbůh v takovém případě mně na onom světě plnou měrou vynahradí, co jsem musil vytrpět na tomto světě a poukazoval na sta a tisíce jiných chudáků. Tohle bylo všechno pro mne nepatrnou útěchou, a tak jsem prožil (připadal jsem si jako v kobce smrti před popravou) velmi nepříjemnou noc, tím spíše, že nikdo z kamarádů, pro které jsem si poslal, abych se po případě s nimi poradil a kteří byli na revíru zaměstnáni, nepřišel, protože - jak mi později prozradili - bylo jim to pochopitelně moc silné v tomto stavu se se mnou sejít. Věděl jsem, že musím všechno vsadit na jedinou kartu. A tak když asi v půl desáté dopoledne dovezli mne připraveného na operační stůl, dal jsem se sice pádnými důkazy pěstními se strany Oberkapy Heydena, který býval při operacích prvním asistentem, a narkotiséra Waltra, takto jinak polováním číšníka, donutit, abych se dal položit na operační stůl, ale ubránil jsem se i injekcím i košíku s chloroformem až do doby, kdy přišel pan šéfchirurg. Tomu jsem resolutně prohlásil, že se operovat nedám. Nebylo to snadné dorozumívání a lehká debata. Ale přece jsem si dobyl v celé historii dachovského tábora přes všechno vyhrožování, nátlak a násilí, že jsem jediný utekl v pravém slova smyslu s operačního stolu, když ve chvíli největší nouze musil jsem prozradit a prohlásit se jako lékař a chirurg. Nechtěli mi to věřit a považovali to za podvod a úskok, ale ve zmatku zjišťování pravdy z mých dokladů v pisárně se mně podařilo zmizet z operačního sálu za pomoci mladého polského studenta Ferdinanda, který byl rovněž jedním z chirurgických asistentů, a nakonec zmizet i z revíru vůbec.

   Udělali nade mnou kříž s rozhodnutím, že stejně v několika málo dnech zajdu někde jako pes, jak se vyjádřil pan šéflékař. Nebyl to lehký život při tehdejším mém zdravotním stavu a stálo to velikou protekci, peněz a ještě více cigaret, což mi tenkrát opatřil obojí milý kamarád a spolužák dr. Říha z Moravské Ostravy, který sám z koncentračního táboru se nevrátil, abych byl přijat do práce.

   Dostal jsem se do tak zvané punčochárny, kde invalidé k práci neschopní z velké většiny s otevřenými ranami, prosáklými obvazy, tuberkulosní, s velikými otoky, ve sklepní místnosti při celodenním umělém světle ve vlhké zimě pod přísnou dresurou kapy Williho a daleko horšími jeho přisluhovači jsme záplatovali a štupovali ponožky i svetry v první řadě SS-manům a táborovým prominentům. Dosáhl jsem během tří měsíců poměrné zručnosti, takže díky tomu a díky své popularitě, která se po mém vystoupení při operaci na revíru rychle roznesla po celém táboře, jako jediný lékař, o němž to bylo známo, stal jsem se "Vorarbeitrem" a dokonce jsem směl plést i svetr paní komandantové tábora. Ale hlavně se mi stále víc a více rozvinovala moje pokoutní lékařská praxe, zejména mezi tamějšími ubožáky, i prominenty i na bloku, kde všude z původních posměváčků a nadutých nadřízených se stávali dotěrní kamarádi, když něco potřebovali pro sebe nebo své známé poradit, vyšetřit nebo i udělat. V králíkárně, což byla veliká chovatelna angorských králíků, kde býval stav i 10 000 kusů, kterým jsme často záviděli jejich komfort i stravu a nemusím připomínat, že obsluhující je vězňové se s nimi i bratrsky dělili - tam jsem našel první svůj útulek pro "velkou chirurgii". Bylo totiž o králíky dobře postaráno, rozhodně lépe než o vězně. Měli tam krásně zařízený operační sálek pro králíky s potřebnými instrumenty a ošetřovali je dokonce skuteční zvěrolékaři-vězňové. Tam jsem pod ochranou spolehlivých našich hlídek, které bránily překvapení se strany SS nebo táborových vedoucích, což by bylo mělo pro operovaného i pro mne katastrofální následky, provedl řadu operací, někdy i velmi riskantních, protože běželo vždy nejméně o dva lidské životy. V nemocnici táborové znali na každý chirurgický případ jedinou medicinu: amputaci a pak následná invalidita byla zpečetěním rozsudku a jedinou vyhlídkou na invalidní transport do plynové komory. Tyto transporty i mne brzy vypudily z punčochárny, protože všichni tam pracující byli považováni za invalidy, a tak jsme se jednoho krásného dne všichni dostali k invalidním prohlídkám. Z toho důvodu jsem přešel k práci na plantážích, která znamenala záchranu a tam jsem se po těžších úkolech, jako bylo před tím u všech: tahání naložených vozů, pluhů, nošení kotlů, tlačení silničních válců (jako přípřeže byly vždy a všude v táboře používány pouze lidské síly a vzpomínám, jak při jedné návštěvě dívčí exkurse na plantážích jejich průvodkyně provokativně hodně hlasitě vysvětlovala: ti chlapi jsou tak líní, že než aby si zapřáhli pár koní, tak to raději tahají sami) - dočkal práce v chemických laboratořích plantáží, kde jsem byl zaměstnán sepisováním vědecké práce a hodnocením pozorování mnichovského docenta SS-Hauptsturmführera primáře dr. Beckera o léčebných účincích rostlin, pěstovaných na plantážích, jejichž byl pan docent lékařským poradcem. Pode rentgenogramů, elektrocardiogramů a chorobopisů mnichovských klinik a nemocnic, hlavně ve Schwabingen, kde byl jmenovaný primářem, jsem sestavoval popisy jednotlivých případů, mnou kreslených diagramů i resumé, a pan docent to potom uveřejňoval a podepisoval. V této poměrně nejlepší a nejlehčí práci mne zastihlo v létě 1942 povolání na revír, kde jsem byl ihned zasazen na chirurgii přímo na operační sál.

ODBORNÍCI

   O poměrech na revíru v tehdejší době jsem již začal vykládat. Vraťme se k rentgenu. Ať bylo prosvícení sebe komplikovanější, žádné netrvalo včetně s diktátem posudku déle jedné minuty v nejpříznivějším případě, většinou však byl pochod kolem rentgenového aparátu daleko rychlejší. V malé kabině, kde při zatemnění bylo k zalknutí, stávalo 10 i více nemocných, nahých stejně jako desítky a sta na chodbě před tím a všechno procházelo před štítem skutečně na běžícím pásu. Nebylo to však ani jinak možné, když uvážíme, že bylo průměrně denně rentgenováno 200 až 300 lidí a že při periodických prohlídkách tábora dokonce i několik tisíc za jediný den a jediným člověkem - laikem. Podle toho nálezy a posudky vypadaly a protože všechno na revíru bylo konáno a rozhodováno výhradně podle toho, co bylo vidět (klinické vyšetření bylo neznámé). Podle toho bylo i léčení.

   Tak na příklad, když měl někdo obojstrannou pneumonii nebo dokonce bronchopneumonii(10) jak se patří, ale na štítu to nebylo patřičně vidět, tedy byl zdráv a nebylo mu pomoci. Stejné to bylo s menšími exudáty(11), nemluvě o specifických infiltracích(12). To již bylo třeba pořádných stínování a pruhů nebo kaveren s dokonalým pouzdrem, která by na štítu "seděla" a byla tedy uznána. Proto byly případy, kdy umírali náhle nemocní po cestě na rentgen, na záchodech nebo v umývárně, kam musel každý bez ohledu na jeho zdravotní stav, a nejčastěji umírali ti, kteří jako zdraví bez nálezu byli propuštěni na blok do práce anebo přímo odmítnuti při večerním přijímání.

   Také toto přijímání mělo svůj půvab. Bylo odbýváno veřejně na Appelplatzu před všemi tisíci seřazených vězňů takovým způsobem, aby každému zašla chuť stonat a chtít na revír. Vyřizoval to kapo nebo jeho zástupce za asistence Raportführy, vedoucího Appel, který k rozsudku Pflegra asistoval rukama i nohama, a tak v řadě seřazení nebo i položení nemocní při "Arztmeldungu" (při kterém však nikdy žádný lékař nebyl) byli zase svými kamarády vlečeni zpět na blok a do práce, aby tam bez pomoci umírali.

   Jenom horečka platila. A to při nejmenším přes 39 stupňů. Co bylo pod tím, to byla bagatelka, s tím nebylo třeba na revír a s tím se musilo pracovat. Jenomže bylo neštěstí v tom, že tak jako řada infekcí probíhala v oslabených a vyhladovělých organismech zastřeně ve zmírněné formě, ne co do prognosy nýbrž co do bouřlivosti příznaků, byla i poměrně nepatrná reakce u řady onemocnění jinak bakteriologicky a anatomicky velmi rozsáhlých. Tak jsme to měli u oboustranných pneumonií, diffusních(13) tuberkulos, tyfů i jiných epidemií nemluvě o sepsích, ke kterým patřily 40stupňové horečky, nejvyšší teploty 37 - 38 stupňů, při nichž pak lidé, ovšem mimo revír nebo na revíru přijati až v posledních chvílích života umírali.

   To však předpokládalo, že byla vůbec teplota měřena. Tak jako všechno, čím se vychloubaly chorobopisy zejména před návštěvami, byla z větší části prázdná čísla (Hausnumera), byla i temperatura a její křivky - nemluvě už o tepu - z 80 % immaginárními hodnotami. Vysvětlovali to tím, že měli nedostatek teploměrů a proto byli měřeni pouze ti, u nichž bylo na první pohled vidět, že mají vysokou horečku nebo prominenti a kamarádi, o které bylo třeba za různé protiúsluhy zvláště pečovat. Všem ostatním se teplota prostě od oka zapisovala a zakreslovala jak Pánbůh a pan Ober- i Unterpfleger dal. Že se naopak kamarádům při tom přidávalo, aby se jejich chorobný stav prodloužil a tím i jejich pracovní neschopnost, je samozřejmé, stejně i to, že byli lidé jen na oko z revíru propouštěni a zase tentýž den jako nově přijatí pro vytření zraku kontrolujících SS leželi na témž místě nebo jiném oddělení, je také pochopitelné. Ale to všechno se týkalo jen několika málo šťastlivců, za to bylo třeba mnoho platit protiúsluhami nebo hlavně nějakou tou organisovanou potravinou a bylo to na úkor skutečných ubožáků, pro které pak nebylo nikdy dost místa.

   Jiným důležitým bodem vyšetřovacím byla laboratoř. I ta byla vedena stejně hodnotnými odborníky jako všechna ostatní oddělení a teprve v posledním roce se tam dostali skuteční chemici a měsíc před koncem dokonce i lékař. Moč byla vyšetřována nemocným každých pět dní. A nyní představte si ta sta skleniček s močí denně ráno i v poledne, které ale byly v půlhodině všechny zpět s velmi podrobným nálezem včetně mikroskopického vyšetření. Byl to rozhodně i při razítkovém systému velmi úctyhodný písařský výkon. Víc nic. Tak jsme měli rozsáhlé krvavé nephritidy, hnisavé pyelonephritidy(14) s naprosto negativními deseti i více nálezy moče až do smrtelného konce. Že nebylo možné o mnoho více basírovat na nálezech krevních je na bíledni. Haematologie, to jest v tomto případě počítání krvinek, bylo ve veliké oblibě jako měření tlaku krevního a v době největší módy bylo prováděno masově. Později to byla zase sedimentace krvinek, která byla ovšem počítána nekriticky a bez rozdílu za jediné důležité kriterium každé nemoci. Poměrně velmi málo bylo vyšetřováno žaludečních šťáv. Žaludeční choroby byly rozhodovány výlučně na podkladě rentgenologického vyšetření, které ovšem bylo, pokud už nešlo o pořádný nález, rovněž negativní a byli léčeni buď na chirurgii autopsií(15) nebo na oddělení vnitřním, hladem. Diagnosticky bylo každé onemocnění žaludku vředem, ať šlo o cokoliv, střevní pak "Scheisserei"(16).

   Na bloku A vedle rentgenu byla poměrně honosná zubní ambulance. I ta byla vypravena za konfiskované peníze vězňů a z ukradených instrumentů z celé Evropy. V dřívějších letech byla tam prováděna na táborové poměry obstojná i konservativní léčba zubní, ovšem pouze pro vyvolené a starousedlíky a způsobem, který se nevymykal z rámce jemností a příjemností celého táborového života. Později už nebylo materiálu. Způsob extrakcí(17) byl humánní, protože je vykonával těžký atlet (zápasník a boxer těžké váhy z profese). Dalšími místnostmi tohoto bloku byla dále skladiště, prádelna, byt pro kapo revíru, známá již registratura, kterou procházel každý příchozí, a jen z jedné třetiny byly místnosti s nemocnými po šesti až deseti postelích pro operované případy. Nejnavštěvovanější částí bloku A byla ambulance. Ošetřovalo se tam všechno, od svrabu až do amputací, které byly vykonávány za Heydena před všemi ostatními ošetřovanými veřejně a bez jakékoliv narkosy. Jistě v žádné nemocenské pojišťovně nedosáhli takového tempa, jak obvázat, převázat, ošetřit, "vyšetřit" a podělit léky sta lidí v jedné hodině večerní do Appelu. A to nebylo ještě každý den, protože když se pánům Pflegrům nechtělo, prostě bez oznámení, typickým lágrovým způsobem pěstěmi i nohama a hlavně řvaním za pomoci pověstných portýrů, rozehnali zástupy přicházejících nemocných, raněných a ošetření potřebujících. Teprve v pozdější době byly veškeré vážnější zákroky z ambulance přeneseny na chirurgii na sály. Nikdo se nebude divit, že 90 % vězňů mělo i z revírové ambulance patřičnou hrůzu a že vyhledávali ošetření na všech stranách, jen aby ušli nebezpečí, že pro podebranou záděru na prstu přijdou o celý prst, pro opuchlou ruku nebo nohu o celou končetinu. Scény a výjevy i obrázky, které se vyskytovaly ve frontách čekajících před ambulancí, stejně jako při "Arztmelduncích" byly takové, že nikdy nikomu nevymizí z paměti.

   Blok B byl kromě jedné třetiny, která až do konce sloužila od roku 1942 za laboratoře a kabinety pokusné malariové stanice profesora dr. Schillinga, výlučně blokem administrativním. Předtím v roce 1941 byla tam též chirurgie, ale po velkém rozšíření revíru o dalších pět bloků v roce 1942  zabrala vše ostatní pisárna revíru, pisárna SS-správy, kanceláře a pokoje šéflékaře a SS-lékařů a konečně od toho úplně oddělená Totenkamra se svými zařízeními. V tomto bloku byla i malá sprchová koupel pro nemocné revíru, pod niž byli jednou nebo i dvakrát týdně honěni bosí a ve spodním prádle i velmi těžce nemocní s horečkami, přes několik chodeb a bloků i v nejtužších mrazech a velmi často před ní zimou se tetelíce vyčkávali, až se uvolní přeplněná místnost nahých rozpařených těl, kteří pak vybíhali bosi v košilích přímo do třeskutého mrazu.

   Svérázným a známým oddělením tohoto bloku byla revírní lékárna. Bylo to veliké skladiště nejrůznějších léků, léčebných prostředků, pomůcek, nářadí a nástrojů, které však pouze v nepatrné míře sloužilo tomu, čemu sloužit mělo, to jest pro nemocné vězně. Vzhledem a zařízením nebylo sice nejlepší, ale umožňovalo poměrně slušnou a poctivou práci, kdyby tam býval někdo, kdo tomu aspoň trochu rozuměl. Lékárníkem však byl vždycky naprostý laik, naposledy doktor práv a správcem lékárny vždy některý z SS-manů, kteří o lékárně a léčivech neměli ponětí. Zato se lékárna stávala útočištěm SS-lékařů a v jejich nepřítomnosti mužů z SGD, kteří byli i hlavními konsumenty všech sloučenin alkoholických a podle toho to potom na revíru i v lékárně v první řadě vždy vypadalo. Proto snad byla lékárna v těsném sousedství pokoje šéflékaře a SS-lékařů a oni společně s ostatními SS odnášeli denně zbytky nejcennějších léčiv a prostředků i v dobách epidemií a krisí a nouzi na veškerá léčiva, buď do SS-kasáren, nebo i do svých soukromých bytů k obchodům. Zásobována byla lékárna z centrálního skladiště v Berlíně v Oranienburgu, kam byly posílány všechny žádosti, respektive žádanky na několik měsíců napřed, aby pak seškrtané anebo přeškrtané přišly s nepatrnou úhradou nazpět. Byla to jistě groteskní situace, tak jako všude, že zatím co v lékárně vládl a panoval advokátní koncipient-Rakušák, lékárníci, které jsme dostali do revíru, byli písaři v revírní pisárně.

   Blok I. byl blokem t. zv. nečisté chirurgie. V roce 1941 tam řádil pověstný Oberpfleger Max, kterého jsme vídali ze třetího interního bloku, jak se řítil za unikajícími pacienty oknem a dveřmi a bušil do nich pěstí i kopal, což byla jeho nejobvyklejší therapie. Byl v pozdější době vystřídán Oberpflegrem Heinrichem Stöhrem, který vzdor tomu, že byl neodborníkem a v medicině do velké míry člověkem primitivním ale učenlivým, svou až úzkostlivou svědomitostí a obětavostí byl jedním z mála světlých bodů tábora a nemocnice zvlášť. Tam jsme měli později i české Pflegry, Zámečníka a Valdaufa, a tak se stal I. blok vedle tuberkulosy největší pohostinnou střechou pro naše české pacienty, tím spíše, že Stöhr s každou maličkostí (ovšem tajně, aby si nezadal) přicházel na porady se mnou, což bylo nesčíslněkrát každého dne. Za tyto úsluhy a porady i pomoc pak vycházel mým přáním ochotně vstříc, takže má zásluhu na záchraně veliké řady životů našich vězňů. Zase černou skvrnou bloku I. byla flegmovová(18) pokusná stanice, která byla na třetí světnici, a stanice malarická, která zaujímala první světnice I. a III. bloku. Všechny tyto revírní bloky i další, o něž se později revír rozmnožil, nebyly už nijak nemocničně zařízeny, nýbrž tak jako ostatní bloky tábora měly tříetážové postele se slamníky v počtu stále stoupajícím a co do obložení nemocnými rok od roku se stupňujícím. Na V. bloku byla původně tuberkulosa. Po rozšíření revíru a přenesení tuberkulosy na blok XIII. a XV. se stal pokusnou stanicí pověstného dr. Sigismunda Raschera, Stabarzta německé Luftwaffe a nejpověstnějším místem celého tábora.

   Blok VII., který jako infekční a epidemický blok za doby mého příchodu a mé nemoci byl místem největší hrůzy a nejčastějšího umírání, se později vyvinul v poklidnou stanici kožní a venerickou, kde původního Oberpflegra Zimmermanna a surového Spiesse, jinak sudetského Němce, kteří se oba dopracovali až na vrchního kapa revíru, vystřídali český Pfleger a veliký organisátor léčiv Rudolf Císař a slušný Polák Lešek. Vedle toho byla na VII. bloku oddělena místnost pro akutní epidemické choroby s kabinetem tyfovým, skarlatinovým(19), difterickým(20) a zamřížovaným oddělením pro duševně choré, které také hrálo velmi smutnou úlohu v lágrových dějinách. Konečně tam bylo vždy přeplněné oddělení erisypelové(21) a anginové, o nichž ještě blíže bude řeč při hodnocení jednotlivých chorob, které v táboře byly jednak epidemické, jednak se vyskytovaly čas od času epidemicky. V roce 1943 byl revír rozšířen na další blok. Byla zřízena druhá interní stanice, ovšem daleko méně "honosně" vybavená než blok III. Tam potom přicházeli pouze protekční nemocní, kdežto na bloku IX. bylo všechno a hlavně to, co mělo být brzo zdrávo a práce schopno, po případě přijít co nejdříve na invalidní blok. Na tomto bloku zahájil svoji kariéru též pražský doktor Václav Pražák, který to ale dopracoval vzdor svému krátkému pobytu, až na šéfa první interní stanice na III. bloku. XI. blok naopak se stal odpadem chirurgie, kam byli posíláni všichni ti s otevřenými ranami, kteří se nechtěli zahojit a pro které dříve bývaly invalidní bloky jediným útočištěm. Na konci roku 1944 stal se tento blok epidemickým blokem skvrnivkovým, k němuž postupně s šířící se epidemií přistoupily jako skvrnivkové bloky XVII., XIX. a XXIII. O tuberkulosním oddělení na třináctce a patnáctce se zmíním zvláště při popisu tuberkulosy v táboře. V posledním roce dosáhla i zvláštního oddělení, otevřeného v podobě verandového pavilonu, který otevřen na severovýchod a přístupný pověstným dachovským mrazivým větrům, stal se v době naprostého nedostatku otopu, přikrývek a teplého šatstva velikým trápením pro všechno osazenstvo při známých dachovských sibiřských mrazech a londýnských mlhách. A tak se stalo, že tam, kde tuberkulosní měli spát volně na zdravém vzduchu, leželi zabarikádováni prkny, hadry a vším možným, co bylo možné na sebe navléct v obraně proti zmrznutí.

   Od roku 1943 bylo přijímání nemocných přeloženo do koupelny a tam hned byli nemocní koupáni bez ohledu na svou chorobu a pak nazí nebo polonazí vedeni v průvodu do revíru. Jest zajímavé, že i v době, kdy už dávno na všech odděleních byli lékaři-vězňové, přijímání a vyhazování nemocných bylo svěřeno výlučně laiku-kapovi, nebo jeho zástupci, kteří byli ještě neschopnější. Obyčejně zcela mladí pomocní ošetřovatelé rozhodovali o nemocech a přijetí pacientů.

   Teprve v únoru 1945 přišel z Osvěčimi Němec - lékař dr. Heinrich Schuster, kterého předcházela velmi smutná pověst. Ten vystupoval ostentativně ve vysokých botách a vojenských šatech a stal se zástupcem šéfarzta a rozhodujícím činitelem nad všemi nemocnými. Nevypadalo to v těchto velmi smutných časech skvrnivkové epidemie o nic lépe než před tím, spíše naopak.

   K ilustraci lidské i odborné úrovně vedoucích SS-lékařů slouží jen několik vzpomínek. Při výsleších před americkým soudem byl mezi prvními též dr. Helmut Vetter. V roce 1941/42 byl vedoucí interního oddělení, SS-Hauptsturmführer. Ten se přišel do Dachau teprve učit na Lagerarzta přímo jako asistent frankfurtské kliniky. My vůbec teprve nyní jsme zjistili, že nejen pro lagerkommandanty a raportführy a ostatní personál bylo vždy Dachau první stanicí, stejně bylo tak i pro lékaře. Tento lékař, který celkem se choval k nemocným na tehdejší poměry slušně a dokonce první začal i nemocné sám vyšetřovat (do té doby viděli SS-lékaři vězně hlavně když měli podepsat, že mohou dostat výplatu - pětadvacet - , což bylo potvrzeno vždy) se rozplýval chválou na pověstného kapu Heydena, jaký prý to byl dobrý a svědomitý odborník a na to jak dobře byli nemocní ošetřováni. Patrně tak říkal ve vzpomínce na své další uplatnění jako šéflékař v Oranienburgu, Osvěčimi (dvě léta) a nakonec v Gusenu.

INVALIDÉ

   Odchod z revíru byl buď do Totenkamry nebo do(22) práce, což se stávalo z 90 % jen částečně nebo vůbec neuzdraveným nemocným, nebo na invalidní bloky. Také invalidní bloky číslo XIX. až XXX. patřily vlastně k revíru, ovšem bez jakéhokoliv ošetření a péče. Na invalidní blok byli dáváni od roku 1941 až 1944 všichni, kdož nemohli pracovat tak, jak bylo v táboře třeba - to jest velmi těžce pracovat. Proto na rozdíl od civilního života každý rozumný vězeň i když měl doslova smrt na jazyku, chtěl za každou cenu do práce. Byli tam v mase nacpáni (obložení na invalidních blocích bylo několikanásobné oproti blokům pracovním a podle toho vypadala tam i čistota, pořádek a podle toho byla i vystupňována kázeň) skuteční invalidé, kteří byli zmrzačeni v táborovém revíře na chirurgii, pokusných nebo jiných stanicích, nebo úrazem při těžké práci v táboře i mimo tábor, což se stávalo při naprostém nedostatku jakýchkoliv ochranných opatření, ohledů nebo předpisů mnohokrát denně. Byli tam dále všichni staří, z nichž mnozí by byli rádi ještě pracovali nějakou lehčí práci, ale rozhodnutím lágrového personálu nebo pracovního úřadu, který od roku 1943 se stal v táboře mocnějším a obávanějším rozhodčím nad životem a smrtí všech vězňů než gestapo, t. j. politické oddělení samo, byli odmítnuti. Přicházeli tam však také lidé úplně zdraví, kteří měli být co nejdříve "vyřízeni". V roce 1941 existovala jako stejně i v roce 1942 v táboře trestní kompanie, kam byli dáváni všichni, kteří si s sebou již přinesli svůj ortel od vyšetřujícího gestapa. V příštích letech se stal tento "Strafblok" shromaždištěm těch, kteří byli potrestáni k tomu táborovým vedením pro nějaký přestupek táborového kázeňského řádu, kdežto lidé, zejména politicky a veřejně zvláště exponovaní byli dáváni do bloků invalidních. Přicházeli sem i mladí a silní vězni z pracovních bloků, kteří se nějakým způsobem nezavděčili mocným tohoto tvrdého světa, to jest štubákům a blokáčům, někdy i jenom jejich pomocníkům a Zimmerdienstům. Stačil někdy jenom úsměv nebo nepatrná známka nesouhlasu a vězeň jako asociál byl poslán na invalidní blok. Na těchto blocích přísně uzavřeni od ostatního tábora, kde byl vyloučen jakýkoliv styk s ostatními, se nepracovalo. Za časného rána byli tito ubožáci vyhnáni do uzavřené ulice před baráky a zde seděli, stáli nebo leželi jak kdo mohl, v nečinnosti, kromě občasného řádění personálu nebo docházejících SS-manů, až do oběda a pak zase až do večeře. I příděly jídla byly oproti blokům pracovním značně snížené, takže hlad zde byl veliký a ještě větší zima, protože jestliže se na ostatních blocích málo topilo tím, co vězňové illegálně se vším risikem ve bráně z práce do tábora dovlekli, na invalidních blocích nebylo této možnosti a tedy se netopilo vůbec. Všichni čekali na svůj osud, který se naplňoval zprvu každého pondělí, kdy ráno kráčel transport čili - jak jsme říkali - "pohřeb živých" sto deseti a sto dvaceti do koupelny, odkud pak v úterý ráno byly už odváženy jen jejich mrtvoly do krematoria.

   V té době neměl tábor ještě plynové komory. Byla stavěna současně s novým větším krematoriem, protože dosavadní nepostačovalo již od roku 1942, ale její stavba, na níž pracovali výhradně vězňové, polští kněží, byla nekonečnou řadou malých záměrných sabotáží prodlužována až do roku 1944. Proto byla likvidace nešťastníků prováděna injekcemi, k nimž docházeli do koupelny nebo do bunkrů vždy v pondělí večer čtyři němečtí vrchní ošetřovatelé-vězňové s kapou Zimmermannem a Spiessem v čele. V těchto transportech jsme ztratili velikou řadu našich kamarádů a známých (vzpomínám na příklad známého theosofa dr. Norberta Čapka a mnoho jiných). Kromě toho chodily čas od času velké invalidní transporty z tábora "do neznáma", ale pokud jsme mohli vyšetřit a pokud se prořekli doprovázející je SS-mani, šly jednotlivé transporty do Lince, Osvěčima, Lublina a do severozápadního Německa. Ve všech případech již během 14 dnů přišly jejich osobní věci do tábora zpět současně s oznámením úmrtí. V těchto invalidních blocích a transportech invalidních končili i "uzdravení", kteří prošli pokusnými stanicemi. Teprve koncem posledního roku tábora byly invalidní transporty dokonale nahrazeny na invalidních blocích a později na blocích ostatních epidemií skvrnivkovou.

   Samou pro sebe byla likvidace tuberkulosních na bloku XXIX. v roce 1942. Prováděli ji v malých skupinách Oberscharführer Hodapp s kapou Zimmermannem skoro denně fenolem nebo benzinem. Ostatně se ukázalo, že i na jednotlivých stanicích v té době SDG(23) zkoušel častěji své injekční umění s úspěchem.

   Bylo zajímavé, že teprve soudní proces přinesl plné jasno do otázky t. zv. invalidních transportů. Když jsem zahajoval své výpovědi též zmínkou o nich, protestovali obhájci proti "takovým bajkám". Ale brzy na to jsme se dověděli od Raportführy Seysse, kam vozili invalidní transporty do Lince a jinam a z matrik Standesamtu II v Dachau, že vlastně, když tito nešťastníci často i zdraví, ale rozhodně živí pochodovali na nádraží, byli již v matrikách zaneseni: Durch Tod entlassen(24).

NAŠI HOSTÉ

   Specifickým úkazem celé táborové nemocnice a vlastně i tábora celého byly návštěvy ("Besuchy"). Bylo jich jak v jarních, letních i podzimních měsících nekonečná řada, takže jsme z "Besuchbereitschaftu" a poplachu nevycházeli. Bylo to tím horší, že ohlášené návštěvy přišly často až po třetím či čtvrtém alarmu. Poplach začínal předběžným oznámením na revíru již den nebo dva dny předtím. Konec konců tento poplach v táborové nemocnici byl i tenkrát, když bylo ohlášeno, že bude chodit Chefarzt nebo jiný SS-lékař, což bylo ještě řidším případem než návštěva cizí: Ale vždycky to znamenalo, že se bude z revíru hromadně vyhazovat anebo vybírat na invalidní transporty. Každý takový alarm znamenal, že se uklízelo. To jest schovávaly se věci a lidé, kteří neměli být viděni, byli propouštěni a vyhazováni ti, kteří by případně byli vyhozeni. Všechno již dva dny napřed žilo v rozčilení a nervose a někteří i jinak hodní lidé z personálu i nemocných bývali v těchto situacích dokonce nepříčetní. Ráno bylo vstávání vždy nejméně o hodinu dříve a od časného rána se vylévala, pokud to bylo možné, ještě větší kvanta vody než obvykle pod postele nemocných, drhlo se, čistilo, nikdo nesměl z lůžka, nic se nedělalo, neoperovalo, nepřevazovalo, nevyšetřovalo. Zkrátka, když přišla návštěva, to musilo na revíru vypadat jen jako na výstavě. Všechno se lesklo, skvělo čistotou, věci i lidé byli vyřízeni až do těch nohou pod a natažených prstů rukou nad pokrývkami. A protože se takových návštěv ohlásilo i vystřídalo několik za týden, tedy nebylo na nic jiného času. A mezi tím akutní případy umíraly nebo byly zanedbány, takže nemocní zůstali bez ošetření a kromě toho nemocní i personál byl hladvo. Žádná návštěva nesměla vidět, že snad nemocní také jedí a co jedí. Tak to bylo v celém táboře.

   Jak přišla nebo i jen byla ohlášena návštěva, nesmělo se v poledne ani domů z práce, nebo bylo vše uzavřeno na barácích, aby žádný vězeň nebyl viděn. Jen II. říšskoněmecký "representační" blok byl vyprázdněn a jeho příslušníci ukryti na blocích jiných, protože tam byl skutečně výstavní pořádek, na postelích povlaky, povlečené pokrývky a celkové obložení bylo třetinové co všude jinde. To bylo k disposici zrakům vysokých návštěv. Byli mezi nimi příslušníci všech stupňů a vrstev t. zv. německého velkého světa. Ministři a Gauleitři, generálové i policejní presidenti, političtí i kulturní vedoucí, jednotlivci i vedoucí NSDAP a celé exkurse ze škol důstojnických, poddůstojnických, policejních, škol vysokých i dívčích, různých spolků a sdružení i korporací vědeckých i speciálně lékařských, jejichž zájem platil v první řadě pokusným stanicím a jiným podobným revírním zařízením. Kdyby byl někdo z návštěvy v táboře zahlédl také obyčejného Häftlinga, bylo by se stalo patrně veliké neštěstí. K takovým zvláštním účelům představovacím vybíral starší tábora vždy jen "vybranou společnost", která byla také představována na příklad v tomto sledu: to je vrah svých dvou dětí, to je zatížený idiot, tady to je komunistický poslanec, tady ten znásilnil pět nedospělých děvčat a zde je starosta města Vídně, dále tu máme polského universitního profesora, maďarského cikána, který nechtěl pracovat, a francouzského biskupa. A můžete si představit, že se každá návštěva při tom velmi dobře bavila a kladla příslušné výsměšné otázky jednotlivým představovaným.

   Obyčejně na revíru byly návštěvou postiženy zpravidla pouze první dva bloky. Zřídka kdy při průchodu na jednotlivé pokusné stanice návštěva mrkla na některou světnici prvního nebo pátého bloku. Ale to nevadilo, aby po sté a po tisícáté zbytečně byl tentýž poplach a smrtelný strach na každém ostatním bloku, ačkoliv z nich návštěvu nikdo neviděl.

VE SPOLEČENSTVÍ MRTVÝCH I ŽIVÝCH

   Bylo to něco neslýchaného a sensace pro celý tábor, když lékař-vězeň byl zavolán do revíru a hned Chefarztem dr. Volterem ustanoven, aby tam operoval. Bude jistě všem, kteří mají ponětí o způsobu nemocniční a chirurgické léčby nepochopitelné, jaký byl průběh této mé krátké chirurgické dráhy v táboře. Operoval jsem, ale nikdy jsem operovaný případ před tím, než mně byl položen na stůl, neviděl ani s ním nemluvil, neřku-li viděl chorobopis, rentgenogram nebo jiný výsledek vyšetřování. Každý den ráno v přípravně operačních sálů byla na tabuli jména operovaných s diagnosou a určením operace. Prostě a krátce: potom přivezli nemocného a bylo lhostejné, jestli diagnosa souhlasila nebo, jak bylo v nejčastějších případech, naopak. Samozřejmě v tom případě jsem nemocného zase ihned zašil, když nemluvíme o apendectomiích a kýlách, rozhodně často sice neindikovaných, ale které se vždycky vyplatili operovaným, když si mohli několik týdnů při daleko lepší stravě než v táboře a v poměrném klidu na revíru poležet a odpočinout. Nepochybuji, že tenkrát při lidovém hlasování by byla více než tříčtvrtinová většina na podobné věci ochotně obětovala všechny své ne právě k životu potřebné orgány.

   Ale vzdor tomu v této době krátkých čtyř týdnů byla provedena i velká řada akutních a velkých operací a pevně semknutý šik revírního personálu proti mně, vetřelci, nedočkavě a závistivě očekával první příležitost a záminku nebo nehodu, které by využil a mne znemožnil. Nestalo se to i přes to, že jsem své operované ani po operaci již vůbec nikdy neviděl a neměl jsem žádný vliv na další průběh jejich ošetřování těmito laiky a nedouky a nedověděl jsem se ani nic o průběhu jejich hojení, až když jsem je úplně uzdravené potkával náhodně v táboře.

   Ale páni Pflegři přišli přece na své. Potkal jsem se znovu s první pokusnou, lépe řečeno v tomto případě učebnou stanicí. Přišli mladí absolventi SS-akademie z Grazu a ty jsem měl učit a jim demonstrovat. V příštích kapitolách podrobně povím, jak jednoduchý byl tento postup a nepovažuji pouze za náhodu, že právě jako první pokusnou oběť byl pro mne vyhlédnut Čech-redaktor, jemuž jsem měl provést naprosto bezúčelnou oesophago-ieiunostomii pro diagnosu vysokého vředu žaludečního. Každá taková operace samozřejmě znamenala i v nejpříznivějším případě smrt při nemožnosti diety a bezohlednosti k jakémukoliv ohledu při práci nebo ostatním v životě táborovém. Protože jsem byl již z vlastní zkušenosti i z pověstí informován o rozsahu této pokusné chirurgické stanice, odmítl jsem ihned tuto důvěru a byl jsem za trest k veliké radosti všeho revírního personálu ustanoven k nejhorší a v celém táboře nejostudnější práci - všemi pohrdaného pomocníka v Totenkamře.

   Tehdejší umrlčí komora a pitevna, v níž řádil jako Seciermeister známý Bruno, povoláním šofér, a t. zv. pathologické oddělení, vedené úctyhodným a sadistickým morfinistou Willim, povoláním obchodní zástupce, byla vlastně rozsáhlou řemeslnou dílnou. Každého dne na dvoře visely denně řady koží, stažených opatrně mrtvolám s prsou a zad, které pak byly velmi pracně preparovány a ručně a chemicky vydělávány na nejjemnější kůže. SS-mani včetně Chefarzta a hlavně dr. Raschera a dr. Kahra i civilní hosté pak předkládali střihy, podle nichž kůže vykrajovány zřejmě pro sedla, jezdecké kalhoty i rukavičky, kabelky a aktovky, domácí střevíce nebo vazby knih. Je pochopitelné, že k tomu bylo možné užít pouze kůže neporušené, bez obvyklých táborových boláků, vředů a flegmon. Bylo proto velmi nebezpečné, když některý příchozí neprozřetelně ukázal, že má pěknou, zdravou kůži, stejně jako pěknou tetováž, jichž byl v táboře zejména u Němců, Rusů a Italů veliký počet, někdy na celém těle i na nejnemožnějších místech často opravdu umělecky provedených a velmi groteskních. Ty byly stejně vítanou kořistí a kápové a blokáči měli patrně s Willim pevnou dodávkovou smlouvu. Navlas tak tomu bylo se zlatými zuby. I ty, zejména pokud byly nápadné, měly za následek smrt v nejbližších dnech. Zlato z úst mrtvých činilo z Totenkamry až do konce tábora nejvýnosnější podnik. Bylo vytrháváno stejně jako stříbro všem mrtvolám i popraveným, a tím jsme se dostávali všude kudy šla smrt, a to bylo v táboře na všech místech, i tam, které jinak žádný jiný smrtelník neviděl a do nich nevkročil. Zlata bylo odváděno až pět i více kg za měsíc. Bylo určeno pro Berlín a zvláštní kurýr prý je tam vozil. Ale s ohledem na způsob života veliké většiny SS-manů soudím, že do hlavního města přišla jen jeho nepatrná část. Ostatně s ním obchodovali zejména v dřívějších dobách i kápové a blokáči a Oberpflegři z vyražených zubů živých vězňů, i když krádež zlata byla bez výjimky trestána okamžitou popravou.

   Jiným předmětem řemeslné výroby byly lebky a části kostry nebo i celé skelety, denně odřezávané a preparované, vyvařované a zase přesně anatomicky konstruované dráty dohromady, pro všechny německé medicinské ústavy vojenské i civilní školy, ale hlavně pro soukromé zakázky jednotlivých SS-manů. Patřilo k módě, aby každý z nich měl buď lebku nebo i hnáty nad svým psacím stolem. Samozřejmě to musely být lebky mladých vězňů s bezvadným chrupem a ne staré nebo dekalcifikované. A tak byl i zdravý chrup v táboře velmi hledán a pro další život svrchovaně nebezpečný. Byly vyráběny z lebek i stolní lampy a vedle toho ve sklenicích v museu tábora ukládány jednotlivé normální i úchylné orgány jako makroskopické preparáty a posílány pak do nejrůznějších ústavů a museí. Byla s tím veliká práce, tím spíše že nebylo potřebných konservačních látek. Neodbytnost a mnohdy velmi surový tlak nás přinucoval obnovovat si staré zapadlé chemické zkušenosti, jak nahradit glycerin, alkohol a jiné potřebné konservační tekutiny, aby preparát zůstal trvalý a neztrácel barev.

   V roce 1944 na jaře jsme dostali zvláštní odbornou inspekci v podobě dvou SS-lékařů z centrály SS Oranienburgu, z nichž se jeden prohlásil jako prof. dr. Sachs, phatolog z Prahy. Měl veliký zájem o preparáty i o nás a jeho návštěva značně rozšířila naši práci, protože při této příležitosti jsme konečně dostali též histologická zařízení, mikrotomy, thermostat, mikroskop, zvýšila oficiální objednávky koster i preparátů, ale zůstala pro nás i stálým nebezpečím rychlého odchodu.

   Agenda tohoto smutného institutu byla velmi rozsáhlá. Zejména díky velikým invalidním transportům, které přicházely ze všech táborů říše v zuboženém stavu, bez jídla a pití na cestě po řadu dní, uzavřeny a zaplombovány, takže jsme vykládali z vagonů z veliké části samé mrtvoly a mezi nimi se slabě pohybující živoucí mrtvoly, které byly velmi rychle likvidovány.

   Vzpomínám si na jeden z takových nejhorších transportů z Gross-Rosen, kdy jsem měl být donucen, abych zbylé živoucí mrtvoly, Rusy, na kolenou prosící o smilování, usmrcoval injekcemi. Za mne "zbabělce" to z rozkazu Brunova vykonali hrdinně polští medici z Totenkamry. Druhý takový hrozný transport byl v listopadu téhož roku ze Stutthofu, kde řada mrtvol a umírajících byla ohryzána a vyřezána hladovějícími a zešílevšími kamarády. Byla to sensace, na kterou se přišel podívat i gen. inspektor Obergruppenführer Pohl v doprovodu komandanta a vše bylo SS-many pečlivě fotografováno - pro propagandu. Nejhorší z veliké řady transportů, při čemž odkazuji na dále otištěný svůj raport do zahraničí o těchto věcech, byl francouzský transport z Compiègne, kde z tisíce tří set lidí bylo přes 800 již mrtvých a ostatní, až na nepatrné výjimky, umírali ve dvou až třech týdnech. Byla mezi nimi celá akademická obec university z Clermont sur Fer, z nichž jediného profesora, pathologického anatoma dr. Limousina, jsem přijal jako svého asistenta u mne, a dále veliká řada profesorů pařížské Sorbonny, generálů, politiků a j.

   Byl to jeden z četných francouzských evakuačních transportů jako z Lyonu, Bordeaux a jiných a vzhledem na tehdejší intervenci mezinárodního Červeného kříže bylo rozšířeno mínění, že transportovaní se cestou (maquisté s fašisty) pobili. Byl jsem určen k zjištění těchto skutečností: prohledal jsem důkladně nebetyčné hory těchto pokročile již rozložených mrtvol, které musili z vagonů vykládat zvláště k tomu komandovaní ruští důstojníci. Na nikom jsem nenašel žádných známek zevního násilí a v řadě provedených pitev na zkoušku bylo vesměs potvrzeno, že všichni byli udušeni, když v parném létě byli po 120 namačkáni do zaplombovaných vozů a řadu dní nedostali nic pít.

   Při této příležitosti bude vhodné se zmínit, jak to vypadalo obráceně, když při pitvách jsme nacházeli často zhusta jasně viditelné násilné příčiny smrti. Měli jsme sice příkaz, každý takový případ pitvat zvláště a pořídit typicky soudní protokol. Ale z veliké řady těchto případů, osobně vždy šéflékaři hlášených snad jen v pěti bylo opravdu zahájeno vyšetřování a jen ve dvou případech, kde byli poloveřejně utlučeni vězni udavači a provokatéři, byl též vynesen rozsudek. Jinak vždy dotyčný buď "spadl s postele, nebo na stoličku, nebo omdlel a narazil se na klosetu" - bez ohledu na to, jak vypadal soudní nález.

T. K.

   Tohle ovšem bylo již v době, kdy z původní Totenkamry jsme vybudovali skutečnou prosekturu. Nebylo to hned a šlo to velmi ponenáhlu krok za krokem. Do té doby, po 14 měsíců, kromě účasti v této velké výrobně řemeslné všech možných produktů lidských mrtvol, měl jsem za hlavní funkci svůj vozík, s nímž jsem od časného rána až do pozdní noci a za každého počasí projížděl v táboře i okolo tábora a stal jsem se s ním pro všechno osazenstvo nerozlučně spojeným a známým. Byla to dvoukolka s plechovou truhlou a plátěným víkem, do níž jsem sbíral obyčejně dvě až tři mrtvoly najednou na všech místech, kde se umíralo. A to bylo v táboře všude. S tímto vozíčkem jsem přišel všude, kde jinak žádný z vězňů nemohl proniknouti pevně chráněná tajemství a SS-zařízení, od popraviště přes bunkry a vězení do SS-tábora a jejich trestných kolon, do pokusných stanic, invalidních bloků, kam všude jinak byl přístup přísně zakázán a nemožný. Celý den jsem byl na nohou a ve spěchu a stále častěji i s prázdným vozíkem, protože šlo o zjištění nově příchozích a navázání styků s nimi. Tak byly v této truhle vozeny balíčky s jídlem, prádlem a šatstvem na bloky příchozích a bloky invalidů a sta vězňů může děkovat tomu vozíků a mrtvým, pro které jsem přijížděl, že včas mně mohli vyřídit vzkazy a upozornit na hrozící svá nebezpečí. Se svým vozíkem, pod nímž každý tušil nepříjemný obrázek, jsem nebyl nikdy kontrolován, lágroví prominenti na mne pohlíželi s opovržením a SS i stráže, i nejpověstnější Raportfühři se mi vždycky velikým obloukem vyhnuli. Díky tomu jsem si mohl troufat. A jen proto, i když už jsem měl v té době vícekrát možnost zaměnit tuto práci, která nebyla nijak příjemná a lehká, protože do ní patřilo i vožení rozložených mrtvol z vagonů transportů, svlékání jich a nošení namáhavých těžkých břemen (protože dvě, tři mrtvoly dohromady s truhlou přece jenom vážily slušný počet kg) - za lehčí a jaksi důstojnější - jsem zůstal svému vozíku věren.

   Teprve v době, kdy už rozkvetly všechny pokusné stanice v plné šíři, nastala i v Totenkamře změna. Pokusné stanice vedle přesných nálezů laboratorních vyžadovaly i přesné pitvy s podrobnými nálezy. A nakonec došel i šéflékař dr. Volter k tomu názoru, že když už se chlubí chorobopisy před návštěvami a světem jakožto Potěmkinovými vesnicemi, bude ještě zvýšením dojmu, budou-li přiloženy ke všem chorobopisům i podrobné nálezy a protokoly pitevní. A tak jsme začali pitvat všechny mrtvoly, zemřevší na revíru a v pokusných stanicích zvláště. To ovšem nemohli dělat laici a protože jsem byl po ruce, stal jsem se velmi rychle Sziermeistrem, zejména když moji dřívější kapové odešli coby osvědčivší se Němci na frontu, později po zlomení moci svého největšího a nejnebezpečnějšího veřejného nepřítele dr. Raschera, kapem a od roku 1944 dokonce prosektorem, to jest oficielně jmenovaným Oberarztem pathologického oddělení, u něhož bylo už zřízeno i oddělení pro pathologickou histologii a konečně, když byl vyklizován tábor osvěčimský, i veliká stanice bakteriologická. Nepitvány zůstávaly pouze mrtvoly v době velikých epidemií mimo revír, což nebylo technicky možné, protože i tak jsme v době tří let dosáhli úctyhodného čísla na 12 000 pitev, dále mrtvoly popravených a později hromadných obětí leteckých bombardování a náletů. Zato jsme však byli poctíváni důvěrou, že jsme pitvali i vynikající zemřelá rukojmí, která byla přísně odděleně chována v táborové věznici a SS-many, i jejich důstojníky, kteří umírali ve vojenské nemocnici v Dachau. Tyto pitvy jsme zprvu vykonávali v tamní pitevně (dříve byl k nim vždy voláván patholog, docent z mnichovské kliniky). Později pro úsporu času jsme si je dávali vozit do prosektury naší a k nim se dostavovaly k nám i příslušné komise vojenské, lékařské a soudní.

   Jinak, jak stará Totenkamra tak později prosektura bylo místo v táboře záviděníhodného klidu. Tam mezi našimi stohy mrtvol, které tam byly narovnány kdysi v hranicích rakví, později již bez rakví jako dřeva v lese, nikdo nikdy návštěvu nepřivedl, leda by se jednalo o návštěvu úřední s vlastním cílem jejím u nás, jak tomu bylo při pitvách soudních, SS a z pokusných stanic. Ovšem, o těchto návštěvách jsme věděli, a jinak se nás každý štítil i naši správcové SS: Sanitäts-Grand-Dienst, tak jako šéflékař a ostatní SS-lékaři. O nás nebyl zájem a co hlavního - v době Besuchu, Alarmu a Bereitschaftu jsme byli jisti před každou zvídavostí. A když na všech ostatních odděleních se tetelili nervosou z návštěv a kontrol, která u řady lidí přecházela ve skutečnou psychosu, my pod tabulkou "Leichengift-Lebensgefahr, Eintritt strengstens verboten" v největším klidu jsme si mohli vařit organisovanou potravu, konat politické schůzky a debaty, naslouchat zprávám z radia, z nichž nás nemohl vyrušit ani sebe, vzrušenější pokřik "Besuch ist da". Za to jsme měli u sebe shromážděny a schovány všechny, kterým v revíru či v táboře právě hrozilo jakékoliv nebezpečí.

   Stalo se nám sice několik takových výjimečně řídkých překvapení, zvláště co se jídla týče, že nás SS zastihli při "hostině" na kamenném stole pitevním, který desinfikován a horkou vodou vydrhnut byl jinak rozhodně hygieničtější než všechny stoly v táboře a zvykli jsme si na to my i řada strávníků, která k nám pravidelně docházela "na stravu". Ale takové i jiné "otrlosti", které nám ku příkladu kolega dr. Pražák nikdy nemohl odpustit, pánům SS zřejmě imponovaly a bavily je, takže při podobných choulostivých situacích byly promíjeny i poklesky jinak velmi nebezpečného rázu, t. j. že byly u nás na příklad zastiženy osoby, které neměly s prosekturou a revírem docela nic společného, za něž jinak by byly tresty nejtěžší. Tak jsme pak už na to hřešili tím spíše, že prosektura se stala od rána do večera neustálým medicinským a politickým střediskem, doslovně "klubem". Téměř po celý den se tam scházeli všichni lékaři a řada ošetřovatelů z revíru, ale daleko více lidí z tábora, a tak mimo ty tisíce pitvaných bylo tam v mé nepřetržité ambulanci daleko více živých lidí vyšetřených, operovaných, obvázaných, poučených i zásobovaných ze všech bloků, nemluvě o pravidelných kurýrech a spojkách naší služby zpravodajské vnější i vnitřní.

   Jistě řada kolegů jihoslovanských, ruských a polských stejně jako holandských a francouzských a ostatních si rádo vzpomíná na hrůzné ale vyhledávané a útulné středisko v T. K., kde byly přednášky při pitvě, debaty a úvahy medicinské, häftlingské i politické, kde bylo nejhroznější a nejponíženější, ale ve skutečnosti nejbezpečnější a nejlidštější místo tábora, ač i tam nakonec občas hrom udeřil a řada kamarádů si také zde odnesla svůj "díl". Bylo to vinou toho, že s úspěchy rostla i troufalost, že zejména v posledních letech a měsících si často hlavně nově příchozí nedovedli uvědomit nebezpečnost situací, že zbytečně mluvili, příliš okatě vystupovali, a tak dávali stále rostoucímu počtu hlídačů a udavačů v řadách vězňů cenný materiál proti nám. Nakonec v posledních měsících a týdnech jsme byli tak hlídáni a pozorováni zásluhou vedoucího táborové policie, pověstného sadisty Wernickera a táborového vedoucího Bělogvardějce-Arménce Mesarianse, kterým však oběma jsem mohl jejich činnost a starostlivost oplatiti ve dvou hodinách po našem osvobození. Oba byli stanným právem zastřeleni. Při této příležitosti nemohu nevzpomenout všech obětí, které ať přímo nebo nepřímo položily svůj život této naší společné práci. Jmenuji jen dva naše zpravodaje a konstruktéry nesčetných tajných přijímacích i vysílacích aparátů: Ing. Alfonse Fuchse, vedoucího závodů Philipsových a Ing. Boh. Vitoula a pak řadu kamarádů ruských z Transportkomanda mrtvých, kapu z krematoria Singra z Brtnice u Jihlavy.